Během svého osmého blízkého průletu kolem planety Jupiter, pořídila sonda Juno pozoruhodný snímek největší planety naší Soustavy a dvojice jejích největších měsíců – sopkami posetého měsíce Io (na snímku blíže k planetě) a měsíce Europa, který podle přesvědčení vědců skrývá obří podpovrchový oceán. Množství vody v tomto oceánu je podle odhadů dokonce větší než součet veškeré vody na Zemi.

V době pořízení snímku se sonda Juno pohybovala ve vzdálenosti 27 kilometrů od svrchní části Jupiterových mračen.

Manželská postel, noční stolek, hotelová služba a snídaně. Žádná koupelna a k nejbližší toaletě 10 minut chůze. Hlavně ale – žádné zdi! Přesně tak vypadá nulahvězdičkový hotel v Alpách. Originální hotel je projektem švýcarských umělců Franka a Patricka Riklinových a vznikl jakou součást uměleckého festivalu Art Safiental land art. Pokud čekáte, že se absence hvězdiček projevila i na ceně noclehu, budete nejspíš zklamáni. Noc pod hvězdnou oblohou v tomto nulahvězdičovém hotelu vyjde na 253 dolary (v přepočtu tedy přibližně 6 tisíc korun).

Jedny z nejtajemnějších, ale i nejděsivějších podzemních prostor leží na jihu Vietnamu, zhruba 40 km severozápadně od Ho Či Minova Města (bývalého Saigonu). Tamnímu bludišti podzemních chodeb se říká také tunely Cu Chi – podle nedalekého městečka, jež se v minulosti stalo centrem partyzánského odboje proti Američanům a silám Jižního Vietnamu.

Vzpomínky na válku 

Dodnes se zachovalo 120 km z původních 200 km spletité podzemní sítě, kde během války číhalo na nezvané hosty nebezpečí na každém kroku. V černočerné tmě se skrývali nejen nepřátelští bojovníci a jejich nastražené léčky, ale i mravenci, jedovaté stonožky, pavouci a hadi. Zatímco venku zuřil válečný konflikt, v tunelovém propletenci pod povrchem se v provizorních podmínkách rodily děti, uzavíraly sňatky a občas i hrálo divadlo. 

Tunely začali obyvatelé Cu Chi hloubit holýma rukama nebo pomocí zemědělského náčiní již v průběhu 40. let 20. století, kdy Vietnamci spolu s Laosany a Kambodžany bojovali proti francouzské nadvládě. Během této tzv. indočínské války, kterou Francie nakonec v roce 1954 prohrála, sloužily tunely spíš jako únikové cesty a tajné průchody spojující vesnice. Smrtící pastí se staly až v době, kdy se rozhořel konflikt mezi Severním a Jižním Vietnamem v letech 1955–1975, a především v 60. letech minulého století. Tehdy se do sporu zapojili Američané a v roce 1965 vyslali na místo své jednotky. 

Všudypřítomné pasti 

V té době už tunely spolu s místními obyvateli z Cu Chi vylepšovali také členové Vietkongu, tedy Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu, kteří dorazili z komunistického severu. Původně jednoduché chodby se tak rozrostly do tříúrovňového systému, prošpikovaného mnoha pastmi. Spleť tunelů, slepých uliček a padacích dveří zasahovala až do hloubky 10 m pod zemí. V první úrovni, 3–4 m pod povrchem, se kromě skrytých palebných pozic a ventilačních cest, jež kvůli kamufláži ústily ven jako díry v mraveništi, nacházela i většina nastražených léček. 

V propadlech čekaly na vetřelce špičaté kůly z bambusu nebo válce s ostny, které nepřítele spíš zmrzačily, než zabily. Pokud se zraněnému podařilo vyhrabat zpět na denní světlo, často do pár dní zemřel na infekci. Kůly se totiž potíraly odpadní vodou či lidskými výkaly. V pokládání pastí byli Vietnamci vůbec velmi vynalézaví: Do bambusového stvolu třeba schovali jedovatou zmiji. Pokud nepřítel zavadil o nastražený provázek, stvol se uvolnil a spustil hada přímo na nic netušící oběť. Rozdrážděný plaz většinou vojáka téměř okamžitě uštkl. 

Podzemní epidemie 

Další úroveň se nacházela asi 5 m pod zemí a zahrnovala obytné prostory včetně kuchyní, ložnic, velitelství nebo i provizorních nemocnic či škol. Zatímco první patro se otřásalo během náletů, druhé poskytovalo relativní bezpečí. Ve třetí úrovni ležely sklady na munici a zbraně. Nejníž, asi 8–10 m pod povrchem, pak byly studny s vodou i vyhloubená cesta k řece, kam se partyzáni chodili vykoupat či vyprázdnit.

Pokud se zrovna nebojovalo, zůstávali Vietnamci přes den pod zemí. Ven vycházeli jen pod rouškou tmy, aby mohli pracovat na polích a zajistit úrodu. Hygiena v tunelech za moc nestála, takže se tam rychle šířily choroby jako úplavice či cholera. Až polovina partyzánů v podzemí neustále trpěla malárií v jakémkoliv období války. Z 16 tisíc bojovníků Vietkongu, kteří pobývali v tunelech, se jich konce válečného konfliktu dožilo pouze šest tisíc. 

