V roce 1960 se ve světle spotřebovalo pětadvacet kilogramů papíru na hlavu, o třicet let později to bylo o dvacet kilogramů více. Na počátku druhého desetiletí 21. století překročil celosvětový průměr padesát kilogramů.

Češi se můžou „pyšnit“ ještě vyšší hodnotou. Na jednoho obyvatele připadá zhruba 131 kilogram spotřebovaného papíru za rok. Pokud bychom tohle číslo převedli na běžný kancelářský papír formátu A4, dala by se jím pokrýt plocha přibližně 1 700 metrů čtverečních, což je zhruba jedna třetina fotbalového hřiště. Na potřeby tří lidí v České republice padne ročně jeden statný smrk.

Doba papírová

Česi patří se svou spotřebou mezi relativně nenáročné Evropany - průměrná spotřeba papíru v rámci EU byla v roce 2016 158 kilogramů na osobu. Zdaleka nevyšší spotřebou se ale mohou „pochlubit“ obyvatelé severní Ameriky a Japonska, průměrně zde připadá na jednoho člověka přes 200 kilogramů papíru za rok. Nejnižší spotřebu má v tomto směru očekávaně Afrika s pouhými 8 kilogramy papíru na osobu za rok. Celosvětový průměr byl v roce 2016 57 kilogramů na osobu za rok.

Papír je a bude jednou z nejdůležitějších surovin, s nimiž se setkáváme v každodenním životě. Jen těžko mohl na počátku druhého století čínský úředník Cchaj Lun, který je považován za tvůrce prvního papíru, tušit, že jeho vynález jednou doslova zaplaví celou planetu. A přitom jen hledal vhodný záznamový materiál, který by nahradil neskladné hliněné destičky. Jeho vynález postupem času poslal na smetiště nejen je, ale také papyrus nebo pergamen.

TIP: Pět geniálních vynálezů staré Číny

Zatímco v Číně, Japonsku či ve Střední Americe se papír vyráběl především z rostlinných vláken či dřeně, v Evropě se používaly staré hadry. Ty od druhé poloviny 18. století nahradil papír z dřevité kaše. Od konce následujícího století se rozšířila výroba ze dřeva pomocí chemického zpracování. Tento způsob se zachoval až dodnes a ročně se díky němu vyrábí zhruba 350 milionů tun papíru.

Přestože je rodná víska Jalandhara Nayaka vzdálená jen asi 10 kilometrů vzdušnou čarou od města, kde sídlí škola, cesta autobusem zabere kvůli složitému horskému terénu jeho synům okolo tří hodin. To je důvod proč Jalandhar vidí své tři potomky méně často, než by si přál. Namísto lkaní nad osudem se ale tento muž rozhodl konat.

Cestář s krumpáčem, páčidlem a sekerou

Dva roky buduje v náročném horském terénu cestu, která má propojit vesnici s městem. Za tuto dobu se mu jen s pomocí jednoduchých nástrojů podařilo vybudovat osmikilometrový úsek. 

TIP: Neobyčejný příběh Huang Dafa: Muže, který dokázal pohnout horami

Obdivuhodný výkon neušel místním novinářům, kteří Jalandharův příběh zveřejnili. Mediální zájem vyburcoval i místní úředníky, kteří slíbili, že na zbývající sedmikilometrovou část cesty vyčlení peníze a připraví potřebný projekt. O dosavadním snažení cílevědomého otce prý neměli nejmenší tušení - nikdy se na ně neobrátil s žádostí o finanční ani materiální pomoc.

Obdivuhodný výkon Jalandhara Nayaka zdá se dojde svého naplnění rychleji, než sám čekal. Jeho dosavadní práci navíc hodlají úředníci odměnit i finančně. Kvalita cesty je podle nich v některých úsecích na takové úrovni, že by po ní mohly v budoucnu jezdit i automobily. 

