Druhá polovina 30. let minulého století se ve většině evropských států nesla v duchu snah o zajištění hranic a státní suverenity vůči nacistickému Německu, které se netajilo záměrem revidovat výsledky první světové války. Francie zahájila výstavbu stálého opevnění na hranicích s Německem již v roce 1929, pozadu nezůstala Itálie a ani Československo, které mělo s Německem společnou hranici v délce více jak 1 500 km. Ta se navíc po anšlusu Rakouska v březnu 1938 prodloužila o dalších 558 km.

Kromě toho budovaly stálé opevnění i další státy, zejména Rumunsko, Jugoslávie, Polsko a Sovětský svaz. Po vzoru spojenecké Francie zahájilo Československo systematickou výstavbu pohraničního opevnění v roce 1935, tedy ve stejném roce, kdy Hitler v Německu obnovil povinnou vojenskou službu. Plány na výstavbu čs. pevností doznaly v průběhu let několika změn, původní záměry byly postupně redukovány a od roku 1936 se kromě těžkých objektů začalo stavět také lehké opevnění, které mělo v podobě souvislých linií tvořit základní kostru čs. obranného systému.

Pátá kolona i pozorování

Němci, kteří ještě v roce 1936 sami opevňovali svoji hranici s ČSR proti případnému útoku, bedlivě sledovali a vyhodnocovali výstavbu čs. pohraničního opevnění. Využívali k tomu především rozsáhlé sítě informátorů především z řad německých obyvatel Sudet, dále prováděli pozorování míst výstavby z vlastního území a využívali také letecké snímkování. S rostoucí silou Wehrmachtu se jeho štábní důstojníci začali intenzivněji zabývat způsoby, jak čs. pevnosti překonat pokud možno rychle a s malými ztrátami. Na začátku roku 1938 proběhlo v Německu přísně tajné štábní cvičení, které simulovalo válku s Československem během léta 1938. Při něm se již Němci museli vypořádat (zatím jen „papírově“) s průlomem vybudovaného opevnění.

Právě v dokumentech popisujících toto cvičení se lze poprvé blíže seznámit s taktikou, kterou hodlal Wehrmacht použít v boji proti čs. pevnostem. Je potřeba si uvědomit, že v první světové válce probíhaly těžké boje o fortová opevnění, jako byl například Verdun, jenže s dobýváním moderních obranných linií neměla na konci 30. let zkušenosti žádná armáda na světě. Pro případ války s Československem tak Němci museli hledat různé možnosti a způsoby, jak se s těmito obrannými stavbami co nejlépe vypořádat.

Moment překvapení

Nasazení jednotek Wehrmachtu proti čs. opevnění je nutno chápat v kontextu celé plánované útočné operace, jejíž zásady byly rozpracovány ve směrnicích Fall Grün z května 1938. Základ úspěchu měl spočívat v momentu překvapení a rychlosti provedení celé operace, čehož se nedalo dosáhnout po regulérní mobilizaci v Německu. Ta by totiž plány Wehrmachtu odkryla a umožnila také čs. armádě povolat záložníky. Němci tedy počítali s tím, že v prvních dnech konfl iktu nasadí takzvané urychleně připravené jednotky v podobě předem vybraných pěších pluků nebo jejich části posílených o jednotky dělostřelectva, protitankové obrany, ženijního zabezpečení a případně tankového vojska.

Více o těchto zesílených prvosledových formacích uvádí již zmíněná směrnice Fall Grün z května 1938: „Účel těchto úderných jednotek Wehrmachtu musí být v tom, že na početných místech a v operačně vhodných prostorech vpadnou do linie českého opevnění, prorazí je, nebo zneškodní z týlu. Pro úspěch akce má význam spolupráce se sudetoněmeckým příhraničním obyvatelstvem, přeběhlíky z československé armády, parašutisty nebo leteckými výsadky a sabotážními jednotkami.“

Nenápadný úder

Němci předpokládali, že přibližně do 4–7 dnů od zahájení útoku dorazí na frontu hlavní armádní síly postavené po všeobecné mobilizaci v Německu. Aby byl zajištěn jejich co nejrychlejší postup do čs. vnitrozemí, měly prvosledové útvary připravit na vhodných místech průlomy do obranných linií a zajistit je proti případným protiútokům.