Nic pro klaustrofobiky

Pokud se chcete vžít do pocitů člena Vietkongu, můžete si krčení a plazení úzkou potemnělou chodbou v dusnu a horku vyzkoušet v Cu Chi hned na dvou místech: Tunely Ben Dinh leží blíž k Ho Či Minovu Městu a také k nim míří většina zahraničních turistů. Protáhnout se tam můžete i stometrovou chodbou, z níž naštěstí vedou na povrch vedlejší únikové cesty – pro případ, že by se vám začalo hrdlo svírat úzkostí. 

Zcela autentický zážitek jako z války ve Vietnamu však nečekejte: Nenarazíte totiž na hady ani jedovaté stonožky a chybí i charakteristický odér špíny. Naopak přibylo LED osvětlení a tunely se – nejen kvůli zavalitějším turistům – trochu rozšířily. V rámci hodinové prohlídky s průvodcem si můžete na střelnici vyzkoušet i střelbu na terč z kalašnikova, pušky M16 a dalších zbraní. Na závěr vám dají ochutnat skromnou stravu partyzánů, vařený kořen manioku. Nevýrazný pokrm raději obalte v nabízené směsi oříšků a soli, jinak snadno nabudete dojmu, že žvýkáte gumovou bramboru.

Podobný zážitek vás čeká i v tunelovém komplexu Ben Duoc, ležícím pár kilometrů na severozápad. Nachází se dál od Ho Či Minova Města, proto tam nebývá tak plno. Rozměry chodeb se navíc nijak neupravovaly kvůli pohodlí návštěvníků, takže vaše plazení získá punc opravdovosti. Díky menšímu „provozu“ máte rovněž větší šanci na setkání s místními netopýry.

Jeskynní katedrály

Pokud drobné létající savce neuvidíte v tunelech Cu Chi, nevěšte hlavu. Ve Vietnamu totiž na jeskyni obývanou netopýřími rodinkami narazíte doslova na každém kroku. Mnoho krasových útvarů lze navíc objevovat z paluby malé loďky či většího člunu, jak to u nás známe třeba z Punkevní jeskyně. 

TIP: Tankodrom na motorce: Cestou necestou po Ho Či Minově dálnici

Srdce speleologů i turistů zaplesá v národním parku Phong Nha-Ke Bang, který leží ve středním Vietnamu. Jako odrazový můstek pro výpravy za krasovou nádherou slouží městečko Phong Nha, známé i pod starším názvem Son Trach. Z říčního mola nedaleko centra vyplouvají každou chvíli lodě s nanejvýš dvanáctičlennou posádkou do jeskyní Phong Nha a Son Tien. Můžete si vybrat, zda je prozkoumáte obě, nebo vám bude stačit první jmenovaná, která je zároveň populárnější. Kdo však zavítá i do méně navštěvované Son Tien, toho odmění léčivé ticho mezi krápníky. 

Utajený domov obrů 

Park Phong Nha-Ke Bang před zraky lidí dlouho ukrýval největší známou jeskyni světa, Son Doong. Teprve v roce 1990 ji objevil jistý vietnamský farmář, když narazil na otvor vedoucí do gigantických podzemních prostor, kam by se klidně vešel i newyorský mrakodrap. V letech 2009–2010 nakonec obří jeskyni detailně prozkoumal tým britských speleologů: Ohromuje výškou 250 m, šířkou 150 m a najdete v ní masivní stalaktity dlouhé přes 70 m i vápencové perly o velikosti pomerančů – vznikají na dně jezírek z kamínků, kolem nichž se postupně vytvoří obal z kalcitu. 

Krasový domov obrů může bohužel na vlastní oči každoročně spatřit pouze pár stovek šťastlivců, kteří uspějí při losování o vstupenky, načež podstoupí náročnou pětidenní cestu tam a zpět. Jen pro zajímavost: Do útrob Son Doongu se zatím dostalo méně lidí než na vrcholek Mount Everestu. 

Bílé zvíře je mezi normálně zbarvenými soukmenovci příliš nápadné, takže se rychle stává kořistí nějakého dravce a jen málokdy se dožije dospělosti. Tím ani nemá možnost předávat své geny potomkům. Větší šanci na přežití mají albíni, kteří se narodili v zajetí – žijí v chráněném prostředí a někdy se dokonce stanou zakladateli linie bíle zbarvených zvířat.

Náročná služba na ponorce a lapálie námořníků nikoho nezajímaly, jednalo se přece o bojový prostředek. Jenže na začátku první světové války nikdo ještě pořádně nevěděl, co s dosud nevyzkoušenou zbraní dělat. Admirálové s nimi zprvu počítali jen k obraně vlastních přístavů, eventuálně s krátkými výpady do nepřátelských vod.