Slavkovský les vyplňuje na západě Čech pomyslný lázeňský trojúhelník Karlových Varů, Mariánských Lázní a Františkových Lázní. Ideálním nástupním místem do této oblasti jsou v zimě poměrně vysoko položené Mariánské Lázně, které na konci roku proměňují z lázeňského letoviska na lyžařské centrum. Přímo nad posledními lázeňskými domy funguje dokonce sjezdovka s kabinkovou lanovkou. U její horní stanice ve výšce 720 metrů nad mořem narazíte na prošlapanou lyžařskou stopu, která vás zhruba po jednom kilometru přivede podél silnice do areálu mariánskolázeňského golfového klubu, kde začínají skútrem vyfrézované běžecké okruhy různých délek.

Po čichu kolem Smraďochu

Chcete-li v okolí Mariánských Lázní poznat skutečně to nejhezčí a přitom si dát i trochu do těla a něco dobrého na zub, pak se vydejte pláněmi Slavkovského lesa na celodenní výlet směrem na Kladskou. U golfového klubu zvolte pravou nebo levou větev červeného okruhu a poblíž lokality Nimrod po zhruba 4–6 kilometrech (záleží na zvolené větvi) najeďte na pravou větev modrého okruhu. Ten vás brzy přivede k národní přírodní rezervaci Smraďoch, která byla v roce 1968 vyhlášena na ploše bezmála osmi hektarů.

V létě zde v bažinách probublává směs sirovodíku a oxidu uhličitého, což je doprovázeno intenzivním a charakteristickým zápachem. Oba plyny přitom mají zcela odlišný způsob vzniku. Oxid uhličitý proniká z hlubin země po síti puklin v podložních amfibolitech a má juvenilní neboli magmatický původ. Sirovodík se naproti tomu v rašeliništi tvoří biochemickými procesy těsně pod zemským povrchem. V zimě jsou sice bažiny pod sněhem a bublající tůňky nejsou vidět, ale závany charakteristického zápachu přesto můžete zřetelně cítit.

Farská kyselka a hledání Kladské

Ke krátké zastávce vybízí dřevěný altán, který stojí asi kilometr za Smraďochem nad pramenem Farské kyselky. Lze tady posedět i doplnit energii. Tato minerálka výborné chuti dostala jméno podle toho, že okolní les kdysi patřil faře v nedaleké vsi Pístov. Pramen vyvěrá v mělké studni zakryté dřevěným altánem, v níž jsou patrné úniky oxidu uhličitého. Kyselka pak odtéká do jezírka, kde se sráží mocné rezavé nánosy železitých okrů. Díky hadcovému podloží je Farská kyselka významně obohacena o hořčík a železo.

Další zastávku spojenou třeba i s obědem je vhodné naplánovat v lokalitě Kladská na břehu Kladského rybníka. Tohle oblíbené výletní místo sice již leží stranou oficiálních mariánskolázeňských lyžařských okruhů, i tady však bývá stopa projeta skútrem. Na žádných mapách ji však nenajdete a její přesný průběh vám prozradí pouze místní znalci.

Myslivecké občerstvení

Do Kladské vede stopa od hájenky Králův Kámen (modrý zimní okruh) a je součástí velkého, zhruba 14 kilometrů dlouhého, neznačeného okruhu nejvyššími partiemi Slavkovského lesa. Okruh začíná na tzv. Bašusově cestě a zhruba sleduje letní značení modré, žluté a zelené trasy, které obcházejí kolem dokola masív vrchu Lysina (982 m). Zimní spojka mezi Bašusovou cestou a Kladskou nevede po silnici, ale lesem – trasu vytyčují směrovky s piktogramem zeleného lyžaře.

V Kladské se rozhodně musíte zastavit. Je to jediné místo, kde lze při běžkování v okolí Mariánských Lázní posedět v teple a odpočinout si. Stojí tu malý lovecký zámeček v alpském stylu, v němž je luxusní hotel, a dvě útulné restaurace. Známější Tetřev se zaměřuje spíše na movitější klientelu, opodál a trochu stranou stojící Myslivecká hospůdka nabízí služby prostému lidu. Lidově a skvěle se tady také vaří – žádné minutky, ale poctivá hotová jídla ze zvěřiny, většinou s knedlíkem. Plíčka na smetaně neboli zvěřinový pajšl či mufloní pečeni se zelím hned tak někde neochutnáte!

