Když Vlasovovu činnost ve prospěch nacistů „ocenil“ vojenský tribunál Nejvyššího soudu SSSR trestem smrti, zahájil NKGB (Lidový komisariát státní bezpečnosti, známý spíše pod původní zkratkou NKVD a navazující KGB) akci Voron (Havran či Krkavec).

Realizace se ujal podřízený NGKB Ukrajinské sovětské socialistické republiky se sídlem v Kyjevě, přesněji jeho 4. správa (teroristické a diverzní operace na obsazených územích), která vyslala několik operativně čekistických skupin, aby nejprve získaly nezbytné informace, a pak Vlasova zatkly nebo zlikvidovaly. Součástí operace bylo proniknutí agenta NKGB Michala Alexejeviče Komissarova (krycí jméno Vladimirov) vybaveného falešnými doklady, trhavinami, pistolí a vhodnou legendou do bezprostředního okolí Vlasova. Mezi dalšími cíli figurovali i jiní členové vedení Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR) sídlícího v Praze a vysocí důstojníci Ruské osvobozenecké armády.

Padáky nad Brdy 

Dne 25. března 1945 seskočila skupina Fakel II (Pochodeň) vedená plk. Jakovem Alexejevičem Kozlovem vystupujícím pod jménem Bogun a 26. března přistála skupina Priboj (Příboj) pod velením npor. M. R. Soboleva alias Žuka. V noci 27. března šlo o skupiny Grom (Hrom), Sever, které velel mjr. Filipp Vasiljevič Zacharenko neboli Zaporožec, Uragan 2 v čele s V. A. Kubrjacevem (alias Beljajev), ale celá čtyřčlenná skupina tragicky zemřela při dopadu.

Téže noci měly větší štěstí výsadky Praga (Praha) a Škval (Nápor/Vichřice), jenž podléhal mjr. Nikolaji Ivanoviči Grigorjevovi (dříve uváděn jako kpt. N. S. Grigorjev), který používal krycí jméno Gajdar. Tato skupina, v níž byl i Komissarov, měla přistát asi 5 km severovýchodně od Dobříše, tedy v oblasti Hřebenů na východním úpatí Brd poblíž Kytína a Mníšku pod Brdy.

Všechny skupiny se poměrně záhy dostaly do kontaktu s členy tamních odbojových seskupení, především z Hnutí za svobodu a R 37 Brdy, případně s funkcionáři v ilegalitě pracující KSČ, jimž však pravý účel pobytu patrně nikdy nesdělily, a „oficiálně“ vyvíjely jen zpravodajskou a destrukční činnost. Své české pomocníky využívaly jako ochotné informátory o místních poměrech, spojky a průvodce při cestách do Prahy i jinam, kde se snažily zachytit stopu, jež by je dovedla až k Voronu (k Vlasovovi), a také k zásobování potravinami a čistým prádlem. Jistě nepřekvapí, že nejbližšími spolupracovníky Sovětů byli až na výjimky právě lidé levicového či přímo komunistického smýšlení. Někteří z nich se po složení přísahy partyzána (zaverbování) považovali za příslušníky Rudé armády. 

Nesnáze cest do Prahy 

Lov na Vorona se od počátku nevyvíjel dobře. Komissarov se sice po seskoku sešel se členy Škvalu, ale pak se jim ztratil a mjr. Grigorjev jej našel až 1. dubna 1945. První pokus proniknout do Prahy 10. dubna ztroskotal na špatném zpravodajském zajištění mise. Cesta Komissarova a jeho sovětského doprovodu totiž vedla po mostě přes Berounku hlídaný německým četnictvem a okolo střeženého letiště a skladu hořlavin, nemluvě o tom, že peníze, jež nafasoval, vytiskla čs. exilová londýnská vláda. Jejich použití v protektorátu by se tak rovnalo téměř jisté sebevraždě. Oddíl se proto raději vrátil na základnu a 17.–18. dubna se měl Komissarov vydat do Prahy vlakem.

