Hlavní zápletkou Dumasova románu jsou intriky kardinála Richelieu, který chce zničit královnu Annu Rakouskou, manželku francouzského krále Ludvíka XIII. V tom mu vydatně pomáhá jeho pravá ruka hrabě Rochefort a tajemná kráska Milady de Winter. Královna ovšem tajně miluje vévodu z Buckinghamu a na důkaz lásky mu daruje dvanáct diamantových přívěsků, tedy šperk, který dostala od krále. Této poněkud choulostivé situace se Dumas chytl jako klíště…

Mladý, krásný, oblíbený

Pravda, Dumasův výklad historie se nese v rovině beletrie, nicméně vychází ze skutečných událostí, k nimž došlo na sklonku třetí dekády 17. století. Ludvíka XIII. romanopisec vylíčil jako loutku v rukou kardinála Richelieu, skutečnost ovšem tak jednoznačná rozhodně nebyla.

Do románu se dostal jako jeden z hlavních hrdinů George Villiers, první vévoda z Buckinghamu, anglický politik a dvořan, oblíbenec krále Jakuba I. V průběhu jeho vlády se rychle stal jedním z nejmocnějších mužů Anglie a za vlády Jakubova nástupce Karla I. v podstatě řídil politiku země. Pocházel ze starobylé venkovské šlechtické rodiny, počítající svůj původ již od počátku 13. století. Jeho životopisci zdůrazňují, že v mládí nebýval příliš dobrým studentem, ale vynikal pohledným zjevem i dobrou fyzickou kondicí. To se tehdy ve šlechtické společnosti nosilo více, než vznešenost ducha. Vzdělání si nakonec přece jenom doplnil - v letech 1610 až 1612 při svém pobytu ve Francii.

Jakub I. měl pro mladého George Villierse pochopení, brzy se z něj stal králův blízký přítel. Vévoda z Buckinghamu byl pro Jakuba nepochybně sexuálně přitažlivý, ovšem zda Villiers „opětoval“ jeho fyzickou náklonnost se nedá jednoznačně posoudit. Řada historiků spíše tvrdí, že vévoda královy sexuální nabídky odmítal. Tuto úvahu lze opřít i o fakt, že Buckingham měl za manželku Kateřinu Mannersovou, dceru hraběte z Rutlandu a zplodil několik dětí. Samozřejmě, to nemusí znamenat, že nebyl jinak sexuálně orientovaný…

„Krásný George“ dobře věděl, jak je na něm Jakub I. závislý. Začal toho patřičně využívat. Poměrně rychle zbohatl. Postavil si skvostný palác, který naplnil řadou skvostných uměleckých předmětů včetně obrazů tehdy nejproslulejších evropských mistrů. Utrácel jako zběsilý, jeho „kunstkabinet“ dlážděný mramorem se měl stát nejkrásnějším sálem v království.

Jakub si nesporně uvědomoval, že vévoda ho využívá, byl však již příliš vyčerpán a příliš nad věcí, aby se vzepřel. Na konci dlouhé zimy 5. března 1625 ho postihl těžký záchvat třídenní zimnice, a brzy bylo zřejmé, že se blíží jeho konec. Vládu předal svému synovi Karlovi. Buckingham patřil i k jeho přátelům. Jeho vliv dokonce vzrostl!

Spolu a sami?

V květnu roku 1625 přicestoval už coby Karlův ministr do Paříže, aby sjednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií a dohodl podmínky sňatku svého krále s Henriettou Marií Bourbonskou, sestrou Ludvíka XIII. Úkol nijak jednoduchý, neboť kardinál Richelieu nebyl spojenectví Francie s Anglií příliš nakloněn. Krále zase rozčilovalo vévodovo extravagantní chování. Jediné pozitivum Buckinghamovy mise tedy tkvělo v dohodnutí sňatku mezi oběma urozenými lidmi. Vracel se zpět do Anglie, ovšem nejen s bourbonskou princeznou. Svou švagrovou až na francouzské poběží doprovázela právě čtyřiadvacetiletá královna Anna Rakouská. S Villiersem, který byl tehdy považován za ideál mužské krásy, se setkala už v Paříži a samozřejmě jí lichotil jeho obdiv. Ráda s muži flirtovala. A vévodovi to imponovalo.

