Když se v roce 1893 podíval chirurg z nemocnice ve francouzském Bisanconu na pacienta, kterého právě dostal na stůl, viděl před sebou pouze další beznadějný případ. Dvě kulky vypálené z těsné blízkosti roztříštily muži spánek, jedna z nich zůstala nevratně vězet v lebce. Již to, že byl pacient stále naživu, byl vlastně malý zázrak. Stačilo, aby se kterákoliv ze střel vychýlila pouze o pár centimetrů a všechno mohlo být jinak. Byl by mrtev a dalších jedenáct lidí mohlo žít dál.

To ale tehdy ještě nikdo nemohl vědět. Muž se brzy po zákroku začal zázračně zotavovat. Nikdo z osazenstva nemocnice nemohl tušit, že se zanedlouho stane postrachem celé Francie a zanechá na její tváři nesmazatelný krvavý šrám.

Samotářský podivín

Joseph Vacher je již od malička jiný, než ostatní z jeho vrstevníků. Vznětlivá povaha, panovačnost a záliba v trápení zvířat ho rychle vyčleňují z kruhu ostatních. Ani rodiče si s ním nevědí rady. Ostatně, mají na starosti ještě dalších patnáct potomků. Rozhodnou se proto Josepha poslat do katolické školy proslulé tvrdou disciplínou.

Pro samotářského kluka se tam však situace nevyvíjí ideálně. Spolužáky je již po pár týdnech nařčen ze sexuálního obtěžování a musí školu opustit. Chvíli se protlouká na vlastní pěst, poté se rozhodne zkusit štěstí v armádě. Ani v té se však neprosadí. Poté, co si na důkaz své nespokojenosti s pomalým tempem povyšování podřízne krk, musí odejít definitivně. Nadřízení ho už tehdy popisují jako „psychicky labilního”.

Zhrzený a výbušný

Incident z vojny se ve světle následujících událostí ukáže být pouhou předehrou nadcházející tragédie. Vacherovo šílení však nakonec odstartuje až jeho nešťastná aféra se služkou jménem Louisa Barrand. S pohlednou dívkou se Joseph seznámí v době své vojenské služby. Okouzlí ho natolik, že ji po svém propuštění z armády vyhledá a požádá o ruku. Louisu ale, jak se ukáže, podivný mladík neokouzlil ani trochu. Jeho návrhu se pouze vysměje.

Zhrzený nápadník takové odmítnutí nestráví. Vytáhne proto pistoli a vypálí z ní do své vyvolené několik kulek. Poté obrací zbraň proti sobě. Louisa i Joseph se z utržených zranění jakoby zázrakem zotaví. Louisa naštěstí, Joseph spíš bohužel. Jeho zločin z vášně se pro něj totiž stává počátkem pádu do propasti šílenství. Propasti, na jejímž dně čeká gilotina.

Rozparovač útočí

Psychiatrická léčebna ve městě Dole se pak stane na rok Josephovým domovem. Hospitalizován s paranoií a halucinacemi se několikrát neúspěšně pokouší o útěk. Na svobodu je nakonec propuštěn hlavní branou. Diagnóza: zcela vyléčen. Jak se něco takového mohlo stát? Tuto otázku si nejspíš kladl Vacherův ošetřující lékař do konce svého života.

Krátce poté se totiž „zcela vyléčený“ Joseph vydává na svou krvavou křížovou výpravu napříč Francií. Jako tulák s brašnou, akordeonem a bílou kožešinovou čepicí brázdí kraj a črtá za sebou krvavou stopu lemovanou mrtvými těly. Ve vražedném amoku přepadává, podřezává a znásilňuje chlapce, dívky, muže i ženy. Znetvořená těla nechává ležet, aby je nacházeli náhodní kolemjdoucí. Ačkoliv za ním zůstává nevídaná spoušť, trvá nakonec celé tři roky, než ho konečně dopadnou.

Chladnokrevný lhář

Proč jej nezarazili dřív? Je neustále v pohybu a útočí na odlehlých místech. Policii ztěžuje pátrání i způsobem, jakým od sebe dokáže po dlouhé měsíce odvracet podezření. Jako poté, co zavraždí a na kousky rozřeže pasáka ovcí nedaleko Lyonu. Vacher se tehdy legitimuje strážníkovi na bicyklu, pátrajícímu v okolí po pachateli hrůzostrašného činu. Chladnokrevný rozparovač si nejdřív získá jeho důvěru tím, že mu předloží svůj průkaz armádního důstojníka. Poté jej nasměruje na falešnou stopu. Když se ho totiž policista zeptá, zda-li nezpozoroval v okolí podezřelá individua, je Vacher úslužnost sama. „Viděl jsem podezřelého muže běžet přes pole směrem na sever, asi míli odsud.“

Zatímco se policista žene za imaginárním vrahem, ten skutečný mu s klidem odkráčí přímo před nosem. Štěstěna stojí Vacherovi po boku ještě poměrně dlouho. Opustí ho až v roce 1897 v departmentu Ardèche. Žena pracující na poli vypadá jako snadný cíl. Jenže ona se dokáže překvapivě úspěšně bránit až do chvíle, než jí na pomoc přispěchají manžel a syn. Ti nakonec útočníka přemůžou, zneškodní a odevzdají policii. Ve vězení se Vacher přizná k jedenácti vraždám.