Předchozí část: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů (1)

Když například německá U-16 v říjnu 1914 strávila na hlídce patnáct dní, považovalo se to za rekord, který asi jen tak někdo nepřekoná. Konečné prvenství však patří U-157, jež se v roce 1918 vrátila na základnu po 157 dnech na moři! Jenže než mohly vratké ponorné čluny dosáhnout podobných výkonů, musely překonat sérii dětských nemocí v podobě nehod a havárií, jimiž konstruktéři v podstatě své produkty testovali.

Fatální nehody

Například americké ponorky Octopus a Stingray měly tak špatně řešené odvětrávání akumulátorového prostoru, že v něm při dobíjení explodoval uvolněný koncentrovaný vodík. Nikomu se sice nic nestalo, ale podobná nehoda na japonské ponorce No.4 připravila o život dva muže a dalších 14 zranila. Jiné nehody způsobovaly nedokonalé mechanismy kormidel a ovládání zátěžových nádrží. Ty měly obvykle stejný průběh – ponorka se nekontrolovaně řítila do hlubin a zachránilo ji jen bleskové nouzové vynoření.

V době míru si z podobných událostí nikdo příliš hlavu nedělal, ale když se právě taková příhoda odehrála v říjnu 1918 na německé UB-68 zrovna v době útoku na dohodový konvoj, děla doprovodných lodí se rychle postarala o to, aby ponorka na hladině dlouho nezůstala. Do zajetí putovalo 33 mužů včetně jejího velitele – jistého Karla Dönitze.

Další havárie měly na svědomí srážky s hladinovými plavidly. Většinou k nim docházelo při námořních manévrech a mohly stát život i kompletní posádku, jako se tak stalo v případě britské A-1, ruské Kambaly a japonské No.6. Na posledně jmenovaném člunu posádka nezahynula hned, čekalo ji několikahodinové trápení, o kterém velící poručík Cumotu Sakuma podal svědectví v dopise na rozloučenou. Umírající velitel přesně vylíčil, jak ke srážce došlo, co dělala posádka pro záchranu, proč se jí to nepodařilo, a pečlivý Japonec nevynechal ani omluvu císaři, pozdravy rodině a prosbu, aby se panovník postaral o pozůstalé. Sakumův pozdrav ze záhrobí japonské námořníky dodnes fascinuje tak, že jej v námořní akademii na ostrově Etadžima vystavují jako vzácnou relikvii. 

Neuvěřitelné štěstí

Pokud námořníci v relativním zdraví přežili výcvik a vyhnuli se havárii, čekal je boj. A to možná dřív, než by kdokoliv z nich předpokládal. Sotva totiž člun proplul minovými poli kolem přístavu, už se prakticky nacházel v bojové zóně. Tehdejší ponorná plavidla ještě nebyla ponorkami v pravém slova smyslu – jednalo se spíš o torpédové a dělové čluny s možností několikahodinového ponoru. Proto do operačních oblastí pluly převážně na hladině, kde na ně mohla čekat náhlá smrt v podobě torpéda z nepřátelské ponorky. Jeden takový případ se odehrál 6. listopadu 1917 v Jaderském moři.

Vyplouvající vilémovská U-35 se připletla přímo před torpédomety ponořené a číhající francouzské ponorky Faraday. Německá hlídka si všimla vystrčeného periskopu a spustila poplach, ale bylo již pozdě. V moři už se objevily bublinové brázdy tří odpálených torpéd. Zdálo se, že konec U-35 je otázkou několika vteřin, jenže štěstěna nestála na francouzské straně. Jedno torpédo svůj cíl podplulo, druhé se motalo v nevyzpytatelných kruzích a třetí před U-35 vyskočilo z vody, přeletělo ponorku mezi palubním dělem a věží, donutilo dva námořníky předvést ukázkový povel „k zemi“, dopadlo do vody a neškodně pokračovalo dál.

Kam pluje torpédo?

Ponorky se pochopitelně jenom navzájem nelovily, jejich hlavní poslání představovalo ničení nepřátelských válečných a nákladních lodí. Ozbrojené cíle se zpravidla (ale ne vždy) potápěly torpédy z relativního bezpečí periskopové hloubky. Pro posádku to ale neznamenalo žádné velké dobrodružství. Všichni jen mechanicky plnili tisíckrát nacvičované úkony, které jim nařizoval kapitán.

To on jako jediný viděl cíl periskopem a na něm spočívala tíha rozhodnutí. Zbytek posádky mohl jen doufat, že se mu podaří přežít odvetný protiútok. Osud však často ponorkářům přál. V první světové válce ještě žádné námořnictvo nemělo protiponorkové prostředky na patřičné úrovni, a tak ponorné čluny z místa činu obvykle prchly bez trestu.

Dělostřelci na palubě

Útok palubním dělem vypadal úplně jinak. V podstatě měl podobu těžké fyzické práce, protože jen pouhá manipulace s granáty o hmotnosti 12–45 kg (podle ráže děla) vyžadovala slušnou fyzickou kondici. Tak jako všude v ponorce i dělostřelci se potýkali s nedostatkem místa kolem kanonu a jejich povolání proto vyžadovalo naprostou souhru – jinak hrozilo, že některý z nich se na kluzké palubě neudrží a spadne do moře.

