Zvuky klávesnice, klikání myši, šustění papírů nebo šum hovoru kolegů: Pro ty, kdo pracují v kanceláři, jde o běžné zvuky – pro inženýra Microsoftu LaSalleho Munroea, jenž má na starost správu vůbec nejtiššího prostoru na Zemi, však nikoliv. Sám přitom v laboratoři příliš často nepobývá, neboť uvnitř panují podmínky, které lidé nevnímají nijak příznivě: „Pokud tam za sebou zavřete dveře, čeká vás velmi zvláštní zkušenost. Když zadržíte dech, uslyšíte údery vlastního srdce i jak vašimi žilami proudí krev. Osobně moc často sám za zavřenými dveřmi nezůstávám,“ vysvětlil Munroe pro BBC.

Šumění molekul 

Jedinečná komora sloužící jako superpřesná audiolaboratoř se ukrývá v kampusu Microsoftu ve státě Washington, přesněji řečeno v přízemí budovy číslo 87. Technologický gigant ji nechal vystavět pro testování svých výrobků a dnes se tam zvukově analyzuje celá řada jeho produktů, včetně řady Surface computers, herních konzolí Xbox nebo brýlí HoloLens pro rozšířenou realitu.

Titulem nejtiššího místa světa se laboratoř pyšní od roku 2015, kdy v ní odborníci naměřili zvukovou hladinu −20,6 decibelu (dB), což je vskutku unikátní hodnota. Jen pro srovnání: Lidský šepot má asi 30 dB a normální dýchání někoho v naší blízkosti zhruba 10 dB. 

Rekord je ovšem specifický i proto, že se blíží nejnižší hranici bezhlučnosti, jakou jsme – mimo vakuum – vůbec schopni vytvořit. „Jen pro představu: Takzvaný Brownův pohyb, kdy do sebe náhodně narážejí molekuly vzduchu, je ‚slyšet‘ přibližně na hladině minus dvacet tři decibelů. Větší ticho již vyvinout nelze, a dostáváme se tak na hranice fyziky,“ vysvětluje Hundraj Gopal, hlavní inženýr projektu a technologický otec tiché komory. Pro lidské ucho se výše uvedená hodnota samozřejmě nachází hluboko pod úrovní slyšitelnosti, jež pro nás činí 0 dB.

Neslyšně přistávající tryskáč 

Anechoická komora, jak se prostor také nazývá, se nachází v srdci šesti cibulovitě se překrývajících stěn o tloušťce až 30 cm, což pomáhá dokonale tlumit ruchy z vnějšího světa. Navržení a výstavba místnosti trvaly týmu Microsoftu téměř dva roky a jen výběr vhodné lokace a vyhovujícího objektu zabral přes osm měsíců.

Komora tvoří krychli s délkou hrany 6,36 m a v podstatě nemá pevnou podlahu, ale „pluje“ na 68 tlumivých pružinách, namontovaných na samostatné základové desce. „Znamená to, že místnost nikdy nemá přímý kontakt s okolními budovami,“ vysvětluje Gopal. Všude po stěnách se nacházejí zvukotěsné pěnové klíny, které prostor dokonale akusticky izolují. Pokud by například přímo před budovou přistávalo letadlo, znělo by to uvnitř tohoto tichého bunkru asi jako lehký šepot.

Nesnesitelná lehkost ticha

Na dokonalém odhlučnění se však podílí řada dalších faktorů: „Tajemství je v čase a energii, kterou jsme věnovali úpravě izolací, v umístění těsnění do dveří, ve speciální technologii přívodu vzduchu nebo v rozložení kabelů. Vytvořili jsme hodně jedinečných řešení,“ dodává Gopal.

Než před dvěma lety zaklepali na dveře tehdy nové audiolaboratoře úředníci z Guinnessovy knihy rekordů, pyšnily se titulem nejtiššího místa planety Orfield Laboratories v Minneapolisu. Tamní rekord ovšem činil „pouhých“ −9,4 dB.  

Pobývat na nejtišším místě světa překvapivě není tak příjemné, jak by s mohlo zdát. Gopal, který komoru pravidelně zpřístupňuje návštěvníkům, má s jejich negativními zážitky bohaté zkušenosti: „Někteří chtějí pryč už za pár sekund. Říkají, že tam prostě nemohou vydržet. Takový pobyt není příjemný téměř nikomu. Uvnitř například slyšíte, jak lidé na druhé straně místnosti dýchají, jak jim kručí v žaludku. Určitý počet jedinců dokonce trpí závratěmi,“ vyjmenovává Gopal. Někteří návštěvníci navíc trpí halucinacemi, panickými záchvaty nebo i zvracejí. 