Gilotina úřaduje

Po zatčení se kolem Vachera rozpoutá divoký mediální kolotoč. Francouzské i světové deníky o něm informují na titulních stranách, porovnávají ho s anglickým Jackem Rozparovačem. Všechny ale zajímá hlavně jedno. Proč vlastně „Francouzský rozparovač“ vraždil? „Jsem anarchista a jsem proti společnosti bez ohledu na to, jaká forma vlády v ní existuje,“ nechává se slyšet sám masový vrah. Později, v průběhu soudního projednávání, však otočí a odvolává se na nepříčetnost.

Na jeho odsouzení se pak velkou měrou podepíše posudek doktora Lacassagneho, proslulého francouzského soudního lékaře. Ten několik měsíců zkoumá dostupné důkazy a rekonstruuje průběh vražd. Podle jeho analýzy se útočník k oběti vždy připlížil zezadu, jedním tahem jí podřízl krk, análně ji znásilnil, rozpitval a někdy i rozřezal na kusy. Takto metodicky a chladnokrevně si nemůže počínat nikdo, kdo by nebyl při smyslech, zní Lacassagnův závěr. Na základě tohoto posudku Vachera prohlašují za příčetného. Následuje rozsudek smrti. Poprava je vykonána 31. prosince 1898 stětím gilotinou. Joseph Vacher má tehdy pouze 29 let a k popravišti musí být dovlečen násilím.

Severokorejci vraždili ve velkém také Jihokorejce, a to jak civilisty, tak i zajaté či zraněné vojáky. Když například vstoupili 28. června 1950 do Soulu, našli tam v univerzitní nemocnici na 150 zraněných jihokorejských vojáků. Velící důstojník vydal příkaz k jejich likvidaci a všichni pak byli postříleni či ubodáni bajonety. Podobně se v září vedlo velké skupině Jihokorejců v Čchondžu, kde byly stovky lidí zastřeleny palbou ze samopalů, ubodány či pobity sekerami.

Předchozí část: Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (1)

Bez milosti

Na jiných místech jsou doloženy případy ubití klacky, upálení obětí politých benzinem a podobně. Nejinak se „činili“ i stoupenci jihokorejského prezidenta I Sung-mana. Navzdory optimistickým představám severokorejského velení se totiž Jihokorejcům a Američanům podařilo v létě 1950 udržet obranný perimetr u Pusanu, kam mezitím proudily posily z USA, Británie a dalších zemí.

Když se pak v polovině září 1950 vylodili Američané pod velením gen. Douglase MacArthura v týlu nepřítele u města Inčchon, karta se obrátila. Nyní to byli Severokorejci, kdo museli rychle ustupovat. Koncem září padl do rukou koalice Soul a postup pokračoval dál na sever, přičemž 19. října padla severokorejská metropole Pchjongjang. I Sung-manovi stoupenci rozpoutali na dobytém území svého protivníka teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí.

Prosincové masakry

Postup koaličních sil směrem k čínským hranicím přiměl Peking zasáhnout do války vlastními silami. Tím dostal konflikt nový rozměr a Američané se svými spojenci museli znovu začít ustupovat. Do rukou Číňanů padl Pchjongjang a reakcí se stala vlna násilností spáchaných nervózními Jihokorejci, která vyvrcholila v prosinci 1950. Tisíce lidí obviněných ze spolupráce s komunistickým režimem na Severu byly uvězněny a následovaly brutální výslechy, během nichž byli muži i ženy biti bambusovými holemi či pažbami pušek a mučeni různými jinými způsoby.

Aby z nich věznitelé vynutili přiznání, vráželi jim například bambusové třísky pod nehty. Popravy zastřelením obvykle probíhaly veřejně a pozorovatelé odhadovali, že jenom v průběhu druhého prosincového týdne v Soulu a okolí zahynulo asi 800 lidí, mezi nimi i děti. Mnozí z těchto nešťastníků přitom neměli s komunisty nic společného.

Spáchané násilnosti pozorovali a dokumentovali vojáci z jednotek OSN, ale I Sung-manovi lidé zatvrzele odmítali všechna obvinění a prohlašovali, že se nic takového neděje. Sám prezident byl však nakonec nucen nařídit konec těchto násilností a slíbil, že severokorejští váleční zajatci nebudou popravováni. Nejhorší výstřelky poté přestaly, ale válečné zločiny se v menším měřítku děly po celou dobu války až do uzavření příměří v červenci 1953. 

A co Američané?

Dodnes je hojně diskutována přímá účast amerických jednotek na válečných zločinech. Největší pozornost vyvolává masakr v No Gun Ri, který se odehrál ve třech dnech koncem července 1950. Tehdy došlo k zabití většího počtu jihokorejských civilistů (prchajících před válkou) při amerických leteckých útocích v prostoru železničního mostu u vesnice No Gun Ri 160 km jihovýchodně od Soulu. Část obětí měla být zabita i palbou ze země, která spadala na vrub vojáků 7. jízdního pluku.