Když však jeho český průvodce na schůzce v konspiračním bytě velitele Fakelu II plk. Kozlova zjistil, že Komissarov neumí vůbec česky a nemá potřebné doklady, aby prošel předpokládanou kontrolou ve vlaku nebo na nádraží, odmítl riskovat život. Druhý den plk. Kozlov a mjr. Grigorjev vyjednali s tajemníkem Okresního výboru KSČ v Dobříši Václavem Svobodou, že Komissarova do Prahy vezme syn dobříšského podnikatele nákladním autem. Ve 21.00 si u (Velkého či Malého?) Chlumce (východně od Hostomic) Komissarov přisedl do vozu a pod legendou opravy transformátoru naloženého na korbě konečně o půlnoci dorazil do Prahy. Ing. Jan Charvát bydlící u fotbalového stadionu Sparty však zrovna nebyl doma a nezasvěcená manželka jej za žádnou cenu nechtěla pustit přes práh, natož na neupřesněnou dobu ukrýt, proto se raději vrátil zpět.

Nevyšla ani akce plk. Kozlova, který s pomocí velitele četnické stanice v Dobříši prap. Josefa Duba a okresního velitele četnictva v Příbrami škpt. Šroubka kontaktoval pražskou policii s cílem přesunout část Fakelu II do Prahy. Četnická eskorta tam měla dopravit jeho „zatčeného“ zástupce Pavla Nikitoviče Gurtovenka (Bystrij), Gejzu Horňáka (Gejzovič) a Jurije Antonoviče Grečiškina (Bělov). Poté by Gurtovenko v metropoli zřídil základnu a odtud podnikal kroky proti Vlasovovi. Kozlov ovšem čekal na schválení plánu od 1. do 5. května, takže než v Kyjevě jeho záměr odsouhlasili, vypuklo v Praze povstání a akce se stala neproveditelnou. 

Úspěch neúspěch Škvalu 

Mezitím mjr. Grigorjev nezahálel a kromě dvojnásobné změny působiště uspěl s proniknutím do Prahy. V noci z 1. na 2. května přivedl své lidi do osady Buda u Kytína, kde si Komissarova měl převzít Václav Kunc (údajně získán ke spolupráci sovětským důstojníkem npor. Michalem 25. prosince 1944) a dopravit jej vlakem(!) do Prahy. Ten se však objevil až 3. května ve společnosti Roberta Haase von Wranau, Němce ze smíšeného manželství, a jeho známé, studentky medicíny Mileny Karáskové. V 5.00 dne 4. května se Kunc a spol. vydali vlakem z Mníšku pod Brdy do Prahy. Komissarov (pro nezasvěcené parašutista Michal, případně kpt./por. Viktor/Valerij) tam našel azyl ve střešovickém bytě po uprchlém Němci, který zajistil Haaseho otec bydlící nedaleko na Hládkově.

Komissarov tu nalezl telefonní seznam s adresou Komitétu pomoci ruským emigrantům. Před polednem k němu Karásková přivedla své přátele z ilegálního komunistického kroužku, rovněž bývalé studenty medicíny Helenu Kellerovou a jejího snoubence Adolfa Zeleného. Oba částečně ovládali ruštinu, obeznámili tedy Komissarova se situací ve městě a měli se o něj postarat. Komissarov pak požádal Kellerovou, aby v Komitétu zjistila adresu KONR.

Ta se však okolo 17.00 vrátila s nepořízenou, protože Komitét již před časem (po poškození při náletu?) uzavřeli. Komissarov se poté přesunul do Kuncova pankráckého bytu, kde se z rozkazu mjr. Grigorjeva neúspěšně snažil přemluvit neznámou ruskou šlechtičnu ke spolupráci, načež se vrátil do Střešovic a zpracoval hlášení pro Škval. S ohledem na večerní střelbu po Praze předpokládal brzké vypuknutí povstání. Druhý den zprávu převzal agent Dvožak neboli Václav Kunc, který používal také krycí jméno Vaňuša Dvořákov, a odvezl ji do Brd.

V bojující Praze

Další den (6. května) po poledni byl Komissarov kvůli bezpečnosti přemístěn na Smíchov do vily otce Zeleného, generál šéfa justiční služby v. v. Adolfa Zeleného, s nímž mluvil o přesunu členů a radiostanic Škvalu do Prahy. Poté Komissarov zpracoval nové hlášení, jež po Kellerové (podle ní již 5. května) a po Haasem poslal Grigorjevovi na Hřebeny (kousek odtud Na Rovinách u Kytína měl Kunc chatu). Záhy nato se vypravil do bojující Prahy.

