Ještě relativně nedávno byly fotografie z ptačí perspektivy vyhrazeny takřka výhradně leteckému snímkování. Nyní tuto štafetu přebraly stále populárnější drony. Není proto divu, že „dronní fotografové“ již mají své vlastní soutěže a ceny. Podívejte se na výběr nejzajímavějších snímků soutěže, kterou již pátým rokem pořádá server Dronestagram ve spolupráci s National Geographic.

Když bylo Temüdžinovi asi osm let, zemřel jeho otec Jesügej. Tato smrt byla víc než kuriózní. V přestrojení hodoval s nepřátelskými Tatary, ale byl odhalen a otráven.

Taková normální rodinka

Poměry v rodině se tím značně zkomplikovaly. Temüdžin byl totiž nejstarším synem Jesügejovy druhé manželky Höelun. Hlavou rodiny se však měl stát jeho asi o rok starší nevlastní bratr Bekter, který si navíc měl vzít Höelun za manželku. S tím však bylo třeba ještě počkat, a tak se o rodinu starala právě čerstvá vdova. Navíc kmen Jesügejovy příbuzné vyhnal, a tak byly dvě manželky se sedmi dětmi odkázány samy na sebe.

Höelun byla energická a stále relativně mladá žena (asi kolem 25 let), která se rozhodla, že rodinu uživí sběrem lesních plodů a lovem malých zvířat. Všichni chlapci jí při tom pomáhali, jak nejlépe uměli. Asi po dvou letech však bylo zřejmé, že se Bekter chystá převzít svoji roli hlavy rodiny a vzít si mladou vdovu za manželku. Ta kupodivu stála na jeho straně, protože se těšila na nového chotě, který jí mohl přinést klid a uspokojení.

Jednoho dne zastřelil Temüdžin skřivana, ale starší bratr mu jej zabavil. Chtěl tím zřejmě uplatnit své právo hlavy rodu. Ošizený lovec si běžel stěžovat matce, ale ta mu řekla, že se má raději starat o skutečné nepřátele a nehádat se. Totéž se opakovalo nedlouho potom s rybkou, kterou Temüdžin ulovil společně se svým vlastním mladším bratrem Chasarem. Když jim ji Bekter vyrval, opět si běželi stěžovat, ale ničeho nedosáhli.

Krvavá pomsta

Tehdy dozrálo v desetiletém Temüdžinovi rozhodnutí, že se musí nevlastního bratra zbavit. Nešlo jen o malichernou pomstu za dvě zabavená zvířátka. Mladý bojovník jasně poznal, kam se ubírají vztahy v jeho rodině. Měl se bezpodmínečně podřídit cizí vůli, a to odmítl přijmout. Domluvil se s bratrem Chasarem a počkali si na chvíli, kdy Bekter seděl sám stranou na malém pahorku. Opatrně se k němu plížili, každý z jedné strany. Temüdžin věděl, že Chasar je lepší střelec než on, proto ho nechal střílet zepředu, zatímco on sám měl Bekterovi poslat šíp do zad.

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Bekter je sice odhalil dřív, než mohli vystřelit, ale neutekl. Nebylo by správné projevit před mladšími bratry strach. Podle kroniky jen řekl: „Proč se mnou jednáte jako s brvou v oku, jako s třískou v ústech? Vždyť kromě vlastního stínu nemáte druha…“  Pak dal Temüdžin pokyn ke střelbě a oba bratři vyslali smrtící šípy. Tělo oběti nechali na místě, aby se neušpinili jeho krví, kterou Mongolové považovali za nečistou.

Za tuto vraždu se pak Temüdžin dostal do otroctví svého bývalého kmene, kde strávil několik let. Klesl tak na nejhlubší dno své společnosti. Podařilo se mu však utéct, převzít odpovědnost za svou rodinu, najít si manželku, stát se vládcem Mongolů a s nimi pak dobýt asi polovinu tehdy známého světa. To už je však jiný příběh.

Přímořské stráně Korsiky pokrývají takzvané macchie – společenství převážně trnitých křovisek s příměsí mnoha druhů bylin. V době květu hrají celou škálou barev a vydávají nenapodobitelnou vůni, pro Korsiku typickou. Vždyť i nejznámější korsický rodák Napoleon Bonaparte říkal: „Korsiku poznám se zavřenýma očima podle její vůně“. Půvab ostrova se zrcadlí i ve starobylém pojmenování Kallisté, tedy Nejkrásnější, jak místo nazývali staří Řekové.