Více se o této méně známé tragédii začalo hovořit roku 1999, kdy byl zveřejněn článek se vzpomínkami veteránů 7. pluku. O dva roky později zahájila americká armáda vyšetřování, které potvrdilo smrt většího počtu civilistů. Označila to však za „nešťastnou tragédii“ provedenou nezkušenými vojáky, a nikoliv úmyslný válečný zločin. Jihokorejští vyšetřovatelé s touto verzí nesouhlasili a prohlašovali, že vojáci 7. pluku dostali rozkaz ke střelbě na uprchlíky, pokud se přiblíží k jejich pozicím.

Smrt z nebe

Objasnění událostí komplikuje skutečnost, že se tragédie odehrála v chaotickém období ústupu před severokorejskými jednotkami, kdy Američané evakuovali obyvatelstvo několika vesnic v oblasti a po určitou vojáci civilisty také doprovázeli. V atmosféře všeobecné podezřívavosti vojáci uprchlíky prohledávali a zabavovali především nože. Přeživší svědkové uváděli, že se náhle objevila americká letadla a opakovaně nalétávala na uprchlíky, které kosila z palubních zbraní.

Američané pak v prostoru železniční trati stříleli po raněných z pušek a kulometů. Civilisté se snažili chránit barikádami z navršených těl mrtvých a jiní se pokoušeli holýma rukama vyhrabat nějaké mělké úkryty v zemi. Všeobecný chaos zvyšovala palba Severokorejců, kteří se nacházeli nedaleko a 29. července pronikli i do tunelu, kde našli některé přeživší. Celkový počet obětí není znám a zveřejněné údaje se pohybují ve výši 200–400. O případu se stále diskutuje a celá kauza ukazuje, že problematika válečných zločinů v Koreji je i po více než 60 letech citlivým tématem. 

Přístrojem ESPRESSO (SPectrograph for Rocky Exoplanet and Stable Spectroscopic Observations), který byl nedávno instalován na dalekohled ESO/VLT na observatoři Paranal v severním Chile, prošlo první světlo.

Tento nový echelletový spektrograf třetí generace je nástupcem úspěšného zařízení HARPS, které je stále v provozu na observatoři La Silla. Zatímco spektrograf HARPS je při měření rychlosti pomocí Dopplerova jevu schopen dosáhnout přesnosti kolem 1 m/s, ESPRESSO by mělo – díky technologickému vývoji a využití na dalekohledu s mnohem větším zrcadlem – provádět stejná měření s přesností v řádu několika centimetrů za sekundu.

Nový lovec malých planet

ESPRESSO umožňuje detekovat drobné změny ve spektrech hvězd, ke kterým dochází následkem oběhu planet. Tento postup, známý jako metoda radiálních rychlostí, je založen na gravitačním působení planety na hvězdu, která se z pohledu pozorovatele slabě pohupuje. Čím je planeta méně hmotná, tím je menší i pohyb hvězdy. K detekování kamenných exoplanet, které potenciálně mohou být nositelkami života, je tak potřeba velmi přesný přístroj. ESPRESSO bude touto metodou schopné objevit ty dosud nejlehčí planety.

Při testovacím pozorování byly sledovány hvězdy a známé planetární systémy. Srovnání se staršími daty získanými pomocí HARPS ukázalo, že ESPRESSO je schopné získat data stejné kvality s použitím nesrovnatelně kratších expozic. Zařízení bude schopné získávat záření ze všech čtyř hlavních dalekohledů systému VLT najednou a tímto způsobem sesbírá tolik světla, jako jeden teleskop se zrcadlem o průměru 16 m.

I když hlavním úkolem spektrografu ESPRESSO je posunout o další krok kupředu hledání méně hmotných extrasolárních planet a výzkum jejich atmosfér, je zde celá řada dalších aplikací. Zařízení bude například nejvýkonnějším přístrojem světa, který umožní zjistit, jestli se během vývoje vesmíru měnily hodnoty základních fyzikálních konstant. Jejich drobné změny některé fyzikální teorie předpovídají, ale dosud se je nepodařilo přesvědčivě prokázat.

Až bude dokončen dalekohled ESO/ELT (Extremely Large Telescope), jeho přístroj HIRES, který je v současnosti ve fázi studie, umožní metodou radiálních rychlostí detekovat a spektroskopicky zkoumat ještě menší extrasolární planety, až do velikostí srovnatelných se Zemí.

Určitě jste již někdy slyšeli příběh o tom, že žárovka vložená do úst již nejde vyndat. Přestože se v obecné rovině jedná o městský mýtus, existuje zároveň i bezpočet dokladů, kdy vyjmutí žárovky skutečně musel asistovat lékař. Zejména v Číně v posledních týdnech koluje internetem poněkud divoká žárovková výzva.