TIP: Podmořská ocelová dvojčata (1): Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4

I to se koneckonců stávalo, a to hlavně tehdy, když napadené plavidlo odpovídalo dělostřelbou a útočníka nutilo k úhybným manévrům. Jak na závěr shrnout život ponorkářů za Velké války? Služba na ponorkách určitě nevedla k takovým ztrátám jako v „mlýnku na maso“ při velkých pozemních bitvách. Přesto neměli muži v ponorných člunech na růžích ustláno a nikdo si netroufal jim jejich úděl závidět.

Řezníci zajišťovali masitou stravu pro celé město, bohaté měšťany si snadno zavázali nejvýtečnějším podpultovým zbožím a navíc poskytovali suroviny lojovníkům, mydlářům, ševcům nebo koželuhům. Jako samostatné řemeslo seřeznictví v českých zemích objevilo ve 13. století. Během století následujícího bychom v Praze našli více než sto a ve větších městech dvě až pět desítek řezníků. Na sklonku středověku byl řezník podobně jako pekař v každém městě samozřejmostí. Původně nešlo o odbornou práci, zabít a naporcovat dobytče mohl prakticky každý.

Masné krámy

Řezníci chovali dobytek buď přímo ve svých domech, nebo jej kupovali na venkově. Nakupoval mistr osobně, výjimečně nejzkušenější z tovaryšů. Ze vsi stádo odváděl řezník vybavený řeznickou holí a v doprovodu psa, který na povel „požeň“ štěkal a dorážel na zvířata, čímž je nutil k chůzi. Nákup většího množství dobytka vyžadoval velkou hotovost. Konšelé proto řezníkům často poskytovali bezúročné půjčky. Běžně se ale stávalo, že řezník nejlepší kusy prodal ještě další osobě za lepší peníz nebo se se všemi penězi vytratil neznámo kam.

S rostoucím počtem měšťanů rostlo i množství žádaného masa a tedy i počet řezníků a takzvaných masných krámů. Tyto tržní prostory, určené k prodeji masa a masných výrobků, byly původně dřevěné. Později dostávaly kamennou podobu a byly také často zahlubovány, aby v nich majitelé zajistili chladné prostředí a tedy lepší trvanlivost zboží. Řezníků bývalo ve městě vždy o něco víc než masných krámů, ale v omezeném počtu kvůli přiměřené konkurenci. Ten, kdo neměl svůj krám, prodával doma a byl „krámu čekatel“. Mohl jej získat například až poté, co jiný z řezníků umřel. Krám vlastnil řeznický mistr a po něm jeho syn. Pokud neměl syna, připadl nejstaršímu z řeznických čekatelů. 

Rozrůstající se vrstva měšťanstva poptávala také více masných výrobků a řezníci ve velkých městech se mohli specializovat. Vydělili se sádelníci,  lojovníci, drobníci a drštkáři, tedy ti, co zpracovávali a prodávali pouze droby, jitrnice, jelita a klobásy, a uzenáři. Takto úzce profilovaní řemeslníci byli vždy sdruženi v cechu společně s řezníky. V menších městech se řezníci běžně věnovali všem výše uvedeným činnostem, navíc vyráběli a prodávali mýdlo a svíčky ze skopového nebo hovězího loje. 

Vymření je navždy. Ale naše znalosti okolního světa jsou omezené a často se stává, že nějakého vzácného živočicha nebo rostlinu pouze nemůžeme nalézt. V případě obřích strašilek Howeových Dryococelus australis z ostrova Lorda Howea v jižním Pacifiku to bylo o něco komplikovanější.

Ostrovní druhy jsou vždy velmi ohroženy vymřením, protože mají k disppozici jen omezený prostor, kde žijí v omezených počtech. Strašilky Howeovy obývaly svůj ostrov do dvacátých let 20. století, kdy na ostrově Lorda Howea vymizely. Všichni je odepsali, ale pak byly v roce 2001 znovuobjeveny na 23 km vzdáleném malém ostrůvku Ballova pyramida. Dodnes ale nebylo jasné, zda jde skutečně o strašilky Howeovy. Na první pohled se totiž poněkud liší.

TIP: Stále naživu: Na Nové Guinei znovuobjevili divoké zpívající psy

Vědci ale nedávno vytáhli DNA jak z přeživších strašilek, které úspěšně chovají v zoologické zahradě v australském Melbourne, tak i z muzeálních exemplářů původních strašilek Howeových. A muzeální genetika potvrdila, že jde o stejný druh. Takže strašilky Howeovy jsou stále s námi.

V 11. století sjednotili rozdrobený východní islámský svět vyznavači sunnitského islámu, Seldžukové. Říše těchto původně oghuzských Turků svého času zahrnovala rozsáhlá území od Hindúkuše až po východní Anatolii a od Střední Asie k Perskému zálivu. 

Zmíněná velmoc znovu nastolila vládu sunny nad šíiou a začala perzekvovat náboženské odpůrce a jinověrce. Byli mezi nimi i šíitští ismáilovci, kteří již v 10. století ovládali území od Maroka až po Sýrii pod křídly fátimovské říše. Svou víru dále šířili prostřednictvím tzv. emisarů, které vysílali do všech světových stran. Jeden z nich však záhy pochopil, že Fátimovce čeká brzký konec, a začal budovat vlastní panství. Jmenoval se Hasan-e Sabbáh a měl se stát hlavou sekty hašašínů, jednoho z nejobávanějších muslimských řádů všech dob. 