Ověřil si, že Komitét již dávno nepracuje, a Zelený mladší mu zprostředkoval schůzku s prvorepublikovým ruským emigrantem plk. Ševčenkem. Ten mu potvrdil, že nová ruská emigrace se kompletně evakuovala už před 14 dny. Nepochodil ani v ubytovně pro emigranty na Vinohradech a na druhou adresu do Dušní ulice se kvůli bojům ani nedostal. Po návratu k Zeleným zde zanechal Karáskovou, kdyby přišla spojka od Škvalu, a raději se ubytoval u Ivana Varvařovského rovněž na Smíchově, ale blíže k Vltavě. 

Návrat do Brd

Dne 7. května sestavil Komissarov další zprávu, ale už ji prý neměl po kom poslat, protože spojky se dosud nevrátily. Podle Karáskové ovšem týž den od Michala (Komissarova) odvezla v doprovodu Jiřího Křečka do Mníšku nějaký vzkaz a zůstala tam (v nedalekém Kytíně či Budě?) několik dnů. Nervózní Komissarov se prý dohodl s mladým Zeleným a Aloisem Jíchou na cestě do Brd.

Odpolední cesta přes jisté peripetie s Němci dopadla úspěšně a při náhodném setkání s vlasovci získal i jisté (byť nesprávné) informace o Voronu. V Budě se shledal s Kellerovou, jíž Grigorjev nedovolil návrat, a po marném čekání se za ním 8. května vydal do lesa na základnu Škvalu. Nezastihl jej však a nedočkal se ho ani 9. května. Proto vyslal Kellerovou se Zeleným do Prahy, aby pokračovali v průzkumu situace. Teprve potom se členové Škvalu dověděli, že válka skončila a že Rudá armáda obsadila hlavní město.

Večer 9. května vystoupili z ilegality a ubytovali se v Berouně. Šance na dopadení Vlasova rychle klesaly, ale i tak nepřestali ve shromažďování informací a vysílání chvatně naverbovaných agentů. Ještě 11. května nechal mjr. Grigorjev autem odvézt dva dezertéry od Němců (bývalé rudoarmějce) k Plzni, aby dokončili akci Voron.

Uragan 1 v Suchomastech 

Nejblíže se k Vlasovovi dostala operativně čekistická skupina Uragan 1 pod velením kpt. Petra Stěpanoviče Saveljeva (krycí jméno Pavlov) vysazená až 31. března. Také ona měla plnit i destrukční úkoly. Podle Saveljeva se jim podařilo na zámek v Suchomastech (asi 7 km jižně od Berouna), kde se počátkem května dočasně usídlil štáb 1. divize ROA, proniknout v převlečení za dělníky, ale přestože se naskytla příležitost ukončit život Vorona, Saveljev pokyn nevydal, protože neměli šanci uniknout a rozkaz z Kyjeva nepožadoval splnění úkolu za každou cenu.

Vlasov byl nakonec zatčen Sověty 12. května 1945, když předtím několikrát neúspěšně jednal s Američany o vzetí do zajetí svých vojáků. Následoval nový soudní proces, jehož rozsudek se nelišil od předchozího. Dne 2. srpna 1946 generála Vlasova oběsili za vlastizradu spolu s 11 představiteli vedení KONR na nádvoří Butyrské věznice v Moskvě.

Do Prahy a pak domů

Když se členové Škvalu i ostatních skupin dozvěděli, že jim Voron definitivně unikl, přesunuli se postupně do Prahy, kde obdrželi nové pokyny. Komissarov se tak například snažil vypátrat některé osoby z KONR nebo ty z řad bělogvardějské ruské emigrace, kteří si zadali s Němci, a také české fašisty. Když znovu neuspěl, vrátil se 23. května 1945 zpět do SSSR, kam jej v téže době následovali i příslušníci jiných operativně čekistických skupin. Autokolonu s nimi do Kyjeva přivezli čs. řidiči.

TIP: Praha bojující: Před 75 lety vypuklo v Praze povstání proti nacistům

Na akci Voron se nevědomky podílely desítky Čechů, kteří nasazovali své životy a dělili se s domnělými sovětskými partyzány o své jídlo i obydlí. Údajně několik nejaktivnějších osob působících současně v Hnutí za svobodu a v R 37 Brdy mělo padnout v bojích během Pražského povstání. Zbytek přežil a přisvojil si jejich zásluhy, ale štěstí mu to nepřineslo.