Předmětem této výzvy je vložit a ideálně pak také vyjmout žárovku z úst. Naštěstí nejde o žárovku skleněnou, nýbrž o její napodobeninu vyrobenou z karamelizovaného cukru. Podle čínských médií si sladkou žárovku pořídilo již více než 2700 lidí. Zájem byl prý tak velký, že obchodníci nabízející tento sladký produkt nestíhali vyřizovat objednávky. 

Podle čínských lékařů je výzva zdraví nebezpečnou a v extrémních případech může skončit i udušením. Vzhledem ke svému složení je také nebezpečná pro lidi trpící poruchou metabolismu sacharidů. Objemný předmět může v ústech způsobovat nebezpečná zranění.

Nejde o první podobný apel čínských lékařů. V červenci 2016 varovali lékaři například před „kukuřičnou výzvou“, při které šlo o okusování kukuřice napíchnuté na rotující vrtačce.

Ačkoliv se na první pohled jednotliví živočichové zásadně liší, pod povrchem panuje jednota: Od narození až po okamžik skonu udeří jejich „pumpa“ průměrně 1 500 000 000×. Rozdíl v reálné délce života tak spočívá spíš v tom, jak rychle srdce bije. Například rejsek se dožívá zhruba jednoho roku, zatímco slon africký slaví někdy i devadesáté narozeniny.

TIP: Lidské tělo má nejspíš pevně daný věkový limit: 115 let

Příčinu fascinujícího jevu odhalili nedávno vědci ze Santa Fe Institute v Novém Mexiku: Zjistili, že příroda dává větším savcům neobyčejný bonus v podobě efektivnějších buněk, které pracují – například v porovnání s těmi u rejsků – o poznání pomaleji a vykonají víc práce.

Přestože se tedy srdce obou zmíněných druhů opotřebují shodným počtem 1,5 miliardy úderů, to sloní funguje výrazně pomaleji, včetně procesů uvnitř buněk. Popsaná matematická jednota platí samozřejmě i pro člověka; s pomocí moderní medicíny a technologií si však lidé dokážou život prodloužit uměle. 

„O tom, že jste, Wilde, středobodem rozsáhlého ničení mravů mladých lidí v jeho nejodpornější podobě, nelze pochybovat. Mohu uložit jen ten nejtěžší rozsudek, který je dle mého ještě příliš mírný pro takový případ,“ zaznělo jednacím sálem a na místech pro veřejnost propukl jásot, přičemž někteří lidé samou radostí dokonce tančili. Ironií osudu předstoupil slavný bonviván Oscar Wilde ve zmíněné kauze před tribunál zprvu jako žalobce. Odcházel však jako odsouzený na dva roky těžkého žaláře – navzdory tomu, že mu během procesu několikrát nabídli možnost z případu odstoupit a trestu se vyhnout. Vyšší kruhy totiž rozhodně neměly zájem, aby se veřejně rozmazával skutečný život smetánky, tak vzdálený upjaté morálce doby. 

Výstřednost v genech 

Autor mimořádného jazykového nadání se smyslem pro humor, legendární dandy a hédonista nerespektující dobové konvence se narodil v roce 1854 v Dublinu do rodiny intelektuálů. Jeho otec William byl nejuznávanějším očním a ušním lékařem v Irsku, a za zásluhy na tomto poli byl dokonce pasován na rytíře. Mimoto patřil ke štědrým filantropům a psal knihy o irské archeologii či folkloru. Za irskou věc bojovala i jeho manželka Jane, ačkoliv sama byla italského původu. Pod pseudonymem Speranza („naděje“) publikovala nacionalistické básně a texty otevřeně volající po ozbrojeném povstání proti britské nadvládě. Po matce zřejmě Oscar zdědil nejen jazykové nadání, ale také sklon k excentricitě.

V 17 letech se zapsal na dublinskou Trinity College ke studiu filologie, škola ho však zoufale nudila. Raději až do poledne vyspával, poté skládal básně a navrhoval si obleky extravagantních střihů. Svůj byt vyzdobil pavími pery, liliemi a slunečnicemi, sochami i porcelánem. Upachtěná průměrnost ho odpuzovala a rád dával na odiv svou výřečnost i vzdělanost – mezi ostatními studenty tak asi nepatřil k nejoblíbenějším. Jednou mu čtveřice mladíků dokonce chtěla srazit hřebínek pěstmi: Jenže netušili, že ačkoliv se Oscar sportování s oblibou vysmíval, sám občas boxoval. S přesilou se tedy nakonec úspěšně vypořádal. 

Miláček všech kruhů

Po dokončení univerzity přesídlil Wilde do Londýna a rychle se stal miláčkem tamní kulturní scény i smetánky. V roce 1881 vyšla jeho první básnická sbírka, načež autor vyrazil za oceán na šňůru čtení a přednášek. „Nemám nic k proclení kromě svého génia,“ prohlásil prý, když vystoupil z lodi v Novém světě. 

