1. Většina mozku „neleží ladem“

I vy jste někdy pravděpodobně slyšeli, že člověk běžně využívá jen 10 % své mozkové kapacity. Tato rozšířená nepravda má zřejmě původ v tvrzení amerického psychologa Williama Jamese, jenž na začátku 20. století prohlásil, že „průměrný člověk jen zřídka dosáhne byť jen malé části svého skutečného potenciálu“. Je záhadou, kdo k tomuto obecnému prohlášení přilepil velmi konkrétní desetiprocentní vzorec a vztáhnul jej přímo na mozek, ale faktem je, že obdoba citátu byla připisována například Albertu Einsteinovi.

Mýtu se chopila řada podnikavců, kteří přišli s množstvím knih radících, jak využít zbývajících 90 % potenciálu. Jenže lidský mozek nemá žádné nevyužité rezervy a nikdo by rozhodně nemohl žít jen s jeho fungující desetinou. Díky moderním přístrojům víme, že náš mozek stále pracuje bez ohledu na to, co právě děláme. Některé části jsou aktivnější, ale s výjimkou například mozku poškozeného nehodou se nedá říct, že by kterákoliv z jeho oblastí byla naprosto nečinná.

2. Žádné nové vrásky

Rozšířený mýtus tvrdí, že pokud se něco nového naučíte, přibude vám na mozku další záhyb. Je pravda, že lidský mozek je zvrásněný, což je dáno historickým vývojem rozumových schopností člověka. Když se lidé jako živočišný druh vyvíjeli, mozek se zvětšoval, aby dokázal pokrýt všechny vyšší funkce, jež nás odlišují od zvířat. Během tohoto dlouhodobého procesu se rostoucí mozek v naší hlavě „poskládal“. Pokud bychom vyrovnali všechny vyvýšeniny a prohlubně, zjistili bychom, že má zhruba velikost polštáře.

Na začátku lidského života v mateřském lůně je ovšem mozek hladký. Jak plod roste, zvětšuje se i mozek a v době, kdy novorozenec přichází na svět, má už tvarově zhruba stejný mozek jako kterýkoliv dospělý. Sečteno a podtrženo – v průběhu života člověku žádné další „vrásky na mozku“ nepřibývají.

3. Rozhodně ne největší

Navzdory tomu, že člověk nepatří mezi největší živočichy planety, má prý nejobjemnější mozek. Lidský mozek je skutečně velký – váží mezi 1 300 a 1 400 gramy. Existuje ale řada zvířat, která nás v tomto ohledu předčí. Například slon se pyšní zhruba pětikilovým mozkem a vorvaň je na tom ještě o tři kilogramy lépe. Na opačném pólu se nachází třeba aligátor (8,4 g) a spíše menší mozek mají i nesporně chytří orangutani (asi 370 g). Mozek malých ptáčků neváží víc než gram.

V kategorii velikosti však člověk jeden primát přece jen drží – relativní poměr mezi hmotností těla a mozku. Zatímco u ptáků je velikost mozku k tělu dána zhruba poměrem 1 : 220 a u většiny savců se závislost pohybuje kolem 1 : 180, u lidí se dostáváme k lichotivému číslu 1 : 50.

4. Mozart hlupáky nezachrání

V 50. letech 20. století přišel doktor Albert Tomatis s tvrzením, že poslouchání vážné hudby, konkrétně Mozartových skladeb, pomáhá při léčbě lidí s poruchami řeči a sluchu. Na to roku 1990 volně navázal výzkum Kalifornské univerzity vedený doktorem Gordonem Shawem. Ten pustil skupině 36 studentů jednu z Mozartových sonát a poté je nechal zpracovat IQ test. Podle Shawova tvrzení se po poslouchání Mozarta úspěšnost testovaných zvýšila průměrně o osm bodů. Zrodil se mýtus, že poslouchání klasické hudby zvyšuje inteligenci. Problém však je, že žádným jiným výzkumníkům se obdobné výsledky nepodařilo zopakovat.

