Skleněné mosty a lávky rostou v posledních letech v čínských horách jako houby po dešti. Zájem turistů je velký a provozovatelé se je všemožně snaží ujišťovat o bezpečnosti staveb. V Tchaj-changu, lemujícím východní okraj Sprašové plošiny v provincii Che-pej, na to jdou poněkud jinak. Do svého horského chodníku umístili několik skleněných tabulí, které pod našlapujícími turisty praskají.

Adrenalinový chodníček

Ve skutečnosti jde jen o důmyslný trik, vyděšení návštěvníci nicméně poukazují na jeho poněkud drsnou formu. Objevily se i výtky, že žertík může přivodit slabším jedincům infarkt. Chodník se přitom vine desítky metrů nad zemí, v nadmořské výšce přes kilometr nad mořem.

Provozovatelé žertovné lávky se vyděšeným návštěvníkům sice omlouvají, jedním dechem ale dodávají, že výměna „praskajících“ částí není na pořadu dne. Současně doufají, že specialitka přiláká nové návštěvníky z řad vyznavačů adrenalinového vzrušení.

Doufejme, že je lávka v Tchaj-changu opravdu dokonale bezpečná a nedopadne podobně jako ta v Čang-ťia-ťie. Skutečnou prasklinu by totiž v chodníku nejspíš neocenili ani ryzí vyznavači adrenalinového vzrušení.

Autorky studie Elisabetta Palagiová a Giada Cordoniová z univerzity v italské Pise zjistily, že v době, kdy jsou ještě mláďaty, se šimpanzi nejvíce věnují samotářským hrám. Doba strávená společenskými hrami je ale stejná u mláďat i u mladých šimpanzů. Způsob hry se však v průběhu dospívání mění, a to nejen ve složitosti hry samotné, ale i ve výběru 'kamarádů'.

TIP: Přemýšlení o myšlení aneb Primáti opět překvapují

Z porovnání studie šimpanzů s výzkumem provedeným na lidech vyplynulo, že oba tyto živočišné druhy vykazují značný kvantitativní i kvalitativní vývoj ve hravém chování. Jak šimpanzi, tak lidé používají při komunikaci a budování sociální sítě hravé výrazy tváře a ke hře si raději vybírají stejně staré jedince.

Nejbližší planetou mimo naši Sluneční soustavu je Proxima b, vzdálená asi 4,2 světelných let. Díky její blízkosti ji už teď můžeme detailně studovat našimi přístroji. Podle nového výzkumu bychom na Proximě b mohli detekovat i polární záře.

Rodrigo Luger z Washingtonské univerzity v Seattlu spolu se svými kolegy tvrdí, že je to skutečně možné. Pokud má Proxima b atmosféru bohatou na kyslík a dusík, podobně jako Země, a zároveň i magnetické pole (což je ale zatím nezodpovězenou otázkou), měly by se na planetě vyskytovat i polární záře.

Planeta se zeleným majákem

Lugerův tým spočítal, že pokud Proxima b má nějaké polární záře, měly by být minimálně stokrát silnější, než polární záře, které známe ze Země. Tato exoplaneta by vlastně mohla svítit jako kosmický zelený maják. Podle badatelů je Proxima b ideální pro detekci polárních září (pokud tam nějaké jsou).

TIP: Nová studie naznačuje, že planeta u Proximy Centauri by mohla hostit život

Proxima b je sice potenciálně obyvatelná, zároveň je ale velmi blízko své hvězdě, Proximě Centauri. Oběhne ji jednou za 11,3 dne. Proto ji nejspíš její mateřská hvězda - neklidný červený trpaslík, zkrápí intenzivními sprškami částic z hvězdných erupcí.

Podle některých názorů už planeta kvůli tomu mohla dávno přijít o celou svou atmosféru. Jestli je ale chráněná silným magnetickým štítem, tak k tomu dojít nemuselo. V takovém případě máme naději na Proximě b polární záře doopravdy pozorovat. Prozradilo by nám to hodně o její případné obyvatelnosti.