V bunkru bez ozvěny 

Ve světle faktu, že se většina z nás snaží uniknout před každodenním hlukem co možná nejdál, to zní možná paradoxně. Vysvětlení však přináší psycholog Peter Suedfeld z University of British Columbia: „Jsme zvyklí, že každý zvuk z okolního světa vytváří malou ozvěnu. V takových místnostech ovšem echo chybí. Je to podobné, jako když vejdete do úplně temné místnosti: Nejprve nevidíte nic, ale po čase si vaše oči zvyknou.“ 

V „chrámu ticha“ pak najednou slyšíme, jak nám vržou klouby, buší srdce, krev protéká žilami nebo jak nám jemně šumí v uších. Navíc máme tendenci vnímat sebemenší zvuk velmi intenzivně. Podle Gopala sice existují i jedinci, kteří pobyt pociťují jako jakýsi meditativní zážitek, jde však jen o malé procento návštěvníků. Otec tiché komory zároveň dodává, že tam zatím nikdo nevydržel déle než hodinu – a navíc se jednalo o získání peněz pro charitu. „Myslím, že pokud by člověk v místnosti strávil příliš mnoho času, zbláznil by se.“ uzavírá Gopal. 

Učiliště robotů 

Praktické využití nejméně hlučného místa planety je ovšem zcela jiné než poslouchat vrzání kloubů či proudění krve v žilách. Inženýři Microsoftu tam testují zvukové vlastnosti různých elektronických zařízení: Detekují například jemné vibrace, které vytvářejí kondenzátory na deskách elektrických obvodů, jimiž prochází proud. Právě takové vibrace mohou totiž na desce způsobovat nepříjemné „bzučení“, které pak zákazníci vnímají negativně. Analyzují se tam ovšem i další součásti počítačů, jež mohou potenciálně vyvolávat nežádoucí zvuky: od zdroje přes ventilátor až po monitor při vyšším podsvícení. 

V komoře se přitom testují i zvuky, které počítačové komponenty naopak vydávat mají – například ruchy při psaní na klávesnici. Podle Munroea jsou uživatelé právě na tento zvuk velmi citliví a správné „vyznění“ pak rozhodne o potenciální koupi produktu. V anechoické komoře se analyzují také reproduktory, mikrofony a další výrobky extrémně citlivé z hlediska zvuku. Odborníci z Microsoftu tam rovněž nedávno začali testovat robota – přesněji řečeno umělou osobní asistentku Cortanu. V „komoře ticha“ se robotická pomocnice vybavená umělou inteligencí učí, jak lépe rozeznávat lidský hlas. 

Katarská hnutí (z řeckého “katharos” – očista), která si na počátku 13. století předsevzala duchovní obrodu římsko-katolické církve, byla trnem v oku papeže Innocenta III. (1198–1216). Zatímco dříve bylo katarů, albigenských, valdenských a podobných odpadlíků od víry jen pár, na počátku 13. století již ovládli města jako Carcassonne, Béziers a celý kraj Languedoc.

Zatočit s kacíři, kteří svými rozkladnými a pochybovačnými tezemi nahlodávali duše pokojných a desátky odvádějících oveček, se proto muselo skutečně radikálně. Už nestačily mučírny inkvizice, obludné soudní procesy a planoucí hranice. Hořet měla celá města. A tak papež proti katarům vyhlásil křížovou výpravu…

Trestná výprava si žádá hlavy kacířů

Křižácké vojsko, tvořené rytířskou šlechtou ze severních provincií a několika tisíci routiers, neboli námezdných žoldáků, se na začátku června 1209 zformovalo v Lyonu. Kataři stále bláhově doufali v pokojné řešení a jejich mluvčí, vikomt Raymond Roger Trencavel (1185–1209), se pokoušel dojednat možnosti smíru s křižáky v Montpellier. Ti ho ale nepustili ani do jednacího sálu.

Vikomt sice dokázal uprchnout a stačil varovat obyvatele Béziers, ale za patami mu už pochodovalo křižácké vojsko. Vedl ho papežský legát Arnaud Amalric (115–1225), muž neúprosný a neznající slitování. „Vydejte dobrovolně ihned všechny kacíře k potrestání a já ušetřím vaše město!” zvolal na obránce na hradbách, zatímco jeho muži se již chystali k dlouhému obléhání.

Žoldnéři se v krvavém řemesle vyznají

Renaud de Montpeyroux, bézierský biskup, se ještě jednou pokusil zachránit zoufalou situaci a nabídl křižákům 222 hlavních představitelů katarského hnutí ve městě. Výměnou za zachování míru.