Když se průvod během cesty zastavil v Amiensu, nechal se večer 16. června strhnout svou pýchou. Královna se procházela se svým doprovodem, Villiersem a dalším anglickým velvyslancem v biskupských zahradách. Stmívalo se. Když se pak na krátký čas ocitla s vévodou zcela sama, osmělil se a chtěl ji strhnout do náručí. Zakřičela. Ať už v hněvu, z překvapení nebo z obezřetnosti… Okamžitě se seběhli ostatní, k ničemu dalším nedošlo.  Kompromitující okamžik však v podání svědků nabýval barvitých rozměrů. Mluvilo se i o tom, že se Buckingham pokusil královny násilím zmocnit.

Každopádně odtáhl jako zpráskaný pes. Podruhé se poněkud lehkomyslně nechal unést emocemi při loučení v Abbeville. Skrytý za záclonkou kočáru jí šeptem vyznával lásku a prosil ji o odpuštění. Nereagovala nijak vstřícně, ale také bez příkrého odmítnutí. V městečku zůstala na noc, druhý den se vracela do Paříže. Její švagrová pokračovala dál – do Anglie. Jenže skandálek měl mít i třetí dějství. Buckingham se totiž po několika hodinách jízdy k pobřeží zčistajasna obrátil a hnal koně zpět do Abbeville. Vtrhl do královniny ložnice. Na kolenou a s něžnými slovy líbal závěsy její postele. Ani tehdy jej nevykázala s hanbou…

Byla ještě nějaká jiná setkání? Tajná? Došlo i na milování? Nejspíš ne. Lze ovšem soudit, že milostným citem zahořeli oba a vévoda měl nepochybně v plánu se znovu do Francie vrátit.

Flirtující královna

Ale vraťme se k příčinám… Soužití Ludvíka XIII. se španělskou infantkou Annou Rakouskou vždy neslo nemalé problémy. Čtrnáctiletý ženich do svazku vstoupil totálně nepoučený a nezkušený. Princova nelítostná matka Marie Medicejská však trvala na okamžitém naplnění manželství… Traduje se, že dvořané ho indiskrétními žertíky vyděsili už před tím, než vstoupil do ložnice své novomanželky. Podle očitých svědků byli ponecháni v ložnici asi dvě hodiny svému osudu a zda se tam „dělo“, co se v takových okamžicích mělo „dít“, se vlastně neví. Zlí jazykové tvrdili, že na šokující zážitek Ludvík nikdy nezapomněl. Po další čtyři roky do komnat své stejně staré manželky odmítal vstoupit.

Čím více se jí stranil, tím více vyhledával společnost mladých mužů. Sice po určité době přece jenom pochopil, že by potřeboval dědice, nicméně po tak dlouhé sexuální pauze se o dítě s Annou snažili neúspěšně. Královna několikrát potratila. Naposledy si nešťastnou událost přivodila vlastní neopatrností, když se zúčastnila taneční soutěže a uklouzla na naleštěných parketách. Měla sklon flirtovat s muži a oni rádi podléhali jejím úsměvům. Neustále jí hrozilo, že ji král zapudí. Navíc si i během války, kterou Francie vedla s jejím rodným Španělskem, dopisovala se svým bratrem Filipem. Tím krále rozhněvala natolik, že se od ní trvale odloučil a vykázal ji na zámek Chantilly.