Americký tisk jej vesměs líčil jako dekadentního šaška bez talentu. Přesto bývala jeho vystoupení vyprodaná a turné se nakonec ze čtyř měsíců protáhlo bezmála na rok. I v zámořských salonech patřil Wilde k nejzářivějším hvězdám, zároveň však neváhal popíjet whisky s umouněnými coloradskými horníky a v Kalifornii prý pologramotným zlatokopům vysvětloval jemná specifika anglické renesance. 

Sveden mladíčkem 

V roce 1884 pojal za ženu o pět let mladší Constance Lloydovou, dceru zámožného právníka. Narodili se jim dva synové, v roce 1885 Cyril a o rok později Vyvyan, to už však svazek zcela vyhasl. Po druhém těhotenství prý totiž začala manželka připadat Wildeovi odporná a údajně si po každém polibku s ní musel umýt ústa. 

Hlavní důvod ovšem možná tkvěl úplně jinde – spisovatel totiž mezitím potkal pozdějšího žurnalistu, kritika a obchodníka s uměním Roberta Rosse. Tehdy sedmnáctiletý mladík byl v mnoha směrech předčasně vyspělý a svoji homosexualitu otevřeně projevoval, rodině i zákonům navzdory. Po četbě Wildeových básní si vzal do hlavy, že barda svede, a také to dokázal. Ačkoliv si jednatřicetiletý Wilde svou orientaci nepochybně uvědomoval již dlouho, právě Ross se stal zřejmě jeho prvním milencem.

Zlá múza

Osudným však pro spisovatele mělo být až setkání s jednadvacetiletým básníkem, lordem Alfredem Douglasem, k němuž došlo o pět let později. „Bosie“ byl sice slovy Wildea „mužem neobyčejné krásy“, ale zároveň i rozmazleným, egoistickým a pomstychtivým frackem. Navzdory tomu se do něj umělec doslova zbláznil. Ze svých vysokých honorářů mu financoval přepychový život, platil hráčské dluhy i zástupy mladých prostitutů, kteří se hrnuli na hotelový pokoj, když Bosie zrovna nehledal pánskou lásku v temných zákoutích města. 

Wilde svůj soukromý život nijak zvlášť netajil, Douglas se však na veřejnosti choval vyloženě provokativně. Bylo tak jen otázkou času, kdy oslavovaného autora Obrazu Doriana Graye, Salomé či Strašidla cantervillského smete vášeň k bezohlednému mladíkovi z piedestalu. 

Na vrcholu sil

S premiérou hry Jak je důležité míti Filipa stál Wilde v únoru 1895 na vrcholu tvůrčích sil i slávy, ze kterého měl však za necelé tři měsíce tvrdě dopadnout na kamennou podlahu žaláře. Záminkou se stala následující událost: Bosieho otec – markýz Queensberry – nechal svoji vizitku v klubu, kam Wilde docházel, a označil jej na ní za sodomitu. Mladík pak spisovatele dotlačil k tomu, aby na jeho otce podal žalobu za urážku na cti. 

Přátelé Wildea od kroku marně odrazovali: Podle zákona se totiž obžalovaný mohl z procesu vyvléct, pokud dokázal, že vznesl původní obvinění právem. Jenže literát trval na svém – a soukromí detektivové najatí Queensberrym nakonec našli řadu prostitutů, kteří ochotně dosvědčili, co všechno se zkaženým spisovatelem provozovali.

Osudný pád 

Ve vězení musel Wilde šest hodin denně rozplétat nařezané kusy lodních lan nebo chodit ve šlapacím kole. Ve viktoriánské Británii byly podobně nesmyslné a namáhavé tresty běžné. Vězni na sebe nesměli mluvit a nosili čepice zakrývající obličej, aby se navzájem nepoznali. Mohli číst jen Bibli a dobový román o napravení hříšníka skrz víru. Až později Wildeovi povolili také jinou literaturu a nakonec prý i papír a psací potřeby. 

Po půl roce vazby nicméně nemocný a podvyživený autor zkolaboval ve vězeňské kapli a po nárazu hlavou na tvrdou zem mu praskl ušní bubínek. Jedna z hypotéz o příčině jeho pozdější smrti tvrdí, že skonal na zápal mozkových blan, který byl právě následkem zmíněného zranění.

Zlomený muž 

Wildea propustili v květnu 1897, už jako vnitřně zlomeného muže. Ředitel věznice údajně při jeho odchodu prohlásil, že lidé neuvyklí fyzické práci po takovém trestu do dvou let zemřou. Příliš se nemýlil – Wilde měl před sebou poslední tři a půl roku života. Strávil je v chudobě a pod falešným jménem ve francouzském exilu. Svou rodinu už nikdy neviděl, stejně jako Bosieho, který se k němu nehlásil a později ho tím nejhorším způsobem veřejně pomlouval. 

Vedle dopisu bývalému milenci, v němž shrnul jejich romanci i celý svůj život, napsal Wilde již pouze baladu o 109 slokách líčící nelidské podmínky v britském vězeňství. Dny trávil bezcílným touláním po pařížských bulvárech nebo v tichu hotelového pokoje. Když ve věku 46 let zemřel, většina anglických novin jeho odchod ani nezmínila. 