Nepochodil u křižáků, ani v Béziers. Katarské město se dobrovolně nechtělo vzdát. Den na to, 22. června 1209, tak došlo k jednomu z největších masakrů civilního obyvatelstva ve středověku.

Spustila jej malá potyčka u výpadové branky. Kolem ní šmejdili obránci, zvědaví na to, jak probíhají stavební práce v táboře obléhatelů. Nechali se ale zaskočit hlídkou žoldnéřských routiers. Ti na nic nečekali a prosekali si zmatenými obránci cestu až za hradby.

Nepomohl ani azyl katedrál

Dobře zásobené Béziers, s pevnými hradbami, důmyslným systémem věží, strategicky posazené na „ostrově“ obtékaném řekou Orb, mohlo vzdorovat celé měsíce. A teď, po jediném dni, otevřeli routiers jeho brány zevnitř. Zmatek byl dokonalý…

Žoldnéřské křídlo křižáckého vojska začalo rabovat město. Mečem a sekyrou padl každý, kdo se jim připletl do cesty. Vyvrátili i dveře dvou kostelů, kam se s křikem běželi schovat obyvatelé. Za chvíli bylo všude krve po kotníky.

Do hry následně vstoupili křižáčtí rytíři. Čekali mnohaměsíční obléhání a vpád do města takříkajíc zaspali. Rytíři byli z nastalé situace rozmrzelí a obávali se, že jim obyčejní žoldáci vyfouknou kořist před nosem. A tak neváhali – vjeli do do nikým nebráněného a poraženého města a dům od domu si vzali životy a majetek všech, kdo se jim připletl do cesty.

TIP: Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?

Arnaud Amalric, který měl možnost katastrofě zabránit, byl vůči utrpení obyvatel Béziers nekřesťansky imunní. Dvacetitisícové město, kde Kataři tvořili necelou třetinu obyvatel, mu posloužilo jako názorný příklad odplaty za odpor vůči papežskému stolci. Jedna jeho věta později vstoupila do dějin. „Zabijte je všechny, Bůh už si ty své pozná!”

Lidstvo každým rokem típne a zahodí okolo šesti bilionů cigaretových nedopalků. To dělá z nedopalků nejpočetnější typ odpadu na zemi. Nedopalky jsou přitom nejen nevzhledné, ale také škodí životnímu prostředí, oceánům i lidskému zdraví.

Nizozemský startup Crowded Cities se rozhodl problém s nedopalky řešit vránami. Nejde o nějakou temnou magii, jak by si někdo mohl myslet, nýbrž o důmyslné využití těchto mimořádně chytrých ptáků.

Vranní úklidové letky

Vrány jsou zvyklé žít ve městech mezi lidmi a očividně jim to dělá dobře. Zároveň jsou velice chytré a dovedou se naučit spoustu věcí. V Crowded Cities je chtějí vycvičit tak, aby sbíraly nedopalky, nosily je do speciálních odpadkových košů Crowbar, a dostávaly za to odměnu.

Zajímavý projekt v sobě pochopitelně ukrývá i jeden háček: Neohrožujeme vrány tím, že je necháváme sbírat nedopalky? Uznávaný odborník na krkavcovité ptáky, profesor John Marzluff, to komentuje překvapivě pragmaticky: „Nedopalky představují pro životní prostředí zásadní problém. Můžeme omezit počet strojů, které budou ptákům nabízet odměnu, můžeme také regulovat počet vycvičených ptáků. Pokud se ale pustíme do seriózního výzkumu, zda nedopalky vranám škodí, budeme si muset najít jiné řešení, jak se se záplavou cigaretového odpadu vypořádat. To je prostě realita.“ 

TIP: Proč vrány pořádají pohřby? Chtějí vylepšit vlastní šance na přežití

Podle nejčerstvějších dat lidé na celém světě spotřebují za jediný rok okolo šesti bilionů cigaret (6 000 000 000 000). Přibližně dvě třetiny, tedy 4 000 000 000 000 skončí jako odhozené nedopalky. Pro představu jde o množství, které by zaplnilo 2 500 000 olympijských plaveckých bazénů.

Lékařská pohotovost patří k nočním můrám řízení kosmických letů. Zatímco na Zemi je možné v několika minutách či desítkách minut dopravit pacienta do nemocnice, kde se mu dostane potřebné péče, na Mezinárodní vesmírné stanici si musejí astronauti vystačit s tím, co mají k dispozici. Tamní lékárnička je každopádně vybavena velmi nadstandardně, alespoň jeden astronaut na palubě má vždy lékařský výcvik a posádka může kdykoliv požádat o konzultaci experty na Zemi.  

