Superzemě 55 Cancri e je sice také terestrická, čili kamenná planeta, jinak se naší domovské planetě nepodobá. Je asi dvakrát větší než Země a svou hvězdu 55 Cancri A, která je podobná Slunci, obíhá ve velmi těsné vzdálenosti. Jeden oběh okolo ní zvládne za méně než 18 hodin.

Taková exoplaneta je samozřejmě extrémně rozžhavená a její povrch nepochybně plave na lávě. Na přilehlé straně planety ke hvězdě dosahují teploty neuvěřitelných 2 300 °C, na odvrácené straně je to jenom o něco lepší, s teplotami kolem 1 400 °C.

Lávový svět s téměř pozemskou atmosférou

Pekelný svět 55 Cancri e, který pozorujeme v souhvězdí Raka, ve vzdálenosti asi 40 světelných let, teď pořádně překvapil odborníky. Renyu Hu z Laboratoře tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně a jeho kolegové totiž zjistili, že navzdory extrémním podmínkám je atmosféra 55 Cancri e ve skutečnosti velmi podobná naší atmosféře na Zemi.

TIP: Extrémní superzemě 55 Cancri E je jako jedna velká sopka

Badatelé k tomu dospěli pozorováním záření, které se odráží od atmosféry exoplanety. Nejlepším vysvětlením pozorovaných změn jasnosti je podle nich atmosféra, která obsahuje dusík, vodní páru a kupodivu i kyslík. Je ovšem o poznání hustší, než atmosféra pozemská. Astrobiologové jsou z této zprávy jistě v šoku, protože na první pohled zcela neobyvatelná planeta má atmosféru prakticky stejnou, jako náš obydlený svět. O to těžší teď bude hledat případné planety se životem.

Jsou elektronické cigarety lepší nebo horší pro zdraví, nežli cigarety tradiční? O tom se v poslední době velmi intenzivně debatuje, často s rozporuplnými výsledky. Tábor příznivců e-cigaret teď postihla špatná zpráva.

Podle nového výzkumu amerických odborníků totiž může být kouření e-cigaret rizikové pro nastávající matky. Ukázalo se, že e-cigarety vyvolávají defekty u vyvíjejících se zárodků žab. Na žábách se takové věci testují kvůli tomu, že v některých ohledech jsou žabí embrya podobná těm lidským.

TIP: Výzkum kouření: Robot s plícemi na čipu si zapaluje jednu cigaretu za druhou

V obdobných případech ještě samozřejmě není jisté, že na lidské zárodky budou mít e-cigarety stejně problematické účinky. Prostředí při experimentu do detailu neodpovídalo situaci, když by e-cigaretu kouřila těhotná žena. Každopádně je ale na místě velká obezřetnost a další detailní výzkum.

Johana Peřková byla na první pohled prostá žena chudých rodičů Ludmily a Václava Peřkových. Narodila se v Suchdole nad Lužnicí v květnu roku 1703. Více než čtyři dekády, po které můžeme sledovat její příběh, však prozrazují, že její životní osudy nebyly nějak výrazně svázány dobovými konvencemi. Přesněji řečeno - její osud je do značné míry v rozporu s rozšířenými představami historiků o tom, jak vypadal život prostého člověka v první polovině 18. století.

Ukradené šaty

Johana strávila mládí v rodném Suchdole, kde našla živobytí u tamních sedláků jako děvečka. Psal se rok 1726 a jakoby mávnutím kouzelného proutku se život mladé ženy docela změnil. U sedláka, kde sloužila, totiž vzala nemalé množství šatstva a spěšně opustila obec. Po cestě se stalo něco neočekávaného. Místo toho, aby byla tato mladá žena s nápadným rancem chycena a odvedena k nebližšímu ramenu spravedlnosti, venkované od ní rádi koupili za velmi levný peníz šatstvo, které nesla. Ze strany Johany se přitom nejednalo o žádný podomní obchod. Záhy se ještě do rodné vsi vrátila pro další textil.

Tak se odehrál přerod prosté venkovské ženy ve zlodějku. Johanu však zakrátko přece jen chytili strážci zákona na třeboňském panství a odvedli ji do rodné vsi. Tato její první „kauza“ zůstala nepotrestána – také proto, že ukradené věci se vrátily k původním majitelům. Největší strach měla Johana z reakce své matky. Krátce po tomto extempore opustila mladá žena rodné třeboňské panství, aby se tam již nikdy nevrátila.