V druhé polovině září 1938 byly u předem určených jednotek vytvořeny takzvané Übungstruppen neboli cvičné jednotky. Jednalo se o již výše uvedené urychleně připravené formace, skrytě posilované záložníky povolanými na cvičení. Tyto útvary prováděly přibližně od 20. září polní vojenská cvičení v oblastech sousedících s ČSR a postupně se měly přisouvat do blízkosti státní hranice, kterou by pak v určený den (takzvaný X-Tag, kdy měla být v Německu nařízena mobilizace) překročily, a zahájily útok.

V souladu se směrnicemi Fall Grün začaly již od května 1938 štáby určených armádních sborů rozpracovávat způsob nasazení jednotek pro první dny války s Československem. Nedílnou součást těchto příprav představovaly rovněž plány na boj s čs. opevněním. Němci pro tyto účely počítali s nasazením speciálních úderných skupin se zvláštní výzbrojí a výstrojí, které měly obdržet specifi ckou podporu pěchotních a dělostřeleckých zbraní. 

Je to zhruba rok, co v jihozápadní Číně zapnuli radioteleskop FAST. Se svým talířem o průměru 500 metrů je to největší radioteleskop s jednou anténou na světě.

Spuštění tak velkého a ambiciózního zařízení se neobešlo bez kontroverzí. Čínské úřady kvůli stavbě radioteleskopu přesunuli tisíce lidí a nejspíš s nimi nejednali v rukavičkách. Také to není tak dávno, co radioteleskop FAST usilovně sháněl odborníky, kteří by řídili jeho výzkum.

První pulzary na kontě FAST

Teď se podle čínského zpravodajství FAST blýskl prvními objevy. Údajně má na svém kontě tucty nových objevených kandidátů na pulzary. Několik z nich již potvrdil radioteleskop Parkes v Austrálii. Jedním z potvrzených pulzarů je J1859-01, který je vzdálený 16 tisíc světelných let a otočí se jednou za 1,83 sekundy. Jiný z těchto pulzarů J1931-01 je ve vzdálenosti 4 100 světelných let a jedna jeho otáčka trvá 0,59 sekundy.

TIP: Největší radioteleskop světa v Číně je teď oficiálně online

Astronomové objevili první pulzar v roce 1967. Dnes jich jen v Mléčné dráze známe asi 2 700. Od radioteleskopu FAST odborníci očekávají, že by mohl jejich počet zdvojnásobit.

U dlaždic a obkladů je důležitá přesnost – jak při jejich výrobě, tak i při jejich pokládce a jen zkušení obkladači si dokáží poradit se záludnostmi ne vždy dokonale přesných staveb. Na poněkud jinou strategii vsadil britský výrobce dlaždic a obkladů Casa Ceramica. Vchod do svého showroomu v Manchesteru firma vylepšila dlažbou, která budí dojem zvlněné podlahy. Jde pochopitelně jen o optický klam, výsledný dojem ale působí naprosto věrohodně. Ostatně za svůj počin získala Casa Ceramica oborové ocenění TTA Award.

Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný.
Rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů
a lije jako z putny.
Jak je ten podzim smutný.

Navzdory pesimistické strofě písničkáře Petra Skoumala z básně Podzim nám třetí roční období nechystá jen stále kratší, chladnější a méně radostné dny. Vděčnému pozorovateli připravuje nádhernou vernisáž fantastických ohnivých barev, kterou by přírodě mohli závidět i francouzští impresionisté. Ostatně i výše citovaný básník-písničkář dojem z úvodních veršů napravil v pointě své písně tvrzením, že krásně je vlastně pořád!

Kde se bere podzimní paleta

Zelené zbarvení listů je jak známo způsobeno chlorofylem. Ten v době vegetace zachycuje sluneční energii a pomocí fotosyntézy vytváří látky životně důležité pro stavbu a život rostlin.

