V Egyptě se věčný život netýkal jen uchování duše.  Zachováno muselo být i tělo zemřelého, jelikož staří Egypťané věřili, že duše (ba) a životní síla (ka) se do něj musí pravidelně vracet, aby přežily. Aby se zabránilo rozkladu těla, podstupovalo zdlouhavý a strašlivý proces mumifikace. Díky tomu, že se tento proces ve starověkém Egyptě vyvíjel a vylepšoval po celá tisíciletí, dokázali Egypťané vytvořit jedny z nejlépe zachovalých mumií na světě. A my díky nim můžeme pohlédnout na tváře mužů, žen a dětí, které vypadají téměř stejně jako před 2 000 lety.

Dlouhá cesta k nesmrtelnosti

První egyptské mumie jsou datovány už do doby okolo 3 500 let př. n. l. Předtím byli egyptští občané pohřbíváni bez ohledu na sociální postavení v pouštních hrobech, což jejich těla dehydratovalo a tím je přirozeně zachovalo. Poté vznikla umělá metoda známá jako balzamování, která zajistila ještě lepší zachování těl a umožnila pohřbívat je v hrobkách.

Nejkomplikovanější postup mumifikace se vyvinul okolo roku 1550 př. n. l. a byl považován za nejlepší metodu konzervace. Při této metodě se odstranily vnitřní orgány, tělo se dehydratovalo a poté zavinulo do pruhů plátna. Jednalo se o nákladný a složitý proces, jenž trval zhruba 70 dní, mohli si jej tedy dovolit jen ti nejbohatší.

Nižší třídy se musely spokojit s alternativní metodou, jejíž součástí bylo rozmělnění vnitřních orgánů do tekuté podoby za pomoci cedrového oleje. Tekutina se pak odstranila přes konečník a tělo se uložilo do natronu (hydroxidu sodného), aby se mohlo vysušit. Balzamování se provádělo v Červené zemi, pouštní oblasti mimo hustě osídlená území, ze které byl snadný přístup k Nilu.

Po smrti se tělo odneslo na „místo očišťování“ zvané ibu, kde se umylo ve vodě z řeky. Poté se přeneslo do per nefer, tedy „balzamovacího domu“, což byl otevřený stan, který se dal větrat. Zde se tělo položilo na stůl, aby balzamovači mohli provést pitvu. Jednalo se o kvalifikované pracovníky s rozsáhlými znalostmi anatomie a s pevnou rukou. Často byli zároveň kněžími, protože důležitou součást mumifikace tvořilo provádění náboženských rituálů nad zemřelým. Nejzkušenější kněz vykonával hlavní části balzamovacího procesu a nosil přitom šakalí masku. To mělo symbolizovat přítomnost Anupa – boha balzamování a posmrtného života – během mumifikace.

Už jsme si zvykli, že americká robotická laboratoř Curiosity pečlivě zkoumá povrch Marsu a posílá nám spousty pozoruhodných snímků. Občas ale narazí na něco, co připoutá pozornost veřejnosti i odborníků po celém světě.

NASA před pár dny zveřejnila detailní snímky kamenů z rudé planety, na nichž jsou patrné zvláštní útvary, připomínající figurky z klacíků. Internet po nich okamžitě skočil a hned se na něm vyrojily neuvěřitelné spekulace. Podle jedněch by mohlo jít o marťanské fosilie, podle druhých jsou to zase pozůstatky dávné marťanské civilizace.

Co jsou „figurky“ zač?

Pravda bude nejspíše mnohem prozaičtější. I na Zemi běžně nacházíme podobné útvary, často ještě divočejších tvarů, a jejich původ s žádnými organismy ani civilizacemi nesouvisí. Definitivní odpověď by ale měly dát až přístroje, které má Curiosity k dispozici.

TIP: Nový objev Curiosity: Mars měl kdysi atmosféru plnou kyslíku

Laboratoř v této oblasti provádí intenzivní výzkum chemického složení hornin. Pomocí svého spektrometru Alpha Particle X-ray Spectrometer prozkoumala chemické složení „figurek“ i jejich okolí. Odborníci právě analyzují data ze spektrometru i dalších přístrojů Curiosity a pokud vše dobře dopadne, tak bychom se brzy mohli dozvědět, jak to s „figurkami“ vlastně je. 