Návrat a vytrvalecká výzva

Neodmyslitelnou přírodní kulisu Kladské vytváří tmavá hladina Kladského rybníka, jehož břehy zvolna přecházejí do močálů a rašelinišť. V zimě je pochopitelně vše pod sněhem a z rybníku je velká bílá pláň, která připomíná Šumavu. Kladský rybník byl vybudován ve středověku zároveň s umělým, 26 kilometrů dlouhým kanálem Dlouhá stoka, který z něj vytéká. Dlouhá stoka odváděla vodu až k dolům v okolí Horního Slavkova, kde se využívala k pohonu těžebních strojů. Z přírodovědného hlediska jsou nejzajímavější botanické zvláštnosti. Vyskytuje se tu například masožravá rosnatka okrouhlolistá, hojné zastoupení mají mechy a lišejníky. Na některých břízách lze spatřit až třicet centimetrů dlouhé lišejníky – provazovku a vousatec.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata aneb Jak fungují záchranné stanice

Po příjemném odpočinku v Kladské je čas vydat se zpět do Mariánských Lázní přes hájenku Králův Kámen. Pokud jste z knedlíků a zvěřiny načerpali dostatek energie, je ideální projet si již zmíněný okruh po letní zelené, žluté a modré značce kolem vrchu Lysina. V nouzi můžete k návratu použít i autobusovou linku z obce Prameny, která zastavuje na Kladské (nikoli však v neděli). Pro milovníky dálkových přejezdů je za dobrých sněhových podmínek výzvou trasa do obce Rovná, odkud lze sjet autobusem do Sokolova na opačnou stranu hor. Tato túra po letních zelených značkách však vede po prohrnutých, i když alespoň neposypaných lesních cestách.

Zatímco menší sekundární zrcadlo budoucího dalekohledu ELT oslaví už zanedlouho své první narozeniny, první části jeho většího bratříčka spatřily světlo světa až nyní. Stejně jako v případě sekundárního zrcadla s průměrem 4,2 metru je i primární část optiky vyrobena ze sklokeramického materiálu Zerodur.

TIP: Sekundární zrcadlo pro evropský extrémně velký dalekohled úspěšně odlito

Primární zrcadlo evropského Extrémně velkého dalekohledu bude mít průměr 39 metrů a bude ho tvořit celkem 798 šestiúhelníkových segmentů. Po dokončení v roce 2024 by se dalekohled ELT měl stát největším optickým teleskopem na světě. Takto velké zrcadlo je však příliš velké na to, aby bylo možné ho vyrobit z jednoho kusu skla. Proto bude sestaveno ze 798 šestiúhelníkových segmentů o průměru 1,4 m a tloušťce 5 cm. Jednotlivé díly budou uloženy tak, aby mohly pracovat společně jako jedna optická plocha, která posbírá dvacetmilionkrát více světla než lidské oko. 

Jen jeden kousek denně

Přestože se jedná o velmi důležitý krok, cesta je ještě velmi dlouhá – celkem je totiž potřeba vyrobit více než 900 segmentů (798 pro samotné primární zrcadlo a dalších 133 záložních). Po optimalizaci procesu výroby však bude možné segmenty odlévat rychlostí jeden kus za den.

Po samotném odlití projdou segmenty procesem pomalého chladnutí a řadou tepelných úprav. Následně budou zrcadla vybroušena do správného tvaru a pokovena s přesností 15 nm na celé optické ploše. Zatímco o odlití se postarala německá firma SCHOTT ve své továrně v Mainzu, následné broušení a pokovení pak zajistí francouzská společnost Safran Reosc, která bude rovněž provádět jejich testování.