NASA člení lékařskou pohotovost do tří tříd: Do třídy I patří například zhmožděniny, zatímco potíže třídy III – jako třeba krvácení do mozku nebo akutní zánět slepého střeva – vyžadují okamžitou evakuaci postiženého na Zemi. Astronaut se na rodnou planetu vrací v transportní lodi Sojuz, spolu se zbývajícími dvěma členy „své“ posádky. Operační postupy umožňují v případě nejvyšší nouze oddělit Sojuz od ISS do tří minut; typicky pak od příkazu k evakuaci do přistání na Zemi uplynou asi 3,5 hodiny. Astronaut se tak může dostat do péče pozemní nemocnice za několik málo hodin od vzniku akutních potíží, jež nelze vyřešit na palubě stanice.

Historie odhalování zdroje Slunce, a tedy i ostatních hvězd, je dlouhá. Pravěké a starověké kultury si podobnou otázku zřejmě nepokládaly, neboť považovaly žhnoucí kouli na obloze za božstvo – například pro Egypťany šlo o oko boha Ra. Národy, jejichž duchovní život se točil kolem Slunce, bychom našli na celé planetě: kromě již zmíněných Afričanů třeba v Jižní a Střední Americe. Těmto civilizacím bylo nadmíru jasné, že bez slunečních paprsků by žádný život na Zemi neexistoval, a neochvějně si tak uvědomovaly jejich důležitost. 

Až vědecká revoluce, jejíž počátek můžeme klást do 17. století, se otázkou zdroje Slunce zabývala seriózně. Průlom přišel s ryze praktickým výzkumem – s parním strojem –, přičemž jeho konstrukce je jedna věc, a zlepšování jeho účinnosti věc druhá. K vylepšení funkce parního stroje bylo nutné pochopit fyzikální principy, které jej pohánějí. A tak zatímco mechanika těles se i zásluhou osobností jako Galileo Galilei či Isaac Newton nacházela ve velmi pokročilém stadiu a umožňovala třeba na dálku Slunce zvážit, termodynamika – zaměřující se na teplo a tepelné jevy, jakož i různé přeměny energie – stála teprve v počátcích. 

Ve 40. letech 19. století provedl Angličan James Joule sérii experimentů, při nichž dokázal měnit mechanickou energii na teplo, a prokázal tak souvislost mezi těmito dvěma formami energie. Němce Hermanna von Helmholtze to podpořilo v myšlence, kterou ve vědeckých kruzích razil už nějakou dobu. Tvrdil, že mechanický pohyb, teplo i záření jsou jen jinými projevy téhož fyzikálního jevu, který označoval jako sílu. Helmholtzův koncept dal vzniknout dnešnímu pojetí energie, z jejíž znalosti lze odvodit mnoho informací o daném fyzikálním systému. Netrvalo však dlouho a bylo zřejmé, že známé zdroje energie – například spalování uhlí – jsou konečné. Co tedy pohání Slunce?

Příliš věkovitá hvězda

Skot John Waterston se velmi intenzivně zabýval určením stáří Slunce. Odhadl, že kdyby bylo zdrojem solární energie hoření chemických látek, třeba uhlí, musela by se naše hvězda asi za dvacet tisíc let proměnit v popel. Jenže to bylo v příkrém rozporu s geologickými nálezy, které přesvědčovaly vědeckou veřejnost, že Země – obíhající kolem Slunce – je stará alespoň několik milionů let. 

V roce 1853 tedy Waterston postuloval, že by naši hvězdu mohly ohřívat neustálé dopady meteoroidů, což představovalo faktické rozšíření myšlenky, kterou v roce 1848 publikoval Němec Julius von Mayer. Ani meteoroidy však problém neřešily. Jednak je jich ve Sluneční soustavě konečný počet, ale především by hmotnost naší hvězdy neustále rostla. To by se následně muselo projevit změnami v drahách planet, ale pozorování o ničem podobném nesvědčila. 

Filozofové se však již zabývali mechanismy vzniku Slunce. Němec Immanuel Kant a Francouz Pierre-Simon Laplace postulovali, že naše hvězda vznikla smrštěním obřího oblaku plynu – vyslovili tedy hypotézu, jež se z dnešního pohledu považuje za korektní. Na základě jejich práce von Helmholtz v roce 1854 prohlásil, že komprese plynu by mohla Slunce ohřívat a dodávat tak energii, kterou ztratí zářením do prostoru. 