TIP: Sekvoje a sekvojovce aneb Mrakodrapy mezi rostlinami

V listech ovšem není obsažen pouze zelený chlorofyl. V buněčných tělískách (chloroplasty) jsou přítomna i jiná barviva – žlutý xantofyl, fialový antokyan, červený karotin a další.

Jak zvolna končí léto, slábne sluneční aktivita a s ní i fotosyntéza. Právě v té době se začíná rozkládat i zelený chlorofyl, čímž se uvolňuje prostor pro žlutá a oranžová barviva (karotenoidy). Ta jsou proti rozkladu výrazně odolnější a zůstávají proto v listech i po rozkladu chlorofylu.

Zbytečné hýření?

Pestrá barevná paleta podzimních listnatých stromů je fascinující – od zlatavé, přes temně žlutou, zářivě oranžovou, červenou, cihlovou až po hnědou. Profesor John Shane z americké univerzity lesnictví v americkém Vermontu, který barvy podzimu po léta studuje, tvrdí, že žádné dva podzimy nejsou zcela totožné. Barvy totiž ovlivňují povětrnostní faktory, vlhkost půdy atd. Podle něj teplé a slunné dny, které se střídají s mrazivými nocemi, napomáhají oslnivě rudé barvě na listech některých druhů stromů.

Paul Schaberg, výzkumný fyziolog rostlin americké lesní správy ve Vermontu, bádá nad hádankou, proč stromy posílají na podzim do listů množství cukrů a dalších živin (např. dusík), když by bylo logické, aby jimi před zimním obdobím spíše šetřili. (Toto dělají pouze některé druhy stromů; hádanka ovšem dosud nebyla uspokojivě zodpovězena.) Vědci se domnívají, že antioxidanty působí v listech jako přirozená ochrana proti námrazám, proti slunečnímu žáru i jako prostředek odpuzující hmyz. Vyslovili i hypotézu, že se stromy snaží, aby se jejich listy udržely na větvích co možná nejdéle a získaly tak dostatek energie pro dlouhou a tuhou zimu.

Barevná chlouba, nebo obyčejná opatrnost?

Na podzim proudí do listů i antokyany – pigmenty rozpustné ve vakuolách některých buněk. Italský vědec Marco Archetti vyslovil odvážnou teorii: stromy barvami demonstrují svou sílu, zdatnost a zdraví. Vysílají tak barvami podobné optické signály jako například pávi pomocí svého ocasu. Strom prý tak hmyzu říká: „Jsem zdravý a silný, když do mě nakladeš vajíčka, zvládnu nasyntetizovat dost látek, abych tvé larvy zničil! Vyber si slabšího, hmyzáku!“

Fyziolog rostlin William Hoch z Univerzity Wisconsin – Madison vyslovil za svůj vědecký team jiný názor: „Objevili jsme, že pigment chrání listy před nadměrným slunečním světlem během podzimního období. Pokud je tento cyklus narušen, stromu to neprospívá. Pokusné stromy, na nichž jsme pigment oslabili, trpěly o mnoho více poškozením systému fotosyntézy, až do té míry, že nebyly schopny obnovit ve svých listech důležité živiny. Pro tyto listy je tedy ochrana před sluncem mnohem podstatnější během podzimu než uprostřed horkého léta.“

Ještě trocha poezie na závěr

Pestrá paleta zářivých podzimních barev listnatých lesů, zahrad a parků, orámovaná ranní mlhou, je úchvatná. Mnohokrát jsem zažíval veselou podzimní bohoslužbu přírody v divukrásných hvozdech karpatských Bukovských vrchů na východním Slovensku na pomezí Ukrajiny a Polska. Souvislé porosty listnáčů jsou fascinující. Ale na podobný obraz narážíme na každém kroku, stejně jako na bláznivý balet padajících listů tančících ve svěžím říjnovém větru. Není divu, že podzim je vděčným námětem básníků. Jan Skácel o něm v Babím létu píše:

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem
kam a komu vstříc.