Pod vládou Starce z hory 

Hasan-e Sabbáh patřil nepochybně k velmi charizmatickým mužům. Když tedy v roce 1096 odmítl uznat nového fátimovského vládce, řada věřících ho následovala. Řád, který Hasan svým učením založil, vyznával nizáríju, tedy víru, že tím pravým duchovním vůdcem je princ Nizár.

Hasan-e Sabbáh byl nadšeným emisarem už od svých sedmnácti let. Procestoval celý Blízký východ, kde si získal řadu oddaných stoupenců. Netrvalo dlouho a stal se trnem v oku Seldžukům, kteří se snažili šíitské větve islámu ze svého území vymýtit. V roce 1094 se Hasan před Seldžuky definitivně stáhl do bezpečí pohoří Elborz, kde o několik let dříve objevil pevnost Alamút neboli Orlí hnízdo. Legendární pevnost se zdála být nedobytnou a měla řádu umožnit klidnou prosperitu. Dobýt ji vojensky nebylo v lidských silách, a proto Hasan už v roce 1090 poslal své lidi, aby obyvatele Alamútu získali na jeho stranu. O čtyři roky později pak přešla pevnost do jeho rukou dobrovolně.

Říká se, že Hasan opustil své komnaty v Alamútu jen dvakrát, aby vystoupil na střechu pevnosti. Po zbytek života, až do roku 1124, se zdržoval v jejích útrobách, kde pracoval na svém učení. 

Hierarchie tajemného řádu

Hasan-e Sabbáh nazval své hnutí Nové učení. Není jasné, kdy přesně řád vznikl, ale patrně začátkem 80. let 11. století. Jednalo se o tajnou, vnitřně rozčleněnou společnost. Jednotliví příslušníci, hašašíni, se dělili do několika kruhů podle toho, jak vysoké postavení v řádu zaujímali. Nejvýše stála samozřejmě hlava řádu, Hasan-e Sabbáh, a jeho blízcí, tzv. Nejvyšší agitátoři. Pod nimi se hierarchicky nacházeli prostí Agitátoři, Společníci a Přívrženci. 

I přes nejnižší postavení v řádu se však Přívrženci proslavili nejvíce. Právě oni procházeli výcvikem na obávané nájemné vrahy, jež řád vysílal, aby se zbavil nepohodlných oponentů. Těmto vyslancům se pak říkalo fidáí čili „ti, kteří se obětují“.

S hašišem do ráje 

K učení Hasana-e Sabbáha nezaujímali jeho následovníci stejný přístup. Čím výše se v hierarchii řádu nacházeli, tím více byli zasvěceni do jeho tajů. Podle ismáilíji má Korán dva významy – jeden zřejmý a druhý skrytý –, přičemž ten skrytý se odhaloval pouze nejvýše postaveným, a proto zůstává Nové učení i dnes poměrně neznámé. 

Co o něm tedy víme? Věřící, hlavně ti, kteří vykonávali politické vraždy, měli slíbeno, že se dostanou do ráje – buď po smrti při „výkonu služby“, nebo už za života. Velké oblibě se mezi nimi údajně těšil hašiš, přičemž k hlavním verbovacím technikám patřila právě vidina návštěvy ráje. Mladí čekatelé se prý ve zdrogovaném stavu dostali do zahrady s krásnými pannami, kde je přivítal jakýsi stařec a slíbil jim život v tomto ráji, pokud se stanou stoupenci nizáríji. Oním starým mužem měl být sám Hasan-e Sabbáh, který získal zlověstnou přezdívku Stařec z hory. Někteří kronikáři dokonce tvrdí, že ráj se skrýval za zdmi Alamútu a Hasan tam své věrné pouštěl za odměnu.

Dále víme, že řád věřil v příchod konce světa, jemuž měl předcházet chaos a pád všech vlád a říší. Vraždy politických představitelů a vůdců tehdejších impérií tedy měly příchod konce světa vlastně pouze urychlit. Fakt, že se tak navíc podařilo odstranit zaryté odpůrce hašašínů, bylo možné považovat za shodu okolností.

Zabijáci vybraného chování 

Je vlastně tak trochu paradoxní, že sektu tolik proslavily právě vraždy. Politické krveprolití tehdy totiž představovalo populární nástroj všech vládnoucích vrstev, přičemž jej s oblibou používali jak nepřátelé hašašínů – Seldžukové –, tak křižáci, kteří se na Blízkém východě tou dobou angažovali.

Hašašíni však nebyli pouhými zabijáky. Jejich rozsáhlý trénink zahrnoval mimo jiné vojenské strategie a znalost jazyků. Muži vybraní k výcviku se rekrutovali z nejnižších vrstev řádu, ale těšili se velké vážnosti. Měli být zbraní sekty a jako takoví ji museli i reprezentovat. Požadovalo se od nich, aby zachovávali rytířské ctnosti, kterých si muslimská kultura velmi cenila.