Období klidu

Další dekáda jejího života plynula v běžném rytmu každodennosti. Do Johanina života ovšem vstoupili muži. Ač jich bylo několik, na počátku třicátých let porodila své jediné dítě, syna Matěje. S ostatními souložníky (tak zněla dobová docela přiléhavá terminologie pro Johaniny více méně dočasné partnery) žila tu kratší, tu delší dobu ve volném vztahu. S malým Matějem pak putovala po Táborsku ode vsi ke vsi, Johana tu nacházela příležitostnou práci nejrůznějšího druhu, zatímco synek zůstával zpravidla u nějakých známých. Mladá žena nebyla vrácena na Třeboňsko, ani pro ni z tohoto panství nevyslali eskortu.

Každodennost na venkově první poloviny 18. století se vyznačovala řadou nepsaných principů a zvyků. Ne všechny jsou pro dnešního racionálního člověka pochopitelné. Johana se tu projevila jako bystrá inteligentní žena, která většinu svých dočasných partnerů přehrávala. Tehdy se také zrodila legenda o tom, že je vlastně docela bohatá dědička podílu na jednom jihočeském mlýně. Aby zmátla potencionální pronásledovatele, změnila si své jméno a začala si říkat Kateřina. Tak uplynulo celé desetiletí od jejích prvních kriminálních deliktů.

Vzali si, co potřebovali

Psal se rok 1736, když se Johana seznámila s o deset let mladším Matějem Čeňkem a tato dvojice se začala při svých putováních jižními Čechami živit krádežemi všeho druhu. Když dostali chuť na vepřové, neváhali ukrást odrostlejší sele a odnést ho dvě desítky kilometrů kamsi do lesů, kde si jej upekli. Prošli přitom desítkami vesnic, urazili stovky kilometrů, a přesto je nikdo nezastavil, ač se nejednou obohatili o ranec šatstva či jiné ukradené věci, například jablka. Vozili je na jakémsi dvojkoláku. Tato anabáze nakonec přece jen skončila dopadením. Dvojice byla chycena krátce po jednom z jejích kriminálních kousků. Čeněk byl nuceně odveden do armády a Johana odsouzena na půlroku nucených prací – odkud však po několika dnech uprchla.

A opět nastala jakási „temnota“ v Johanině životě, kdy se ztrácí z našeho pohledu. Ovšem ještě po létech si dokázala docela vybavit, ve kterých vesnicích a městečkách žila, u koho a čím se živila a kde se v tu dobu nacházel její malý syn. O něho se v rámci svých možností dobře starala, ač většinou pobýval u cizích lidí.

Do docela všedního běhu dnů prosté ženy poté vstoupil Josef Kaňka, její osudový partner. Stalo se to v roce 1742. Johana měla tehdy bezmála čtyřicet let a nový „souložník“ byl opět o dekádu mladší. Kaňka, který se projevoval jako poněkud prostší muž, se do Johany zamiloval a po létech dokonce tvrdil, že ho Peřková očarovala a dala mu napít nápoj lásky. Ve skutečnosti se patrně jednalo o kombinaci jeho představ a fyzické závislosti na Johaně.

Vykradené kostely

Dvojice, budící pozornost takřka na první pohled, působila opět zejména na Táborsku. Zde také došlo k zásadní změně vztahu Johany k drobným kriminálním deliktům. Protože s Kaňkou potřebovali stále prostředky pro vlastní živobytí a také pro Johanina syna, obrátili svou pozornost k venkovským svatyním, které se staly cílem několika jejich nájezdů. V tomto bodě však končila pomyslná hranice drobných krádeží.

Dvojice se ocitla na půdě těžkých zločinů, za které jí hrozil už trest smrti. Snad si to i Johana tak trochu uvědomovala, neboť docela záměrně nekradli cennější věci, aby na sebe příliš neupozornili. Ale také proto, že Johana nevěděla, jak by s těmito předměty naložila a kde by našla kupce.