Ve středu hor

Na Korsiku jsme se vypravili v druhé polovině září, takže jsme se vyhnuli davům turistů a mohli jsme v klidu vychutnávat vše, co ostrov nabízí. Z přístavu Bastia jsme rovnou zamířili na jihozápad do vnitrozemí. Naším cílem byl kaňon řeky Restonica, odkud jsme podnikli výstup k horským ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello. Poměrně nenáročný výšlap nám zpestřovala setkání s polodivokými osly a dobytkem oždibujícím větvičky zakrslých olší.

U jezera Lac de Melo nám dělala společnost kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus) a mezi skalami rezonovalo krákání krkavců. Jezero Lac de Capitello na nás však zapůsobilo mnohem víc. Při jasném počasí se odsud otevírá pohled na masiv Rotondo. Musíte však počítat s tím, že jste dost vysoko v horách, takže počasí je nevyzpytatelné. Nás naštěstí mraky zastihly až při sestupu dolů.

Přes prasata ke kamennému srdci

Od Restonicy cesta pokračovala po klikaté horské silničce dále na západ přes les Forêt d´Aitone, proslulý zdivočelými domácími prasaty. Ta dokážou neopatrné turisty v mžiku připravit o svačinu. I u nás se chrochtající příživníci pokoušeli o štěstí, ale k jejich smůle se nám podařilo jídlo uhájit.  
Naše další kroky vedly do zátoky de Ficajola, nad níž se tyčí erozí rozčleněné načervenalé útesy Les Calanche.

Dramatická scenérie žulových skalisek je zapsána do Světového dědictví UNESCO a patří k turisticky nejzajímavějším částem Korsiky. Snad nejznámějším útvarem této bizarní kamenné hříčky je skála nazvaná Srdce milenců, již lze vidět ze silnice. Úzká silnice se vine napříč Les Calanche zhruba dva kilometry, ale k dispozici je i malé parkoviště, odkud se můžete vydat pěšinou na masivní útes spadající přímo do moře. Pokud vás láká procházka světem fantaskních skal a věžiček, využijte takzvanou Honáckou stezku, která vás zavede vysoko nad silnici a po necelé hodině chůze zpět k výchozímu bodu – kiosku Chalet.

Zátoka s diamanty

Korsika má jistě spoustu pozoruhodných míst. Mezi nimi nás lákala zejména přírodní rezervace Roccapina, ležící na jihu ostrova. Jsou tady krásné písčité pláže s ojedinělou skalní zoo, kde můžete najít třeba kamenného delfína. Hlavní dominantou je skála Rocher du Lion, skutečně utvářená do podoby lva s korunkou na hlavě. Roccapina je ideálním místem pro romantické procházky. Zvlášť navečer, kdy se skály zbarví temně oranžově září zapadajícího slunce.

Obvykle je oblast zaplavena turisty, tentokrát jsme v Roccapině byli prakticky sami. O to víc jsme si vychutnali posezónní procházku po kamenité stezce skrz porosty macchií ke staré strážní věži, odkud je na rudnoucí slunce nad mořem skutečně nezapomenutelná podívaná. Na cestě nás doprovázelo pouze tvrdé cvrlikání pěnic a z hor se ozývalo občasné zamečení koz. Někteří z naší výpravy se za nimi vydali s fotoaparátem v ruce, ostatní se spokojili s pohledem z věže na zátoku. Tady podle místní legendy ztroskotala koncem 19. století indická loď s diamanty. Těžko říct, zda jde o skutečný příběh, protože o nalezení plavidla se již mnoho lidí neúspěšně pokoušelo.

Bílé útesy a žulové jehly

My jsme si na indické diamanty zálusk nedělali a ani jsme nezkoušeli je najít. Úplně samy od sebe se nám ale zjevily jiné „diamanty“, a to v podobě lišky (Vulpes vulpes) a divokých prasat (Sus scrofa). V Roccapině jsme se s nimi spřátelili natolik, že nás zvířata v rámci svých možností tolerovala a dovolila nám pořídit několik snímků.