Když operátoři meteorologického radaru v Coloradu zachytili v úterý 3. října velkou masu mnohobarevného signálu, blížícího se k Denveru, nejprve znejistěli. Připomnělo jim to ptáky, které meteorologické radary často detekují.

Jenže záhadné mračno se pohybovalo stylem, který je v této části roku pro ptáky velmi nezvyklý. Hádanku nakonec vyřešili uživatelé Twitteru z různých míst Colorada, kteří hlásili, že jsou obklopeni množstvím motýlů.

Ukázalo se, že meteorologický radar detekoval veliké, přibližně 112 kilometrů dlouhé hejno migrujících motýlů. Šlo o babočky bodlákové, které žijí téměř po celém světě, včetně České republiky. Jsou to tažní motýli a někdy táhnou i ve velkých hejnech, což byl právě tento případ. Babočky se nechávají unášet větrem a radar je zachytil na cestě do zimoviště, které mají v severním Mexiku a na jihovýchodě USA.

Vlevo radarový obraz hejna ptáků, vpravo motýli:

Na počátku své existence nevlastnila Stráž obrany státu žádná vlastní motorová vozidla kromě nepříliš velkého počtu těch, jež převzala od “mateřských“ jednotek, tedy zejména policie, četnictva a armády. Nejpočetněji byly zastoupeny nákladní automobily firmy Praga. Když se však situace v pohraničí vyostřovala a zátěž SOS rostla, padlo rozhodnutí vybavit tento sbor i obrněnými vozidly. Ta byla bohužel získána až v roce 1939, ale přesto se ještě stihla do bojů na hranicích efektivně zapojit.

Obrněná želva

V roce 1923 vyzkoušela firma Škoda prototyp obrněného automobilu PA-I. Na první pohled zaujal nezvyklým symetrickým tvarem, protože byl zkonstruovaný tak, aby mohl jezdit stejně rychle vpřed i vzad. Proto měl i dva řidiče, kromě nichž tvořil osádku velitel a dva střelci. Po úspěchu zkoušek začala sériová produkce zdokonaleného provedení, které je nejznámější pod názvem PA-II.

Armáda tucet zhotovených vozů normálně používala a zavedla pro ně své vlastní označení OA vz. 23, ačkoliv je vlastně nikdy formálně nepřijala do řadové výzbroje. Vozidlu se běžně říkalo „Želva“, a to kvůli pozoruhodně zaobleným tvarům karoserie jež zvyšovaly odolnost a bohužel i cenu, kvůli které sériová výroba skončila po zmíněných dvanácti exemplářích.

Želví nástupci

Obrněnec Škoda PA-II neměl (na rozdíl od PA-I) otáčivou věž, protože inženýři ze Škodovky dali přednost čtveřici kulometů Maxim 08 ráže 7,92 mm v rozích korby. Každou dvojici obsluhoval jeden kulometčík (zbytek osádky obrněnce tvořil opět velitel a dva řidiči), přičemž pozice kulometů umožňovala pokrýt palbou celé okolí vozidla. Želvy se navzdory nepříliš velké terénní průchodnosti ve službě velice osvědčily a vyznačovaly se zejména vysokou spolehlivostí.

V roce 1927 pak armáda zavedla do služby typ PA-III neboli OA vz. 27, který zachovával „oboustrannou“ koncepci, ale vrátil se k jednodušším tvarům a otáčivé věži. Jeho výzbroj tvořily dva těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24 (jeden ve věži a jeden v korbě) a jako záloha lehký kulomet ZB vz. 26. Armáda zakoupila patnáct vozidel tohoto typu. 