A tak kradli zejména chrámová roucha a jiné textilie, které při svých návštěvách kostelů v nočních hodinách nalezli. Pro tyto specifické kusy textilu odbyt našli. A kupujícím nevadilo, že jsou našpiněné, pokapané od vosku a podobně. Ale nejen to - z jednoho mešního roucha dokonce ušila Peřková Kaňkovi jakousi košili. A on ji běžně nosil, aniž se obával, že někdo pozná, že jde o ukradený kus výrazně barevné látky, kterou si museli pamatovat návštěvníci příslušného kostela.

Milost od císařovny

Tyto aktivity trvaly bezmála rok, než byli opět při jedné krádeži dopadeni. A tehdy nastala poněkud zvláštní situace. Městské ani panské (vrchnostenské) soudy na jihu Čech nechtěly dvojici soudit a přehazovaly si ji doslova jako horký brambor. Dokonce ani vrchnostenská kancelář třeboňského panství, kde byla Johana pořád evidována jako místní poddaná, neprojevila žádnou aktivitu k tomu, aby si vyžádala Johanu k potrestání.

Nakonec dvojice skončila v městské šatlavě v Soběslavi a čekala docela dlouho na soud. Ten vynesl přísný rozsudek. Oběma navrhoval trest smrti s tím, že mohou požádat panovnici Marii Terezii (vládla 1740–1780) o milost. I stalo se.

Opět s docela dlouhým časovým odstupem milost přišla. Johaně Peřkové byl změněn hrdelní trest na dvouletý trest nucených prací v pražské káznici. Její partner, který nebyl pro své zdravotní handicapy schopen vojenské služby, dostal trest nižší. Z jara roku 1745 byla Johana odvezena do hlavního města, a její stopy zde končí. Kdoví, jaké prožila tato žena další osudy. Utekla z káznice? Polepšila se? To už nezjistíme.

Vědci v rámci projektu s výmluvným názvem Sónar Calling GJ273b (česky Sónar volá exoplanetu GJ273b), ve spolupráci s odborníky METI (Messaging Extraterrestrial Intelligence) a španělským institutem IEEC (Institute of Space Studies of Catalonia) odeslali zprávu k obyvatelné planetě GJ 273b ze souhvězdí Malého psa.

TIP: Měli bychom aktivně hledat mimozemské civilizace, nebo se jich bát?

Ve dnech 16. až 18. října letošního roku (2017) skupina Sónar poslala do vesmíru vzkaz tvořený souborem signálů. Vědci k tomu použili anténu zařízení EISCAT (European Incoherent SCATter Scientific Association) v norském Tromsø.

Vzkaz pro svět Luytenovy hvězdy

Tato zpráva míří k přesně určenému cíli, kterým je exoplaneta GJ 273b, superzemě o velikosti 2,9 násobku naší Země. Jde o nadějný svět, protože se nalézá v obyvatelné zóně, takže by tam, čistě teoreticky, mohl existovat život podobný našemu.

TIP: Obrácená optika: Jak by mimozemšťané poznali, že na Zemi existuje život?

Cílová planeta obíhá kolem červeného trpaslíka GJ 273, kterému se rovněž přezdívá Luytenova hvězda. Tento planetární systém se nachází v souhvězdí Malého psa a je od nás vzdálený asi 12,4 světelných let. Exoplaneta GJ 273b je nejbližší známý potenciálně obyvatelný svět, který je viditelný ze severní polokoule. Pokud se na cílové planetě skutečně nachází inteligentní život, odpověď by mohla dorazit zpátky na Zemi asi za 25 let.

Ne všichni jsou ovšem stejně optimističtí. Podle nedávné studie vědců z Cornellovy univerzity se odpověď na otázku, zda jsme ve vesmíru sami, nedozvíme dříve než za 1 500 let.

Žraloci bílí, známí též jako žraloci lidožraví, jsou jako stroje na zabíjení. Dorůstají se délek kolem 6 metrů, jsou vybaveni ostrými zuby, citlivými smysly a mohou plavat rychlostí až 56 km/h. Kdo by se někomu takovému mohl postavit?

Přesto letos vyplavuje moře na pláže Jihoafrické republiky další a další mrtvoly těchto žraloků. Všichni tito žraloci měřili přes 3 metry a nesli známky poranění. V jejich těle vždy zela velká díra, která se táhla od prsních ploutví směrem k ocasu.