5. Šedá mozková teorie

Často citované pořekadlo o šedé teorii a zeleném stromu života by se dalo parafrázovat v trochu nadnesené větě: „Mozek je šedý jen v lidských představách, ve skutečnosti hraje barvami.“

I když se totiž mozek často označuje jako šedá hmota, má ve skutečnosti také jiné barvy: vedle převládající šedé je to bílá, černá a červená. Bílá hmota se skládá z nervových vláken, která spojují buňky šedé hmoty. Takzvaná černá substance hraje klíčovou roli v řízení pohybu a je součástí bazálních ganglií. Zbarvení je dáno nahromaděním melaninu, jenž je zodpovědný i za tmavou barvu vlasů a kůže. Červená barva je v mozku zastoupena díky početným cévám. 

Když si bral stárnoucí šlechtic Heřmann Černín z Chudenic sedmadvacetiletou Sylvii Kateřinu, chtěl jediné - zplodit potomka. Přesto zůstalo i toto Heřmanovo manželství, v pořadí již třetí, bezdětné. Protože dítě nezplodil v žádném ze svých svazků, byl zřejmě nějaký zdravotní problém na jeho straně. 

Jak zplodit potomka

Problémem neplodnosti se ve středověku i v raném novověku zabývalo množství autorů z lékařského prostředí. Možnost neplodnosti nebyla vylučována u žádného z manželů, ačkoliv byla vina připisována častěji ženě. Jejím znakem měla být podoba pohlavních údů, kvalita semene muže (zda nebylo příliš horké nebo studené) či postava a barva pokožky ženy (bledost byla znamením nedostatečnosti k mateřství). Zda je žena plodná, mohlo být zjištěno např. vložením ječmene do její moči. Když do deseti dnů vyklíčilo, byla plodná.

Objevují se i rozličná vysvětlení neplodnosti (na vině mohla být např. touha ženy, a proto se dochovalo množství receptů na utišení její vášně, autoři spisů si byli ale také vědomi role, kterou při tom sehrával psychický stav ženy). Při její léčbě byl zdůrazňován především význam vhodného jídla (aby nenadýmalo) a pití, společné je i používání různých odvarů, mastí, tinktur a lázní. Ve středověku se objevují i vysloveně magické praktiky, jakými byly různé zaříkávací formule a amulety, které přetrvaly pravděpodobně ještě v 17. století.

TIP: Jak se léčila hysterie? Manželstvím, vymítáním nebo opiem!

Co se týče léků pro oba manžele, jednalo se většinou o odvar nebo prášek z nejrůznějších bylin a pro nás exotických přísad – drcených perel, vlčích varlat, sušené zaječí dělohy apod. Tyto léky měly být často kombinovány s lázní. Na konci některých receptů stála pak ovšem i zcela racionální rada v tom smyslu, že pro dosažení žádoucího účinku, by měla následovat „láska manželská“. 

Archeologové s potápěčským vybavením zaznamenali významný objev. V moři u severovýchodního Tuniska konečně nalezli dlouho ztracené starověké město, které bylo součástí římské říše.

Potápěči na dně moře objevili pozůstatky dávných ulic, památek a nádob z města, které neslo jméno Neapolis. Povědomě znějící název v překladu znamená „Nové město“ a v Římské říši ho nesla celá řada sídel.

Podle legendy tuto Neapolis na pobřeží severní Afriky pohltila obrovská vlna tsunami 21. července roku 365 našeho letopočtu, tedy již v závěru existence Římské říše. A vše nasvědčuje tomu, že se to skutečně stalo.

TIP: Co rozpoutalo zkázonosné vlny cunami během Minojské erupce?

U Kréty se tehdy odehrálo velmi silné zemětřesení a vlny tsunami zdevastovaly pobřeží Řecka, Kypru, Sicílie, Španělska, a také severní Afriky. Není divu, že tehdy pobřežní město Neapolis, které bylo centrem obchodu s rybami, možná nejvýznamnějším v celé Římské říši, zmizelo pod hladinou zdivočelého Středozemního moře.

