„Všechno se událo neobyčejně rychle. Jak dlouho trval ten pád z výše tří set metrů? Nikdo to nedovedl přesně říci. Dvě minuty, snad tři, jistě ne déle než pět. Před kormidelníkem náhle vyrostly ostré ledové kry. Pustil kolo a zoufale rozhodil rukama. Nobile se vrhl k opuštěnému kolu, domnívaje se, že bude moci něco zachránit. Nezbyl mu k tomu ani čas, ani možnost…“

Ne, to není ukázka z poutavé kapitoly dobrodružného románu. Těmito řádky popsal jednu z nejdramatičtějších událostí svého života – ztroskotání vzducholodi Italia nad severním pólem – český vědec, spisovatel a dobrodruh František Běhounek (1898–1973). Po osudovém zážitku, kdy se doslova podruhé narodil, se sice upnul spíše k vědecké sféře, jeho romány však naznačují, že nikdy nezapomněl. Dokazují to ostatně i názvy jeho knih – slova „robinsonové“ a „dobrodruzi“ se objevují v názvech hned šesti knižních titulů jeho bohaté bibliografie. 

Na studia ke Skłodowské 

Přitom zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se introvertní rodák z Prahy stane jedním z nejstatečnějších členů posádky ztroskotané vzducholodi, jež měla pokořit severní pól. V roce 1920 dokončil jakožto dvacetiletý matematicko-fyzikální studia na Karlově univerzitě a později získal dvouleté stipendium na Sorbonně. Náhoda tomu chtěla, že jej uchvátila oblast radioaktivity, a roky v Paříži tak mohl zasvětit studiu pod přímým vedením světoznámé fyzičky Marie Curie-Skłodowské. 

Mladý inženýr se poté vrátil zpět do Československa, aby mohl zkoumat radioaktivitu hornin v Jáchymově. Ale v rodné zemi dlouho nezůstal. Byl to především jeho vynález přístroje k měření kosmického záření, jenž mu v roce 1926 zajistil účast ve výpravě vzducholodi Norge k severnímu pólu. Expedici tehdy vedl slavný polárník Roald Amundsen spolu s italským generálem Umbertem Nobilem. V roce 1926 tak Běhounek poprvé stanul na Špicberkách. Podílel se tehdy (i když nepřímo, protože k pólu nakonec letěly jen jeho přístroje) na velké slávě – historicky prvním přeletu z Evropy do Ameriky přes severní pól.

Muž vznešené duše

Následující výpravu k severnímu pólu naplánoval Nobile již samostatně. A opět si přizval k ruce šikovného Čechoslováka, kterého ve vzpomínkách popsal jako „chladného, nesnadno přístupného badatele“. 

Loď se společně s šestnáctičlennou posádkou a Nobilovou fenkou Titianou vznesla ze základny na Špicberkách 23. května 1928. Přes zamrzlé Grónské moře dosáhla u Bridgmannova mysu Grónska, odkud již zamířila přímo k pólu. Jenže kvůli silnému vichru nemohla přistát – odsouzena nejprve k téměř dvouhodinovému kroužení nad severní točnou se nakonec vydala na zpáteční cestu. A právě tehdy došlo k osudné katastrofě – vzducholoď se zřítila. 

Následně se rozpoutala osudová hra o životy zbylé posádky, která měla prověřit morální charaktery jednotlivých aktérů. Devět trosečníků muselo jen s jediným stanem a zbytky potravin přežít dlouhých sedm týdnů v ledové pustině. Zatímco mnozí propadali panice nebo sebevražedným tendencím, Běhounek z této životní bitvy vyšel jako vítěz. Proměnu korektního vědce v drsného polárníka popisuje sám Nobile následujícími slovy: „V mysli se mi zjevuje za tímto přísným a akademicky odměřeným Běhounkem jiný, kterého miluji mnohem více: zablácený Běhounek v odřené beránčí kožešině… Běhounek z červeného stanu… Běhounek vznešené duše.“

Spása jménem Krasin 

Nakonec třem mužům z posádky povolily nervy a vydali se hledat pevninu na vlastní pěst. Nobile ve svých pamětech opět popisuje, jak se k situaci postavil Běhounek, který zůstal v bezvýchodné situaci do poslední chvíle s raněnými: „[…] Stejně pečlivě prohlížel elektromotory, jako chystal přípravu medvědího masa a chodil na obhlídky kolem stanu. […] Nikdy neodmlouval ani jediným slovem.“

Svět projevil při hledání pohřešované posádky nebývalou solidaritu. Při pátrání po trosečnících zahynul společně se svou výpravou například i Roald Amundsen. Navzdory množství překážek se nakonec Švédům a Sovětům postupně podařilo všechny muže zachránit. První otázka, kterou Běhounek položil veliteli záchranného ledoborce Krasin ihned po svém nalodění, zněla: „Budu moci na Krasinu pokračovat ve své práci?“ Jde o výmluvný důkaz, jak se odvážný Čech se svým druhým narozením vyrovnával.

Tituly a čestné funkce 

Po návratu do vlasti se Běhounek pustil do vědecké práce s houževnatostí sobě vlastní. Již v roce 1929 habilitoval na Karlově univerzitě a stal se docentem radioaktivity a atmosférické elektřiny. V letech 1933–1945 vedl Státní radiologický ústav, od roku 1951 stanul v čele Onkologického ústavu a v roce 1954 získal na pražské univerzitě profesuru. Výčet dalších čestných titulů a postů se zdá být téměř nekonečný: z těch nejvýznamnějších například jmenujme, že od 50. let 20. století působil jako expert ministerstva zahraničních věcí pro výzkum atomového záření v UNESCO. 

Perem dobrodruha 

Běhounek však nebyl pouze vědcem a dobrodruhem. Celým jeho životem se táhla i neméně významná linie – dráha literární. Záběr tvorby jinak vytíženého vědce byl přitom co do šíře žánrů i do kvantity téměř neuvěřitelný: vydal více než šedesát žánrově značně odlišných děl, jež jsou z velké většiny určena pro mládež. 