Přestože je žebrota v Dubaji oficiálně zakázaná, neznamená to pochopitelně že zde neexistuje. Má však svá specifika. Vedle běžných žebráků, jaké známe i z ulic českých měst zde operují tzv. „chytří“ nebo též „profesionální žebráci“. Zaměřují se výhradně na od pohledu bohaté lidi. Namísto „pár drobných“ obvykle svou srdceryvnou historku doprovází žádostí o dar ve výši 1 000 dirhamů (v přepočtu bez mála 6 tisíc korun). Měsíčně si ti nejšikovnější dokáží vydělat až 270 000 dirhamů (tedy přes 1,5 milionu korun).

TIP: Chudoba v africké Keni: Za sexuální služby se zde platí rybami

Lukrativní zaměstnání láká do země stále více cizinců, kteří Dubaj navštíví na běžná turistická víza, aby si zde přivydělali žebrotou. Situace došla tak daleko, že v Dubaji fungují gangy, najímající si „profesionální žebráky“ z válkou a chudobou sužovaných zemí - z Libye, Sýrie, Iráku nebo třeba z Palestiny a Pákistánu. Většina výdělku (podle odhadů zhruba 90 %) pochopitelně směřuje do rukou organizátorů.

Místní úřady se snaží proti tomuto nezákonnému způsobu obživy bojovat. Za žebrotu hrozí v Spojených arabských emirátech vysoké pokuty a v případě cizinců i okamžité vyhoštění.

Linnarz dal rozkaz ke klesání a z výšky asi 3 300 m padala k zemi první zápalná bomba. Nezasáhla však žádný vojenský cíl, ale obytný dům ve čtvrti Stoke Newington. Prorazila střechu a ložnice i další pokoj se ocitly v plamenech. Přes dramatickou situaci všichni obyvatelé vyvázli bez zranění. Nyní už Britové věděli, že nad městem je německý zepelín.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem (1)

Nepříliš přesné bombardování

LZ 38 neúspěšně pokračovala v útoku směrem na jih. Ve vteřinových intervalech se sypaly další bomby. Než se přiblížil k Toweru, změnil velitel Linnarz mírně kurs nad Shoreditch. Další bomby padaly přes Whitechapel až po Stepney a brzy se jejich zásoba vyčerpala. Posledních pět jich dopadlo na městskou část Leytonstone, poté mise skončila.

Celkem si letecký útok vyžádal sedm mrtvých a 35 zraněných. Londýnští hasiči odhadli škody na majetku na částku 18 596 liber. Zásah utrpěl kromě několika domů také sklad plný whisky, hudební sál a synagoga. K výsledkům bombardování stálo ve zprávě kapitána Linnarze: „Škody způsobené bombardováním musí být značné, protože na mnoha místech vypukly požáry, z nichž některé se rychle rozšířily.“

Půl hodiny po půlnoci se vzducholoď nacházela na východním okraji města a mířila domů. Britové vyslali k jejímu stíhání celkem pětačtyřicet letounů, z nichž pouze jeden zahlédl útočníka, ale než mohl zahájit útok, začal mu selhávat motor a musel jít na přistání. Jeden z pilotů pak při nočním přistání zahynul. 

Nejednoznačná bilance 

Osádka LZ 38 se na ústup vydala opět severní trasou, dosáhla Severního moře a směřovala k belgickým břehům. Díky velmi jasné a bezmračné noci brzy spatřila tamní majáky. Ve 3.33 hodin přeletěla vzducholoď ve výšce 3 350 m pobřeží a nabrala kurs přímo do domovského přístavu v Bruselu-Evere. Tam bezpečně přistála prvního června v 5.45.