Tuto myšlenku obhajoval Angličan William Thomson, známý jako lord Kelvin, ještě v posledním desetiletí 19. století. Na základě jednoduchých výpočtů usoudil, že Slunce nemůže být starší než asi 40 milionů let – přesně tak dlouho by totiž bylo možné dodávat energii mizející zářením. Fyzikové však opět narazili na tvrdohlavé geology a biology. Například v té době již známá Darwinova teorie o původu druhů vyžadovala, aby byla Země mnohem starší. Na konci 19. století měli geologové dostatečně solidní důkazy, že naše planeta vznikla před více než miliardou let, tedy nikoliv před 20–40 miliony, na něž by vystačil Kelvinův-Helmholtzův mechanismus. Bylo jasné, že soudobá fyzika nedovede tento rozpor vysvětlit jinak, než že zdrojem energie Slunce musí být něco ještě trvanlivějšího.

Jaderné štěpení?

První nástiny přišly ze zcela nečekaného směru. Americký geolog Thomas Chamberlin v roce 1899 navrhl, že by Slunce mohly pohánět nepoznané zdroje tepla atomární či ultraatomární povahy (dnes bychom použili spíše termín „subatomární“, tedy „menší než atomární“). Kelvin zmíněnou myšlenku v plném rozsahu zavrhl, ale objev radia v roce 1903, které se samo udržovalo na vysoké teplotě, dával Chamberlinovi zapravdu.

Pokračování: Proč Slunce svítí aneb Historie výzkumu slunečního záření (2.)

Britové Ernest Rutherford a Frederick Soddy tento jev záhy popsali jako radioaktivitu: atomy se samovolně rozpadají na jednodušší, přičemž suma hmotností produktů je menší než hmotnost původního atomu. Hmotnostní deficit se transformuje v energii podle Einsteinovy formule E = mc². Nebylo tedy překvapivé, když Rutherford navrhl, že by jaderné štěpení mohlo být dobrým zdrojem pro Slunce. Dnes víme, že to není možné, pro úplnost ovšem dodejme, že radioaktivní rozpad udržuje v roztaveném stavu nitra kamenných planet a v hvězdné říši se uplatňuje ve zbytcích po výbuších supernov.

Na počátku operace Barbarossa uštědřily německé oddíly Rudé armádě sérii drtivých porážek, které jim umožnily rychlý postup na východ, takže mohly už koncem června 1941 vstoupit do litevské metropole. Zde se Němci dočkali bouřlivého přivítání od místního obyvatelstva, které Hitlerovi vojáky vítalo jako osvoboditele od stalinistického teroru. Nacisté těchto nálad využívaly téměř až do konce války, tisíce litevských mužů vstoupily do divizí SS a účastnili se bojů se Sověty.

Propagandistické dobové video z Litvy a Lotyška 1941:

Hasičský sbor německého městečka Worms byl povolán k velmi netradičnímu případu: Majitel posilovny totiž nahlásil, že jednomu z klientů uvízla v závaží o hmotnosti 2,5 kg „velmi choulostivá část těla“. Nemluvil sice přímo o penisu, nicméně na prsty je otvor v závaží příliš široký a na zbylé tělesné partie zas moc malý.

TIP: Čínský mnich odtáhl osmnáctitunový autobus pomocí svého penisu

Záchranáři se pokoušeli pohlavní orgán vyprostit dlouhé tři hodiny, ale nakonec museli kotouč rozbít pomocí brusky a vibrační pily. Nešťastník putoval do nemocnice a hasiči na sociálních sítích rázně varovali další návštěvníky posiloven, kteří by si snad nevěděli rady se svým mužstvím.

V Antarktidě se náhle otevřela velká díra v ledu a nikdo přesně neví proč. Jde o takzvanou polynii, plochu bez ledu, která je obklopená souvislým ledem.

V tomto případě jde o monumentální díru o rozloze 60 tisíc kilometrů čtverečních, která je tím pádem větší než například Nizozemí. Objevila se v příbřežním šelfovém ledu, který pokrývá Weddellovo moře. Díra je vzdálená stovky kilometrů od volného oceánu a bez satelitních snímků bychom se o ní nejspíš vůbec nedozvěděli.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

V této oblasti nejsou podobné díry zase tak výjimečné. Tahle je ale největší od sedmdesátých let. Vědci ohledně vzniku díry podezřívají globální oteplování, ale mechanismus vzniku těchto děr zatím přesně neznáme. Na místo se teď vypraví robotičtí průzkumníci, aby našli odpovědi na otázky vědců.