Kam za barevnými listy?

Na dech beroucí barevné divadlo narazíte na každém kroku. Stačí jen otevřít oči a dívat se. Každoroční podzimní představení je pro nás připraveno zadarmo. Važme si ho.

Teritorium hlavního města Austrálie je samostatný stát na území Nového Jižního Walesu. Na území o rozloze 10× větší než má Brno žije necelých 400 tisíc obyvatel. Cesta do nejbližšího obchodu tak může být pro některé z místních obyvatel pořádně dlouhá. Řešením pro dopravu potravin do odlehlejších koutů této části země by mohly představovat drony.

TIP: Nový rekord: Dron doručil zásilku na vzdálenost 156 kilometrů

Řada projektů přepravy zásilek s drony v dnešní době vzniká v hustě obydlených městských centrech. Drony mají ale potenciál uplatnit se i ve venkovských oblastech, které bývají hůře dostupné. V Africe například rozvážejí zdravotnický materiál, v Austrálii se drony nyní pokoušejí o rozvážku rychlého občerstvení.

Pilotní projekt má na svědomí společnost Alphabet, která je mateřskou společností Google. Firma se ve spolupráci s mexickým řetězcem rychlého občerstvení Guzman y Gomezdo, pustila do rozvážky burrito na území Nového Jižního Walesu. 

Jízda vlakem obvykle nebývá spojována s luxusem, pohodlím a přepychem. Existují ale vlakové soupravy, pro které to rozhodně platí. V takovém vlaku si můžete užít přepychové interiéry, perfektní obsluhu i pohádkové výhledy do exotických krajin. Cestování takovým vlakem je jako navštívit pohádkový hotel. Seznamte se s nejluxusnějšími vlaky dneška...

Stoupající počet lidí ohrožených rizikovým pitím odhalila nová studie, kterou nedávno zveřejnil magazín americké lékařské asociace. Vědci analyzovali zvyky týkající se pití alkoholu u 40 tisíc Američanů. První část výzkumu probíhala v letech 2002 a 2003, druhá pak o deset let později. Vědci zjistili, že tzv. vysoce rizikové pití – což je podle kritérií lékařů denní spotřeba alespoň čtyř piv, případně půl litru vína u žen a pěti piv, nebo 6 dcl vína u mužů, vzrostlo napříč populací z 9,7 % na 13,7 %.

TIP: Kde se pije nejvíce: Češi jsou pátí nejhorší na světě

Výzkum také ukázal, že mezi nejohroženější skupiny patří ženy, menšiny a starší lidé. Počet lidí holdujících rizikovému pití se mezi Afroameričany zdvojnásobil, mezi ženami je nárůst o 84 % a mezi seniory dokonce o 107 %. Podle Keitha Humphreyse, odborníka na drogovou politiku ze Stanfordovy univerzity, je jedním z hlavních důvodů zvyšujícího se počtu rizikových pijanů prudce se snižující cena alkoholu.

Pokud jde o průměrnou spotřebu alkoholu nejsou na tom Spojené státy (například v porovnání s Evropou) nijak špatně. Podle dat Světové zdravotnické organizace se v USA spotřebuje necelých 9 litrů čistého alkoholu na hlavu. V „alkoholu zaslíbeném“ Česku je to o 5 litrů více.

Pokud se někdy vypravíte na Saturnův měsíc Titan, určitě si nezapomeňte vzít deštník. Američtí vědci nedávno zjistili, že na tomto měsíci bývají každým rokem velice intenzivní bouřky. Jsou navíc mnohem častější, než jsme si původně mysleli.

Průtrže mračen na Titanu nejsou jako ty na Zemi. Povrch Titanu, kde panují teploty hodně hluboko pod nulou, skrápí metanový déšť. Během takové bouře ale naprší za jediný den na Titanu tolik metanu, že to odpovídá množství vody, které nedávno napršel hurikán Harvey na nešťastný Houston.