Kapitán Erich Linnarz považoval útok na Londýn za velký úspěch, který ve své zprávě zhodnotil: „V největším nebezpečí nad nepřátelským územím osádka odhodlaná k sebeobětování splnila svou povinnost. Sestávala ze tří důstojníků a devíti mužů na palubě, žádný muž nebyl v záloze. Každý jednotlivec svými schopnostmi, obezřetností a zkušenostmi na svém místě přispěl ke zdaru náročného letu.“

Faktem zůstává, že z vybraných cílů nezasáhly bomby ani jediný. Z dnešního pohledu vypadá tato akce jako neúspěšná, neboť způsobila jen „nepřímé škody“, nebo dokonce jako teroristický útok, který nakonec postihl jen nevinné civilisty. Pro německé ozbrojené síly však bylo důležitější, že LZ 38 dokázala svrhnout bomby a vrátit se domů téměř nepoškozená. Zdálo se, že začíná nová éra letecké války – a že útoky zepelínů na Velkou Británii budou dál nerušeně pokračovat se stejnou intenzitou. 

Odveta královského letectva 

Britové ale nehodlali nechat tento bezprecedentní útok bez odpovědi. Před svítáním dne 7. června vzlétly z letiště u belgického města Veurne letouny Henri Farman F.22, jejichž piloti měli za úkol zničit obávanou LZ 38 nebo alespoň její hangár. Téže noci z 6. na 7. června podnikly německé zepelíny další pokus o útok na Londýn. Kvůli silnému větru se však už nad Severním mořem obrátily zpět a přistály, LZ 38 tak dva piloti farmanů zastihli na zemi a shodili na ni bomby.

Obávaná vzducholoď už týden po své slavné akci skončila v plamenech. O pár dní později dokázal jeden pilot zničit vzducholoď i ve vzduchu – vyletěl nad ni a svrhl devítikilové bomby. Mnohem horší ovšem bylo pro německé vzduchoplavce zavedení fosforového zápalného střeliva do kulometů stíhačů, které dokázalo při jediném zásahu „létající doutníky“ v mžiku zapálit.

Přesto se Němci snažili v náletech pokračovat, v gondolách byly instalovány obranné kulomety, vzducholodím byl poskytován stíhací doprovod… Obzvláště velení německého námořnictva trvalo na pokračování náletů na Anglii i přes narůstající ztráty vzducholodí. Na začátku roku 1916 ale přesto začal postupný konec „zázračné zbraně“ – který naznačil už nepřesvědčivý první útok na Londýn.

Je horko, ale ve stínu stromů je příjemně. Les po včerejším dešti voní, sluneční paprsky prodírající se skrz větvoví ještě víc vytahují vůni pryskyřice, tlejícího listí i hnědé půdy pod našima nohama. Zvolna kráčíme po naučné stezce za naší průvodkyní a hustý porost kapradin, ostružinových šlahounů, mladých stromků i vzrostlých listnáčů místy evokuje dojem pralesa i neznalému oku. Sem tam leží podél cestičky padlý kmen porostlý mechovým kobercem. Hra světla a stínů pod příkrovem hustých větví ještě umocňuje tajemnou atmosféru tohoto místa.

Pohled do minulosti

Bez zásahu člověka by většinu České republiky dodnes pokrývaly pralesy. Člověk tu však je a krajinu přetváří ke svému obrazu. Již ve 13. století začalo také osidlování Podještědí, kde postupně přibývalo vesnic. Lesy byly káceny a vypalovány a koncem 19. století je na velké ploše nahradily pastviny a malá políčka. Po 2. světové válce došlo k vysídlení obyvatelstva, některé vesnice úplně zanikly. Políčka a pastviny byly zalesněny rychle rostoucím smrkem.

Smrk ztepilý (Picea abies) byl odedávna s oblibou vysazován pro hospodářské účely, ale zavádění smrkových monokultur přineslo četná úskalí. Na horských hřebenech je tato dřevina náchylná na větrné polomy, pod přikrývkou mokrého sněhu se snadno láme, vadí jí námraza. Kmeny napadá hniloba a různé plísně, o kůrovcových kalamitách ani nemluvě. A co se týká biodiverzity, celý ekosystém smrkového lesa tvoří jen několik málo druhů mechů, hub, přinejlepším kapradin a drobného hmyzu. O divoké přírodě překypující životem nemůže být ani řeč.

Když přiletí Čmelák

Chmurný stav podještědské krajiny se rozhodla změnit Společnost přátel přírody Čmelák, která dala v roce 2004 vzniknout ve střední Evropě unikátnímu projektu Nového pralesa.