Toho dne, 13. října 1972, vládla v kabině letounu Fairchild FH-227D skvělá nálada; třicítka mladých uruguayských ragbistů právě cestovala z domácího Montevidea do chilského Santiaga a těšila se na zápas. Legrácky létaly sem a tam, někdo zpíval, jiný si povídal s přáteli či členy rodiny, kteří se přidali k výletu. Tito mladíci však patřili nejen k výkvětu jihoamerických sportovců, ale současně i k budoucí elitě své země. V týmu Old Christians katolické Školy křesťanských bratří v Montevideu se totiž připravovali na světlé zítřky hlavně budoucí lékaři, právníci či architekti. 

Předehra inferna

Nikdo z celkem 45 lidí na palubě nepochyboval, že zanedlouho spatří ranvej chilského letiště. Kvůli špatnému počasí však dispečeři přerušili původně plánovaný dlouhý let jedním mezipřistáním v argentinské Mendoze. Čekalo se na zlepšení povětrnostních podmínek, jenže ani následující den nevypadal příliš nadějně. Vrtulový Fairchild FH-227D uruguayských aerolinek navíc postrádal dostatečný výkon tak, aby se dokázal vznést nad hustou a turbulentní oblačnost, která se nakupila nad štíty andských velehor. Pilot proto zvolil alternativní trasu podél pohoří a nakonec proletěl skrze údolí, které se otevírá mezi téměř sedmitisícovými vrcholy. Jenže ani tady nevládlo o nic vlídnější počasí.

Bujará zábava na palubě letounu utichla až ve chvíli, kdy se stroj zhoupl v prudké turbulenci a rychle ztratil výšku. Ačkoli pilot roztáčel motory na plný výkon, Fairchild ještě několikrát poskočil směrem dolů. Mladíci sledovali s hrůzou v očích, jak se okolo začínají míhat špičky čtyřtisícovek, až pravé křídlo zavadilo o jednu z nich a letadlo záhy dopadlo na tvrdou zem. Jen šťastná náhoda pak způsobila, že se vrak stroje v rychlosti 350 km/h neroztrhal na kusy (byť odpadla ocasní část, kvůli čemuž zemřelo sedm lidí), ale dopadl na svah hory, kde se po několika set metrové cestě zastavil. 

Vítejte ve zlém snu

Dvanáct nešťastníků zahynulo hned při katastrofě, dalších šest během následujících několika dní. Zbytek přeživších se náhle ocitnul v prostředí, kde teplota přes den nikdy nevystoupila nad -12 °C, přitom většina batohů a teplého oblečení zůstala nenávratně ztracena. Vyděšení pasažéři pak v troskách letounu nalezli jen několik čokoládových tyčinek a pár lahví vína. Nakonec se stáhli do torza trupu a očekávali záchranáře, kteří však ne a ne dorazit, neboť bílý stroj zůstával ve sněhové pustině pro letecký průzkum takřka neviditelný. A ačkoli trosečníci zavedli velmi úsporný systém přídělů, už za několik dní neměli nic k snědku ani k pití. Přitom jen tekutiny ztrácí organizmus v těchto nadmořských výškách až čtyřikrát rychleji než v běžných podmínkách. 

Nejpalčivější problém ovšem zmizel, když několik fotbalistů zhotovilo primitivní plechové trychtýře, do nichž sbírali vodu z roztátého sněhu na vnějším opláštění stroje. Jako mnohem složitější se ovšem jevil problém s jídlem. Mladík Nando Parrado, jemuž v troskách zemřela nejprve matka a poté i sestra a který později o svém zážitku napsal knihu Zázrak v Andách, popsal první dny o hladu takto: „Ve vysoké výšce jsou kalorické potřeby vašeho těla astronomické. Hladověli jsme, bez jakékoli naděje najít jídlo, přesto jsme stále dokola přehrabovali trosky. Zkoušeli jsme jíst kusy kůže, které jsme vytrhali z nalezených kufrů, ačkoli jsme věděli, že nám z nich bude špatně... Pokud jsme nechtěli sníst vlastní šaty, zbýval nám jedině hliník, plast, led a kamení.“

Po devíti dnech přišlo doslova hladové šílenství: Všem teď bylo jasné, že se musí posilnit, a to jakýmkoliv způsobem. Hluboce věřící mladíky z katolické školy představa kanibalismu přirozeně děsila, ale nakonec se přes největší moderní lidské tabu přenesli. „Byli jsme čtyři,“ popsal situaci Parrado. „Každý z nás držel žiletku nebo ostré kusy skla. Začali jsme opatrně rozřezávat oblečení z mrtvoly, na jejíž tvář jsme se nemohli ani podívat. Pak jsme pokračovali a  zmrzlé proužky masa odkládali na kus plechu. Nakonec jsme se konečně odhodlali a každý snědl kousek.“ Tři dny poté se z rádia vyproštěného z trosek dozvěděli, že veškerá pátrání skončila. 