Autor děkuje PaedDr. Josefu Velflovi a VÚA

Domenico Scandella, kterému nikdo neřekl jinak než Menocchio, žil ve vesnici Montereale. Nebyl to už žádný mladík, na hřbetě měl pět křížků a pochoval už čtyři děti. V této době se mu však dařilo. Vlastnil dva mlýny a dvě pole, což mu ale nikterak nebránilo neustále si stěžovat na krutý osud a drásavou chudobu.
Rád hrál na kytaru a dokonce uměl číst a psát. Kromě poměrně běžných publikací se seznámil i s dílem Jeana Mandevilla, necenzurovaným Boccaciovým Dekameronem či dokonce Koránem. Tyto knihy na jeho vnímavou mysl velmi zapůsobily a staly se základním stavebním kamenem velmi osobité nauky, která ho nakonec dovedla až k trestu smrti.

Když mlynář mudruje

Menocchio si totiž své třeskuté postřehy nenechal pro sebe, ale snažil se získat další stoupence. Jeho učení si navzájem protiřečilo, bylo z něj však jasné, jak je Scandella pyšný na své závěry. I když od spřáteleného vikáře dostal radu, že raději nemá příliš mluvit, nedokázal si pomoci. Chtěl prostě šířit to, co „vymyslel ve své hlavě“.

O Kristu tvrdil, že to byl jen člověk a stejně tak se mu nezdálo ani panenství panny Marie. Měl za to, že žena po porodu prostě nemůže být panna, a za Ježíšova otce proto považoval svatého Josefa. Co se týká kněžství, tak Boží duch je prý v každém, a kdyby strom dokázal uložit pokání, tak by to stačilo. Svátost kněžství tedy není nic jiného než „kupčení“ a církev a kněží jen utiskují chudáky. Především je však Bůh jen závanem dechu a rozhodně nestvořil svět. A andělé? „Příroda je vytvořila z nejdokonalejší substance světa, podobně jako v sýru se rodí červi (…).“ V debatě s krajany byl ještě přímočařejší: „Co je tento Pánbůh? Je to zrada, které se dopouští Písmo, aby nás oklamalo, a kdyby byl Pánbůh, ukázal by se.“

Nikdo nečekal italskou inkvizici

Není divu, že podobné názory neušly pozornosti svatého úřadu a Scandella stanul roku 1593 před soudem. Zápis o celém případu je neobyčejně podrobný a naznačuje hned několik věcí. Na jedné straně stojí Menocchiova velkohubá pýcha a opojení vlastním světonázorem. Na druhé je zde lehce pobavený a rozhodně krajně zvědavý přístup inkvizitora.

Soudci Scandellu nejprve umírněně upozorňovali na rozpory v jeho díle a pak se ho snažili napravit. Jejich snaha se však zcela minula účinkem. Proto mlynáře prohlásili za arcikacíře s tím, že je zachvácen mnohačetnými a takřka nepojmenovatelnými bludy. Jeho největším zločinem prý bylo, že své učení aktivně šířil, a to mezi nevědomými vesničany, kteří se snadno dostanou na scestí. Mohlo by se zdát, že tady mlynářův příběh končí. Že ho smrt nemine. To se však nestalo a svatá inkvizice byla překvapivě smířlivá.

Scandella měl jen veřejně odvolat své bludy, provádět pokání, nosit posměšné roucho a být nadosmrti uvězněn na náklady svých dětí. Ve skutečnosti však strávil ve vězení necelé dva roky a poté byl propuštěn na svobodu.

Druhá šance

Omilostnění samozřejmě provázelo několik zákazů, které se chytrý mlynář záhy naučil obcházet. Například potupný šat nakonec nosil pod svrchním oděvem. Jeho vážnost mezi sousedy překvapivě nikterak neutrpěla, a tak do svého starého života vklouzl jako do vychozených papučí. Dokonce se mu vrátil i někdejší úřad a s ním přístup k církevním penězům. Zdálo se, že se vůbec nic nezměnilo, protože Domenica neopustila ani jeho touha diskutovat se sousedy. Tentokrát však ještě přitvrdil. Ježíš byl hlupák, Marie děvka...