V rámci návratu pralesa do Podještědí vykupuje Čmelák bezcenné lesní pozemky, na nichž smrkovou monokulturu prořezává a namísto ní vysazuje sazenice přirozené dřevinné skladby, které si pěstuje ve vlastních školkách. Od počátku výsadby Nového pralesa tak bylo do přírody na Ještědském hřebenu „navráceno“ víc než 70 000 buků, jedlí, jilmů, klenů a dalších dřevin.

Dárek s opravdovou hodnotou

Mladé stromky sází nejen zaměstnanci Čmeláka, ale i dobrovolníci, veřejnost během exkurzí (stejně jako my jsme si zasadili „svou“ jedli) či odsouzení v rámci alternativních trestů. Projekt lze podpořit i netradičně – v rámci veřejné sbírky si můžete zakoupit „kus pralesa“, je vám vystaven certifikát se jménem a stáváte se tak patronem Nového pralesa. Je to velice nevšední, ale v každém případě smysluplný dárek.

Dnes se Nový prales díky neutuchajícímu úsilí Čmeláka rozkládá na šesti pozemcích a zabírá plochu o rozloze 35 hektarů. Cílem je tyto jednotlivé části propojit v jeden ekologicky plnohodnotný celek a vytvořit zde bezzásahové území. Část Nového pralesa byla také zařazena do soustavy Natura 2000 (více informací viz ZDE). Již teď vede skrze nejzajímavější místa Nového pralesa česko-německá naučná stezka, právě ta, po níž nás provádí naše průvodkyně.

Návrat velkých šelem

Prales, o jehož návrat do Podještědí společnost Čmelák usiluje, je bující život, spleť kvetoucích bylin, křovisek, ale i staletých stromů, které čekají, až padnou k zemi, zetlí a promění se v obohacující humus. Prales jsou také mnozí živočichové včetně šelem. Na našem území kdysi žil rys ostrovid, vlk, medvěd hnědý i kočka divoká. Všechny tyto šelmy člověk zdárně vyhubil a teprve koncem 20. století se začalo s jejich pomalou reintrodukcí.

TIP: Soutok řek Moravy a Dyje aneb Divočina na jihu Moravy

V současnosti žije v Čechách populace rysů na Šumavě a vlků v Beskydech, kam se také občas ze Slovenska zatoulá medvěd. Tyto šelmy mají v přírodě nezastupitelné místo. Jsou to vrcholoví predátoři, kteří v krajině plní funkci regulační i sanitární. Pokud tedy chceme, aby se naše příroda vracela do stavu, kdy je schopná fungovat sama, bez lidských zásahů, aby v našich lesích žila silná, zdravá a přirozeně se chovající zvěř, je návrat velkých šelem naprostou nezbytností.

Podle nejnovějších výzkumů je reintrodukce vlků a rysů i do naší malé, zemědělsko-kulturní republiky možná (viz www.selmy.cz). Jde jen o to, abychom se oprostili od předsudků. Vlčí smečka, která by do Nového pralesa mohla být někdy v budoucnu vysazena, by byla drahokamem v koruně české přírody. Zatím se zde však vysazují pouze stromy. Musíme trpělivě čekat, až vyrostou.

Pozdější život rakouského arcivévody Maxmiliána podstatně ovlivnily jeho přátelské kontakty s císařem Napoleonem III. a císařovnou Evženií. Francouzského monarchu totiž na rozdíl do svého konzervativního bratra hodnotil jako moderního panovníka. „Společensky“ si poněkud polepšil v roce 1857 sňatkem s belgickou princeznou Charlottou, prý mimořádně krásnou, bohatou, inteligentní a vzdělanou sedmnáctiletou dívkou. Maxmilián právě v této době „postoupil“ do funkce guvernéra lombardsko-benátského království sídlícího v Miláně. Lombardii však pro rakouskou monarchii nezachránil, ta byla po válce z roku 1859 ztracena.