Konec ambiciózního krasavce

Ať už se v červnu 1625 aférka mezi královnou a britským velvyslancem zvrhla v regulérní nevěru, či nikoli, ti dva se už nikdy nesetkali. V anglickém parlamentu se proti vévodovi, který v podstatě řídil politiku svého krále, začala zvedat vlna odporu. Ocitl se v nebezpečí. To v létě 1628 sice poněkud zesláblo, ale tiché klepy o tom, že je spojen s ďáblem, se šířily i nadále.

Anglické vojsko se tou dobou připravovalo na vpád do Francie. K Villiersovi se čím dál častěji dostávaly zprávy o intrikách proti jeho osobě. Podceňoval je, aniž by tušil, že zakrátko dojde k  tragedii.

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dne 23. srpna 1628 se na něj v Portsmouthu vrhl atentátník a bodl ho dýkou do prsou. Buckingham byl na místě mrtev. Odstranění nejmocnějšího muže v Anglii se ukázalo děsivě jednoduché. Nedotknutelný oblíbenec obou králů, adorovaná hlava početné rodiny, vzývaný, milovaný, respektovaný, ale i obávaný a nenáviděný vévoda skončil svůj život rukou zpola pomateného puritánského důstojníka Johna Feltona. Ten mimochodem pod Buckinghamovým velením bojoval u La Rochelle a jeho motivy k vraždě nebyly nikdy objasněny.

Karel atentát snášel velmi těžce. Vévodovo mrtvé tělo nechal pohřbít v Londýně a postaral se o jeho vdovu i děti. Zavražděním Buckinghama se uzavřelo nejen jedno období anglických dějin, ale i jedna kapitola „stuartovské rodinné historie“.

Američtí vědci uskutečnili zajímavý experiment, v němž pomocí relativně jednoduchého genetického zásahu vytvořili vrubounovitého brouka, který má uprostřed čela třetí složené oko. Na snímku z elektronového mikroskopu připomíná fantastickou nestvůru.

TIP: Výzkum regenerace obojživelníků a ryb přináší naději i pro lidské pacienty

Vědci k tomuto experimentu dospěli náhodou. Zjistili, že když při zárodečném vývoji těchto brouků „vypnou“ gen orthodenticle (otd), tak výslední brouci nejen přijdou o rohy vprostřed čela, ale mají namísto nich třetí složené oko.

Podobné experimenty přispívají k pochopení vzniku a vývoje složitých znaků a orgánů. Získané poznatky bychom mohli časem uplatnit při výrobě umělých orgánů pro transplantace. 

Není žádným tajemstvím, že si člověk se svým psem může vytvořit emotivní vztah, který předčí vztahy s většinou ostatních lidí. V takovém případě pak chlupatý přítel může pomoci se stresem, úzkostí či depresí.

Podle nového lékařského výzkumu je vztah se psem ohromným přínosem i pro pacienty s HIV. Ukázalo se, že lidé v této situaci, kteří mají psa, propadají depresím o 300 procent méně pravděpodobněji, nežli pacienti bez psa.

TIP: Rozumějí psi lidským povelům? Podle nového výzkumu rozhodně ano!

Lidé s touto životu nebezpečnou, a stále ještě nevyléčitelnou chorobou, často trpí těžkými psychickými stavy. Zároveň platí, že se špatnou náladou se zrychluje postup onemocnění HIV. Psi tedy pacientům s HIV významně prodlužují život.

Veřejné mínění v Saúdské Arábii formují v drtivé většině názory mladých – internetové generace, která má rozhled a touží po společenské reformě. Alespoň si to myslí 32letý korunní princ Mohamed bin Salmán, jenž zemi řídí pod záštitou svého otce. V současnosti přitom sází na podporu tzv. mileniálů, tedy lidí narozených a vyrůstajících na přelomu tisíciletí. 

Saúdská Arábie zůstávala jediným moderním státem, který zakazoval ženám usedat za volant. Zrušení zmíněného omezení pak jistě značnou část tamní populace popudilo. Předpokládá se ovšem, že daleko víc obyvatel s rozhodnutím souhlasí. 