Jako by nestačilo, že nás umělé inteligence porážejí v rozmanitých karetních a stolních hrách i videohrách. Nově pronikají i na území, které jsme mnozí považovali za bezpečně lidské. Jde o testy porozumění čteného textu.

Umělá inteligence, kterou vyvinul tým světově významné čínské IT společnosti Alibaba Institute of Data Science of Technologies, nedávno poprvé porazila lidské soupeře v testu porozumění čtenému textu.

TIP: Umělá inteligence se naučila poker a porazila nejlepší hráče světa

Použité algoritmy, které zahrnují i zpracování přirozeně čteného textu, soupeřily s lidmi ve standardním testu SQuAD (Stanford Question Answering Dataset). Tento test je přitom založený na 500 článcích z Wikipedie a obsahuje přes 100 tisíc otázek. Vítězství to sice bylo dost těsné (skóre AI 82,44 a skóre lidí 82,305), ale společnost Alibaba si i tak neodpustila jedovatou poznámku, že by tyto algoritmy mohly nalézt uplatnění v automatizování dosavadní lidské práce.

„Gallia est omnis divisa in partes tres.“ Tak začínají Caesarovy latinsky psané Zápisky o válce galské. Přečíst je však takhle jednoduše můžeme až dnes, kdy je k dispozici jejich úplný rozšifrovaný text. Gaius Julius Caesar byl totiž jedním z prvních lidí, kteří si uvědomovali, že ne vždy je žádoucí, aby se text šířil do světa čitelně – vymyslel tedy Caesarovu šifru a právě v ní své zprávy z bojů psal. A nejenom z bojů, svojí šifrou kódoval i dopisy egyptské královně Kleopatře.

Pro dnešní milovníky kryptografie je Caesarova šifra jednou z nejjednodušších. Neodolá prolomení, rozkódovat ji můžete metodou pokus-omyl za pomoci běžné („otevřené“) abecedy. Caesar nahrazoval první písmeno abecedy čtvrtým: A bylo D, B bylo E a tak dále. Princip je stejný, jako byste napsali dvě stejné abecedy na dva proužky papíru, dali je pod sebe a poté dolní proužek posunuli o čtyři místa doprava. Písmena v dolní abecedě budou zastupovat ta v horní. Podobné substituční šifry dnes už slouží snad jen skautům při jejich hrách. Když však tehdy Caesar vzkazoval VENI, VIDI, VICI a zapsal to jako AHQL, ALGL, ALFL, rozuměl mu jen Cicero. A ten tajemství hbitě vyzradil nepříteli.

Až do středověku bylo substituční šifrování tím nejpoužívanějším. Vylepšil ho italský architekt Alberti v 15. století. Ke kódování zprávy tehdy použil ne jednu otevřenou a jednu posunutou abecedu jako Caesar, ale jednu otevřenou a dvě posunuté šifrovací abecedy – to znamená, že pod druhý proužek papíru přidal ještě třetí a i ten posunul. První písmeno v zápisu kódoval podle první abecedy, druhé podle druhé, třetí podle první, čtvrté podle druhé a tak pořád dál. Alberti je vlastně otcem západní kryptografie, protože z jednoduché šifry udělal šifru o stupeň složitější.

V 16. století Albertiho následovníci šifru dále zdokonalili. Protože písmen v abecedě je šestadvacet, použili pro šifrování šestadvacet posunutých abeced a k té první se vrátili až v případě sedmadvacátého písmene.

Opravdu nerozluštitelné?

Šestadvacet písmen je hodně. Pokud bychom využili všech dvaceti šesti možností posunu, dostali bychom faktoriál šestadvaceti, tedy kvadriliardy možností, jak při luštění postupovat. K nalezení kódu pouhým zkoušením všech možností by tak člověk potřeboval několik desetiletí.