Poněkud zdrcený Maxmilián se za to hluboce styděl a uchýlil se do nově postaveného habsburského zámku Miramare u Terstu. Snad si uvědomil, že selhal. Takřka z ničeho nic mu v roce 1861 v rukou „přistála“ nabídka Napoleona III. na mexickou císařskou korunu. To se pošramocené Maxmiliánově ješitnosti jevilo jako spása. Zdálo se mu, že nadešel čas pro uskutečnění jeho světovládných plánů. Navíc svého poněkud kolísavého a často nerozhodného manžela vehementně podporovala Charlotta, která se nedala odradit žádným z četných varování. 

Příliš žhavá půda

Maxmilián i Charlotta, opojení nově získaným titulem, ale tvrdošíjně lpěli na svém snu. Hodlali se v Mexiku co nejvýrazněji prosadit. Příliš se to nedařilo, protože během dlouholeté občanské války mexické obyvatelstvo značně zlhostejnělo a málokdo vůbec pochytil, že v zemi se vyskytuje cizí císař, který by měl mít na srdci blaho této latinské země. Navíc se Maxmilián dostával do stále častějších sporů s mexickou církví. Odmítal totiž vrátit církevní majetky konfiskované bývalým prezidentem Juarezem, které se mezitím ocitly v rukou nových majitelů.

Když francouzský císař Napoleon III. změnil svoji politiku vůči Maxmiliánovu mexickému dobrodružství a začal stahovat ze země svá vojska, Habsburk se propadl do hluboké deprese. Snad pomýšlel i na návrat do Evropy. Podléhal ale své energické manželce Charlottě, která ho od těchto chmurných úvah zrazovala. Podle ní by abdikací odsoudil sám sebe: sám sobě by vystavil vysvědčení o své neschopnosti.

Ve velkém zoufalství odjela Charlotta v roce 1866 sama zpět do Evropy a prosila jak papeže, tak i Napoleona III. o pomoc. Francouz však měl svých panovnických starostí dost a milou císařovnu odmítl. Zoufalá žena se z toho lidově řečeno „pomátla“ a za svým mužem se už do Mexika nevrátila. Není pochyb o tom, že i Maxmilián pomýšlel na to, že by i on sám „vzal roha“. Nicméně - nutně si potřeboval zachovat svoji panovnickou tvář.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Když Napoleon III. skutečně začal z Mexika stahovat svá vojska, zůstaly na Maxmiliánově straně zbytky naverbovaných legionářů a hrstka jeho mexických stoupenců. V polovině května 1867 pochopil, že jeho situace je beznadějná.

Prominentní vězeň

Republikáni zahájili ofenzívu a dobyli město Querétaro, kde Maxmiilána zajali. Císař putoval do vězení, kde ho směl navštěvovat jen rakouský vyslanec dr. Lago, který také popsal poslední hodiny a dny jeho života. Mimo jiné napsal, že když vstoupil do císařovy cely, našel jej nemocného, duševně však zcela svěžího. Po schodech k chodbám vedoucích k jeho vězení, bylo prý rozloženo na sta vojáků.

Tak si mexický císař alespoň v posledních okamžicích svého života užíval mimořádné pozornosti. Podle ne zcela očitých zpráv dostal od svých lidí nabídku k útěku, tu ale odmítl. A tak jej postavili před válečný soud a odsoudili k trestu smrti. Ortel nad ním vykonali v Querétaru 19. června 1867. Bylo mu pouhých třicet pět let! Tělo na žádost belgického krále převezli zpátky do Evropy a pohřbili v kapucínské hrobce ve Vídni.

Dnešní multikoptéry bývají spíše menší a lehké. Jejich přednosti jsou obvykle v dlouhé výdrži a parametrech letu. Společnost Boeing ale v těchto dnech představila stroj, který se takovým dronům vymyká. Je to doslova těžká váha.

Boeing postavil multikoptéru, která je elektrická, s vertikálním startem i přistáním, a je určená k přepravě poměrně těžkých nákladů. Prototyp dronu, který označují jako CAV (z anglického Cargo air vehicle), unese náklad o váze čtvrt tuny.

TIP: Pořádný dříč: Těžká průmyslová oktokoptéra unese téměř čtvrt tuny

Multikoptéra obdélníkového tvaru je poháněná celkem osmi vrtulemi a její rozměry jsou úctyhodné. Měří 4,45 krát 5,46 metru, na výšku má 1,22 metru. Stroj je prozatím řízený na dálku, ale Boeing v budoucnu počítá s autonomními drony. Podle představitelů Boeingu jsou nákladní drony významnou součástí strategie společnosti v oblasti nových technologií.