Zoufalá cesta

Pojídání přátel anebo členů rodiny však ještě nepředstavovalo zdaleka to nejhorší. Po šestnácti dnech se na vrak letounu a nouzový přístřešek v jednom sesypala mohutná lavina. Osazenstvo trupu se doposud střídalo při spaní tak, aby na každého zbyl alespoň někdy „luxusní“ prostor v chráněné části kabiny. Ostatní se museli spokojit s děravým a profukujícím místem na jejím okraji. A k těmto trosečníkům se obrátilo štěstí definitivně zády, neboť zával nepřežili. Ostatní po prvotním šoku prorazili trubkou otvor do vrstvy sněhu, takže získali přívod čerstvého vzduchu. Avšak vyhrabání zbylých „šťastlivců“ trvalo plné tři dny, během kterých přeživší snědli těla mrtvých přátel, s nimiž ještě před pár hodinami sdíleli naději, smutek i obavy. 

Stále zoufalejší skupina si uvědomovala, že jediná naděje k záchraně povede skrze vlastní iniciativu. Téměř dva měsíce po pádu letounu se proto vydala na cestu trojice nejsilnějších mladíků, z nich jeden byl právě Parrado. Po strastiplném desetidenním putování, při kterém několikrát téměř umrzli (a jeden z nich se vrátil nazpátek), však vytrvalci objevili cestu do údolí. Psal se 21. prosinec 1972 a mladíci natrefili na místního arriera, tedy přepravce nákladů na hřbetech mul, který obratem zalarmoval policii a armádu. 

Dva dny poté na místě neštěstí přistály dva vojenské vrtulníky, které postupně odtransportovaly zbývajících 14 lidí, čímž skončila jedna noční můra. Média však kromě radostných ovací nezapomněla patřičně rozebrat kanibalskou epizodu a z uruguayského příběhu o přežití se doslova přes noc stala jedna z moderních legend. Přeživší však našli široké zastání též u rodin „snědených“ přátel a nakonec se jim dostalo i rozhřešení v podobě utěšujících slov a rozhřešení od samotného papeže.

Málo výživné maso 

Je totiž nesporné, že bez pojídání mrtvých by katastrofu nepřežil jediný trosečník, což vzaly na vědomí i církevní autority. Jako limit pro přežití bez jídla (avšak s dostatkem vody) se v příručkách nejčastěji uvádějí dva měsíce. Po tuto dobu člověk spotřebovává zásobní tuk a poté i vlastní svalstvo. K dlouhodobému spalování svalových bílkovin dochází při poklesu pod určitou hranici příjmu energie, která je ovšem individuální; špičkový atlet má tuto hranici podstatně výše než gaučový povaleč. Pro orientaci ale lze použít hranici pěti set kalorií, která se využívá při stanovení přísných redukčních diet pro extrémně obézní pacienty.

TIP: Jak se žije lidem, pro které je kanibalismus životním stylem

Jakmile lidské tělo klesne pod tuto hodnotu, začne se doslova ztrácet před očima. V kritických situacích je proto dobrý jakýkoliv zdroj jídla, avšak samotné lidské tělo není nikterak zázračný zdroj síly a vitality. Biolog James Cole z britské univerzity v Brightonu si dal tu práci a změřil výživnost našich orgánů i svalů. Například z 0,5 kg srdce dostanete pouze 650 kalorií, z dvou kil jater pak asi 2 600 kalorií. To však není mnoho.

Přitom poměr energie získané z půl kila čistého svalu vychází pro lidské tělesné schránky ještě hůř, neboť z něj vytěžíte asi 650 kcal – kdežto z té samé porce z divokého kance získáte skoro trojnásobek.

Nevýživný kanibalismus

Kanibalismus, praktikovaný nikoli z nutnosti, ale jako dobrovolná volba (třeba u některých divokých kmenů na ostrovech Papuy-Nové Guiney), není tedy nijak výhodný. Drsně, avšak výstižně řečeno platí, že zabít a sníst prase je i na těchto tropických ostrovech energeticky mnohem výhodnější, navíc pašík obvykle nebude mít tendenci bránit se zkonzumování se zbraní v ruce.