Fotografové si přišli na své i ve vísce Vignola, kde je zřízen želví útulek čítající na 2 000 chovaných exemplářů z pěti kontinentů světa. S ostražitými liškami a divočáky se tyhle fotolovy nedají vůbec srovnávat, ale útulek určitě stojí za návštěvu. Naše korsické putování se poté stočilo na jižní cíp ostrova do městečka Bonifacio. To je postaveno zčásti na bílých útesech a je považováno za nejkrásnější město Korsiky. Přesto jsme po zběžné prohlídce raději zamířili na severovýchod do žulových hor Aiguilles de Bavella.

Po probuzení v kempu jsme ráno vyrazili do průsmyku Col de Bavella, jemuž vévodí socha Panny Marie. Z průsmyku vede několik různě náročných turistických cest a na své si přijdou i vyznavači skalního lezení. Jeden z pěších okruhů jsme při zatažené obloze absolvovali i my a vrátili jsme se sice zchvácení, ale plní dojmů z překrásných pohledů na žulové jehly a panorama masivu. Pokud člověk podnikne vícedenní túru, může na hřebeni zahlédnout i orlosupy bradaté (Gypaetus barbatus). My jsme ovšem byli rádi i za setkání s gekony druhů Hemidactylus turcicus a Tarentola mauritanica, i když na ně jsme narazili až v přímořském kempu, kam jsme se z Col de Bavella přesunuli.

Laguna plná zpěvu

Poslední večer jsme strávili návštěvou přírodní rezervace Étang de Biguglia. Tato největší laguna na Korsice je vyhlášena jako ornitologicky zajímavá oblast a byla zahrnuta do projektu Natura 2000. Zčásti je zátoka obrostlá čtyřmetrovým rákosem a procházka touto „džunglí“ je skutečně úchvatná. Kolem je zřízeno několik pozorovacích stanovišť vhodných i pro fotografy, ovšem teleobjektiv je nezbytnost. Na laguně je ptáky neustále doslova přecpáno. Ročně se tady vystřídá víc než 120 ptačích druhů, z nichž mnohé odpočívají při svých migračních cestách. Nám se poštěstilo pozorovat volavky bílé (Egretta alba), které v zapadajícím slunci lovily drobné rybky a nad nimi občas jako blesk prolétl ledňáček.

Po celou dobu, co jsme stáli a obdivovali důstojnou krásu volavek, nás provokovaly výbušné „záchvaty“ zpěvu cetie jižní (Cettia cetti). Maličký ptáček mezi jednotlivými slokami přelétával, takže byl před námi vždycky o krok napřed. Nakonec se nám opeřence mistrně se skrývajícího v hustém křoví podařilo zahlédnout, což byla alespoň malá náplast na naši nechuť Korsiku opustit.

Umělé inteligence zvládnou leccos. Jedna z těch nových, kterou vyvinuli vědci z amerického Stanfordu, dokáže neuvěřitelně přesně určit, co jsou lidé v USA zač. Stačí jí k tomu pár snímků z ulic, nasbíraných v Google Street View.

Vědci tuto umělou inteligenci vycvičili pomocí 50 milionů snímků Google Street View, které byly pořízeny ve více než 200 amerických městech. Inteligence se naučila rozeznávat a zhodnotit domy, krajinné prvky a také vozidla, která byla pro fungování inteligence obzvláště důležitá.

TIP: Anna Franková: Umělá inteligence se chystá vyřešit velkou záhadu historie

Právě vozidla totiž velmi významně reprezentují americkou kulturu a rysy svých majitelů. Zároveň nějaké vozidlo vlastní téměř každá americká domácnost. Umělá inteligence ze Stanfordu díky tomu mohla s vysokou úspěšností určit příjem jednotlivých lidí, jejich vzdělání, etnickou příslušnost, a dokonce také jejich politické přesvědčení.

Paní Luo to neměla v životě lehké. Po rozvodu zůstala se svými dvěma syny sama a bylo pro ni obtížné podporovat oba chlapce na studiích. V roce 1997 proto s oběma potomky uzavřela smlouvu, podle které jí měl každý ze synů odvádět 60 % svého výdělku, a to až do výše 1,7 milionu dolarů. Splácet měli oba synové až v okamžiku, kdy dostudují a otevřou si vlastní zubařskou praxi.