Vyplatí se princi riskovat? V zemi, kde je svobodný projev názoru vzácný, se jen těžko určují následky podobně vážných kroků. Průzkum z roku 2014 nicméně ukázal, že v otázce řízení žen se místní populace dělí „půl na půl“. Mohamed přitom hodlá zajít ještě dál a slibuje, že společnost oživí díky „odvážným“ reformám. Změny čekají mimo jiné ekonomiku království – a řadě lidí se příliš nezamlouvá, že by si měli mírně utáhnout opasky.

Rozhodnutí podle dohadů

Podle profesora Steffena Hertoga z London School of Economics se princ při svém rozhodování z velké části opírá o dohady. „Řekl bych, že s legalizováním řidiček souhlasí tichá většina, zatímco hlasitá menšina se ostře ozývá proti,“ vysvětluje. Ať už je však reakce jakákoliv, znamená Mohamedovo jednání značný posun vpřed. „Královská rodina se vzdává starého a velmi těsného sepětí se superkonzervativní a dobře organizovanou menšinou,“ dodává Hertog. „Místo toto hledá rozptýlenější podporu, zejména u mladší části společnosti.“

Negativní ohlasy se objevily již po 27. září, kdy byla „novinka na silnicích“ oznámena prostřednictvím vládního zpravodajství. Poté se uskutečnila i tisková konference, konala se však na saúdskoarabské ambasádě ve Washingtonu. Prolomení zákazu řízení, které by mělo oficiálně začít platit od příštího června, se zařadilo mezi nejdiskutovanější témata na sociální síti Twitter: Zazněly mimo jiné obavy, že pokud začnou ženy řídit, zanedlouho se budou také odhalovat, a že rozhodnutí o změnách v království začnou přicházet z Bílého domu. 

Zrádci ve vlastních řadách

„Jako v každé společnosti, i zde se lidé bojí změn,“ vysvětluje Basmah Omairová, ředitelka centra Khadijah Bint Khawilid, které se snaží prosadit ekonomické zrovnoprávnění žen. Právě její iniciativa v roce 2014 odhalila společnost rozdělenou v otázce řízení na poloviny. Dnes však Omairová poukazuje, že v novějších průzkumech se větší procento vyslovilo proti zákazu. „Jakmile změna přejde do praxe a lidé uvidí, že má pozitivní efekt, zvyknou si na ni velmi rychle,“ dodává. 

Zpřístupnění silnic něžnému pohlaví může posílit hospodářský růst až o 1 % ročně. Do roku 2030 by podle výzkumu BI Economics mohla ekonomika království poskočit v přepočtu až o 1,98 bilionu korun – což je jasný argument pro řízení žen. Podle Ayhama Kamela, ředitele Eurasia Group pro Střední východ a severní Afriku, však odpor zcela utišit nelze: „Mezi kněžími i v královské rodině se vždy najdou tací, kteří budou pokroku bránit.“

Nezávislá Arábie 

Vedle společenských reforem naznačil princ také radikální změny, které se dotknou ekonomiky země: K největším patří uvedení státní ropné společnosti Saudi Aramco na akciový trh. Dál Mohamed prolomil i jinak zdrženlivý přístup Saúdské Arábie k diplomacii, když poslal armádu bojovat s rebely v Jemenu. 

Ekonomické změny obecně sklízejí spíš kladné ohlasy, přesto se v některých ohledech zavádějí hůř, protože nízká cena ropy v podstatě zastavila hospodářský růst země. Podle princových vizí by však Saúdskou Arábii nemusely podobné „zádrhely“ v budoucnu tolik sužovat: Stát se má zbavit závislosti na ropném průmyslu i vládních společnostech a spoléhat spíš na soukromý sektor. 