TIP: Aligátoři mají na jídelníčku žraloky: A platí to i v opačném gardu

Viníkem v tomto případě nejsou lidé. Obávané a poslední dobou i dost ohrožené a zranitelné žraloky bílé v této oblasti loví dobře sehraná tlupa kosatek. Právě kosatky jsou známé tím, že se jako jediní predátoři kromě člověka dovedou postavit velkému žraloku a duelu na život a na smrt zvítězit. Pro kosatky je typické, že se v různých oblastech světa specializují na různý typ kořisti. A jak se zdá, v jihoafrických vodách si oblíbily adrenalinový lov žraloků bílých.

The King's Fall from Edwar Herreño on Vimeo.

V jižní části Utahu, nedaleko od osady Topic, se nachází kaňon neobyčejné krásy. Poměrně známý a hodně navštěvovaný Národní park Bryce Canyon vlastně z geomorfologického hlediska není pravým kaňonem, který vyhloubila řeka. Spíš jde o otevřenou širokou kotlinu. Voda, sníh a vítr tady do vrásněním odkrytých skal vymodelovaly plno zvláštních útvarů – nesčetné sloupy, zdi, minarety a jehly. Mezi věžičkami se objevují i okna a kamenné mosty.

Okolo Růžových útesů

Silně zerodovaný vápencový pískovec v Bryce Canyon je oproti jiným částem Utahu mnohem světlejší. Červená až rezavá barva přechází do jemných růžových tónů, objevují se žlutě zbarvené vrstvy. Místy vypadají skalní útvary jako posypané bílým cukrem. Ne náhodou se této vůbec nejmladší a nejsvrchnější vrstvě Koloradské plošiny říká Pink Cliffs, tedy Růžové útesy.

TIP: "Mrtvá" místa Severní Ameriky aneb Čtyři druhy pouště

Po okraji celé na východ orientované kotliny vede stezka, která spolu s několika vyhlídkovými body – Bryce, Inspiration, Sunset, Sunrise, Fairyland Point – nabízí nádherné pohledy na úchvatný skalní svět. Nejkrásnější útvary se soustřeďují v Bryce Amphitheater. Otevřený kotel je okolo pěti kilometrů široký a hluboký přibližně dvě stě padesát metrů. Okolní náhorní plošinu pokrývá hustý lesní porost. Oblast se nachází v nadmořské výšce dva tisíce šest set metrů, což je už hodně znát na zdejší vegetaci a klimatu.

Od Čínské zdi do Londýna

Vstáváme ještě za tmy a za šera míříme k okraji kaňonu. Zima nám leze za nehty a ještě chvíli trvá, než se slunce vyhoupne nad obzor a krajinu ozáří první teplé paprsky. Pak už se ale teplo rozlije do celého okolí.

Naše sestupy dolů do skalního labyrintu jsou jako cesty do růžové pohádky. Všude kolem obdivujeme zvláštní tvary, z nichž jsou některé i pojmenovány. Například je tu ke spatření Thorovo kladivo, Tiché město, Zeď plná oken, Katedrála, Aligátor nebo Čínská zeď. Skalní most nedaleko okružní stezky Fairyland nápadně připomíná londýnský Tower Bridge.

V jižní části národního parku se nachází další četné vyhlídky na pohádkovou krajinu. Dlouhé stezky napříč růžovými skalami a možnost nocování ve stanu uprostřed panenské přírody lákají do terénu. Je toho tolik, že se sem pořád můžeme vracet a být si jisti, že nám krajina připraví zase nejedno překvapení.

Ohňový útes

Jen pár kilometrů od města Cedar City se nachází menší park Cedar Breaks. Podobně jako v Bryce Canyon, i tady dominují krajině jehlovité skalní útvary. Jedná se o stejnou geologickou vrstvu vytvořenou z vápenatých schránek a ulit měkkýšů, písku a z nanesených říčních sedimentů. Oblast leží v nadmořské výšce okolo tří tisíc metrů. Sníh tady vydrží až dlouho do jara a v červenci jsou zdejší louky posety nejrůznějšími druhy pestrobarevných rostlin.

Vydáváme se na cestu podél šest set metrů hluboké kotliny. Skalní stěny jsou velmi strmé, a proto nevedou dolů do kaňonu žádné stezky. Zdá se nám, že barvy jsou v Cedar Breaks o něco sytější než v Bryce. Škoda jen, že je zamračeno. Na stezce jsme úplně sami. Vychutnáváme si samotu, kocháme se nekonečnými zvlněnými dálkami.