Jenomže jazyk má své pravidelnosti. Uhodnout kód nelze, je však možné ho logicky odvodit, zvlášť pokud je zpráva zašifrována tak, že dodržuje mezery mezi slovy a jejich délku. Víme, že nejčastěji používanými písmeny v běžných českých textech jsou E a O. Také víme, že jen některá písmena mohou stát samostatně, jsou to nejčastěji spojky A nebo I, také předložky.

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

Pokud ani to nepomůže, vezmeme si na pomoc matematiku – kryptografie je totiž svět, v němž jsou jazyk a matematika nerozlučně spjaty. Frekvenční analýza bude v tomto případě nejvhodnější. Stačí si jen sestavit frekvenci výskytu jednotlivých písmen v šifře a pak ji porovnat s tabulkou frekvence výskytů písmen v přirozeném jazyce. Diplomat 16. století Blaise de Vigenère si tuto Achillovu patu substitučních šifer uvědomoval. Proto se u své metody nespokojil jen s aplikací posunuté abecedy, ale použil i šifrovací klíč, za který mohlo sloužit jakékoli slovo (viz Vigenèrův čtverec).

Otec počítačů

Vigenèrova šifra byla na svoji dobu tak náročná, že ji dlouho nikdo nepoužíval, chytla se teprve v 18. století. Přesto i ona má své slabiny. Čím kratší je šifrovací klíč a čím častěji se opakují slova ve zprávě, tím jednodušší je její rozluštění. Navíc jako klíč se obvykle používají jednoduchá slova obsahující častá písmena, jako je už zmíněné E nebo O, naopak výjimečná písmena jako Q nebo W se v klíči obvykle nevyskytují. I to přispívá k větší pravděpodobnosti, že šifra bude prolomena. To ale zvládl až v 19. století matematik a „otec počítačů“ Charles Babbage. Díky shlukům stejných písmen dokázal odhadnout délku klíče a v tu chvíli už pro něj byla Vigenèrova šifra hračkou. 

Okolo roku 1600 tedy v Čechách a na Moravě žily vedle sebe dva různé světy, dvě odlišné kultury. Na jedné straně stála menšina radikálních katolíků, kteří měli podporu panovníka, jenž je od roku 1599 systematicky prosazoval do úřadů. Tito lidé dostali solidní vzdělání, procestovali jižní a západní Evropu, obdivovali se kultuře katolického středomořského světa a po návratu z kavalírských cest se cíleně usazovali v palácích v Praze, aby byli neustále u dvora císaře a mohli prosazovat své názory rychle do praxe. Využívali toho, že reformovaná náboženství nebyla v českých zemích oficiálně povolena a dařilo se jim tedy zejména Jednotu bratrskou a její příslušníky značně perzekuovat. 

Stranu protestantskou představovali především novoutrakvisté, kteří se blížili luteránům, a Jednota bratrská, v níž sílil vliv kalvinismu. Na počátku 17. století stáli přes svou početní většinu v jasné defenzivě. Byli vychováváni v tradici tolerantního soužití s ostatními, ovšem i oni poznávali na svých cestách po západní a střední Evropě, že přichází jiná, bojovnější doba. Jejich prvořadým politickým cílem se stala legalizace české konfese, ovšem to se jim moc nedařilo, protože byli vytlačováni z nejvyšších úřadů. 

Listina zaslíbená

Největší souboj katolíků a nekatolíků v českých zemích za vlády Rudolfa II. proběhl v roce 1609, kdy se nekatoličtí stavové v Čechách a ve Slezsku pokusili legalizovat českou (ve Slezsku augsburskou) konfesi. Využili sporu mezi císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem arciknížetem Matyášem, jenž v roce 1608 znatelně posílil svou pozici, když jej Rudolf musel uznat jako uherského krále a vládce nad Horními a Dolními Rakousy a ještě k tomu nad Moravou. Rudolf sice snoval pomstu, ale nebyl ochoten jít přes mrtvoly a investovat vše do vojska, protože měl raději umění a tajné vědy.