Bojová technika z Kopřivnice

Další projekty či prototypy obrněných automobilů značky Škoda se již do výzbroje nedostaly, a to mj. proto, že se armáda rozhodla pořídit výrobky od jiné značky. Kopřivnická Tatra už na konci 20. let postavila a prodala armádě několik obrněných vozidel na podvozcích nákladních automobilů a výbor né výsledky jejich zkoušek přiměly československé vojáky, aby si objednali sérii padesáti obrněnců s oficiálním označením OA vz. 30. Několik prvních kusů dostalo podvozky z typu Tatra 26/30, které armáda využívala např. jako velitelské či spojovací vozy, ale posléze se vyrábělo standardizované provedení na šasi Tatra 72. Vojáci upřednostňovali tyto obrněnce zejména díky jejich vynikajícímu šestikolovému podvozku, který neměl onu slabinu vozidel značky Škoda – malou terénní průchodnost.

Tatra vz. 30 si vedla výtečně i mimo pevné cesty, přestože byla kvůli své těžší obrněné karoserii pomalejší než standardní nákladní vozidlo. Korba byla vyrobena z ocelových pancéřových plechů o tloušťce 3–6 mm a byl v ní umístěn jeden lehký kulomet ZB vz. 26 ráže 7,92 mm. Druhá zbraň tohoto typu se nacházela v otáčivé věži a třetí byla uložena uvnitř automobilu coby záloha. Obrněnec měl tříčlennou osádku, kterou tvořil velitel-střelec, druhý střelec a řidič. Firma Tatra zakončila dodávky podle plánu v roce 1934 a z obrněných tater se později stal též jeden z hlavních typů výzbroje armádních rychlých divizí. Uvažovalo se o konverzi části kusů na radiové vozy nebo nosiče chemických zbraní(!), k tomu však již nedošlo. 

OA vz. 30

• Firemní název: T 72
• Osádka: 3 muži
• Hmotnost: 2,78 t
• Délka: 4,02 m
• Šířka: 1,52 m
• Výška: 2,02 m
• Výkon motoru: 24 kW
• Max. rychlost: 60 km/h
• Max. dojezd: 300 km
• Výzbroj: 3× 7,9n mm ZB vz. 26

Proti nacistům ve Vídni

Z patnácti sériových vozidel PA-II (alias OA vz. 23) byla tři prodána policii města Vídně, kde v únoru a červenci roku 1934 zásadně přispěla k potlačení nacistického pokusu o převrat. Zbývajících devět kusů pak československá armáda v roce 1936 uskladnila, avšak již v dalším roce o ně projevilo vážný zájem ministerstvo vnitra. Zhoršující se situace v pohraničí totiž přiměla vedení policie, aby požadovalo obrněné automobily, které v té době představovaly ve vyspělých zemích standardní součást vozového parku policistů, zatímco v ČSR byla obrněná vozidla výlučně armádní záležitostí.

Oba resorty se tedy dohodly na výměně a policie na podzim 1937 převzala devět „Želv“ s příslušenstvím a náhradními díly, kdežto k armádě se dostal jistý počet pušek od četnictva a finanční stráže. Armáda též zajistila výcvik novým policejním osádkám obrněnců, jež byly rovnoměrně rozděleny mezi policejní ředitelství v Mostě, Liberci a Moravské Ostravě.

TIP: Obrněný automobil BA-64: Průzkumník jménem Bobík

Ochránci hranic

Navzdory opotřebení byla vozidla bojeschopná, což musela záhy ukázat, neboť na podzim 1938 se československá policie významně podílela na obraně proti německým a polským ozbrojencům. Všechna tři ředitelství tedy použila své „Želvy“, z nichž nejvíc jsou známé akce těch libereckých, jež podporovaly SOS například během střetů o Habartice a Frýdlant.

V září 1938 ale vyrazila na pomoc příslušníkům SOS i armádní vozidla, zvláště automobily vz. 30, tančíky vz. 33 a lehké tanky LT vz. 35. Proti jejich pancéřování, kulometům a kanónům neměli lehce ozbrojení příslušníci Freikorpsu šanci, a tak měla v řadě případů (mimo jiné právě ve Frýdlantu) jejich podpora klíčový význam. 