Je to představa z hororu. Velký, podivný netopýr, který prolézá skrz les a hledá, co by kde sežral. Takový tvor skutečně existoval. Žil na Novém Zélandu ve třetihorách, v období miocénu, před cca 19 až 16 miliony let. V té době bylo na Novém Zélandu o 6 až 7 °C tepleji, nežli dnes.

Vědci takového netopýra nedávno vykopali na Jižním ostrovu a pojmenovali ho Vulcanops jennyworthyae. Je příbuzný dnešním mystacinám, podivným netopýrům, kteří jsou podle odborníků nejméně „netopýrovití“ ze všech dnešních druhů těchto pozoruhodných savců.

TIP: Whollydooleya: Dravý vačnatec, co terorizoval Austrálii před 5 miliony let

Vulkanops vážil asi 40 gramů. To na první pohled není mnoho, ale netopýři jsou velice lehcí a s touto hmotností byl vulkanops asi třikrát větší než průměrný netopýr. Nově objevený netopýr nelétal a zřejmě prohledával lesy, v nichž hledal cokoliv jedlého. 

Na počátku roku 2013 se na Mary a Johna z Kalifornie skutečně usmálo štěstí. Během procházky objevila Mary ze země čouhající plechovku. Další průzkum ukázal, že plechovek je celkem osm. Největší překvapení ale skrýval jejich obsah – 1 427 zlatých mincí v celkové hodnotě okolo 10 milionů amerických dolarů. Poklad ze Saddle Ridge (podle místa, kde šťastný pár mince našel) se tak stal největším zlatým pokladem objeveným na území USA.

Po stopách zlatého pokladu

Při podobném nálezu je pochopitelně nejzajímavějším jeho příběh. Kdo zlaté mince zakopal? A proč? Na rozdíl od jiných pokladů obsahuje poklad ze Saddle Ridge mince z mnoha různých období. Většina mincí nesla hodnotu 20 $ a vyraženy byly po roce 1854 v San Franciscu. Jsou mezi nimi ale i mince starší, vyražené v Georgii, a také několik výrazně mladších kousků. Šlo tedy o něčí životní úspory?

Při pátrání po původu pokladu se zpočátku spekulovalo, že by mohlo jít o zlato pocházející z bankovní loupeže, která se odehrála v roce 1901 v San Franciscu. Walter Dimmick, který v bance pracoval, tehdy uloupil zhruba 30 000 $ ve zlatých mincích. Tuto teorii ovšem smetly americké úřady, jejichž zástupci v roce 2014 prohlásili, že nalezené mince neodpovídají těm, které byly v roce 1901 uloupeny. Objevily se také teorie, že by mohlo jít o kořist známého desperáta Jesse Jamese, případně o poklad Rytířů zlatého kruhu, kteří chtěli zlato použít k financování druhé občanské války. Ani jednu z těchto teorií se ale nepodařilo potvrdit.

Mohlo by tedy jít o poklad horníka z časů zlaté horečky? Ani tato možnost se nejeví jako příliš pravděpodobná. V době, kdy byly mince pohřbeny, již bylo kalifornské zlaté šílenství dávno minulostí. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví možnost, že zlaté mince na Saddle Ridge zakopal někdo, kdo prostě jen nedůvěřoval bankám. Úplnou pravdu se ale nejspíš nikdy nedozvíme. A možná je to tak vlastně dobře. Vždyť nejzajímavějším je na zlatých pokladech jejich příběh.

Vívoactive 3 jsou multisportovní hodinky, takže zde najdete vše od základních aktivit jako je chůze, běh a kolo, přes pokročilé jako lyže nebo plavání, až po specializované jako golf, SUP, veslování, jógu, posilovnu či chůzi po schodech. Sportovat ale můžete i uvnitř, bez GPS – a to jak chodit, běhat či jezdit na trenažéru. Seznam sportů se oproti Vívoactive HR rozrostl, a to VHR v tomto ohledu nejsou žádným chudým příbuzným. 

Celý článek