Pokud šlo o realizaci samotné vraždy, hašašín se nejdřív musel dostat ke svému cíli, při čemž mu pomáhalo získané vzdělání. Atentátníci měli k dispozici otrávené dýky a na oběti útočili na veřejných místech. Za žádnou cenu pak nesměli utéct z místa činu. Měli přikázáno zůstat stát a čekat na trest, a to bez jediné emoce v obličeji. Hašašíni ke svým obětem také často přicházeli v přestrojení za křesťanského mnicha či islámského súfího.

Výhrůžky a varování 

Podobný účinek jako samotné vraždy měly i výhružné zprávy přibodnuté otrávenou dýkou na polštář spící oběti. Tímto způsobem se například urovnal spor nizáríji a Seldžuků. Když následník seldžuckého trůnu nalezl u hlavy zbraň s varováním, že příště může být zabodnutá v jeho hrudi, rozhodl se tažení proti sektě zastavit.

Hašašíni byli vycvičeni, aby na slovo poslouchali velmistra řádu a stali se jeho perfektním nástrojem. Traduje se historka, že hrabě Henri z Champagne a velmistr řádu Rašíd ad-Dín Sinan porovnávali své armády: Rašíd sice uznal, že Henriho armáda je desetkrát větší, ale tvrdil, že ta jeho je mocnější. Na důkaz přikázal jednomu z vojáků skočit z hradeb – mladík bez váhání poslechl… 

Saladinův postrach 

Hasan-e Sabbáh představoval nejznámější a nejvýznamnější osobu řádu a stejné slávy po něm dosáhlo jen několik velmistrů. Patřil k nim právě Rašíd ad-Dín Sinan, kterému se podařilo uzavřít mír s muslimským panovníkem Saladinem, a to opět prostřednictvím dýky zabodnuté u vládcovy postele. 

Snad už na sklonku Hasanova života se však řád zčásti rozdělil. Moc hašašínů sahala v době jejich největší slávy za hranice Íránu. V Sýrii se z nich stali zástupci a ochránci vlastní víry poté, co Saladin zničil fátimovskou říši. Jak už bylo řečeno, ani Saladin – legendární válečník obdivovaný svými muži i křesťanskými rytíři – si nedokázal s panstvím řádu poradit. Nakonec se musel s velmistrem dohodnout a hašašínská sféra vlivu se stala jakousi říší v říši. 

Kromě Alamútu vlastnil řád mnoho podobně nedobytných pevností. Část z nich přitom ležela na pobřeží Středozemního moře v dnešní Sýrii a uchovala si nezávislosti i dlouho poté, co Alamút padl. Prostřednictvím těchto pevností a strachu, který vzbuzovali, si hašašíni udrželi politickou nezávislost na okolních zemích. Ačkoliv je mnoho vládců považovalo za trn v oku, nedokázali s nimi nic udělat. Když například jednou nechal jistý zpupný správce několik hašašínů upálit, vládce jej okamžitě potrestal a k velmistrovi poslal omluvnou delegaci s dary. Došlo k tomu kolem roku 1230, tedy v době, kdy byl řád pevně zakořeněn a obyčejní lidé vyznávali nizáríju. O třicet let později se však situace s příchodem Mongolů změnila.

Na konci vlády 

Posledním velmistrem řádu se stal Rokn ad-Dín. Doba jeho vlády byla pohnutá, protože na Blízký východ začali po roce 1227 pronikat zmínění Mongolové, kterým nedokázali vzdorovat ani hašašíni. V roce 1256 tedy vydal Rokn ad-Dín nařízení, aby se všichni jeho poddaní nájezdníkům vzdali. Někteří rozkaz uposlechli, jiní se rozhodli bojovat na život a na smrt – mezi nimi i velitelé největších pevností, Alamútu a Lamassaru. Jejich sídla však padla a všichni obyvatelé zemřeli. Říká se přitom, že Alamút zahubila zrada – někdo z místních otevřel Mongolům bránu a ti vyplenili, co mohli.

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci

Alamút se řádu znovu podařilo nakrátko získat v roce 1275, ale nakonec jej opět čekala porážka a jeho moc se zcela rozplynula. Syrská větev sekty pak ve svém boji zaznamenala o něco větší úspěch. V roce 1273 sice syrské hašašíny porazili egyptští vládci, nicméně se jim i přesto podařilo přežít. Čtrnáctým stoletím se prokousali coby opravdoví nájemní vrazi. Řád oficiálně zanikl, ale řada jeho členů našla nové místo v mamlúcké říši. Tito skvěle vycvičení zabijáci pak vykonávali nájemné vraždy politických oponentů až do začátku 15. století.

Ismáilíja dnes 

Ismáilovci neprohráli jen vojensky, ale také ideologicky. Z šíitských větví se pomalu prosazovala tzv. sekta dvanáctníků, jež se v 15. století stala oficiálním náboženstvím v Íránu. Dvanáctníci netrvali na tak extrémní interpretaci Koránu a celkově se zdáli mít blíže k lidem. Ismáilíja naproti tomu nacházela tajné myšlenky takřka v každém slově Svaté knihy a její víra se stala velmi složitou a nepřístupnou běžným věřícím. 