A tak se stalo, co se stát muselo. Proces byl roku 1599 obnoven a tentokrát již méně laskavě. Hubatý mlynář okusil torturu a po konzultaci s římskou kurií a radě samotného papeže padl ortel. Nenapravitelné zlo měl vymýtit oheň. Téměř sedmdesátiletý stařec tak byl někdy mezi léty 1599 a 1600 upálen v Pordenone.

Celých devět hodin „levitovala“ Noëmi Lakmaierová nad jevištěm opery v Sydney, zavěšená na dvou desítkách tisíc balonků. Pestrobarevné dílo vzniklo jako součást festivalu Protijed a umělkyně ho pojmenovala Cherophobia – tedy strach ze štěstí.

Noëmi ležela na speciálním lůžku přivázaném k zemi, takže zatímco ji balonky táhly vzhůru, vznášela se na místě. „Všichni chceme být šťastní,“ vysvětlila svůj záměr, „mnozí z nás se však zároveň štěstí bojí. Vzniká tak bezvýchodná situace, kterou jsem chtěla vyjádřit pomocí balonků a vlastního nehybně visícího těla.“ Podobné vystoupení předvedla umělkyně loni v Londýně – tam se ovšem vznášela plných 48 hodin. 

Než se nový lék dostane k lidem, musí projít testy na zvířatech nebo laboratorních modelech. Výsledky ale ne vždy odpovídají tomu, co se pak s lékem děje v lidském těle. V poslední době se na testování léků i výzkumu stále více podílejí orgány na čipu. Jsou to miniaturní verze mozku, srdce nebo třeba ledvin, které vědci napěstovali z lidských buněk a udržují je v živém stavu. Na jednotlivých orgánech na čipu ale není vidět, jak bude lék reagovat v jiných částech těla.

TIP: Placenta na čipu pomůže lépe pochopit těhotenství

Američtí vědci proto nedávno vzali několik mikroorgánů zároveň a z propojených srdcí, plic a jater na čipu sestavili „kompletní tělo na čipu“ (anglicky body-on-a-chip). Od novinky si vědci slibují, že ještě více zpřesní testy nových léků a léčebných postupů.

Naše tělo disponuje přirozenými adaptačními mechanismy na chlad. Když je nám zima, cévy v kůži se stáhnou, aby se krev proudící na povrch zbytečně neochlazovala. Zhýčkáni přílišným teplem však tyto mechanismy postupně ztrácíme. Obnovit je přitom může právě otužování, které ovlivňuje adaptaci cév v nosní sliznici na stažení cév v kůži vyvolané chladem. Zvyšuje se tak schopnost cév nepropustit choroboplodné zárodky do sliznice nosu.

TIP: Kde si v zimě zaplavat: 7 nejlepších míst pro milovníky ledové vody

Pokud se totiž obranná reakce cév v nose poruší, dojde v případě chladu k narušení napětí cévních stěn. Nosní sliznice pak prosákne a všudypřítomným choroboplodným zárodkům se otevře volný vstup do krevního oběhu. Pravidelné otužování udržuje potřebný reflex cév nosní sliznice a snižuje tak riziko vzniku „nemocí z prochlazení“. Otužilci jsou skutečně mnohem méně nemocní, a pokud je choroba přece jen skolí, odezní daleko rychleji. 

První odpal svého golfového supermaratonu absolvoval Adam Rolston 28. června 2017, v základním táboře Khüiten Peak - v nejvyšším a zároveň nejzápadnějším bodě Mongolska. Jeho golfové hřiště, táhnoucí se napříč celou zemí, měřilo téměř dva tisíce kilometrů. Na překonání této vzdálenosti potřeboval Adam 82 dnů a 20 093 odpaly. Během svého golfového supermaratonu spotřeboval asi 400 golfových míčků.

Inspirací k absolvování golfového maratonu se Adamovi stal Ron Rutland, který v roce 2015 urazil 26 700 kilometrů na cyklotúře napříč Afrikou a Evropou. Ron se tímto svým počinem rozhodl podpořit milovaný národní ragbyový tým Jižní Afriky na Světovém poháru (kde jeho tým nečekaně prohrál s outsiderem z Japonska).

Ronův příběh Adama velmi oslovil a osmadvacetiletý Ir hledal podobnou výzvu. Jakožto golfový nadšenec se nemusel rozhodovat dlouho. Stranou Adamova mongolského dobrodružství nakonec nezůstal ani Ron Rutland, který s Adamem vyrazil v roli golfového caddyho.