Extrémní srážky na Titanu

Jonathan Mitchell z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho kolegové odhadují, že se intenzivní deště objevují na Titanu každý zdejší rok a skutečně extrémní srážky asi tak jednou za 30 let. To je zhruba 30 krát častěji, než na Zemi.

TIP: V mořích na Titanu si nejspíš nezasurfujeme: Zdejší vlny prý nestojí za řeč

Badatelé svůj výzkum založili na klimatických modelech, s jejichž pomocí zmapovali klima na Titanu. Časté extrémní srážky podle Mitchellova týmu výrazně tvarují povrch Titanu. Potvrzují to i objevy náplavových kuželů, čili míst, kde se rozlévá prudce tekoucí kapalina, v tomto případě metan.

V Africe nežije zvíře, které by bylo lidem nebezpečnější než hroch. Vypadají jako líní pohodáři, kterým je všechno kolem jedno. Zdání ovšem klame. Rozzuřený hroch dokáže běžet nepříjemně rychle a tato zvířata mají v rámci dlouhodobých statistik na kontě víc smrtících útoků na lidi než kterýkoli africký predátor. Ani hrochům se ale smrt nevyhýbá.

Letos 2. října objevili správci v národním parku Bwabwata v jihoafrické Namibii mrtvého hrocha. Během pouhých pár dní se místní řeka Okavango zaplnila plujícími mrtvolami těchto mohutných a nebezpečných zvířat. Podle dostupných zpráv je mrtvých hrochů nejméně stovka. Přesný počet asi nebude možné zjistit, protože mrtvé hrochy požírají krokodýli.

Viníkem děsivých scén v Namibii by mohl být anthrax. Tato nebezpečná látka zabíjí rychle a v minulosti se již stalo, že podobným způsobem postihla hrochy. Anthrax se navíc mezi hrochy může snadno šířit kvůli jejich sklonům ke kanibalismu.

Image

Čtěte také

Zombie epidemie anthraxu z roztátých mrtvol sobů děsí Sibiř

Ostrov Zanzibar ležící u východního pobřeží Afriky byl na konci 19. století rušným střediskem mezinárodního obchodu, bohatnoucí především z obchodu s kořením a také s otroky. Zanzibar byl sice formálně nezávislým sultanátem, ale ve skutečnosti zde měli rozhodující slovo Angličané.

TIP: Neuvěřitelné války: Španělští vesničané proti celé Francii

Když 25. srpna 1896 náhle zemřel s britskou správou spolupracující sultán Hamid ibn Thuwaini ibn Said, chopil se moci převratem jeho synovec Khalid ibn Bargash. Toho britský konzul upozornil, že jedná v rozporu s uzavřenými smlouvami, ale Khalid varování ignoroval a rychle zmobilizoval 2 800 mužů, z nichž většina byli chabě vyzbrojení sloužící, kteří ale měli i několik kulometů Maxim. Samozvaný sultán disponoval i „námořnictvem“ – jachtou HHS Glasgow.

Konzulova válka

Zatímco Khalid opevňoval paláce, Britové vylodili na ostrově asi 150 námořníků, počítat mohli také s podporou několika stovek zanzibarských vojáků, jimž velel britský důstojník... Před přístavem se seřadilo pět britských lodí – tři křižníky a dva dělové čluny. Napětí stoupalo a britský konzul, vědom si toho, že sám nemůže vyhlásit samozvanému sultánovi válku, obrátil se telegraficky na ministerstvo zahraničí. Obratem mu sdělili, že může vydat povel k palbě na palác, pokud si „bude jist úspěchem“.

To už se psal 27. srpen ráno, do té doby vyklidily všechny civilní lodě přístav a britské ženy a děti byly přemístěny do bezpečí na paluby válečných lodí. Po vypršení ultimáta zahájily britské lodě palbu na sultánův palác. Posádka jachty Glasgow se pokusila o jakési hrdinství, když zahájila palbu na britské lodě, ty ji však okamžitě poslaly ke dnu. Válka skončila dobytím paláce jen čtyři desítky minut poté, co začala. Nový sultán jmenovaný Brity už měl značně okleštěné pravomoci.