S církví v pozadí

„Ekonomická reforma s sebou nese řadu komplikací,“ vysvětluje Hertog. „Na druhou stranu povolit ženám řízení je mnohem snazší a získá to princi uznání západních zemí.“ Podle britského profesora má Mohamed „dlouhodobou vizi sociálně a ekonomicky liberálního království, z něhož by se mohlo stát centrum regionálních firem, podobně jako se to povedlo Dubaji“.

S víc než 20 miliony obyvatel a dalšími 10 miliony emigrantů je však království v porovnání se svými sousedy v Perském zálivu obrovské. Zavést reformy do praxe a dosáhnout co nejvyšší zaměstnanosti na tak rozlehlém území je proto velmi náročné. Arábie zároveň spravuje nejsvatější místa islámu, což značně posiluje roli církve, která prosazování změn komplikuje – přestože v poslední době již její hlas nezní tak silně. 

Království ideálů

Během loňského rozhovoru vzpomínal princ na mládí u dvora. Když tenkrát přemýšlel nad svou budoucností, viděl se jako člověk se dvěma možnostmi: Buď se zavedeným pravidlům království pokloní, nebo se je pokusí přizpůsobit své vizi a půjde za vlastními ideály jako velcí vizionáři naší doby. Jmenoval tehdy Steva Jobse, Billa Gatese a Marka Zuckerberga, tedy zakladatele Applu, Microsoftu a Facebooku. „Když se budu řídit jejich receptem na úspěch, čeho všeho můžu dosáhnout?“ ptal se Mohamed. Zatím se zdá, že velkých věcí. 

Hliněná tabulka z istanbulského muzea archeologie ukrývá podle vědců záznam o nejstarší známé předmanželské smlouvě. Podle profesora Ahmeta Berkız Turpa z univerzity v Şanlıurfě (Edessa) obsahuje tabulka ujednání, podle kterého budoucí manželé (Laqipum a Hatala) souhlasí s tím, že nedojde-li do dvou let k naplnění manželství (tedy narození potomka), může se muž obrátit na služby „posvátné prostitutky“. 

TIP: Pokročilá archeologie: Nový objev s pomocí satelitů, dronů a Google Earth

Posvátné prostitutky zvané „hierodules“ byly vlastně otrokyněmi, které společnost využívala jako náhradní matky. Pokud tato náhradní matka porodila chlapce, její služba skončila a byla volná. Opatření mělo za cíl zachovat manželství i v případě, kdy byla žena neplodná. Šlo o důležité opatření, neboť ve starověké monogamní společnosti nebyla neplodnost považována za oprávněný důvod k rozvodu.  

V další části smlouvy je pak podle profesora Turpa uvedeno, že pokud by došlo k rozvodu manželství, je muž povinen zaplatit své ženě necelé 3 kilogramy stříbra. Pokud bude iniciátorem rozvodu žena, musí stejnou částkou vyplatit svého manžela.

Zemřel následník trůnu opravdu v Sarajevu? Právě tak by se mohl ptát příznivec slaboduchých konspiračních teorií, kdyby si pečlivě prohlédl pomník padlých v malé obci Stan nedaleko Hlinska na Českomoravské vysočině. 

Voják, nebo generál?

Pomník sám není ničím neobvyklý – komolý jehlan, zlacené písmo, střízlivé pojetí prosté patosu. Zaznamenána jsou na něm jména šesti padlých z první a jednoho z druhé světové války. Při bližším pohledu na fotografii Františka Navrátila (1888–1915) se však pozorný návštěvník neubrání pocitu, že se nejedná o podobiznu sotva třicetiletého záložáka z českomoravského pomezí, ale někoho úplně jiného.

Ohlodána zubem času, hledí z porcelánové obruby zasazené ve světlé žule do kraje tvář poněkud obtloustlého muže s mohutným knírem a ježkem, který je místo erárního mundůru, popřípadě svátečních šatů, jak je na pomníkových fotografiích zvykem, oděn do honosné generálské uniformy s vyznamenáním Signum Laudis na hrudi.