Jeho populárně-naučné romány jako Od atomu k vesmíru (1939), O zářící hmotě (1954) nebo Newton by se divil (1975) dodnes přitahují svou srozumitelností i nezdolným nadšením, s nímž se snaží předávat své poznatky čtenářům napříč generacemi. 

Robinsonové a trosečníci 

Jádro Běhounkovy literatury však tkví v literatuře beletristické, v níž se doslova vyžíval. Jeho více než 34 románů nás zavádí jednak do vzdálené budoucnosti, jednak do dosud neprobádaných či smyšlených končin Země. Nejvýznamnějším a nejčtenějším dílem zůstává román Trosečníci polárního moře (původně Trosečníci na kře ledové, vydaný již v roce 1928). Právě v něm totiž Běhounek neobyčejně autenticky a poutavě zaznamenal ztroskotání vzducholodi Italia.

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

„Český Verne“ se k velkému literárnímu vzoru hrdě hlásil a tvorbu mu neznechutily ani dobové kritiky, které jeho románům vytýkaly příliš úpornou snahu o vzdělávání dětí. V posledních letech života se Běhounek nicméně více zaměřil na výzkum onkologický, spojený s léčbou nádorů pomocí ozařování. Vědecká houževnatost, respektive experimenty s radioaktivními materiály se mu však nakonec staly osudnými. Muž „vznešené duše“ zemřel na následky nemoci z ozáření v Karlových Varech v roce 1973. 

V předchozí části článku jste se dozvěděli, že se v první polovině šedesátých let nad budoucím Sojuzem stahovala mračna. Koroljov však přišel s plánem na oblet Měsíce, což Sojuz zachránilo. Počátkem roku 1965 se tak stroj 7K oficiálně změnil v Sojuz 7K-OK (Orbitalnyj Korabl). A v říjnu 1965 pak Sojuz nahradil v lunárním programu loď LK-1, protože Čelomej nedokázal dodržet termíny a předložit jakékoliv výsledky.

Původní a transportní

Řada lodí Sojuz 1 až 40 (1967–1981) se označuje jako „původní Sojuzy“. Není to však úplně přesné, protože jednotlivé exempláře se od sebe i dost výrazně lišily: některé měly vnitřní stykovací uzel, jiné externí. Některé disponovaly vybavením k výstupům do otevřeného prostoru, jiné zase k sólovým výzkumným letům. 

Druhou řadu představoval transportní Sojuz T, který vycházel z programu 7K-S, tedy lodi vyvíjené pro vojenskou kosmickou stanici. A přestože byla stanice v únoru 1970 zrušena, práce na Sojuzu pokračovaly. Mimochodem, šlo o první plavidlo s vnitřním přechodovým uzlem. „Původní Sojuzy“ vznikaly pro lunární program a pro lety na stanice se s nimi vůbec nepočítalo.

První tři nové lodě Sojuz T byly vyrobeny v květnu 1974 a čekala je závěrečná etapa integrace a start. Jenže ve stejné době procházela sovětská kosmonautika po krachu lunárního programu zásadní reorganizací a novým zaměřením na vesmírné stanice. Sojuz T se stal vhodným kandidátem, nicméně i on doznal radikálních změn. Tři již hotové exempláře – Kosmos 672, 772 a 869 – nakonec letěly a testovaly dílčí technologie, zatímco regulérní Sojuz T startoval až v roce 1978 jako Kosmos 1001.

Na lodi došlo k celé řadě změn a podle konstruktérů se jednalo o úplně nové plavidlo, pouze ve starém obalu: Orbitální modul mohl zůstat samostatně připojen ke kosmické stanici a rozšířit tak její skladovací prostory. Kryty oken návratového modulu se po průletu atmosférou odhazovaly. Kosmonauti dostali modernizované skafandry Sokol, v nichž mohli v nouzi přejít volným prostorem do záchranné lodi. Změny se dotkly také hlavního počítače a především distribuce dat, která umožňovala zobrazovat stejné informace na palubě i v řídícím středisku. Klasické analogové „budíky“ nahradily první katodové obrazovky. Sojuz T se obecně stal méně závislým na pozemním centru. 

Kámen na kameni nezůstal ani v servisním modulu, u nějž došlo ke sjednocení paliva pro orientační a brzdicí motory. Do té doby se pro ně používaly rozdílné látky, což například znamenalo, že každý systém musel mít vlastní rezervy a nemohl použít přebytky z toho druhého.

Cesta (nejen) na Mir

V únoru 1976 padlo rozhodnutí o vývoji nové generace orbitálních stanic (nakonec se realizoval jen Mir), což si vyžádalo další modernizaci Sojuzu. Nová verze dostala označení TM a největší změnu představoval navigační systém Kurs, který umožňoval přiblížení ke stanici z jakéhokoliv směru a připojení na jakýkoliv její stykovací uzel, aniž by se musela natáčet.

Orbitální modul disponoval novým oknem pro sledování příletu – dosud měl výhled jen velitel, a to prostřednictvím periskopu v návratovém modulu. Díky novému oknu se mohl do manévru zapojit i palubní inženýr a snížilo se tak riziko. Přepracovaná konstrukce padákového systému ušetřila 140 kg hmotnosti. Nádrže v servisním modulu získaly pevné membrány (kapaliny musejí zůstat ve stlačeném stavu, jinak by se v beztíži „roztrhaly“). Do té doby se používaly membrány organické, které ovšem měly kratší životnost a navíc se pomalu rozpouštěly, takže kvalita paliva postupně klesala. Nový komunikační systém pak dovoloval spojení přes družice Luč, zatímco předtím kosmonauti spoléhali jen na pozemní stanice nebo síť sledovacích lodí.