Pozdě dodané tatrovky 

Samotná SOS však v té době stále neprovozovala vlastní obrněné automobily, ačkoli je chtěla zařadit do výzbroje již na jaře 1938. Ministerstvo vnitra tehdy žádalo resort obrany o přidělení obrněných vozidel k Četnickým pohotovostním oddílům, jež tvořily významnou součást SOS, a také ke státní policii. Nejprve se hovořilo až o šestnácti vozech OA vz. 30 a třech OA vz. 27 a předpokládalo se, že po dvou vozidlech OA vz. 30 získají četnické oddíly ve městech České Budějovice, Bruntál, Falknov nad Ohří (dnes Sokolov), Kadaň a Litoměřice, zatímco k policii v Praze, Plzni a Liberci mělo zamířit po dvou OA vz. 30 a po jednom OA vz. 27. Vznikly také taktické plány na bojové nasazení obrněnců, jež se měly starat zejména o průzkum a palebnou podporu.

Četa o třech vozech měla fungovat tak, že by se těžší „Želva“ pohybovala po silnici a na křídlech by ji kryly terénní tatry, postupující mimo komunikace. Pak bylo do plánů zapracováno i využití pro kurýrní a zásobovací činnost či potlačování demonstrací. Jednu četu obrněnců měla podporovat sestava, jež by zahrnovala dva motocykly, osobní automobil Praga Alfa, nákladní vůz Praga RV a autobus (čili „autokar“) Škoda-Diesel. Nakonec se ale dočkal schválení jen úspornější návrh pořízení deseti OA vz. 30, z nichž by vznikly tři čety (a desátý vůz by byl záložní). Během kritických dnů na podzim 1938 ale armáda nemohla vozidla postrádat, takže je mohla SOS prodat až v únoru a březnu 1939. Sám tento časový údaj naznačuje, že v arzenálu SOS nemohly tatry zůstat příliš dlouho, neboť už v březnu 1939 je zabavila Pořádková policie Velkoněmecké říše. 

Celkem dvanáct dalekohledů na 10 různých observatořích pozorovalo lednový tranzit trpaslíka Haumeji přes kotouč vzdálené hvězdy. Vyplatilo se – získaná data potvrzují, že trpasličí planeta Haumea má vlastní prstenec. Je tak prvním známým objektem s vlastním prstencem za drahou Neptunu.

Haumea je jednou ze čtyř známých trpasličích planet nacházejících se za Neptunem – další jsou Pluto, Eris a Makemake. Má podobu elipsoidu o rozměrech 1 960 × 1 518 × 996 kilometrů a dosahuje asi jedné třetiny hmotnosti Pluta a 0,07 % hmotnosti Země. Má také dva měsíce pojmenované Hiʻiaka a Namaka. Objevena byla roku 2004 týmem vedeným Michaelem Brownem z Kalifornského technologického institutu.

TIP: Rodina trpasličích planet má nový přírůstek: Sněhurka je třetí největší

Planetárními prstenci se mohou pochlubit Saturn, Jupiter, Uran a také Neptun. Kromě těchto obřích světů mají své prstence i kentauři Chiron a Chariklo. Haumea je ale prvním zástupcem trpasličích planet s vlastním prstencem, a zároveň také nejvzdálenějším prstencovým světem v naší Sluneční soustavě.

Skupina architektů, designerů, urbanistů a technologů, kteří si říkají Umbrellium, vytvořila interaktivní technologii Starling Crossing, která by měla zlepšit bezpečnost chodců v silničním provozu. Pomocí soustavy senzorů a LED osvětlení vytváří na silnici dobře viditelné značky. Není to hudba vzdálené budoucnosti, prototyp Starling Crossing už dočasně instalovali v Londýně.

TIP: Nový trend? Londýňané teď mohou vyrábět elektřinu chůzí po chodníku

Starling Crossing zapíná a vypíná jednotlivé značky tak, aby se chodci bezpečně dostali přes silnici. Zároveň také sděluje řidičům a cyklistům, kdy mají zpomalit, zastavit, a opět se rozjet. Systém je vybavený schopností učení a dovede se přizpůsobit konkrétnímu silničnímu provozu. Sleduje pohyb chodců a upravuje své značení tak, aby chodcům na daném místě co nejvíce vyhovovalo.