Když na něj tedy nekatoličtí stavové začali v roce 1609 na sněmu tlačit, aby uznal českou konfesi, do poslední chvíle vše zdržoval a protahoval. Nakonec však tváří v tvář odhodlaným českým a slezským nekatolíkům, kteří se vzbouřili, svolali vlastní sněm, vypsali daně a postavili vojsko, ustoupil a přestal poslouchat radikální katolíky. Bál se, že by se na scéně znovu mohl objevit jeho nenáviděný bratr. Z této situace neviděl jiné východisko, než vydat Čechům i Slezanům požadované majestáty, kterými povolil v Čechách českou (9. 7.) a ve Slezsku augsburskou konfesi (20. 8.).

V Čechách to znamenalo zrovnoprávnění vyznavačů české konfese s katolíky, a tudíž vlastně legalizaci novoutrakvistů (luteránů) a Jednoty bratrské (kalvinistů). Rozhodně se tedy nejednalo o úplnou náboženskou svobodu, protože ostatní nekatolíci z různých menších sekt (zejména početní novokřtěnci) stáli nadále mimo zákon.

Majestát se vztahoval na všechny obyvatele království (tedy i na poddané), takže se ve svém důsledku jednalo o nejtolerantnější náboženskou legislativu ve střední Evropě. Třeba v sousední říši si mohli vyznání svobodně vybrat pouze vladaři jednotlivých zemí. Díky Majestátu a následujícímu dokumentu, jejž nazýváme Porovnání, začali nekatolíci kontrolovat jako svůj hlavní církevní úřad takzvanou dolní konzistoř, dále Karlovu univerzitu a vznikla ještě funkce defenzorů, kterým byl svěřen vrchní dohled nad nekatolickými institucemi. Defenzoři měli poměrně široké pravomoci a dokonce mohli v případě potřeby sami svolat sjezd nekatolických stavů i bez souhlasu panovníka.

Nedokonalé vítězství

Mohlo by se zdát, že nekatolíci si konečně mohli klidně vydechnout a že získali vše, co chtěli. Není to ale pravda, protože Majestát představoval velmi nedokonalé vítězství. Byl vynucený násilím a králem vydán v situaci, kdy s jeho jednáním katolíci zásadně nesouhlasili a dávali to od počátku jasně najevo. Nejvyšší kancléř Lobkovic i sekretář kanceláře Filip Fabricius totiž odmítli dokument podepsat, ačkoliv to měli podle zvyklostí udělat.

Další podstatnou vadou na kráse bylo, že se nekatolíkům nepodařilo prosadit změny v zemské vládě. Tam měli katolíci nadále jasnou převahu a byli to oni, kdo drželi v rukou velký díl moci. Zřízení úřadu defenzorů se zdá být jen jakýmsi nedokonalým kompromisem. A konečně císařovi příbuzní z rodu Habsburků dávali jasně vědět, že se jim toto Rudolfovo jednání moc nelíbí a že ho do budoucna nebudou tolerovat.

Ani Matyáš z něj nebyl příliš nadšený. On toho sice nekatolíkům ve svých zemích nasliboval také hodně, ale s výjimkou Uher nikde oficiální tolerance největších nekatolických náboženství uzákoněna nebyla. Moravané do konfliktu s Matyášem nakonec nešli a spokojili se s tolerancí v praxi. Podobná situace panovala v Dolních a Horních Rakousech, kde bylo v roce 1609 zastaveno pronásledování nekatolíků a přislíbena tolerance.

Víra je dar boží

Česká náboženská situace po vydání Majestátu tedy byla ve střední Evropě velmi nestandardní. Rudolf II. uzákonil zásady poměrně široké náboženské tolerance, jež tu v podstatě panovala již od konce 15. století, kdy se ukázalo, že náboženské spory mezi římskou církví a utrakvisty nikam nevedou. Byla to tolerance z nutnosti, na kterou si časem čeští stavové zvykli s tím, že víra je dar boží, takže lidé nemají nikoho nutit ke konverzi. Propagátory takové tolerance se stali i nekatoličtí stavové v době okolo roku 1600.