Stalo se tak o šest let později, kdy oba synové začali vydělávat. Jak už to tak v životě bývá, po nějaké době se oběma synům přestaly vysoké splátky líbit. Jeden proto požádal matku o úpravu podmínek, výše dluhu a splátek, druhý pro jistotu přestal platit úplně, s tím, že již matce odvedl dost. S prvním ze synů se matka dohodla na nových pravidlech, druhého zažalovala u soudu.

Synáčku zaplať!

Po dlouhých osmi letech spor doputoval až k nejvyššímu tchajwanskému soudu, který rozhodl ve prospěch matky. Nezdárnému synkovi uložil uradit zbylý dluh 754 000 dolarů a přihodil k tomu i tučné penále. Celkově tak má syn své matce uhradit 967 000 dolarů.

TIP: Nechtějí vám rodiče dávat kapesné nebo zaplatit školu? Žalujte je!

Na naše poměry neobvyklý spor rozvířil v asijské zemi vášnivou debatu. Na rozdíl od Evropy je na Tchaj-wanu (ale i například v Číně) uzákoněná povinnost dětí postarat se v dospělosti o své stárnoucí rodiče. V opačném případě jim hrozí vysoké pokuty. Známé jsou i případy, kdy soud dětem nařídil nejen finanční podporu, ale i pravidelné návštěvy rodičů. Jen ve zcela ojedinělých případech se ale podobné spory dostávají k soudu. Rodiče obvykle nechtějí „prát špinavé prádlo“ na veřejnosti a mladí na to často hřeší. Péče potomků o své rodiče je navíc v asijské kultuře považována za důležitou ctnost a otázku rodinné cti.

Sovětské velení muselo po počátečních těžkých ztrátách na námořní válku de facto rezignovat. Námořnictvo vyplouvalo jen sporadicky – obvykle v roli podpory pozemních operací. Výjimku představovaly akce podmořských člunů, jež v několika případech dosáhly i na čestný titul „gardová ponorka“. Jedním z nich byla ponorka S-56 kapitána Ščedrina.

Podle německého vzoru

Geneze vývoje plavidla začala kupodivu v meziválečném Německu, kde si sovětští odborníci v roce 1932 prohlédli člun E-1, stavěný pro Španělské námořnictvo. Výsledkem sovětského zájmu bylo navázání spolupráce – technici firmy Deschimag postavili v letech 1934–36 v Leningradu právě tři takové ponorky z dovezených dílů. V dané době patřily svou spolehlivostí, rychlostí, obratností a nesenou výzbrojí ke světové špičce.

Sovětské loděnice ve výrobě dalších člunů pokračovaly i po odjezdu Němců, ač na vše technicky samy nestačily. Problémy s produkcí přitom nebyly zanedbatelné a přinášely je především dieselmotory, akumulátory, periskopy a torpéda, které sovětský průmysl nedokázal vyrábět patřičně rychle a hlavně v požadované kvalitě. Přesto patřila nová ponorková třída S („srednaja“ – střední, též „Stalinec“) k tomu nejlepšímu, s čím šli Sověti do války. Bojů se nakonec zúčastnilo 29 kusů „Esek“. Obecně patřily k úspěšnějším podmořským plavidlům – byť 16 z nich bylo za války ztraceno. 

Zrod legendy

Vlastní výrobu S-56 zahajovala v listopadu 1936 leningradská továrna André Martí, samostatně vyprodukované části pak odvezly vlaky po dílech do Vladivostoku. O závěrečnou kompletaci se postaraly loděnice Dalzavod. Do služby byla tato střední ponorka zařazena 20. října 1941, a představovala na Dálném východě jedno z mála opravdu moderních plavidel. Její velení získal nadporučík Grigorij Ivanovič Ščedrin, který již ve 14 letech zahájil kariéru jako plavčík. V roce 1941 byl ve věku 28 let už zkušeným ponorkovým velitelem.

Na pacifickém pobřeží však S-56 nezůstala dlouho. Sovětský průmysl doposud nedokázal nahradit těžké ztráty ponorek z prvního válečného roku a tak v létě 1942 dostal velitel Tichooceánské flotily admirál Jumašev rozkaz, aby poslal své nejlepší ponorky na cestu přes Panamu. Cílem byla ponorková základna až v dalekém Poljarném u Murmanska. Nutno podotknout, že plavba dlouhá 17 000 námořních mil nepředstavovala odpočinkovou akci. Sousední ponorku L-16 omylem torpédovala poblíž Kalifornie japonská ponorka I-25 a do potíží se dostala i S-56. Po několika dnech plavby prasklo olejové potrubí pravého motoru.