Američanům na míru

Po zahájení rusko-amerických pilotovaných letů na stanici Mir a později na ISS se zjistilo, že Sojuz je pro tyto účely nevhodný. Američané disponovali prostornějšími raketoplány, takže neměli tak přísné výškové limity pro své astronauty jako Rusové. Plných 60 % členů oddílu NASA se tudíž do Sojuzů vůbec nevešlo! Odpovědí se stal Sojuz TMA, v němž mohli létat kosmonauti o výšce 150–190 cm (dosud 164–182 cm) a hmotnosti až 95 kg (dosud 85 kg). Stejně tak se zmírnily požadavky na další parametry, například na výšku vsedě či obvod hrudníku.

Na Sojuz TMA měl navázat TMM, jehož vývoj začal v roce 1996, ale pro nedostatek financí o tři roky později skončil. Nepodařilo se realizovat ani částečně modernizovaný TMS, a tak začal létat až TMA-M, který se někdy označuje jako „digitální“. Mnoho zastaralých přístrojů vystřídaly modernější verze a část jejich úkolů se spojila: 36 starých zařízení tak nahradilo 19 nových, což ušetřilo 70 kg hmotnosti.

Další změny přišly se Sojuzem MS, který poprvé odstartoval v roce březnu 2016 a ještě v témže roce plně nahradil TMA-M. Dostal nové sluneční baterie, vylepšený systém řízení motorů, nový komunikační systém a palubní počítač CVM-101, jenž váží 8,3 kg ve srovnání s dosud používaným Argonem 16 o hmotnosti 70 kg. Jedná se o zatím poslední plánovanou modernizaci lodi, protože v budoucnu by ji mělo nahradit zcela nové plavidlo. Jeho vývoj se však neustále zdržuje a finanční prostředky nepřicházejí, takže starý dobrý Sojuz možná ještě neřekl své poslední slovo. 

Fatální okamžiky Sojuzu

Od listopadu 1966 do února 1967 se uskutečnily tři zkoušky nové lodi, ovšem s nevalným výsledkem. Jedné uniklo palivo z orientačního systému a jen s obtížemi se ji podařilo dostat na Zemi, s druhou explodovala raketa na rampě po zrušeném startu a u třetí se při průletu atmosférou propálil tepelný štít a poklesl vnitřní tlak – posádka na palubě by tedy zahynula. 

Přesto padlo rozhodnutí realizovat ambiciózní misi dvou lodí, protože čas nemilosrdně tlačil. Ve vesmíru se měly setkat Sojuz 1 a 2, přičemž dva členové druhé posádky by ve skafandrech přestoupili otevřeným prostorem do prvního stroje. Jenže všechno nakonec dopadlo jinak: Sojuz 1 po vzletu neposlouchal, druhý start byl zrušen a kosmonaut Vladimir Komarov dostal příkaz k předčasnému návratu. Při nepovedeném přistání však zahynul.

Sojuzy si přesto dodnes připsaly na vrub jediné dvě fatální nehody. Ke druhé z nich došlo v červnu 1971: tehdy z lodi unikl vzduch a při návratovém manévru zahynula trojice kosmonautů Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev. 

Těžko, nebo přinejmenším dlouho byste hledali v panovnických análech evropských monarchů podobnou postavu, jakou byl právě Ludvík II. Když se coby nejstarší syn krále Maxmiliána Bavorského v roce 1845 narodil, vůbec to nevypadalo, že z něj vyroste tak prapodivná osobnost. Jisté fatální předurčení měl zřejmě v rodových kořenech. Jeho dědeček Ludvík I., po němž dostal jméno, se zapletl do skandální aférky s tanečnicí Lolou Montezovou a na trůně prostě „skončil“. Na trůn korunní princ nečekal dlouho, v devatenácti letech mu zemřel otec a on tak dosáhl mety nejvyšší.

Král udivoval svým zvláštním chováním a namístovladaření se „realizoval“ hlavně v umění, které jediné ho zajímalo. Navštívil Francii, kde ho uchvátila nádhera zámku a zahrad ve Versailles. Zřejmě tehdy v něm uzrálo rozhodnutí vybudovat ve svém království stavby, jejichž nádhera by se francouzskému originálu přinejmenším vyrovnala. A tak od konce šedesátých let 19. století postupně vznikly tři zámky „z říše snů a fantazie“. Prvním byl Neuschwanstein.

Labutí zámek

Jako byl Ludvík II. Bavorský podivínský člověk, poněkud podivínské jsou i zámky, které nechal postavit. Za „nejoriginálnější“ v tomto směru lze považovat právě Neuschwanstein, tyčící se nad obcí Hohenschwangau. Původně tudy procházela důležitá obchodní stezka z Augsburgu přes Tyroly do Itálie a při ní bylo postaveno vícero hradů, které měly cestu střežit. Z ruiny jednoho z nich – Schwansteinu – vystavěl král Maxmilián II. dnešní zámek Hohenschwangau, dominantně vzhlížející z vysokého kopce na obec. Ludvík a jeho bratr tam strávili celé dětství.

Svůj „nový labutí zámek“ proto nechal vladař zbudovat jen nedaleko od něj. Základní kámen položili v září 1869 a stavělo se po dobu sedmnácti let až do královy smrti. Když pak přišel o život, byly všechny další práce zastaveny, takže prakticky celé druhé patro zůstalo dodnes v podobě hrubé stavby. Realizaci unikla i původně plánovaná devadesátimetrová věž, stejně jako gotický kostel v přízemí.

Podobu zámku snad nejvíce poznamenalo královo přátelství se skladatelem Richardem Wagnerem. Podle některých dokladů napsal Ludvík Wagnerovi v květnu 1868 tato slova: „Mám v úmyslu starou zříceninu klenoucí se nad roklí řeky Pöllat znovu obnovit ve stylu někdejších starých německých rytířských hradů. Toto místo je jedním z nejhezčích, která lze najít, důstojný chrám pro božského přítele, jímž jedině blaho a skutečné požehnání tohoto světa rozkvétá. Místo tam najdou reminiscence z Tanhäussera a Lohengrina. V každém ohledu bude tento hrad krásnější a obyvatelnější než spodní Hohenschwangau“.