Dodejme, že o upraveném lidském mase koluje obecné přesvědčení, že chutná jako kuřecí. Podle praktikujících kanibalů se ale skutečné drůbeži (nebo jeho obdobě v podobě nelétavého ptáka kasuá­ra) jednoduše nevyrovná. Lidojedství má tedy v historii skoro vždy jiný než praktický důvod, který obvykle souvisí s vírou v přenos síly poraženého nepřítele do těla vítěze. 

Německé jednotky pod velením generálplukovníka von Leeba začaly jako první obsazovat oblast Pošumaví. Českoslovenští vojáci museli tento prostor předem vyklidit, a aby se obě strany vyhnuly ozbrojeným incidentům, uzavřely ve večerních hodinách 30. září 1938 v Berlíně dohodu o pohybech pro 1. říjen a následující dny. Tato dohoda vytyčovala tříkilometrové neutrální nárazníkové pásmo mezi armádami Československa a Německa. Menší odloučené československé jednotky mohly ustoupit i s materiálem a výzbrojí, ale pochopitelně pod dohledem německých vojáků. Do 10. října pak nacisté obsadili i zbývající tři pásma území v Čechách, na severní i jižní Moravě. Na obsazování dohlíželi britští, francouzští a italští vojenští pozorovatelé s úkolem informovat berlínský mezinárodní výbor i československou vládu o jeho průběhu.

Bez jediného výstřelu?

Dodnes panuje představa, že československá armáda i další ozbrojené složky nevypálily roku 1938 ani ránu a vše bylo vyklizeno bez boje. Jenže realita vypadala poněkud odlišně. V pohraničí docházelo ve dnech předcházejících podpisu Mnichovské dohody k četným ozbrojeným střetům, z nichž některé byly poměrně rozsáhlé. Impulzem k nim se stalo povstání sudetských Němců vyvolané agresivním Hitlerovým projevem na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku 12. září 1938. Projev byl vysílán rozhlasem a po jeho ukončení zahájili henleinovci rozsáhlé nepokoje, které zasáhly desítky měst a obcí. Během mnoha přestřelek zahynula řada československých četníků, příslušníků finanční stráže i státní policie.

O den později bylo ve 12 pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo a k potlačení nepokojů nasazena armáda včetně tanků a letounů. Povstání se sice podařilo potlačit, ale ozbrojené incidenty pokračovaly v pohraničí s menší intenzitou dál až do podpisu Mnichovské dohody a československá strana měla mrtvé prakticky každý den. Ani přijetí podmínek diktátu neznamenalo zastavení všech ozbrojených akcí a k nejrozsáhlejšímu střetu došlo počátkem října v Českém Krumlově.

Boj o Český Krumlov

Situace v tomto městě byla napjatá už řadu dní. Českoslovenští vojáci a policisté většinu Krumlova 30. září ovládli a v ranních hodinách 1. října vyčistili od povstalců centrum s přilehlými ulicemi. Příslušníci armády, četnictva a policie pak vytvořili kolonu, která ustupovala směrem na České Budějovice. Henleinovci je na několika místech napadli, přičemž byl zabit vojín Jan Boháč a dva četníci byli zraněni výbuchy granátů. Město poté zcela ovládli nacisté, kteří také zajali mužstvo dvou družstev SOS. To si však československé velení nechtělo nechat líbit a večer 1. října se v Budějovicích vytvořila úderná skupina pod velením kapitána Stejskala. Disponovala i třemi lehkými tanky vz. 34 a obrněným vlakem, který o den dříve úspěšně zasahoval ve Vyšším Brodě.

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Úkolem skupiny bylo vysvobození zajatců a také krumlovských Čechů, které henleinovci věznili. V neděli 2. října se jí podařilo projet krumlovským předměstím a pak dorazila k zabarikádované Budějovické bráně, kde došlo k prudkému boji. Tři tanky vystřílely během střetu přes 60 granátů ze svých děl ráže 37 milimetrů a úspěšně si vedl také obrněný vlak. Ten ostřeloval i zámek a jeho věž, protože Němci odtud na vojáky stříleli. 

K československým vojákům se seběhla řada místních Čechů a po rozkazu kapitána Stejskala k ústupu s nimi odjeli do Budějovic. Československá strana měla během bojů tři zraněné, ztráty Němců nejsou známy. Krumlov byl tímto bojem vážně postižen, hořelo nádraží, henleinovci zapálili četnickou stanici a domy některých českých majitelů. Další boje už neproběhly díky vyjednávání obou stran a město bylo nakonec 8. října 1938 obsazeno německou armádou.