Plavba do kamčatského Petropavlovsku – v bouřlivém počasí a na jeden motor – se stala opravdu riskantním dobrodružstvím. V Sargasovém moři ponorkáři poprvé ve svém životě přestáli pravý tropický hurikán, kdy podpalubí zalévaly tuny mořské vody. Do této nebezpečné situace je dostali především sovětští konstruktéři a jimi zvolené řešení jak nabíjet nekvalitní akumulátory pohonu. Během procesu se totiž uvolňoval třaskavý vodík, a aby ponorka okamžitě neexplodovala, museli ji bez ohledu na počasí větrat, a to dokonce všemi poklopy.

Proti Kriegsmarine

Již na první hlídce v březnu 1943 narazila S-56 u norského Tanafjordu na konvoj asi deseti německých lodí. Ščedrin se svými muži poprvé vypustil dvě torpéda, ale vzápětí i oni zažili premiérový protiútok hlubinnými náložemi. Po návratu na základnu hlásil velitel jednu potopenou a jednu poškozenou loď nepřítele. Ve skutečnosti ale obě torpéda svůj cíl minula. Stejně tomu bylo i o čtyři dny později, když Ščedrin zaútočil na další konvoj.

První dvě lodě S-56 ve skutečnosti potopila až na druhé misi o měsíc později; jejími oběťmi se staly malý tanker Eurostadt a parník Wartheland. Na třetí hlídce se Ščedrinovi v husté mlze podařil brilantní torpédový útok, realizovaný se zbrusu novým britským asdicem („Anti-Submarine Detection Investigation Committee“ – protiponorkový ultrazvukový detekční systém). Ke dnu šla tehdy minolovka M-346. Útok na další plavidlo stejného typu již nevyšel, když torpédo loď jen těsně minulo. Za tři dny nato S-56 potopila malou hlídkovou loď NKI09 a Ščedrin tím získal pověst vynikajícího velitele. 

Na mušce

Na další válečnou hlídku se S-56 vydala až po generální opravě v zimě 1944. Nejprve 20. ledna 1945 zaútočila na německý konvoj u Tanafjordu, ale nepodařilo se jí zasáhnout ani jedinou loď. O tři dny později objevila S-56 dva německé stíhače ponorek u mysu Nordkinn. Začal souboj na život a na smrt. Němci zasypávali útočící ponorku hlubinnými náložemi, Ščedrin se naopak třikrát pokusil dostat na periskopovou hloubku. Další a další vodní bomby ovšem zahnaly S-56 zpátky do hlubin.

Divoká honička trvala 26 hodin, přičemž je poměrně komické, že S-56 „unikala“ patrně ještě dlouho poté, co na ni už nikdo neútočil. Námořníci napočítali celkových 362 explozí hlubinných náloží – tolik se jich ale na relativně malé německé stíhače ponorek zkrátka nemohlo vejít. Zdá se, že S-56 se omylem připletla do bitvy o britský konvoj JW-57 plující do Murmansku. Zmateného sovětského člunu si naštěstí nikdo z bojujících nevšiml. Námořníci uvnitř ponorky se samozřejmě domnívali, že vzdálené exploze jsou určeny právě jim.

Návrat hrdinů

Za vyčerpávající honičku se Ščedrin pomstil Němcům o týden později potopením obchodní lodi Heinrich Schulte. Návrat domů znamenal pro posádku S-56 triumf, neboť jejich plavidlo dostalo Řád rudého praporu a vojenský tisk vymyslel pro ponorkáře nový oslavný výraz – „Ščedrinci“. Dne 5. listopadu 1944 Ščedrina dekorovali řádem Hrdiny SSSR a 23. února 1945 byla celá S-56 oceněna čestným titulem Gardová ponorka. Za jeden a půl roku války si posádka S-56 nárokovala celkem deset potopených lodí a čtyři poškozené.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Pozdější bádání německých i ruských historiků však číslo revidovalo a prokázalo, že potopila „jen“ pět lodí, celkem o 10 900 tunách. Ve srovnání s ponorkovými esy jiných států nedosáhli Ščedrinci zrovna oslnivých úspěchů, reprezentovaných závratnými čísly potopených tun lodního prostoru. V sovětské flotile se ovšem nacházelo jen minimum úspěšnějších ponorkářů.