Nová studie prokázala, že samičky hvízdalky pěnodějné (Engystomops pustulosus) se takto chrání před predátory. Dobře totiž vědí, že nejsou jediné, kdo pozorně naslouchá výrazným zvukům. Spolu s nimi číhají na méně opatrné hvízdalky i hladoví netopýři.

TIP: Metamorfózy studených obojživelníků aneb Rodinný život žab

Vedoucí výzkumu Karin Akreová z University of Texas navíc zjistila, že rychlý výběr partnera je řízen způsobem jeho milostného zpěvu. „Dámy“ si kupodivu nevybírají samečka vyluzujícího v jednotlivých intervalech největší množství „hvizdů“ a stejně tak ignorují samečky, kteří zakuňkají vždy jen jednou. Dávají jednoznačně přednost dvěma tónům. Čím déle samečci vyzpěvují, tím méně jsou však samičky vybíravé. Ze strachu, že kuňkání přiláká pozornost netopýrů, a také proto, že je čím dál těžší rozlišit volání jednotlivých samců, se často spáří s partnerem, kterého by si jinak nevybraly.

Dnes je nejpatrnější památkou na uctívání Radegasta slavná socha, která hledí z hory Radhošť. Opírá se však její umístění skutečně o historické kořeny? Možná. O Radegastově kultu na českém území nemáme přesvědčivé důkazy, pouze tradici a jisté indicie, které tuto možnost nepřímo potvrzují. Samotná Radegastova existence jako významného boha pantheonu západních Slovanů však reálná je. V porovnání s jinými božstvy, jejichž dávnou éru halí staletí, jsme o Radegastovi zpraveni o něco lépe od křesťanských kronikářů Thietmara z Merseburgu, Adama Brémského a Helmolda.

Jedna tvář, dvě jména

Centrem uctívání boha Radegasta, zvaného též Redigast či Radegost, se nacházelo v místě zvaném Retra v dnešním Německu, jež mělo ležet čtyři dny cesty od Hamburku. Zde stál na ostrově uprostřed jezera, v posvátném háji, dřevěný chrám kmene Ratarů. V základech stavby měly být uloženy zvířecí rohy, vnější stěny zdobily vyřezávané podobizny mužských i ženských božstev a uvnitř chrámu byly vztyčeny sochy, oděné do přileb a brnění, označené jmény. Kronikář Helmold také uvádí, že samotná Retra připomínala hrad s deseti branami, kam měli přístup pouze ti, kteří přišli obětovat nebo žádat věštbu. Toto místo se doposud nepodařilo lokalizovat.

Přední pozici mezi božstvy zaujímal sluneční bůh, uctívaný jako Redigast. Tak to alespoň uvádí Adam Brémský ve své kronice Činy biskupů hamburského kostela z 11. století. Toto místo i kult zdejšího boha byly však známy mnohem dříve. Bůh, kterého tu původně uctívali, byl totiž s největší pravděpodobností Svarožič, jeden z všeslovanských bohů, jenž vládl slunečnímu kotouči a zároveň měl pod palcem úrodu a plodnost. Místo, kde mu lidé přinášeli oběti a klaněli se jeho zlaté soše na purpurovém loži, se v oněch dobách zřejmě nazývalo Riedegost (Radegost). Tak o tom totiž referuje Thietmar z Merseburgu, který jako první popsal zdejší chrám a zmínil i jméno boha. Radegast to však nebyl.