Rozvoj a údržba cyklistické infrastruktury je v Nizozemsku samozřejmostí. Jak by také ne, když se tato země může pochlubit 35 000 kilometrů cyklistických stezek. Většina z těchto stezek je dlážděna asfaltem, konkrétně typem OGFC, který je na povrchu relativně hrubý, jeho svrchní vrstva je ale částečně porézní a lépe odvádí vodu. Odvod vody z povrchu vozovek je v Nizozemsku důležitým bezpečnostním opatřením, průměrný roční úhrn srážek je zde 70 až 90 centimetrů za rok (pro srovnání v Česku to v loňském roce bylo jen 63,7 cm).

Druhý život toaletního papíru

Přes svoje nesporné výhody má OGFC asfalt i jednu nevýhodu, na jeden kilometr vozovky je ho zapotřebí více než u jiných asfaltových směsí. Řešením, alespoň podle ředitele KNN Cellulose Erika Pijlmana, je zahuštění OGFC asfaltu celulózou.

Celulózu lze podle Pijlmana poměrně jednoduše a levně získat z odpadní vody. V současné době se filtrovaný odpad z odpadní vody suší a poté spaluje. Spalování kromě ekologického hlediska představuje i poměrně zásadní finanční náklady. Celulóza, zejména ta z toaletního papíru přitom představuje užitečnou surovinu.

KNN proto společně s firmou CirTec vyvinuli technologii, umožňující extrahovat z odpadního kalu vlákna celulózy. Zachycená a vyčištěná vlákna tvoří šedý načechraný materiál, ze kterého lze vyrobit téměř cokoliv – od izolace, biopaliv, textilu, buničiny a papíru až po nejrůznější filtry. Použití takto získané celulózy je takřka nekonečné. 

„Jen málokomu by se asi líbila představa obalu na pizzu vyrobeného z recyklovatelného toaletního papíru. Přestože celulóza prochází procesem sterilizace, materiál nachází uplatnění tam, kde nedochází k přímému kontaktu s lidmi,“ říká o možném využití celulózy Erik Pijlman.

TIP: Světlo bez elektřiny: Polsko má první cyklostezku se světélkujícím povrchem

Naproti tomu využití celulózy jako příměsi pro asfalt se jeví jako praktické a efektivní. Takto vylepšená směs dokonce zlepšuje vlastnosti OGFC asfaltu, který lépe drží a je odolnější vůči působení vody. První stavbou, kde celulóza z odpadní vody našla své uplatnění, je přibližně kilometr dlouhá cyklistická stezka spojující Leeuwarden a Stiens v provincii Frísko na severu Nizozemska. O projekt již ale projevili zájem i radní v Amsterdamu a Groningenu.

Podle guvernéra Fríska Michiela Schriera je zatím příliš brzy na hodnocení, zda se terciální celulóza stane plnohodnotným materiálem pro dopravní infrastrukturu, první výsledky jsou ale více než optimistické.

V roce 1941 britská armáda v Palestině zadrží Sofii Kukralovou. Do země přijela z Egypta, kde se stala aktérkou dvou milostných skandálů. Právě kvůli nim je podezřelá z vyzvědačství. Její vyvolení totiž pracují pro vojenskou rozvědku – nebo to o sobě alespoň tvrdí. Sama Kukralová vzbuzuje pozornost také rozmařilostí a bohatstvím, o kterém není jasné, odkud vlastně pochází.

Nenávist

Sofie je nádherná žena, elegantní blondýna s uhrančivým pohledem, které muži padají k nohám. Narodila se v roce 1911 v Litoměřicích. Její rodiče jsou gruzínští utečenci, kteří museli svou vlast opustit kvůli ruské okupaci. Temperament mladé dámy na sebe nedá dlouho čekat: manželství s dalším pražským emigrantem Havlem Kukraloffem vydrží sotva rok – ačkoli je pojí společná nenávist k ruským bolševikům. Sofie se po rozvodu vydá do slova a do písmene na cestu – kromě Československa se objevuje během čtyř let ve Švédsku, Dánsku, v Norsku i v Německu. Právě tady podle jejích slov začíná její kariéra špionky.