Našli se zde přitom i tací, kteří na základě vyloženě smyšlených hlášení dosáhli vysokých vyznamenání či admirálských hodností. Z tohoto úhlu pohledu si S-56 a její posádka svá ocenění bezesporu zaslouží. Ponorka připlula v roce 1954 severní cestou do Vladivostoku, čímž v podstatě zakončila svou válečnou odyseu kolem světa. Z aktivní služby u námořnictva byla vyřazena v roce 1955.

Mnozí si představují komety jako masivní balvany z kamení a ledu. Analýza dat získaných evropskou sondou Rosetta na kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko ale ukazuje odlišný obrázek. Komety jsou zřejmě dost křehké.

Podle výsledků týmu, který vedl Nicholas Attree z francouzské Aix-Marseille Université, drží kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko pohromadě síly, které jsou milionkrát slabší, než polystyren.

Jak pevná je kometa?

Vědci zkoumali povrch komety a soustředili se při tom na útesy a terénní nerovnosti, které tam objevila sonda Rosetta. Pak vzali v úvahu známou gravitační přitažlivost komety a vypočítali, jaké síly jsou minimálně nutné k tomu, aby útvary na povrchu komety udržely svůj tvar.

TIP: Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko je z nesmírně staré organické hmoty

Pokud by Zemi někdy v budoucnu ohrozila kometa a my se budeme snažit bránit, bude hrát velkou roli, jestli na nás poletí spíše balvan anebo slabě poslepovaná hromada suti. Zatím to vypadá, že bychom měli vymyslet obranu proti veliké sněhové kouli.

Globální oteplování přináší mnoho změn. Některé z nich jsou nečekané. Američtí vědci nedávno zjistili, že v Severním ledovém oceánu se mezi lety 2007 a 2015 zvýšila koncentrace radioaktivního izotopu radia-228.

Podle odborníků není v žádném případě důvod k obavám, protože jde stále o mnohem nižší hodnoty, než jaké by představovaly zdravotní riziko. Z jistého úhlu pohledu je to vlastně dobrá zpráva, protože radium-228 teď může pomáhat měřit některé ze závažných projevů globálního oteplování.

TIP: Vědci varují: Hladina oceánů stoupá a miliony lidí přijdou o domovy

Přibývající radioaktivní radium v Severním ledovém oceánu podle všeho pochází z věčně zmrzlé půdy, permafrostu, a ze zamrzlých kontinentálních šelfů u pobřeží oceánu. Radium je relativně dobře rozpustné v mořské vodě, takže se do ní snadno vyplavuje.

V obavách před násilím a výtržnostmi zakázaly úřady v novozélandském okrese Coromandel během silvestra požívání alkoholu na veřejnosti. Kdo by se odvážil zákaz porušit, riskoval by pokutu 250 dolarů (zhruba 5 200 korun), nebo i zatčení. 

Smířit se s tím ovšem nehodlala skupinka místních, kteří si během odlivu vymodelovali v ústí řeky Tairua malý písečný ostrůvek. Na něj dopravili piknikový stůl, lavice a také zásobu alkoholu. Skupinka strávila na svém ostrůvku „v mezinárodních vodách“ oslavu silvestra bez omezení a užila si přípitek navzdory zákazu.

Podle policejního velitele Johna Kellyho neměla policie o akci tušení a neměla tak důvod zasáhnout. „Je to rozhodně kreativní, kdybych o tom věděl, možná bych se k nim i přidal,“ okomentoval policista výkon osazenstva.

Nařízení úřadů o omezení užívání alkoholu na silvestra ale sklidilo i kritiku. Podle jednoho z obyvatel by se měla policie zabývat jinými věcmi než honit opilé teenagery. „Od toho jsou rodiče,“ poznamenal naštvaně.

Soudní pravomoc ve městě vykonával původně rychtář, tedy jakýsi správce dosazený panovníkem. Tomu posléze pomáhala ve větších městech městská rada, která měla zhruba 5 až 10 členů v závislosti na velikosti města.