Pochopitelně neznáme přesnou cestu, jak se stal ze Svarožiče Radegast. Mohla to být chyba Adama Brémského, který zřejmě vycházel z Thietmarova popisu, nebo postupem času stvořili nového boha sami jeho uctívači. A jisté není ani to, kdy k tomu mělo dojít. Jednoduše řečeno, máme příliš málo informací na to, abychom tuto záhadu rozuzlili. Faktem je, že stopy po uctívání Radegasta nacházíme na mnohem širším území a také za hranicemi dnešního Německa. Již ze 12. století jsou doloženy místní názvy připomínající Radegastovo jméno z okolí Lübecku, známe lokalitu Radegast v Lüneburku, Dolním Rakousku a v Haliči (Polsko) či českou Radhošť (Radgosť) u Vysokého Mýta a samozřejmě horu Radhošť v Beskydech. Zde si však opět nemůžeme být zcela jisti přímou souvislostí s bohem, jehož původně uctívali kdesi v Pobaltí.

Pohostinný válečník

Radegast, ať už měl jakýkoliv původ, byl bohem pohostinnosti. Původně však šlo o božstvo slumeční, které později získalo pod svůj patronát i válečnictví. Podobně jako u jiných pohanských božstev, keltských, germánských i slovanských, také Radegasta doprovázel posvátný kůň, jenž přebýval v posvátném chrámovém okrsku. Právě s jeho pomocí se vynášely věštby. Záleželo na tom, jakým způsobem kůň překračoval na zem položené kopí. Tento posvátný kůň vyrážel rovněž do bitev, což máme doloženo k roku 1068, kdy posvátné zvíře ukořistil biskup Buchard z Halbestadtu a na jeho hřbetě se z bitvy vítězně vrátil.

Radegast si žádal také oběti. Obvykle to býval hovězí dobytek nebo ovce. Avšak roku 1066, v souvislosti s povstáním proti zavádění křesťanství na pohanském území Slovanů, přinesli věřící k poctě boha Radegasta uťatou hlavu meklenburského biskupa Jana Skota, jenž byl rovněž biskupem z Glasgow. Zánik prastarého kultovního centra v Retře přišel o několik desetiletí později, ale žádné konkrétní datum nelze uvést. Musíme se proto spokojit s tím, že kult boha Radegasta zmizel v průběhu 12. století, nelze však pochybovat o tom, že v paměti lidí žil Radegast mnohem mnohem déle.

Ve vzdálenosti menší než světelný rok od supermasivní černé díry Mléčné dráhy se nalézají mladé hvězdy. Zatím ale nikdo neumí vysvětlit, jak se tam takové hvězdy mohly ocitnout.

Hvězdy vznikají zhroucením mračna kosmického plynu a prachu. Jenomže v těsné blízkosti centra Mléčné dráhy k tomu nemůže dojít. Gravitace černé díry to tam spolehlivě vyčistí dřív, než by tam nějaká hvězda mohla vzniknout.

Vedoucí výzkumu Maryam Habibi z institutu Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics v německém Garchingu tvrdí, že když se objeví nějaké hvězdy v těsné blízkosti centra Mléčné dráhy, tak se tam musely dostat odjinud. A k tomu potřebují čas. Jenomže zmíněné hvězdy jsou tak mladé, že by to nestihly. Nedává to smysl.

Záhada mladých hvězd v centru Galaxie trvá

Odborníci si původně mysleli, že by dotyčné hvězdy mohly jen „předstírat“ nízký věk. To se může stát, když dojde ke splynutí hvězd nebo když hvězda přijde o vnější vrstvu materiálu. Habibi a spol. ale hvězdy pečlivě prozkoumali a zjistili, že jsou skutečně staré maximálně 15 milionů let.

TIP: Hvězdy obíhající supermasivní černou díru potvrdily teorii Alberta Einsteina

Habibi s kolegy přiznávají, že to neumějí vysvětlit. Je to záhada. Vědci teď budou hledat nějakou novou teorii, která by mohla vysvětlit, kde se vzaly tak mladé hvězdy tak blízko u supermasivní černé díry.

Vše nasvědčuje tomu, že se blízké době budeme potkávat se stále větším počtem robotů. A nebudou jenom v továrnách a na úřadech, pravděpodobně se také vydají přímo mezi lidi. Nebudou to ale mít snadné.