Nešlo to tak jednoduše, jak si Ludvík přál. Vršek skály měřící celých 1 008 metrů bylo nutné vyrovnat a odstřelit tak spoustu kamene. Plán byl pro stavební obtíže upravován, nicméně nakonec vznikla romantická stavba o pěti podlažích, která se v Ludvíkových očích nejvíce blížila jeho představě legendy o Lohengrinovi, bájném rytíři Svatého grálu. Ovšem Ludvík sám zde strávil pouhé sto dva dny života.

Image

Čtěte také

Výlety do pohádky: 10 nejkrásnějších německých hradů a zámků

Inženýři Lockheed Martin vyvinuli dron Fury, který poskytuje rozmanitou podporu bojovým jednotkám. Jeho velikou předností je, že ke vzletu nepotřebuje letištní plochu. Fury totiž startuje pomocí katapultu a přistává do velké sítě. Start a přistání tohoto dronu může proběhnout na neupravené ploše o rozloze pouhých 18,6 metrů čtverečních.

Dron s rozpětím křídel 5 metrů unese 91 kg paliva a vybavení. Může létat do výšek kolem 4 500 metrů a pohání ho vrtule umístěná vzadu. Fury nedávno dostal nový motor typu 1803, díky němuž se teď dron udrží ve vzduchu až 15 hodin.

TIP: Program Tern: DARPA připravuje exotické drony s kolmým startem

Fury se tím pádem stal jedním z nejvíce „vytrvalých“ dronů ve své kategorii. To značně zvyšuje jeho atraktivnost pro využití ve zpravodajství, průzkumu, ostraze nebo pokročilém elektronickém boji.

Psal se 13. červen 1940 a portugalský konzul ve Francii Aristides de Sousa Mendes stál pravděpodobně před nejdůležitějším rozhodnutím svého života. Pokyny shora zněly jasně – neudílet vízum ani portugalský cestovní doklad Rusům, Židům, cikánům či držitelům mezinárodních uprchlických pasů. Ve stejné době se na diplomata obrátil s prosbou o portugalské vízum jeho známý, polský rabín Chaim Kruger. De Sousa Mendes si i díky němu trpce uvědomil, že ve skutečnosti nemá v rukou záchranu několika desítek životů, nýbrž tisícovek… 

Víza pro všechny

Francouzské Bordeaux, kde konzulární úřad sídlil, se tou dobou stalo poslední nadějí tisíců utečenců z Nizozemska, Lucemburska, Belgie a dalších zemí obsazených nacisty. Uprchlíci se chtěli za každou cenu dostat do portugalského Lisabonu, odkud mohli po moři vycestovat do celého světa. K tomu však potřebovali platná víza. 

Podle rodinných příslušníků konzul onoho červnového odpoledne onemocněl a zavřel se ve svém pokoji. Když pak 16. června 1940 z ložnice vyšel, prohlásil v souladu s hlasem svého svědomí: „Od této chvíle vydávám víza všem!“ A slovo dodržel. Jeho dům se krátce nato změnil k nepoznání. Jídelnu, ložnici i kanceláře zaplnily stovky utečenců: Spali na židlích, na podlaze i kobercích. Byly mezi nimi těhotné ženy, starci, děti i lidé, kteří ztratili rodinu ve válce. Nemyli se, nečesali ani nejedli z obavy, aby nepřišli o místo ve frontě. Ostatní se tlačili u vstupní brány a na schodech do budovy.

Za odvahu se platí

Mendes podepisoval víza jako na běžícím pásu, bez ohledu na to, zda šlo o antifašisty, intelektuály, Židy či jinak nepohodlné osoby – na nic se uprchlíků neptal. Jeho tajemník José Seabra opatřoval dokumenty razítkem a pomáhala i rodina. Za pouhých 72 hodin zvládli takto odbavit tisíce víz. O tři dny později, 19. června 1940, bombardovali Bordeaux Němci a Mendes společně s dalšími běženci město opustil. V Toulouse pak pověřil vicekonzula, aby nadále dával razítka do pasů a pokračoval ve vydávání dokumentů, jež mohly zachránit život. 

O den později zuřící portugalský diktátor António de Oliveira Salazar nařídil, aby konzula neprodleně eskortovali do vlasti. Než k tomu však došlo, udělil Mendes nespočet dalších víz – celkově asi třicet tisíc, přičemž zhruba dvanáct tisíc obdrželi Židé. Většina z těch, kdo pak v létě roku 1940 přešli Pyreneje a dorazili na portugalské hranice, vděčila za záchranu právě jemu. Po návratu domů ovšem konzul za své hrdinství tvrdě zaplatil. Okamžitě ho propustili a zbavili penze i možnosti pracovat. Zemřel v naprosté bídě roku 1954 ve františkánském špitále v Lisabonu.

Bulharská tvrdošíjnost

Velcí hrdinové a zachránci z řad politiků patřili často mezi kontroverzní a ne zcela mravně neposkvrněné osobnosti. Svědčí o tom i činnost Dimitara Peševa, který byl za druhé světové války místopředsedou Národního shromáždění Bulharské republiky a předtím působil jako ministr spravedlnosti. Pešev neprotestoval, když měla země schválit protižidovský zákon na ochranu národa ani při pozdějším projednávání deportace bulharských Židů. Názor změnil až ve chvíli, kdy pochopil, že opatření směřující k vyhoštění 48 tisíc židovských spoluobčanů nejsou pouze prázdnými slovy. Přesvědčila jej o tom delegace bulharských Židů, kterou přijal 8. března 1943. 