Nizáríja dnes představuje největší větev ismáilíji a reprezentuje ji čtyřicátý devátý imám, princ Aga Chán IV. (narozený jako Shah Karim al-Hussaini), tzv. imám atomového věku. Jeho rodina patří k nejbohatším na světě a značnou část svých nesmírných prostředků investuje do řady kulturních, technických či rozvojových nadací a programů. 

Voyager 1 dosáhl jako první těleso vyrobené lidskou rukou mezihvězdného prostoru. Ponořil se do něj po překročení tzv. heliopauzy v srpnu roku 2012. V současnosti od nás sondu dělí 139 astronomických jednotek, tedy víc než 20,8 miliardy kilometrů. 

Přestože družice odstartovala už v roce 1977, některé z přístrojů na její palubě dosud fungují a poskytují nám unikátní svědectví o dění v místech, odkud jinak nemáme žádné přímé informace. Z jedenácti palubních zařízení jich stále pracuje pět: Například detektor plazmových vln shromažďuje data o povaze okolního prostředí a mimo jiné měří hustotu plazmatu. Další přístroje určují vlastnosti kosmického záření nebo charakter magnetického pole v bezprostřední blízkosti sondy.

Vědci očekávají, že sběr dat postupně ukončí kolem roku 2020, neboť výkon radioizotopového generátoru stále klesá a zhruba v roce 2025 již zřejmě nezvládne napájet ani jedno zařízení na palubě. Teprve poté se vědecká část mise Voyager 1 uzavře.

Ještě v polovině 19. století tvořili noví adepti námořnického řemesla jednolitou masu rekrutů a teprve podle svých schopností se na lodích usadili buď ve strojovnách, za mířidly děl, anebo ve skupině palubního mužstva. Teprve když se na mořích objevily první malé a vratké torpédové čluny a řada námořníků na nich kvůli mořské nemoci nedokázala při nejlepší vůli pracovat, mezi nováčky se hledali jedinci se silnějším žaludkem. A s nástupem ponorek se právě v této skupině rekrutovali ti nejodvážnější, kteří byli ochotni sloužit na ponorných člunech.

Potížisté i snílci

Služba na nové zbrani zůstávala vyhrazena pouze pro dobrovolníky. Tehdejší ponorkové konstrukce totiž nebyly vůbec (nebo jen málo) vyzkoušené, a ačkoli každý věděl, že se ponorka dokáže spolehlivě ponořit, opak nikdo zaručit nemohl. Proto velení flotil povzbuzovalo námořníky vyšším žoldem (obvykle o 30–50 % ze základní mzdy), jenže pokud někdo k podmořským člunům nastoupil čistě ze zištných důvodů, dlouho u nich nevydržel. Bez ohledu na národnost se tak ponorkáři rekrutovali z psychologicky zajímavé směsky podivínů, v níž nechyběli notoričtí potížisté, samotáři či individualisté, anebo naopak snílci ovlivnění četbou románů Julese Verna.

To ovšem platilo pro mužstvo, u důstojníků se dala najít i jiná motivace. Zatímco na velkých hladinových lodích je čekaly dlouhé roky sice jistého, leč pomalého služebního postupu, pod hladinou měli šanci získat samostatné velení i s nízkou hodností příslušnou mladému věku. Většině ponorek v letech 1914 až 1918 tak veleli muži ve věku 25–30 let; britské Královské námořnictvo dokonce vydalo předpis, podle něhož žádný ponorkový důstojník nesměl přesáhnout 35 let. Druhým důvodem pro službu u ponorek pak mohl být nějaký prohřešek. Jednu takovou kaňku ve služebních záznamech měl například budoucí pětihvězdičkový admirál Chester Nimitz, který coby mladý poručík havaroval s torpédoborcem Decatur a u ponorek kajícně napravoval pošramocenou pověst. 

Páchnoucí vagabundi

V dobách před první světovou válkou se v jednotlivých flotilách velmi dbalo na čistotu a eleganci nejen lodí, ale i námořníků. Mezi nažehlenými a vymydlenými muži ve slušivých uniformách pak ponorkáři vypadali jako banda vagabundů. Už pouhých několik hodin pod vodou totiž stačilo k tomu, aby se člun naplnil nenapodobitelným zápachem ze sražené vlhkosti, potu, špinavých nohou a oblečení, kyseliny z baterií, zkaženého jídla a výpary z nafty i olejů.

Často se stávalo, že když se ponorka po několika hodinách pod hladinou vynořila, z otevřených poklopů se vedle sloupů nažloutlého smrdutého vzduchu vyvalili potácející se námořníci, kterým čerstvé povětří dalo tak zabrat, že některým nešťastníkům se okamžitě zvedl žaludek. Ponorkáři prostě páchli a svého odéru se nedokázali zbavit žádnou koupelí.