Opuštěnými porodními sály se už dlouhá léta neozývá dětský pláč, a nemocnice proto místnosti využívá jako skladiště. Na chodbách škol nepobíhají malí žáci, a tak jsou instituce zavřené. Populace stárne a pozvolna se ukazuje, že pokud nepřijde zásadní změna, ekonomika se zhroutí… 

Zní to jako výjev z katastrofického filmu, jenže přesně takové scény můžete vidět téměř v každém menším japonském městě. Pouze Tokio vypadá napohled jako hemžící se mraveniště, které bublá životem. Jde však o pouhou iluzi – devítimilionová metropole nahrazuje úbytek obyvatel příchodem mladých lidí z venkova, zatímco periferie země vymírají. 

Jak je možné, že ostrovnímu státu chybějí děti, které by zaplnily školy – generace, jež bude jednou držet při životě ekonomiku? Odpověď je zcela prostá, ale o to mrazivější: Japonci zkrátka zanevřeli na sex. Letošní průzkum tamního Národního statistického úřadu, kterého se zúčastnilo osm tisíc respondentů, odhalil drtivá čísla: 70 % mužů a 60 % žen ve věku 18–34 let není ve vztahu ani jej nehledá. A co víc – 42 % mužů a 44 % žen se přiznalo, že ještě nikdy nezažili sex. Z jejich odpovědí však vyplývá, že jim jejich neposkvrněnost nijak nevadí, protože jim partnerské vztahy prostě nestojí za námahu. 

Vymírající Japonsko

Na první pohled neuvěřitelné tvrzení by nakonec nemuselo být nijak škodlivé, kdyby v jeho duchu žil jen zlomek obyvatel. V Japonsku se však vyřčený názor netýká pouze dotazovaného vzorku – představuje hlavní trend napříč celou zemí.

Dnes má asijský stát zhruba 126 milionů obyvatel – přírůstek se však zastavil již v roce 2010 a od té doby populace postupně vymírá: Statistici dokonce odhadují, že do roku 2060 přijde země o celou třetinu národa, který navíc dramaticky zestárne. Už se současným průměrným věkem 46,9 roku se přitom pomalu blíží den, kdy jednoduše nebudou mladí, kteří by udrželi ekonomiku v chodu a vydělávali by na důchody. Japonští penzisté se navíc dožívají nejvyššího věku na světě – muži 80,5 roku a ženy 86,8 roku. 

Nejvyšší dluh na světě

Ubývající populace spolu se stárnutím vyvolávají zničující kombinaci problémů. Aby se Japonsko mohlo starat o své důchodce, musí si půjčovat peníze, přestože je jeho ekonomika třetí nejsilnější na světě – zaostává pouze za USA a Čínou. Podle analytiků ze společnosti Trading Economics převyšoval loni státní dluh země 2,5krát její hrubý domácí produkt, a byl tedy mnohem vyšší než například řecký, jenž dosahuje „pouhých“ 184 % HDP. 

Zatímco Řekové na svou zadluženost takřka doplatili bankrotem a museli se uchýlit k řadě reforem, Japonsko se nevzdává a s dluhem v přepočtené výši 207 bilionů korun hodlá bojovat. Pouhé vyčkávání či vládní injekce mu nejspíš nepomohou, protože jádro problému – neochota plodit děti – nadále přetrvává. Na jednu ženu tam dnes statisticky připadá 1,24 dítěte (v ČR 1,57), zatímco pro udržení stávající populace je zapotřebí průměr 2,1. Od roku 1899, kdy se začaly vést statistiky, se nejméně dětí narodilo loni a počet porodů se v minulém roce poprvé nepřehoupl přes milion. 

Zbytečně obtížná láska

Nezájem obou pohlaví o společný život a plození dětí přitom pramení z řady provázaných problémů, které se pojí s tradičními japonskými rolemi muže a ženy. Ačkoliv ostrovní zemi nesvazuje výrazný náboženský vliv, který by páry do oficiálního soužití nutil, společnost chápe sňatek jako zcela přirozený krok následující po „randění“: Zjednodušeně platí, že když spolu muž a žena chodí, měli by se nakonec vzít a založit rodinu. Pokud se děti rodí, pak v 98 % případů manželům. 