V Evropě se stále více prosazuje větrná energie. Mezi nejambicióznější plány patří vybudování větrné farmy v Severním moři u východního pobřeží britského Yorkshiru, kterou připravuje společnost TenneT.

Klíčovou součástí farmy bude umělý ostrov o rozloze 5 až 6 kilometrů čtverečních, který vyroste na rozsáhlé písčině Dogger Bank v mělčině Severního moře, asi 125 kilometrů od britského pobřeží. V mělkém moři kolem ostrova se objeví tisíce větrných turbín.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Pokud se vše podaří podle plánu, vznikne zde větrná farma, která zabere plochu 6 tisíc kilometrů čtverečních. Bude poskytovat 30 gigawattů obnovitelné energie pro Nizozemí, Velkou Británii, Belgii, Německo a Dánsko. Měla by se stát největší příbřežní větrnou farmou na světě.

Když roku 1877 objevil italský astronom Giovanni Schiaparelli na Marsu údajnou síť zvláštních umělých kanálů a některé tehdejší vědecké kapacity jeho nález potvrdily, vyvolalo to senzaci. Badatelé se předháněli, kdo vytvoří detailnější mapu marsovských vodních děl a kdo vysvětlí jejich původ či využití. Zřejmě nejodvážnější myšlenku nabídl matematik a astronom Percival Lowell: Tvrdil, že jde o sofistikovaný zavlažovací systém, který vyvinul neznámý inteligentní druh. Část vědecké obce kontroverzní ideu zamítla, jiní ji však nadšeně přijali – v některých kruzích tak přežila až do 20. století. 

Kanály, řeky, oceán  

K pozdějšímu vyvrácení nálezu přispěly především pokročilejší pozorovací technologie. Přesnější teleskopy totiž odhalily, že údajné kanály jsou ve skutečnosti optickou iluzí, kterou vyvolaly proudy prachu zformované silnými větry. Definitivní tečku za sporným objevem udělal rok 1965, kdy nad Marsem prolétla sonda Mariner a pořídila první snímky jeho povrchu.

Přesto zbývalo ještě jedno překvapení. Na počátku milénia vyslali vědci k rudé planetě řadu automatických průzkumníků, a ti odhalili něco, co připomínalo brázdy po vodních tocích!

TIP: Proč Mars ztratil vzduch i vodu?

Badatelům to poněkud zamotalo hlavu, protože útvary se navíc zdály být relativně mladé. Nakonec však přišli s podstatně věrohodnějším vysvětlením, než že jde o dílo inteligentních obyvatel marsovského podzemí: Podle jedné z teorií se v minulosti voda na Marsu dočasně objevovala, když sopečná činnost rozpustila půdní led. Je ovšem možné, že dávný povrch planety protkávala síť řek, a dokonce jej pokrýval rozsáhlý oceán, jenž přetrval po delší časové období.

Karel nepocházel z panovnického rodu a narodil se za nejasných okolností. Dokonce se šuškalo, že je bastard! Jakmile se stal králem, pomluvy přestaly. Karel se totiž povahou velmi podobal své matce Bertradě, dokázal naslouchat lidem a hovořit s nimi. Zdědil po ní přesvědčovací talent, po otci Pipinovi Krátkém zas vlohy k válčení a schopnost prosadit autoritu. A po obou rodičích podědil vysokou postavu: měřil téměř dva metry! Miloval děti a k ženám se choval s úctou. Všichni, kdo u Karlova dvora pobývali nebo se s ním setkali, podléhali kouzlu jeho osobnosti. U každého dokázal navodit dojem, že je pro něj, alespoň na chvíli, tím nejdůležitějším člověkem v jeho životě.

Majordomus se zmocňuje koruny

Karlův otec Pipin zastával funkci majordoma královské dynastie Merovejců. Majordomus spravoval panovníkovu domácnost i statky a často se staral také o krále samotného. Prakticky vládnul za něj a dokonce pro něj dobýval další území. S požehnáním papeže se Pipin zmocnil vlády oficiálně. Poslední merovejský král, trpící degenerativním onemocněním, putoval do kláštera. A bývalý majordomus byl korunován podle biblického vzoru: pomazáním svatými oleji. Nastoupil tak první král z milosti křesťanského Boha. Papežův úmysl spočíval v zavedení teorie, že světský panovník je podřízen církvi.

Toho však nedosáhl. Pipin sice veřejně projevoval papeži obřadnou pokoru, ale nikdy nepřipustil, aby tancoval, jak papež píská. Byl to obchod. Papež potřeboval spojence proti východní křesťanské Byzanci a italským Langobardům, kteří ohrožovali Řím. Pipin se zase chtěl stát králem a souhlas hlavy církve byl důležitý. A oba se shodli v tom, že šíření křesťanských idejí je výhodné pro světského i církevního panovníka. Poddaní žijící ve strachu z božího hněvu jsou mnohem lépe ovladatelní, než jedinci čerpající sílu z přírody a poznání!