Rychle plující mraky stále tmavnou. Je pozdě odpoledne, poměrně chladno a větrno. Najednou se husté těžké mraky otevřou a zapadající slunce osvítí několik skalních špiček. Pak větší kus a nakonec celou na západ otevřenou skalní stěnu. Kaňon žhne jako oheň a my zůstáváme s úžasem stát – něco takového člověk nevidí každý den. Netrvá dlouho a červená je pryč. Cedar Breaks se velmi rychle noří do tmavnoucího šera. Ještě chvíli postáváme na okraji hluboké kotliny s četnými špičatými skalními útvary. Stále cítíme onen krátký okamžik nepopsatelné krásy, který v nás zůstane navždy.

Jedním z klíčových principů farmakologie je použití léku, když je ho třeba. V opačném případě lék nemusí správně účinkovat, případně na něj může vznikat tolerance. Podobný princip ale platí i pro kávu, respektive kofein a jeho povzbuzující účinky. Pití kávy v nesprávnou dobu, může podle neurovědce Stevena Millera vést ke vzniku tolerance a nižší účinnost kofeinu.

Ideální čas na kávu?

Úroveň naší bdělosti ovlivňuje řada věcí, přičemž zcela zásadní roli v ní hraje „stresový hormon“ kortizol. Hladina tohoto hormonu se v lidském během 24hodinového cyklu těle výrazně mění – svého maxima podle Millera dosahuje mezi 8. a 9. hodinou ranní, a poté jeho hladina opět klesá. Šálek kávy podávaný v době maximální úrovně hladiny kortizolu je tak méně efektivní než v době, kdy je jeho přirozená produkce nižší.

TIP: Neznámá rizika kávy: Jak oblíbený horký nápoj ovlivňuje náš organismus

Jaký je tedy ideální čas na kávu? Podle Stevena Millera je to mezi půl desátou a půl dvanáctou dopolední. Poté dochází k další vlně produkce kortizolu – od 12:00 až do 13:00 hodin a následně od 17:30 do 18:30 hodin. Zda jde o hodnoty zprůměrované, či zda a jak je produkce kortizolu závislá na spánkovém režimu, Miller ve své zprávě neuvádí. Nezbývá tak než si jeho teorii vyzkoušet na vlastní kůži. 

Podle nového výzkumu zasahuje znečištění plastovým odpadem i do těl živočichů, kteří obývají tak odlehlá místa, jako je dno Mariánského příkopu. Britští odborníci nalezli mikrovlákna a další částice lidmi vyrobeného plastu v tělech korýšů, kteří žijí v hloubce 10 970 metrů, v oblasti slavného Mariánského příkopu, uprostřed oceánu jižně od Japonska. Badatelé zkoumali šest významných hlubokomořských příkopů v Pacifiku a živočichy s plastem v těle objevili v každém z nich.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Podle vědců je zjištění vlastně očekávané. Do pobřežních oblastí oceánu se dostává ohromné množství plastu. Ten se buď vyplaví zpátky na pobřeží anebo postupně klesá do mořských hlubin. Doba rozkladu plastů je přitom mimořádně dlouhá - u PET lahví či plastových tašek jde o stovky let, v případě polystyrenu se doba rozkladu odhaduje až na tisíce let.

Aktuálně známe zhruba 3 700 exoplanet. Dalších přes 4 300 známých objektů navíc čeká na exoplanetární kandidátní listině. Jak tyto vzdálené světy vypadají? Může na nich existovat život? Jsou obyvatelné? Odpověď na tuto otázku nabízí „periodická“ tabulka exoplanet. Tabulka v přehledné formě zobrazuje objekty rozdělené do 18 kategorií – podle jejich hmotnosti a vzdálenosti od mateřské hvězdy.

Mimochodem, tou úplně první exoplanetou, která byla objevena, je HD 114762 b, vzdálená 132 světelných let od Země. Jde o plynného obra za souhvězdí Vlasů Bereniky, nejméně 10,98× hmotnějšího, než je náš Jupiter. Exoplanetu objevil v roce 1989 Američan David Latham. Naopak nemladším přírůstkem na seznamu potvrzených exoplanet je Neptunu podobná planeta nesoucí označení K2-105 b, vzdálený asi 717 světelných let od Země.