TIP: Atenát na Františka Ferdinanda d´Este: Událost, která odstartovala konec monarchie

Není pochyb o tom, že se skutečně nejedná o vojína Františka Navrátila ze Stanu, nýbrž o jeho „jmenovce“ arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este (1863–1914). Tedy slovy Švejkovy bytné paní Müllerové „toho tlustýho, nábožnýho“, jehož zavraždění se stalo záminkou k řetězci tragických rozhodnutí vedoucích k vypuknutí světového konfliktu, milionům obětí a následkům, s nimiž si Evropa vlastně neví rady dodnes. Hrůzy války dolehly pochopitelně i na české země, byť se jim přímé akce vyhnuly a pomníky padlých téměř v každé obci a městě jsou dnes jejich nejhmatatelnější ozvěnou.

Slavný vs. zapomenutý

Patrně nezjistíme, jak a kdy k záměně fotografií na pomníku ve Stanu došlo. Mohlo jít o nedbalost, neznalost, nebo snad zlomyslnost? Je to koneckonců jedno, zbývá jen pachuť nespravedlivé ironie.

Nešťastný arcivévoda František Ferdinand bývá někdy označován za první oběť Velké války. Okolnosti jeho smrti jsou zdokumentovány minutu po minutě a jeho hrobka v Arstettenu je bezmála poutním místem. Osud Františka Navrátila je však zapomenut – nejspíš již nelze zjistit, jak a kde přesně padl a kde leží jeho ostatky. Pro budoucí generace po něm měla zůstat alespoň jeho tvář zvěčněná na pomníku v rodné vsi. I to málo mu kdosi odepřel.

I když se však nenápadná proměnná stálice AE Aurigae nachází asi 1 900 světelných let od Země, její stopování naštěstí není nijak strastiplné: Stačí, když na obloze vyhledáte o poznání nápadnější hvězdu Ióta Aurigae, poté se přesunete 4,5° na východ k 16 Aurigae a od ní pak zamíříte 1° na severovýchod.

Unikající stálice

Jelikož jde o hvězdu šesté velikosti, je AE Aurigae na hranici viditelnosti očima a představuje snadný cíl pro malý dalekohled. I v něm samozřejmě zůstane „pouhou“ hvězdou, uvozovky jsou ovšem namístě. Zmíněná stálice je totiž víc než výjimečná: Precizní astronomická měření jejího pohybu kosmickým prostorem ukázala, že zhruba před dvěma miliony let vyrazila ze souhvězdí Orionu. Zdá se, že k tomu došlo tam, kde dnes na nebi nalezneme Velkou mlhovinu v Orionu a k ní náležející mladou otevřenou hvězdokupu Trapez. Od té doby se AE Aurigae řítí vesmírem rychlostí přes 100 km/s a na pozemské obloze urazila od místa svého startu úhlovou vzdálenost 40°.

Důvod útěku?

Méně jasná už je příčina jejího úprku. Možná, že AE Aurigae tvořila součást dvojhvězdy – její souputník však explodoval jako supernova, což nebohou AE Aurigae vymrštilo na cestu mezihvězdným prostorem.

Podle jiné teorie se právě tam, kde se dnes nachází Trapez, srazily před dvěma miliony let dvě hmotné dvojhvězdy. Při kolizi byla z každé z nich doslova vystřelena jedna stálice, zatímco ze zbylých dvou vznikl nový dvojčlenný systém – snad by mohlo jít o podivuhodnou dvojhvězdu Ióta Orionis…

Kromě AE Aurigae pak astronomové našli ještě dvě další stálice s podobným osudem i místem původu: 53 Arietis ze souhvězdí Berana a Mí Columbae z Holubice (právě ta by mohla být druhou odmrštěnou stálicí z popsané srážky).