Od 16. století se tato instituce ještě významně rozrostla. Radní neboli konšelé se postupně osvobodili od vlivu panovníka a do svého čela si volili purkmistra, v kterémžto úřadu se jednotliví měšťané střídali. Ten potom předsedal městskému soudu, zatímco z rychtáře se v průběhu času stával jakýsi šerif či strážník, který ohledával místa činů, shromažďoval důkazy, zodpovídal za věznění podezřelých a účastnil se výslechů i exekucí.

Městské právo u nás vycházelo z německých vzorů, konkrétně z práva norimberského a magdeburského, nicméně každé město soudilo zločince podle svých zvyklostí. V 16. století se objevily první snahy o sjednocení práva, čemuž se města zpočátku bránila. Až roku 1569 předložil staroměstský kancléř Kristián z Koldína text závazné kodifikace, do níž sjednotil zkušenosti z městského soudnictví nasbírané za poslední desetiletí. Za dalších deset let jeho soubor schválil zemský sněm pod souhrnnou hlavičkou Práva městská Království českého, a stal se z něj zákoník městského stavu platný pak až do roku 1812.

Na trápení vypověděl

V 16. století navíc začaly vznikat první opravdové smolné (nebo taky černé) knihy. Oproti dřívějším popravčím zápisům obsahují daleko podrobnější informace. Výslechy obviněných už jsou zaznamenány téměř doslova, takže jejich příběh získává mnohem plastičtější obraz. Navíc městský písař často poctivě zaznamenával, na jakém stupni mučení obviněný zrovna vypovídá. Nebo si pouze poznamenal formuli: „Na trápení dotyčný vypověděl…“

Tortura byla v té době bohužel nedílnou součástí výslechů, protože se tak nějak obecně předpokládalo, že o svých zločinech nebude nikdo mluvit dobrovolně a že bez mučení by výpověď nebyla úplná. Přestože mnozí moudří soudci brzy přišli na to, že výpověď při mučení často postrádá věrohodnost a mnozí lidé si vymyslí cokoliv, jen aby své trápení ukončili, tato metoda se udržela dlouho do 18. století.

TIP: Mizení čarodějnic z Evropy: Dozvuky krutých procesů v časech osvícenství

Ve smolných knihách se ovšem nezaznamenávaly výslechy svědků, pro ty se zakládaly zvláštní knihy svědomí. Pokud bylo obviněných více, vyslýchali je vyšetřující každého zvlášť a výpovědi porovnávali v takzvané vejvodu. Kromě podrobných výpovědí a popisů, co se zrovna s obžalovaným při výpovědi děje (například „je stržen ze žebříku“), obsahují knihy rozsudek i jeho zdůvodnění.

Milost, nebo ohavná smrt?

Trest smrti se uděloval v případech nejzávažnějších zločinů. Vedle už zmíněné lapkovské činnosti to mohly být opakované krádeže, žhářství, činy proti mravnosti, čarodějnictví, ale ze všeho nejčastěji vražda a mord. Kristián z Koldic mezi uvedenými pojmy rozlišoval. Za vraždu označoval neúmyslné zabití, případně zabití z hněvu, ve sporu a hádce či z pomsty. Naopak mord byl promyšlená akce. Obvykle někdo za účelem vlastního obohacení „na zemi, na lavici, na posteli ležícího, za stolem sedícího aneb spícího, v lázni se myjícího, krom půtky zabije (udáví, urdousí anebo jakkoli jinak o hrdlo připraví).“  Mord se pak pochopitelně posuzoval přísněji a usvědčení viníci umírali hroznou smrtí.

Ne všichni obvinění zapsaní ve smolných knihách však museli skončit na popravišti. K úplnému omilostnění docházelo velmi zřídka, ale i takové případy se stávaly, obzvláště když se proti vynesenému rozsudku odvolala nějaká mocná osoba, která znala odsouzeného. Jestliže konšelé shledali, že viník se neprovinil zase tak moc, mohli mu udělit za trest pranýř (potupné vystavení odsouzence na veřejném místě) či mrskání, nebo ho mohli vypovědět z města.

Samotný trest smrti se dělil na nejběžnější oběšení, pro vážené muže stínání hlavy; za žhářství, sodomii či čarodějnictví skončil odsouzený upálený na hranici. Pro nejtěžší zločince pak přicházelo v úvahu vbíjení (vplétání) do kola, čtvrcení, narážení na kůl či zahrabávání za živa.