Inženýři Massachusettského technologického institutu vyvinuli nového autonomního robota, který je vybavený soustavou pokročilých senzorů a také nejnovější umělou inteligencí. Robot se teď učí pohybovat v místech, kde je spousta lidí a zároveň dodržovat lidské společenské normy.

TIP: V MIT tisknou roboty, kteří odejdou ze 3D tiskárny po svých

Pokud se roboti chtějí pohybovat venku mezi lidmi, tak musí pochopit a zvládnout nejen komplikované prostředí, ale také pochopit chování a pohyby okolních lidí – a správě na ně reagovat. Jestli to čtyřkolový robot všechno zvládne, tak se stane významným mezníkem na cestě k plně automatizovaným robotům, kteří se budou pohybovat mezi námi.

Pálavská Stolová hora zaujme už z velké dálky téměř dokonale rovnou vrcholovou plošinou, která vysvětluje její jméno. Masiv tohoto vápencového bradla je zároveň středem národní přírodní rezervace s trochu krkolomným názvem Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen.

Dominanta ze dna moře

Celý hřeben Pavlovských vrchů se nad okolní rovinatou krajinu zvedá opravdu majestátně, čemuž vděčí za své geologické složení. Bloky vápenců, sedimentujících v druhohorních mořích kdesi na území dnešního Slovenska, doputovaly až na jižní Moravu a díky větší odolnosti vůči erozi tvoří nepřehlédnutelnou dominantu.

Relativně plochý vrchol je společný více kopcům, mimo Stolové hory (459 m n. m.) jej můžeme pozorovat třeba u nejvyššího vrcholu Pálavy – Děvína (550 m n. m.). Teorie jeho vzniku jsou různé, starší hovoří například o působení mořského příboje na hladině dávného moře, podle novějších jde o povrch zarovnaný v období pliocénu. Jednotlivá vápencová bradla ale byla rozlámána a různě nakloněna, takže dokonalá, na první pohled zřetelná rovina se zachovala právě jen u Stolové hory.

Přítomnost rozpustného vápence se odráží i v existenci krasových jevů – ať už povrchových, jako jsou různé škrapy, závrty a krasová okna – nebo jeskyní, které zde však dosahují délky jen v řádu metrů.

Nejsevernější výspa jižních druhů

Díky různorodému podkladu se v těchto místech vyvinulo i pestré druhové složení, které je závislé především na hloubce půdy. Do mozaiky rostlinných ekosystémů patří i společenstva skalních stepí, rostoucí na prudkých svazích. Rostliny v rozpukané skalní stěně využívají každou škvírku podobně jako trávy hlubších půd na rovnějších částech. Mezi tyto pionýrské druhy, osidlující nehostinná skalní stanoviště, patří například kostřava sivá, tařice skalní a tařice horská, hvězdnice zlatovlásek, pěchava vápnomilná nebo místní endemický poddruh hvozdík Lumnitzerův pálavský, jenž se vyznačuje množstvím fialových květů a omamnou vůní.

Na hlubších půdách rostou pro Pálavu typické „stepní“ druhy. Ty jsou však v rámci České republiky většinou vzácné a právě zde dosahují severní hranice svého rozšíření. Mimořádně příznivou lokalitou je Pálava pro koniklec velkokvětý. Na vůbec jediném místě u nás tady roste také šalvěj etiopská, jejíž populace v minulém desetiletí dosahovala pouhých několika desítek kusů. Díky záchrannému programu se s ní však dnes můžete setkat mnohem častěji. Zapomenout nesmíme ani na nádherné zlaté vlásky kavylů (kavylu sličného a kavylu Ivanova), žluté květy hlaváčka jarního, kosatce skalního písečného a prvosenky jarní, fialově kvetoucí koulenku rozprostřenou, diviznu brunátnou, hvězdnici chlumní nebo zvonek sibiřský. Zvláště chráněných druhů rostlin zde rostou zhruba čtyři desítky, cévnatých rostlin celkem na 500 druhů. Typické jsou také teplomilné keře – mahalebka obecná, růže šípková či svída krvavá.