Ještě téhož dne kontaktoval předsedu vlády Bogdana Filova, ten však setkání odmítl. Pešev se tedy obrátil na ministra vnitra Petara Gabrovského a přesvědčoval jej, že zmíněná opatření se musejí zrušit. Nakonec uspěl: zastavení deportací bulharských Židů bylo oficiálně nařízeno 9. března v 17.30. Proces vyhošťování nicméně pokračoval v tehdejší bulharské Makedonii a Thrákii – dvanáct tisíc tamních Židů skončilo v koncentračních táborech Treblinka, Salonika a Auschwitz, kde později téměř všichni zemřeli. 

Aby se Pešev ujistil, že podobný osud nepotká zbylé bulharské Židy, napsal 19. března 1943 premiéru Filovovi dopis, v němž ještě jednou naléhavě žádal o zastavení nucených přesunů. Listinu signovalo dalších 43 poslanců vládních stran, z nichž většina ani přes nátlak svůj podpis neodvolala. K deportacím tak nakonec nedošlo.

Nepolapitelný Bond v sutaně 

Jednoho květnového dne roku 1943 se Římem rozezněly výstřely samopalů, ale muž v kněžské sutaně, na kterého německá hlídka střežící italskou metropoli mířila, zmizel kdesi v uličkách. Němci tak znovu propásli šanci dostat Hugha O’Flahertyho, irského kněze a člena vatikánského diplomatického sboru. Odvážný duchovní unikl nastražené léčce již po několikáté, a to k nesmírné zlosti fanatického nacisty podplukovníka Herberta Kapplera, který tehdy v okupovaném Římě pořádal svá židovská jatka. 

O’Flahertymu patřilo na seznamu nepohodlných osob jedno z předních míst. Využíval totiž svého postavení kněze a dokázal pod vatikánskou záštitou vybudovat ve městě tajnou síť klášterů, podzemních prostor a bytů, kde ukrýval zhruba čtyři tisíce Židů a odbojářů. S nacisty, kteří jej později odhalili a usilovali mu o život, rozehrál nebezpečnou hru na kočku a myš. Mimo Vatikán se ve městě za účelem tajných schůzek objevoval v přestrojení za pouličního prodavače, metaře, jeptišku i uhlíře. Často se mu dařilo uniknout i díky dřívějším sportovním zkušenostem nadaného boxera a házenkáře. 

Po válce se situace obrátila – Kappler dostal doživotí a jedním z mála lidí, kteří ho ve věznici Gaeta navštěvovali, se stal právě O’Flaherty. Zřejmě pod vlivem společných rozhovorů se nechal nacistický pohlavár v roce 1959 za mřížemi pokřtít. 

Maďarský anděl spásy 

V lednu 1944 propuklo v ulicích Budapešti protižidovské běsnění pod taktovkou antisemitské nacistické strany Šípových křížů a došlo k masovým odsunům do tamního ghetta. Před začátkem onoho pekla žilo ve městě zhruba 700 tisíc Židů, o šest měsíců později už jen 230 tisíc. V této situaci přijel do maďarské metropole švédský diplomat Raoul Wallenberg, kterého vrchní rabín skandinávské země Marcus Ehrenpreis pověřil záchranou zbylých židovských bratrů a sester. 

Dvaatřicetiletý vystudovaný architekt pocházející z jedné z nejvlivnějších švédských rodin se v napjatých podmínkách brzy zorientoval – pochopil, že i v tvrdé nacistické byrokracii lze s využitím úplatků najít jisté skulinky. Mimo to nechal tisknout speciální švédské pasy, které opravňovaly maďarské Židy k pobytu v tzv. mezinárodních ghettech. Jednalo se celkem o 32 budov, které pronajal: nad jejich střechami se vlnily vlajky neutrálních zemí a jejich půda byla podobně nedotknutelná jako velvyslanectví. 

Nevyjasněné úmrtí

Osmého prosince 1944 oblehla Budapešť Rudá armáda. Bylo zřejmé, že se válka chýlí ke konci. Členové Šípových křížů tehdy porušili diplomatickou imunitu, vtrhli do „bezpečných domů“ a odvlekli další stovky Židů. V lednu 1945 se vedení ozbrojených složek SS rozhodlo povraždit všechny zbylé obyvatele budapešťského ghetta. Tehdy Raoul Wallenberg osobně navštívil generála SS Augusta Schmidhubera a pohrozil mu, že pokud zmíněný plán uskuteční, udá ho Sovětům a postará se, aby jej popravili. Nacista se hrozby zalekl a švédský diplomat – v Budapešti rovněž přezdívaný „Anděl spásy“ – tak zachránil dalších padesát tisíc Židů. 

Život jednoho z největších hrdinů války skončil za dosud nevyjasněných okolností. Podle posledních zpráv ze 17. ledna 1945 odjel na velvyslanectví v Debrecenu vyjednat sovětskou podporu pro své židovské chráněnce. Tam ho zřejmě zatkli a kvůli obvinění ze špionáže pro Američany jej odvezli do Sovětského svazu, kde skončil za mřížemi. Podle pozdějšího oficiálního prohlášení zemřel v roce 1947 v moskevské věznici Lubjanka na infarkt. Někteří propuštění trestanci ze sibiřských gulagů však tvrdili, že muže odpovídajícího jeho popisu viděli ještě v 80. letech minulého století. 

Matka dětí z ghetta 

V červenci 1942 začala v Polsku likvidace židovského ghetta a jeho obyvatelé museli nastoupit do transportů směr vyhlazovací tábory. Na scéně se v té době objevila sociální pracovnice Irena Sendlerová, kterou všichni z ghetta znali jako obětavou sestru Jolantu. Věděla, že odsun do tábora skončí pro většinu Židů smrtí, a rozhodla se, že zachrání tolik dětí, kolik jen zvládne. Napojila se proto na Radu pro pomoc Židům s krycím názvem Žegota a stala se vedoucí jejího dětského oddělení. 