Mladí však na svatbu a uživení rodiny jednoduše nemají peníze a jsou si toho plně vědomi. Než by se tedy pokoušeli najít si partnera, soustředí se raději hlavně na sebe. „Muži i ženy se mi svěřují, že nevidí v lásce žádný smysl. Podle nich nikam nevede a nic jim do života nepřinese,“ vysvětluje vztahová poradkyně Ai Aojama. „Vztahy se staly jakýmsi minovým polem nezajímavých, nebo dokonce obtěžujících kompromisů a pro mladé jsou zkrátka zbytečně obtížné.“   

Dvacet let stagnace

Další kritickou ránu zasadila japonské plodnosti proměna společnosti, která je důsledkem slábnoucí a nezdravé ekonomiky. Po dvě desetiletí nevykazovalo tamní hospodářství téměř žádný růst, což zničilo systém, na který Japonci dlouho spoléhali. Dřív měl muž po dostudování školy zajištěnu pracovní pozici, načež podle svých schopností po kariérním žebříčku stoupal, až dosáhl maxima a na „dobytém“ místě obvykle setrval do důchodu. O domácnost se mezitím starala žena. 

Nové pracovní pozice vznikají pomalu, příležitostí je málo a snaha o udržení dobrého postu se mění v „otročinu“, nad níž zůstává Evropanovi rozum stát – stohodinový pracovní týden představuje realitu pro mnoho Japonců. Do zaměstnání navíc nastoupily také ženy, jimž byla řada pozic dlouho zapovězena, a konkurence se tak ještě vyostřila. Mnozí mladí se tudíž bojí odejít z práce v „rozumný“ čas, protože by je zaměstnavatel mohl považovat za málo loajální a lehce je nahradit. Přepracovanost a neustálý strach o místo pak nenechávají příliš prostoru pro romantiku. 

Možná se blýská na lepší časy: Za první tři měsíce tohoto roku rostla japonská ekonomika o 2,2 %, za což vděčí nové politice premiéra Šinzó Abeho. Zůstává však ve hvězdách, zda hospodářský růst přivede mladé lidi do společného lože.  

Doma u maminky

Někteří muži zacházejí ve svém nezájmu o dámskou společnost až do patologických extrémů a stávají se z nich tzv. hikikomori (chorobní samotáři) nebo parasaito šinguru (parazitičtí samotáři), kteří se ani po třicítce ještě neodstěhovali od rodičů. Podle odhadů žije „u maminky“ asi 13 milionů Japonců a přibližně čtvrtina z nich je starší 35 let.

TIP: Blíží se sexuální roborevoluce? Japonsko čeká boom na trhu sexbotů 

„Setkávám se dokonce s muži, kteří nemají absolutně žádné pochopení pro opačné pohlaví, a to fyzicky ani psychicky. Štítí se žen, a když se jich dívka dotkne, ucuknou,“ říká vztahová poradkyně Ai Aojama. Všichni muži nicméně myšlenku vztahů neopouštějí – pouze lásku hledají jinde, obvykle ve virtuálním světě nebo v náruči silikonových panen. 

Virtuální školačky

Zvlášť oblíbená je simulace randění LovePlus, kterou hrají muži na přenosných zařízeních Nintendo DS: Program hráčům nabízí na výběr z několika středoškolaček, s nimiž posléze mohou chodit a věnovat se standardním námluvním rituálům, jež by jinak praktikovali v realitě. Opět není výjimkou, že se podobným hrám oddávají i pozdní třicátníci a své virtuální partnerky považují za skutečné. Často jsou s nimi dokonce spokojenější než s opravdovými ženami, protože na ně herní přítelkyně nekladou vysoké nároky a nedusí je závazky – randění je pro ně pak pohodlnější, svobodnější, a tudíž také uspokojivější.

Se svobodou se pojí rovněž japonská zatíženost na středoškolačky, do jejichž rolí je stylizována většina virtuálních či umělých dívek. Za standardním erotickým lákadlem v podobě vypasované školní uniformy s krátkou sukní se totiž skrývá i podprahový návrat do doby, kdy byl život snadnější: Vztahy na střední škole byly svým způsobem nezávazné, a když člověk s někým chodil, nemusel okamžitě myslet na manželství. S nástupem dospělosti však muži o toto „privilegium“ v Japonsku přicházejí, a tak jej hledají ve virtuálních světech či fantaziích. 