 V Hamburku Sofie pracuje ve zbrojovce, ze které vynáší informace pro československého agenta. Němci si aktivit krásné blondýnky všimnou a zadrží ji. Podle jedné verze internace trvá 7 měsíců, podle jiné je zatčena dokonce několikrát – vždycky ale jen na pár dní. Nacisté se k ní prý chovají spíš jako k návštěvě než jako k vězni. Začíná tady Sofiino propojení s německou tajnou službou? Je to pravděpodobné. Romantická mladá žena totiž nenávidí ruské bolševiky za to, že obsadili její rodnou zemi, a nic si nepřeje víc, než jejich nadvládu svrhnout! Ve spolupráci s Německem může vidět úžasnou příležitost, jak k pádu nepřátel přispět…

Podezřelá adopce

Po propuštění se Sofie přesouvá zase o zem dál – tentokrát do Maďarska. V Budapešti v roce 1941 potkává třiasedmdesátiletého Maxwella Claphama. Dokáže okouzlit i jeho. Nejde však o milostnou zápletku. Přesvědčí tohoto britského inženýra i jeho manželku Josephine, aby ji adoptovali. S nevlastní matkou pak Kukralová odcestuje do Istanbulu.

V Turecku obě přítelkyně okamžitě vzbudí pozornost nejen britské tajné služby. Sofie je nejen krásná, ale také vždycky vybraně – a nákladně – oblečená. Ačkoli není jasné, čím se vlastně živí, utrácí plnými hrstmi. Josephine je všude jejím hostem a její „dcera“ je k ní neuvěřitelně štědrá. Kukralová, která teď používá i „adoptované“ jméno Claphamová navíc mluví několika středoevropskými jazyky a zdá se, že má spousty známých. Dokonce i mezi vysoce postavenými Nacisty. Je to lhářka? Nebo může být skutečně nebezpečná? Britové nenechají nic náhodě a další cesty matky a dcery Claphamových přes Sýrii do Egypta jsou bedlivě sledovány.

Špionka s morálními zásadami: „Ženáči jsou tabu!“

V Káhiře se Sofie zaplete do dvou milostných dobrodružství. Britové v jejích materiálech později napíší, že: „… měla aféru s Bobem Sewelem z tajných služeb, a také s jistým Flettem, který jí v opilosti vyhrožoval, že pokud s ním nebude spát, udá ji coby zvěda.“  Sama Kukralová připouští, že s agentem Sewelem jsou přáteli – a že ji požádal o ruku, ona ale jeho nabídku nepřijala. Proč? „Řekla jsem mu, že ho mám ráda a že je moc milý, ale ženatý. Ženáči jsou pro mě tabu!“

S Alfredem Flettem je to mnohem bouřlivější. Tento muž se vydává za Nora, Kukralová je ale přesvědčená, že je německým agentem, protože hodně vyzvídá. Jedné noci se Flett opije a v jednu ráno se dobývá do Sofiina hotelového pokoje. Když ho odmítne vpustit, šíleně se rozčílí. „Jsem příslušník britské tajné služby,“ křičí na ni. „Jestli chceš zůstat v Egyptě, můžeš. Ale jestli neuděláš, co chci, budu tě muset zatknout!“  Kukralová u obou mužů – stejně jako u řady dalších vyzvídá podrobnosti o britských lodích a protiletecké obraně.

Nebezpečná cestovatelka

Ač stále není jasné, jestli nejde o nevyrovnanou lhářku trpící stihomamem a chybí jednoznačný důkaz, Britové Sofii Clapham Kukralovou zatknou hned po jejím dalším přesunu – tentokrát do Palestiny, která je za války mandátním územím Velké Británie. V internaci krásná žena zůstane až do roku 1946. „Vzhledem k její kosmopolitní povaze, nedostatku skrupulí, až morbidnímu zájmu o špionáž, nezvyklým znalostem zbraní a vojenských záležitostí by Sofie v případě propuštění znamenala potenciální hrozbu, ať by byla kdekoli,“ konstatuje kontrarozvědka. Taková osoba by rozhodně neměla mít možnost potulovat se po Středním Východu.