Karel Veliký „chrání“ Řím

Karel je spolu s mladším bratrem Karlomanem pomazán na krále už v sedmi letech. Nový papež Štěpán II. se kvůli tomu osobně plahočí přes Alpy do Franské říše. A hromovým hlasem vyhrožuje věčným zatracením, jestliže si Frankové někdy zvolí za vládce někoho jiného, než Pipinovy potomky. Následující léta tráví bratři válečným výcvikem, učením a přípravou na vládu. Ačkoliv Karel později prováděl reformy, vydával zákony a podporoval vzdělání, sám byl téměř negramotný. Trpěl patrně dyslexií i dysgrafií zároveň, neboť se i přes obrovské úsilí číst a psát naučit nedokázal. A velmi se za to styděl!

Po smrti otce řídí zemi oba bratři společně. Když Karloman o tři roky později za nevyjasněných okolností umírá, leží celá Franská říše na bedrech pouze Karlovi. Píše se rok 771. Ještě ani ne pětadvacetiletý král rychle manifestuje svou sílu. Definitivně ovládne langobardskou říši, ale papežskému státu ji nevrací. Zabírá ji pro sebe. Papež Lev III. má stejně jiné starosti. Hromadění majetku, prostitutky, hostiny, orgie… Karel válčí s bavorskými a saskými kmeny, krutě trestá vzpoury a odpor. Zajímá rodiny náčelníků, nutí je ke křtům, ponechává si rukojmí. Zakazuje pohanské praktiky, nařizuje dodržování půstu, křtu a desatera. Většinu z toho ovšem ani náhodou nedodržuje…

V roce 779 je v Římě napaden papež. Seřežou ho a uvězní. Karel nařídí vyšetřování a výsledky ho pobouří. Skutečná papežova morálka několikanásobně předčí zvěsti! Papeži se podaří utéci a upaluje o překot do Franské říše. Cestou velebí boží milost, která mu navrátila zrak, když mu předtím jeho trýznitelé údajně vypíchli oči… Smyšlené udravení má dokázat jeho nevinu. Poddaní uvěří, vodí k němu nemocné a krajem se šíří historiky o dalších zázracích.

Karel zuří. Proti své vůli rozhodne v papežův prospěch a na shromáždění kněží, Franků i Římanů prosadí zásadu, že papež nesmí být souzen. Nic jiného mu nezbývá, chce-li udržet poddané u křesťanství. Ale aby měl svatého otce pod kontrolou, prohlašuje se za „ochránce“ papežského státu. Ve skutečnosti mu má papež zcela podléhat. A Karel jde dál – zabere území severně od Říma a nazve je Italským královstvím. Mazaný Lev III. na odvetu naplánuje akt, který rychle vstoupí do dějin…

Z boží vůle král?

Dne 25. prosince 800 se Karel v Římě účastní vánoční mše. Dokončí modlitbu, když k němu nečekaně přistoupí papež. Na hlavu mu nasadí zlatý diadém a vyzve přítomné, aby pozdravili nového císaře západoevropské říše. Pomaže jej olejem a políbí. Je to velmi chytrý tah! Papež ví, že Karel zamýšlí uzmout císařskou korunu. Tak ho prostě předejde a ještě vzbudí dojem, že mu tuto hodnost milostivě udělil on! Už v dalším století bude církev prohlašovat, že císař nabývá moci pouze z rukou papeže. A utvrzovat svět o nadřazenosti církevní moci nad světskou. Karel si to uvědomuje a soptí vzteky. 

Prestižní označení „císař, správce římské říše a z boží milosti král Franků a Langobardů“ samozřejmě používá. Avšak svatému otci tuto politickou legrácku nedaruje. A ostatním služebníkům božím taky ne. Celou dobu své vlády, tedy téměř pět desítek let, důsledně dohlíží na to, aby církev od služby Bohu neodváděly žádné světské záležitosti. Žádný majetek, žádné světské radovánky, žádný příjem. Pouze modlení, vzdělávání a pomoc bližnímu. Běda, jestli se nějaký arcibiskup odváží strkat nos do královských záležitostí!

Konec Franské říše

Po smrti Karla Velikého se začala Franská říše rozpadat. Vládu převzal jediný přeživší syn Ludvík, který vstoupil do historie jako Pobožný. Vrhl se papeži k nohám a pokorně se nechal korunovat. Hned na to zrušil ženský dům a všechny své sestry a milenky bez milosti poslal do klášterů. Rčení „z boží vůle král“ začalo psát své skutečné dějiny.

Pro charakteristický tvar prý byla Květnice dlouho považována za sopku. Tento blud kdysi na Tišnovsku šířili mezi žáčky sami učitelé, i když hora nemá se sopkou kromě charakteristického exteriéru nic společného. Vulkanologové si zde tedy na svoje nepřijdou, zato botanikové, entomologové, geologové a speleologové považují Květnici za malý ráj.