Kariéra bez dítěte

Japonské ženy, které si pořídí dítě, už se pravděpodobně nikdy nedostanou do pracovního procesu. Existuje dokonce rčení: „Manželství je rakev ženy.“ O práci v Japonsku totiž přichází zhruba 70 % všech prvorodiček. „Můj přítel mě před třemi lety požádal o ruku, ale já jsem ho odmítla,“ vypráví třicátnice Eri Tomita. „Uvědomila jsem si totiž, že mi daleko víc než na něm a na manželství záleží na mé práci. A pak mě randění jednoduše přestalo zajímat.“ 

Eri vysvětluje, že když se v Japonsku vdáte, přijdete o jakoukoliv šanci na povýšení: „Váš šéf počítá s tím, že okamžitě po svatbě otěhotníte. S dítětem pak už nebudete zvládat pracovní nasazení, které se od vás vyžaduje, a nejste tudíž perspektivní. Nakonec musíte rezignovat a zůstat doma. A to já nechci.“ 

Žádný přítel, žádný problém

Japonské ženy si tak dnes obvykle prolnutí pracovního života s rodinným nemohou dovolit a stále víc se jich vydává cestou osamělosti. Jejich vztahům nepomáhá ani skutečnost, že jsou mnohdy cílevědomější a odhodlanější než současní muži.

TIP: Samota chtěná a nechtěná: Jak se žije dnešním singles

Zástupci obou pohlaví proto stále obtížněji hledají dlouhodobé společné cíle, a tím se vytrácí jejich víra v budoucnost vztahů. V roce 2013 dokonce z výzkumů vyplynulo, že je pro 90 % mladých žen v Japonsku vidina „single“ života daleko zajímavější než představa manželství. 

Trpasličí planeta Ceres, která je největším tělesem hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, má na svém povrchu záhadné světlé skvrny. Už o nich leccos víme, jejich podstata nám ale stále uniká.

Nové snímky povrchu Ceres, pořízené ve vysokém rozlišení sondou Dawn odhalují, jak jsou tyto skvrny asi staré. Podle týmu německého institutu Max Planck Institute for Solar System Research jsou světlé skvrny z kráteru Occator staré zhruba 4 miliony let. Jsou tím pádem o 30 milionů let mladší, než kráter samotný.

Kryovulkanické skvrny

Světlé skvrny jsou tvořené minerálními solemi, které tam „vyšplouchl“ kryovulkanismus. Podle toho, co zatím víme, je právě trpasličí planeta Ceres nejbližším tělesem u Slunce, na němž dochází ke kryovulkanismu, tedy geologickým pochodům, při nichž kryovulkány chrlí hmotu o velice nízké teplotě.

TIP: Novinky z pásu planetek: Sonda Dawn objevila na Ceres organický materiál

Hlavní světlá skvrna v kráteru Occator, která nese jméno Cerealia Facula, má ve skutečnosti tvar kupole o výšce asi 400 metrů a šířce asi 3 kilometry. Z detailních snímků oblasti vyplývá, že Cerealia Facula zřejmě vznikla postupně, při opakovaných kryoerupcích. Podle vědců je dokonce možné, že nepříliš intenzivní kryovulkanismus probíhá na Ceres až do dneška.

Sociální média jsou plná nešťastných robotů, které vyřadil pád nebo nějaká podobná nehoda. Výrobci robotů v dnešní době usilovně pracují na vývoji stabilních robotů, kteří vydrží i velký náraz a nespadnou.

Tokijská univerzita a japonská společnost Kawasaki Heavy Industries šli jiným směrem. Smířili se s tím, že humanoidní roboti mají sklony padat. A pak vyvinuli robota Robust Humanoid Robot, čili RHP2.

TIP: Boston Dynamics představili nového humanoidního robota Atlase

Nový robot spadne vcelku snadno. Ale díky své důmyslné konstrukci stejně snadno zase vstane. RHP2 je také schopný velmi přesně detekovat chyby v pohybu. Když k takové chybě dojde, tak se robot vrátí do původního stavu. Uplatnit by se mohl v oblastech s vysokým rizikem, například v průmyslových provozech nebo místech katastrofy.