„Pašování“ dětí pak probíhalo různě. Ty starší opouštěly ghetto v rakvích či pytlích na mrtvoly, skrz kanály nebo zahrabané v odpadcích. Mladší z nich přehazovali tajní členové Žegoty přes zeď v krabicích či menších pytlích. Následně museli malí utečenci podstoupit převýchovu a poté našli nový domov v náhradních polských rodinách, klášterech nebo světských ústavech. 

Navzdory mučení 

Když Sendlerovou v říjnu 1943 zatkli příslušníci gestapa, netušili, o jak velký „úlovek“ se jedná. Sestra Jolanta znala jako jediná celou zašifrovanou kartotéku všech propašovaných dětí i jejich náhradních rodin, takže každé její slovo mohlo přivést stovky lidí na smrt. Navzdory brutálnímu mučení však nepromluvila a po třech měsících vyšetřování si vyslechla ortel: smrt zastřelením. Lidé z Žegoty ji ovšem v poslední chvíli zachránili – gestapo zkrátka podplatili. 

Sendlerová odmítla přijmout komunistickou ideologii a po válce se stala nežádoucí osobou. V následujících desetiletích pracovala v sirotčincích a sociálních domovech. Její příběh pak na přelomu tisíciletí paradoxně znovu objevily až jisté americké středoškolačky z Kansasu, které zpráva o odvážné a obětavé Polce zaujala. Když v roce 2008 Irena Sendlerová umírala, bylo 700 z 2 500 dětí, které zachránila, stále na živu. 

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv FDA nedávno schválil první digitální pilulku na světě. Tento lék je součástí léčby řady psychických nemocí, zejména schizofrenie a bipolární poruchy, zároveň ale vzbuzuje značné kontroverze.

Lék se jmenuje Abilify MyCite a obsahuje senzor o velikosti zrnka písku. Tento senzor, vyrobený z bezpečného množství mědi, hořčíku a křemíku, se aktivuje v okamžiku, kdy se setká s kyselinou v žaludku. Od té chvíle komunikuje s nositelnou elektronikou, která pak dále přes aplikace chytrého telefonu posílá lékařům informace o tom, zda pacient skutečně spolkl nezbytné léky. Může také sdílet další informace, například o aktivitě pacienta, s vybranými osobami.

TIP: Biologicky rozložitelné senzory ohlídají mozek a pak se neškodně rozpustí

Abilify MyCite pomáhá lidem se schizofrenií, bipolární chorobou nebo těžkou depresí, tedy nemocí, u kterých je mimořádně důležité pravidelné užívání léků. Odesílání dat může podle některých odborníků ale představovat problém. Lidé trpící vážnými duševními nemocemi se mohou neustálým sledováním cítit ohroženi. Pilulka je živnou půdou pro vznik paranoidních stavů a může nemocné od léčby naopak odrazovat. Existují také obavy z možného zneužití citlivých údajů.

Zastánci naopak upozorňují, že kromě efektivity v léčbě nemocných přináší novinka i finanční výhody. Podle odhadů stojí nedodržování doporučených lékařských postupů americké daňové poplatníky okolo 100 miliard dolarů ročně. Nová pilulka tak má i nezanedbatelný finanční přínos.

FDA očekává, že Abilify MyCite je jen první vlaštovkou, která otevře dveře příští generaci chytrých léků. Na trhu by se měl tento nový lék objevit v průběhu příštího roku. 

Fotografií Billyho the Kida existuje jen minimum a jsou tak velmi ceněné. Před několika lety zaplatil miliardář William Koch za jiný snímek tohoto pistolníka 2,3 milionu dolarů (přibližně 50 milionů korun), před 2 lety byl vydražen další Kidův snímek za 5 milionů dolarů (asi 100 milionů korun). Nově objevená fotografie má podle odborníků ještě mnohem vyšší cenu. Kromě známého pistolníka je na ní totiž dost možná i jeho kat – šerif Lincoln County Pat Garrett.

Uteč, nebo tě zabiju

Podle Roberta Stahla, bývalého profesora z arizonské univerzity a uznávaného odborníka na Billyho the Kida, byli pozdější psanec a šerif Garrett v mládí přátelé. Zatímco Billy (občanským jménem Patrick Henry McCarty) si vybral dráhu zločince, Garrett se stal v roce 1880 šerifem v Lincoln County.

Traduje se, že šerif Garrett s ohledem na dávné přátelské pouto vyzval Billyho, aby opustil území Nového Mexika. „Pokud opustíš Nové Mexiko, nechám tě na pokoji. Pokud ale zůstaneš, půjdu po tobě bez ohledu na to kým jsi,“ řekl údajně Garrett pistolníkovi. Právě z této doby pravděpodobně pochází snímek Franka Abramse.

Jak známo, Billy ke své škodě nabídku šerifa nevyužil a stal se obávaným desperátem. Podle některých pramenů je mu připisováno až 21 vražd, skutečně doložených je ale „jen“ devět mrtvých. V dubnu 1881 utekl Kidd z vězení, kde čekal na popravu za vraždu lincolnského šerifa Bradyho a dalších dvou mužů. Během útěku zastřelil dvojici šerifových agentů.

Šerif Garrett vyrazil po jeho stopě do Fort Summer. Po příjezdu do města se pustili do výslechu zdejších obyvatel. Jedna z verzí tvrdí, že během výslechu Kidova přítele Pete Maxwella, se náhle otevřely dveře a do potemnělé místnosti vstoupil nicnetušící Kid. Jakmile zahlédl šerifovu tmavou siluetu, začal opatrně couvat a při tom se vyděšeně španělsky ptal „¿Quién es? ¿Quién es?“ (česky „Kdo je to?“).