TIP: Ženy špionky: Půvab ve službách rozvědky

V roce 1946 se Sofie Kukralová dostává na svobodu. Teprve za rok dojde k překvapivým zjištěním. V německých dokumentech je objeven agent Wilhelm Heinen, který se zmiňuje i o vyzvědačce kryté kódem R 37 49. Jde bez pochyby o Kukralovou. S ní se Heinen v červnu 1941 sešel v bazénu budapešťského hotelu Gellert. Byl totiž přesvědčený o tom, že se v Bombaji nacházejí zajímavé informace. Vyslal tam proto agentu Kukralovou, aby navázala kontakty a předávala odtud zprávy. Kvůli tomuto plánu se proto mladá žena seznámila s britskými občany Claphamovými. Díky adopci chtěla získat britský pas a tak i volnou cestu do Indie. Tento záměr ale nevyšel, adopce nikdy nebyla posvěcena úřady, britské občanství bylo Kukralové odepřeno a její vyzvědačská kariéra skončila místo na vrcholu slávy v palestinském vězení.

Poslední zprávy o krásné vyzvědačce

Sofie Clapham Kukralová se britskou občankou nikdy nestala. Adopce nebyla uznána a ona tak zůstala československou občankou. Když se v roce 1947 objevily nové skutečnosti, potvrzující, že kráska skutečně byla do vyzvědačství zapojena, byla Sofie stále ještě v Palestině, kde se snažila od britských úřadů získat zpět svůj československý pas. Odmítla jakoukoliv spolupráci s Wilhelmem Heinenem.

Poslední zprávu o ní jsou z března 1951, kdy se Kukralová vrátila do Británie. Britská tajná služba nic nenamítala, je tedy pravděpodobné, že se Sofie definitivně vzdala svých špionských ambicí. 

Barbara Ann a Eric Kirshenblattovi si koupili dům v poklidné torontské čtvrti Forest Hill. Když se před třemi lety pustili do rekonstrukce, čekalo je překvapení v podobě žaloby od jejich sousedů. Ti tvrdí, že se při rekonstrukci inspirovali jejich domem, který stojí ve vedlejší ulici. 

Za porušení autorských práv a související škody požadují Jason a Jodi Chapnickovi po Kirshenblattových pořádný balík – 1,5 milionu dolarů jako náhradu vzniklé škody, 20 tisíc dolarů za porušení autorských práv a rovný milion dolarů pokuty. Současně žádají, aby soud nařídil sousedům změnit vzhled rekonstruovaného domu tak, aby se již nepodobal domu Chapnickových.

Podle Jasona Chapnicka je inspirace jejich domem více než zřejmá a dokládá to řadou fotografií. „Náš dům byl jedním z nejznámějších v Cedarvale a Forest Hill a jezdili jej obdivovat lidé z širokého okolí. Tím, že jej Kirshenblattovi zkopírovali, snížili cenu našeho domu,“ říká Jason.

Kirshenblattovi s obviněním nesouhlasí a tvrzení o inspiraci domem sousedů považují za absurdní. „Náš dům je postavený v tudorovském stylu, podobných domů existují desítky,“ odmítá vinu Eric Kirshenblatt a své tvrzení dokládá snímky z magazínu Canadian Homes and Gardens.

Aby toho nebylo málo, Kirshenblattovi svůj zrekonstruovaný dům prodali za 3,5 milionu dolarů, což je téměř o 2 miliony více, než za kolik jej původně pořídili. „Prostě náš dům ukradli a ani v něm nebydlí,“ kroutí hlavou nad chováním sousedů Jason Chapnick.

Kuriózní soudní spor nakonec po třech letech dospěl k mimosoudnímu vyrovnání, otevřel ale zároveň otázku autorských práv v architektuře.