Nic pro klaustrofobiky

Ostatní námořníci jimi často pohrdali a jejich těžkou službu ocenil jen málokdo. Takto vzpomínal torpédista Bohumil Brkl padesát let po válce na službu na rakousko-uherské ponorce U-3: „Já byl kluk z vesnice zvyklý na mašiny, které pracovaly v dílně, ale nikdy jsem nebyl připraven na pobyt v ponorce – bylo to tam strašně těsné a strašně hluku, po pár hodinách nedýchatelně, od samého začátku se mi tam nelíbilo a návratu z břehu do ponorky jsem se vždycky děsil.“ Brkl si nakonec hluboce oddechl, jelikož po dvouměsíční ponorkové anabázi skončil v péči lékařů s nemocnými průduškami a oteklýma nohama, nicméně jeho krátká služba dost výstižně naznačuje, co náročná práce obnášela a jak často končila.

Kromě zápachu se námořníci dále museli vyrovnat se stísněným prostorem a dá se říci, že bez ohledu na národnost na tom byli všichni stejně. Doboví konstruktéři měli totiž dost starostí s řešením otázek technického rázu a na pohodlí posádky nikdo nebral ohledy. V Německu se dokonce vyprávěl víceméně pravdivý žert, že inženýři sice vymysleli dokonalý válečný stroj, jenže na lidi zapomněli, a ti se prostě musí někam vejít.

Abychom si uvědomili, že klaustrofobik by nepřežil ani cvičnou plavbu, stačí si připomenout třeba zkušenosti britských námořníků. Ačkoli na ponorkách sloužili už od roku 1901, teprve o osm let později dostali čluny třídy D, které byly konečně dost velké na to, aby se uvnitř na některých místech mohl průměrně vzrostlý muž vztyčit a narovnat si záda.

Málo místa

Pokud se člověk smířil se základními atributy nezvyklé služby, mohl se po ponorce rozkoukat. Rozdělení úseků se koneckonců dodnes nezměnilo od roku 1893, kdy Francouzi vyrobili ponorku Gustave Zédé. Pokud námořník zvládl nástup po kluzké palubě a sestoupil po žebříku pod věží dolů, ocitl se v centrále – řídící místnosti s periskopy, kompasy, kormidly a dalšími přístroji nezbytnými pro ovládání a kontrolu plavidla.

Směrem k přídi se ve skromném světle několika žárovek daly najít ubikace s úzkými lůžky a neméně temná torpédová komora. Od centrály dozadu se pak nacházely motory a některé typy ponorek měly torpédovou komoru také na zádi. Vše bylo maximálně stísněné, vždyť například prostor mezi pracujícími stroji dosahoval místy šířku pouhých pár decimetrů a odpočívající námořník měl často pod hlavou místo polštáře torpédo nebo pytel s bramborami. Jednotlivé úseky oddělovaly vodotěsné přepážky, které za určitých okolností po jistou dobu zaručovaly přežití posádky při zatopení jednoho oddílu.

Štestí v neštěstí

Někdy se to hodilo, jindy to zase jen zbytečně prodlužovalo umírání. Když se třeba na britské ponorce K-3 v červnu 1916 při cvičném ponoru porouchalo řízení a člun se přídí zabořil do bahna, remorkéry jej za trčící záď stihly vyprostit dřív, než se posádka udusila. O štěstí tak mohli mluvit nejen námořníci, ale i princ a budoucí král Jiří VI., který byl v době havárie na K-3 přítomen.

V bojových podmínkách se záchranné operace pochopitelně nedělaly, takže když Italové v roce 1915 poblíž Benátek vylovili vrak rakousko-uherské ponorky U-12, s úžasem zjistili, že po nárazu na minu se člun sice potopil, voda však zaplavila jen přední torpédovou komoru a zbytek posádky se pravděpodobně pokoušel o vynoření – jenže marně. Když námořníci poznali, že jim už moc života nezbývá, v hasnoucím světle posledních žárovek napsali vzkazy svým blízkým a počkali na smrt.

Žádný gastronomický zážitek

Jednou z věcí, která vojáky a námořníky vždycky hodně zajímá, je samozřejmě strava. Na moři odpradávna platilo, že k námořnictvu se nikdo nedal proto, aby se dobře najedl, ale to, co museli jíst ponorkáři, to překonávalo i ta nejdivočejší očekávání. Intendanti sice na podmořské čluny přidělovali stravu čerstvou i konzervovanou a v posádkách nechyběli námořníci s kvalifi kací kuchaře, kteří na elektrických vařičích nebo nad letovací lampou cosi skutečně kuchtili. Jenže problém byl, že čerstvé suroviny se bez lednic rychle kazily a konzervy se brzy přejedly.

Dokončení: Služba v ocelové rakvi: každodennost prvoválečných ponorkářů (2)

Nechme promluvit Dönitzova spolužáka Martina Niemollera, kapitána UC-67 během první světové války a později známého antifašisty: „Naše strava byla monotónní, zvlášť když zplesnivěl chléb a brambory. Když jsme potopili italský parník Etna, jásali jsme nad ukořistěným masem, rybami, zeleninou, vejci a pivem. Na portugalské plachetnici  Viajante jsme dokonce získali pravé mýdlo. My jsme se myli směsí písku a pemzy, a teď měl každý své vlastní voňavé mýdlo! Jaký lék!“