Petr Vok z Rožmberka například psal Vilému Slavatovi, který prováděl určité rekatolizační kroky v Jindřichově Hradci již na počátku 17. století, aby donucovacích metod zanechal, protože „...k tomu žádný smrtelný člověk, aby ... víru v srdce lidská vkládati a tak v moc boží se vtírati měl, nepřináleží...“

Tolerantní postoj se ovšem na počátku 17. století stal v Evropě do jisté míry přežitkem. Sílícímu modernímu byrokratickému státu daleko více vyhovovala zásada z augsburského míru, jež hlásala, že poddaní mají ve víře následovat svého panovníka a neprotivit se mu. 

Důvod, proč se humři a další korýši vaří zaživa, je prostý – v jejich tělech se nachází škodlivé bakterie, které se po jejich smrti rychle množí. Navíc mohou uvolňovat nebezpečné toxiny, které se nezničí ani vařením.

Vědci dlouho předpokládali, že humři necítí bolest, protože nemají skutečný mozek. Pozdější výzkum ale ukázal, že korýši na poškození tkáně reagují fyzicky i hormonálně, tudíž bolest pravděpodobně cítí. Do svého krevního řečiště navíc při vaření zaživa uvolňují hormon kortizol, tedy stejný hormon, který produkuje člověk, když ho něco bolí.

TIP: Humr a ústřice: Dříve podřadné jídlo, dnes gurmánská lahůdka

S krutou praxí vaření zaživa se nově rozhodly skoncovat úřady ve Švýcarsku. Od 1. března budou muset být humři před vařením omráčeni – buď elektrickým proudem, nebo fyzicky. Stejně tak úřady zpřísnily podmínky pro přepravu zvířat a skončí tak jejich přeprava v hromadách ledu. Nově se musí korýši přepravovat v co nejpřirozenějším prostředí.

Soukromá společnost Virgin Galactic vstoupila do Nového roku letovým testem svého raketoplánu pro vesmírnou turistiku SpaceShipTwo, který nese název VSS Unity.

Raketoplán Unity uskutečnil zkušební let 11. ledna nad kosmodromem Mojave Air and Space Port v Kalifornii. Šlo o v pořadí sedmý kluzákový let tohoto raketoplánu. Let proběhl úspěšně a piloti Mark Stucky a Michael Masucci po něm bez problémů přistáli. Po vypuštění z nosného letounu White Knight Two dosáhl raketoplán rychlosti Mach 0,9, což je nejvyšší možná rychlost tohoto stroje při letu bez pohonu.

První let po 5 měsících

Šlo o první let SpaceShipTwo po více než pěti měsících. Podle vyjádření společnosti Virgin Galactic během této doby probíhaly rozsáhlé analýzy dat, testování dílčích systémů a drobné úpravy, které by měly zajistit bezpečný průběh připravovaného letu raketoplánu s pohonem.

TIP: Virgin Galactic je zpět: Nový raketoplán SpaceShipTwo zvládl samostatný let

Zatím vše nasvědčuje tomu, že tento let byl posledním, který raketoplán SpaceShipTwo VSS Unity absolvoval jako kluzák. Teď by měly přijít na řadu lety, v nichž Unity použije svůj pohonný systém. 

Služba na letadlové lodi rozhodně nebyla za druhé světové války žádný med. Americká plavidla nesoucí letouny se stávala v Pacifiku častým terčem nepřátelského letectva včetně sebevražedných kamikadze. Když ale utichly zbraně a posádka měla chvíli volna, plovoucí kolos nabízel množství zábavy, jež by na menších lodích nebyla možná. Námořníci se mohli zchladit, využít služeb knihovny a hlavně nabírali energii na další střet s nepřítelem. Zajímavé kolorované záběry doplněné anglickým komentářem nabízejí pohled do zákulisí amerických letadlových lodí a samozřejmě nechybí ani snímky zachycující bojové nasazení pilotů i námořníků.