Naneštěstí pro Kida ale šerif, stále skrytý pod rouškou tmy, dokázal spolehlivě poznat, komu překvapený hlas patří. Garret tasil revolver a dvakrát vystřelil. První kulka zasáhla Kida těsně nad srdce a legenda Divokého západu padla v pouhých 21 letech k zemi.

TIP: Z prstenu za pár desetikorun se vyklubal milionový poklad

Jak už to v podobných případech bývá, po smrti Billyho the Kida se objevila spousta spekulací a konspiračních teorií, podle kterých mladík ve skutečnosti v Lincoln County nezemřel a podařilo se mu uprchnout. V pozdějších letech se za legendárního pistolníka pokoušela vydávat spousta lidí z různých koutů Divokého západu.

Procházka po cestě mezi poli je příjemná. Sluneční paprsky se opírají do země a těžká vůně hlíny prosycuje okolní vzduch. Podél cesty v trávě nebo přímo na poli hledají semínka plevelů strnadi obecní (Emberiza citrinella) a jejich dobře známé jemné trylky „ci ci ci ci cí cijů“ se i v parných letních dnech nesou krajinou. Člověk rovněž může zaslechnout koncertování skřivanů (Alauda arvensis) nebo vzrušené mlaskavé „ček ček ček“ ťuhýka obecného (Lanius collurio). Tito dříve běžní ptáci u nás ale ubývají, a to závratným tempem.

Dopad plošného zemědělství

Z krajiny se vytrácí nejen strnad, skřivan a ťuhýk, ale i pěnkava obecná, zvonek zelený, chocholouš obecný, čejka chocholatá, konipas bílý i luční nebo zcela běžný vrabec domácí. A tím výčet řídnoucích ptačích druhů zdaleka nekončí. Navíc bohužel nejde jen o problém České republiky, ale o celoevropský trend.

Příčinou úbytku ptačích populací je nevhodný způsob, jakým hospodaříme s krajinou. Zemědělství je plošné a intenzivní. Na rozlehlých polích se pěstují monokulturní plodiny. Stoupá používání hnojiv, herbicidů a pesticidů, které se například vlivem vydatných dešťů nezřídka dostanou do vodních toků. Pochopitelně většinou obsahují látky pro vodní organismy vysoce toxické. Životní prostředí je dále navíc znečišťováno výtoky z hnojišť a siláží z velkochovů.

Nepostradatelné keře

Když se ohlédneme do minulosti, uvědomíme si, že dříve bývala krajina rozčleněná do četných malých políček a travních ploch. Ty byly od sebe odděleny ladem ponechanými úhory a mezemi s keři a divoce rostoucími bylinami.

Sameček ťuhýka obecného. Tento pták ke svému životu nutně potřebuje trnité keře v krajině. (foto: Shutterstock)

Takovýto ráz krajiny vyhovuje kromě bažantů a koroptví i výše zmíněným ptákům typu strnada a ťuhýka, kteří ke svému životu roztroušenou zeleň v zemědělské krajině potřebují. Strnad své z trávy spletené hnízdo umisťuje na zem právě pod křoviska, ťuhýk si obydlí staví přímo v keřích. Oba loví na zemědělské půdě a pastvinách. Ťuhýk navíc využívá trnitých keřů jako jídelní stůl. Kromě hmyzu totiž loví i ještěrky či drobné hlodavce, které ovšem nedokáže roztrhat tak snadno jako velcí dravci. Trn mu tedy slouží jako „držák“ a ťuhýk si takto ulovenou potravu s jeho pomocí pohodlně naporcuje. Na trnech končí i veškerá přebytečná kořist či úlovky pro odrostlá mláďata, takže hlohy, plané trnky nebo šípkové keře vysazené kolem polí fungují i jako spižírna tohoto „dravce“ mezi pěvci.

Raději intenzivně než šetrně?

Oproti strnadovi a ťuhýkovi je zvučně cvrlikající skřivan decimován především chemizací, ale i zaoráváním strnišť. Ta mu brzy na jaře a na podzim poskytují dostatek potravy v podobě drobného hmyzu a zeleně širokolistých druhů plevelů. Skřivan navíc hnízdí přímo v polních kulturách, podobně jako tomu bývá například u jednoho z našich dravců – motáka lužního. Jejich hnízda a hnízda dalších polních ptáků jsou tak každoročně ohrožena výkonnou zemědělskou technikou a nezřídka končí rozježděná či rozsekaná, což je další významný negativní zásah do biodiverzity naší krajiny.

Intenzifkaci zemědělství včetně používání chemických přípravků bohužel podporuje současná podoba tzv. Společné zemědělské politiky EU. Je kladen důraz na co nejintenzivnější produkci, zatímco na programy k přírodě šetrného způsobu hospodaření jsou paradoxně vyčleněny relativně malé finanční prostředky.

Bezvýchodný útěk zajíců

Nevhodným způsobem hospodaření v agrární krajině však nejsou postiženi jen ptáci, kteří rychle reagují na změny životního prostředí. Roztroušená zeleň a pásy mezi poli jsou životně důležité například i pro zajíce polního (Lepus europaeus). Zaječka pro svá mláďata úkryt nepřipravuje a vrhá je do důlku na zemi. Zajíčci se rodí osrstění a vidí, přesto první dny života prosedí na místě. Tehdy jsou nejvíce zranitelní.

Zhruba po jednom týdnu začnou být malí zajíci pohybliví, ale ani pak nejsou ohroženi méně. Na širém prostranství dnešních od obzoru k obzoru táhnoucích se polí, kde chybějí keře skýtající úkryt, se totiž snadnou stanou kořistí dravců. Ti mají z výšky dokonalý přehled a mladý zajíček před nimi nemá šanci utéct. Než široširé pole přeběhne, aby se skryl v křoví, skončí v pařátech predátora. Zajíčci neutečou ani před rychle se pohybující těžkou zemědělskou technikou. Ročně tak přežije asi pouhá třetina narozených zajíců. Dříve docházelo nezřídka k jejich přemnožení, dnes se zaječí populace v mnoha evropských státech významně zmenšila.