Ochrana zrozená z nadšení

Z dobových fotografií je zřejmé, že před více než sto lety byly dnes zalesněné vrcholy mnohem obnaženější. Ještě ve 30. letech 20. století se na svazích Květnice rozkládala rozsáhlá skalní step a lesostep. A právě tato dávná i nedávná minulost dala útvaru do vínku druhovou floristickou rozmanitost. Tu jako první skutečně docenil významný botanik Doc. RNDr. Jan Šmarda (1904–1968). V knize Květnice a příroda Tišnovska o něm Jan Lacina píše: „Byl to právě on, jehož hlas kdysi zazněl ve prospěch ochrany Květnice nejdůrazněji. Představujete si ho, jak zde leží ve vyhřáté stráni na břiše a s lupou těsně přitisknutou k oku zkoumá chloupky na listech mochen či polštářky mechů. Vidíte ho, jak náruživě noří nos do voňavé mateřídoušky a se zanícením sobě vlastním strhává k obdivu své žáky. A dodnes slyšíte znít nad nepatrnou stélkou lišejníku, kterého jste si vůbec nevšimli, jeho jásavé: ‚To je nádhera! To je dekorativní!‛“

Z podnětu Jana Šmardy byla Květnice v roce 1950 prohlášena přírodní rezervací. Později byla neprávem přeřazena do kategorie přírodních památek a dnes rozloha chráněné lokality činí 130 hektarů.

Hora pokladů

Ve skalním podloží Květnice se střídají především vápence, křemence a granity. Tyto geologické poměry, klima a členitý terén umožňují defilé lesostepních a lesních společenstev. K druhově naprosto nejbohatším patří lesostepní dřínové doubravy na jižních teplých svazích a dealpinské bučiny na stinných svazích severních. Hora tak poskytuje vhodné životní prostředí desítkám zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Ne náhodou se Květnici někdy říká Hora pokladů. I když odhlédnete od bohatství flóry a fauny, je tento název pochopitelný zejména na impozantní Velké skále (446 m n. m.). Jde o největší izolované skalisko tvořené devonskými kvarcity. Skalní bloky jsou rozeklány hlubokými puklinami, tvoří skalní okna a můstky a vytváří kulisu jako z pohádkového filmu.

Za slunečného dne a zvláště po dešti se země v okolí Velké skály doslova zatřpytí. Stačí se sehnout a obdivovat krystaly ametystů a záhněd. Vyskytuje se zde však i kalcit, limonit, baryt, galenit, čirý křišťál, azurit, malachit, kuprit, ryzí měď, citrín, morion (černý), baryt, lublinit, sádrovec, bruslit a další.

Cestu našel jezevec

Tišnovská dominanta ovšem nemá jen líbivou „slupku“, ale také pozoruhodnou „náplň“. V jejích útrobách se ukrývají jedinečné krasové útvary – jeskyně Pod křížem, Květnická propast (hluboká více než 70 m) a Králova jeskyně. Naleznete zde i umělé štoly – pozůstatky po někdejším hledání zlata a stříbra – které jsou spolu s jeskyněmi velmi významným zimovištěm vrápenců malých (Rhinolophus hipposideros), v ČR kriticky ohroženého netopýřího druhu. Sídlí zde i několik dalších druhů netopýrů, např. netopýr velký (Myotis myotis), netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii), netopýr brvitý (Myotis emarginatus), netopýr černý (Barbastella barbastellus) nebo netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus).

TIP: Přírodní rezervace Broumovské stěny aneb Kouzlo skalních měst a labyrintů

Pozoruhodným způsobem byla odhalena Králova jeskyně. Až 28. května 1972 ji objevili tišnovský myslivec Jaroslav Bárta a jeho foxteriér Luxík. Pronásledovali jezevce, který náhle i s foxteriérem zmizel v podzemí. Propadli se do jedné z propastí a jeskyně tak byla zcela náhodně objevena při záchraně loveckého psa. Ten pád se zraněním přežil, pro jezevce byla honička poslední. Jeskyně byla pojmenována po Aloisi Královi, objeviteli slavných Demänovských jeskyní na Slovensku. Významný moravský speleolog se totiž na důchod přestěhoval do Tišnova, kde ve věku nedožitých 95 let zemřel jen pár měsíců před objevem jeskyně na Květnici.

Pavoučí pás cudnosti

Když se sehnete nízko k zemi, možná uvidíte vzácného jedovatého pavouka stepníka moravského (Eresus moravicus). V Česku se běžně vyskytuje v jižnějších oblastech (např. v Pavlovských vrších nebo na Mohelenské stepi) a Květnice je nejsevernějším místem jeho výskytu. Přestože jsou neobyčejně nápadní, byli objeveni a popsáni až v roce 2008 arachnologem Dr. Milanem Řezáčem.

Samice stepníků moravských měří včetně nohou 35 mm, jsou černé a na hlavě mají oranžovou skvrnu. Nápadní samci měří 11 mm a mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům jako první potrava slouží jejich vlastní matka. V populaci přitom vždy početně převažují samci nad samicemi a tvrdě a nemilosrdně soupeří o právo a čest stát se otci. Proto svým vyvoleným po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby zabránili jejich „promiskuitě“.

Flóra a fauna Květnice