V zorném poli dalekohledu vypadá AE Aurigae jako prostá hvězda na poněkud světlejším pozadí. Na fotografiích z velkých přístrojů se však její podoba dramaticky promění a obklopí ji překrásná zářící mlhovina Planoucí hvězda. Přiléhavé přízvisko dostala díky svému nápadnému „ohnivému“ vzhledu a astronomové ji vedou pod katalogovým označením IC 405. Jako součást AE Aurigae se ovšem jeví jen šťastnou shodou náhod: Uprchlík z Orionu mlhovinou pouze prolétá, díky němu ji však vidíme. Vysoce energetické záření horké hvězdy totiž ionizuje její plyn a IC 405 pak rovněž sama září.

Od roku 2003 byly hlášeny dva případy vniknutí tygra ussurijského do vesnic na východě Ruska. V obou případech se tygři chovali velmi neobvykle – opustili svoje teritorium a dobrovolně se dostali do blízkosti lidí. Jedním z těchto jedinců byla Galia, tygřice, jejíž pohyb vědci již osm let monitorovali. Galia byla vyhublá a hledala snadnou kořist mezi toulavými psy. Kvůli potenciálnímu nebezpečí, které z její strany hrozilo obyvatelům vesnice, byla zastřelena policií. V následujících letech bylo na jiných místech pozorováno u tygrů podobné chování, jehož příčinu se podařilo rozluštit až nedávno.

Tygří spalničky

Původcem atypických projevů a špatného zdravotního stavu se ukázala být psinka, nakažlivé onemocnění podobné spalničkám, kterým trpí nejčastěji psi. Psinka však může postihnout i rysy, lvy, tuleně, mývaly a fretky.

„Vzhledem ke všem hrozbám, jimž musí tygři ussurijští čelit – od pytláctví až po ztrátu prostředí – bylo na nemoci zaměřeno jen relativně malé procento výzkumné činnosti,“ říká Dale Miquelle ze Společnosti pro ochranu divoké zvěře. „Neexistují žádné záznamy o vniknutí tygrů do vesnic před rokem 2000, takže jde o nový vývoj a novou hrozbu.“

TIP: Člověk jako kořist: Jak se připravit na rizika tygřího návratu

Tygři se mohli nakazit kontaktem s jinými divokými zvířaty či domácími psy. Vědci začali ihned budovat laboratoř pro provádění potřebných testů, které by v budoucnu pomohly rychle identifikovat ohnisko nákazy i nakažené jedince.

Jednadvacetiletý Boris Kiprijanovič z Volgogradu tvrdí, že v minulém životě žil na Marsu. O život ho prý připravila jaderná válka, která zahubila celou populaci rudé planety. Na Zemi se znovuzrodil v roce 1996 spolu s mnoha dalšími svého druhu. On a další marťané přišli, aby lidstvo uchránili od podobné katastrofy, jaká postihla jeho bývalou domovinu.

O výjimečnosti svého syna je přesvědčená i Borisova matka Naděžda. „Že je Boris jiný jsem věděla hned když se narodil. Během jeho porodu jsem necítila vůbec žádnou bolest. Když se na mě poprvé podíval, viděla jsem v jeho hnědých očích pohled dospělého“, říká o svém synovi Naděžda.

TIP: Astronaut NASA tvrdí, že mimozemšťané zabránili jaderné válce na Zemi

Už po dvou týdnech po narození prý dokázal držet vzpřímenou hlavu a mluvit začal, když mu byly čtyři měsíce. V 18 měsících uměl číst a kreslit. Často prý hovořil o svém dřívějším životě na Marsu a svou domovskou planetu dokázal popsat v ohromujících detailech, stejně jako další planety naší Sluneční soustavy. Zemi prý navštívil několikrát – naposled během vlády egyptských faraonů.    

Původní marťany Boris popisuje jako bytosti přes dva metry vysoké, dýchající oxid uhličitý. Poslední generace marťanů byla podle něj mimořádně technicky vyspělá se schopností cestovat v čase i do dalekých koutů vesmíru.