A co dál?

Biodiverzita moderní agrární krajiny výrazně poklesla. Kdysi pestrá krajina s rozmanitou paletou živočichů a rostlin se nám takřka před očima mění ve sterilní poušť, která sice produkuje výnosné monokulturní plodiny, ale zvířata v ní žít nemohou. A to jsem problematiku necitlivého hospodaření v krajině jen poodkryli.

TIP: Putování s ptáky: Rozhovor s ornitologem Tomášem Grimem

Řešením rozhodně není jenom povzdechnout a nostalgicky vzpomínat na někdejší přírodní bohatství. Měli bychom se zaměřit na změnu celé koncepce hospodářství. Právě citlivá péče o krajinu zůstává nejúčinnější a většinou nejlevnější metodou, jak původní biodiverzitu zachovat. Snad začněme, dokud je ještě čas.

Kabourek se patrně stýkal s oběma zmíněnými sestrami současně a nelze vyloučit, že o tom věděly. S Marianou se chtěl oženit a farář neshledal na tomto záměru nic podezřelého. Až poté, co se stal sňatek skutkem, se provalilo Uršulino těhotenství. Skutek byl vnímán jako incest a sňatek byl prohlášen za neplatný. Kabourek se živil jako obecní pasák, neměl téměř žádný majetek a žil v obecní pastoušce. Přesto se nevzdal a se zrušením sňatku nesouhlasil. Jeho přístup k životu a postoj k osobám výše postaveným rozhodně nebyl poddajný.

Problémový poddaný

Kabourek nepředstavoval kladného hrdinu v moderním slova smyslu. Opakovaně kradl panské obilí a patrně se podílel na okradení jednoho rychtáře. Však také skončil několikrát ve vězení. Kromě toho měl neklidnou letoru a každé z jeho dětí se narodilo na statcích jiné vrchnosti. Když ho omrzel pobyt na panství Radenín, přesunul se na Bzí, posléze zatoužil po Hlubocku. S klidným svědomím zažádal o výhostní list, přičemž v žádosti nenacházíme ani stopu po nadměrné pokoře. Úředníci se ho nepochybně rádi zbavili a příslušný dokument mu bez potíží vydali. Někdy Kabourek ani na úřední papír nečekal a prostě odešel s rodinou jinam – pasák našel v té době živobytí bez problémů v každé vsi. 

Kabourek nechtěl žít se zátěží z minulosti v podobě sexuálního deliktu a toužil po legalizaci vztahu s ženou, s níž měl několik dětí. Chtěl získat za každou cenu dispenz, aby dosáhl legalizace sňatku. Ten ovšem mohl vydat pouze papež či jeho zástupce. Přestože měl Kabourek marginální společenské postavení, dokázal získat od knížete Ferdinanda Viléma ze Schwarzenberka svolení, že může o dispenz žádat.

Jak to dokázal? Docela jednoduše. Neúnavně se obracel se na knížete s opakovanými přípisy. Nic nevadilo, že neuměl číst ani psát, takové služby mu poskytl za malý peníz například kantor.  Získat dispenz ovšem představovalo krajně nákladný podnik, který si jihočeský pasáček rozhodně nemohl dovolit. Pouhé napsání supliky, byť přišlo nanejvýš na několik zlatek, představovalo nezanedbatelnou položku v jeho minirozpočtu. Přesto nelitoval námahy ani peněz se a svoji vrchnost nenechával v klidu.

Šťastný konec kauzy

Nakonec se ukázalo, že vytoužený dispenz mu může udělit i papežský nuncius ve Vídni. Stačilo „pouhých“ šestnáct let a v roce 1694 dosáhl Kabourek svého cíle. Opravdu se mohl chlubit papežským dispenzem. Ovšem teprve v dubnu 1695 měl kníže v rukou zprávu o tom, že dokument, který s podílem pražského arcibiskupství zprostředkovala vídeňská nunciatura, byl odeslán do Prahy na arcibiskupství. V obsáhlém přípisu, kde bylo vše rekapitulováno, nelze přehlédnout okolnost, že Tomáš Kabourek byl stále na útěku – dosud se nevrátil na rodné panství. Nicméně dispenz se o pár dní později ocitl na třeboňském zámku a jen čekal na Kabourka, až si jej přijde vyzvednout. Případ „incestu“ z roku 1678 byl tedy konečně vyřešen dispenzem z roku 1695. 

Podle současné kosmologie se začaly galaxie rodit v gravitačně zkolabovaných strukturách temné hmoty. Do těchto center přitahovala gravitace i baryonickou („obyčejnou“) hmotu, načež se zformovaly zárodky dnešních hvězdných ostrovů. Postupně se pak spojovaly do větších celků v epizodách galaktického kanibalismu, až vznikly galaxie současných velikostí. 

Pokud jde o černé veledíry, předpokládá se, že se jejich zárodky utvářely brzy po zrodu galaxií. V centrech galaktických „embryí“ panovaly nejspíš vhodné podmínky pro vznik hmotných hvězd, které pak během několika stovek milionů let ukončily svůj jaderný vývoj, explodovaly jako supernovy a zanechaly po sobě hvězdné černé díry. Ty se poté vzájemně slučovaly v hustém prostředí galaktických center, a vznikly tak černé díry s hmotnostmi tisíců sluncí. I ty se dál spojovaly během srážek galaxií, při nichž docházelo rovněž k nasávání značného množství plynu a snad i stálic z center hvězdných ostrovů pod horizont událostí. Tímto způsobem se postupně zformovaly černé veledíry o hmotnostech milionů sluncí. 

Oba typy objektů jsou tedy nevyhnutelně „geneticky“ spojeny; z hlediska časové posloupnosti však podle současných představ galaxie „vedou“.