Druhy jedovaté i ty ostatní

Neobyčejnému charakteru Pavlovských vrchů odpovídají i zajímavé živočišné druhy. Mezi těmi nejmenšími zde můžete narazit na jedny z nejjedovatějších zástupců české fauny. V prvé řadě je to stepník moravský, drobný pavouk, který byl popsán teprve v roce 2008. Samci tohoto druhu mají velmi výrazné červeno-černé zbarvení a dorůstají velikosti jednoho centimetru. Černé samice s oranžovou skvrnou na hlavě jsou pak zhruba dvojnásob velké. Pokud by vás stepník kousnul, dostaví se bolesti hlavy, horečnatý stav a zrychlený tep. Vzhledem k tomu, jak je pavouk vzácný a málo agresivní, je však tato možnost velmi nepravděpodobná.

Druhým jedovatým živočichem je majka fialová – výrazně zbarvený brouk, jehož velikost nepřesahuje čtyři centimetry. Jed tohoto druhu způsobuje při kontaktu s kůží puchýře a při požití v množství cca 30–40 mg je pro člověka smrtelný. Dříve byl v malých dávkách používán jako afrodiziakum. Mnohé druhy živočichů, například ptáků, jsou ale vůči toxinu rezistentní. Další živočišnou zajímavostí je nejdelší česká žížala Allolobophora hrabei, která může dorůst až půlmetrové délky.

Vzhledem k hlubinnému způsobu života ji ale nejspíš neuvidíte. Z ostatních pozoruhodných druhů je nemůžeme zapomenout na kudlanku nábožnou, stepníka rudého, žahalku žlutou či u nás se jen ojediněle vyskytující žahalku obrovskou. Dříve zde žila kolonie syslů, i v současnosti se můžete setkat s křečkem polním.

Rozhled z opevnění

Lidé využívali výraznou dominantu Stolové hory již odedávna. Už v době bronzové zde existovalo opevněné hradisko, a ve 13. stol. byl na sousedním Růžovém vrchu postaven hrad. Jeho zřícenina se zde z bílých skal tyčí k nebi dodnes. Dříve byl běžně označován jako Rossenstain, v souladu s názvem místa, kde byl zbudován. Dnes se zbylému opevnění téměř výhradně říká Sirotčí hrádek – podle jedné z větví rodu Wehingenů, kteří hrad postavili.

TIP: Drsné kouzlo střechy Evropy: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník

Plochý vrch i úpatí hory sloužily ještě na začátku 20. století jako pole nebo k pastvě dobytka či ovcí. Právě pastva účinně bránila invazi keřů a stromů na travnaté plochy a dnes jsou právě nálety agresivních druhů, jako je pajasan žláznatý či trnovník akát, hlavním problémem nejen této rezervace. Proto patří k managementu území i pravidelné kosení. S ohledem na hmyz se nekosí vše zároveň, ale ponechávají se nepokosené pásy či čtverce. Dřeviny jsou pravidelně vyřezávány a také zde probíhá občasná pastva.

I díky svému nádhernému výhledu je Stolová hora populárním výletním cílem a oblibu si s velkou pravděpodobností zachová i do budoucna.

Další osudy Hermanna Fegeleina jsou spjaty s působením v úzkém kruhu samotného Hitlera. Jako reprezentant SS a pobočník Heinricha Himmlera působil ve vůdcově štábu až do dubna 1945. Doslova na vlastní kůži pocítil i neúspěšný atentát plukovníka von Stauffenberga, ze kterého vyvázl s lehkým zraněním. Osobně se velice horlivě zajímal o detaily vyšetřování atentátu a pátrání po vinících.

Předchozí část: Hermann Fegelein: Švagr Evy Braunové byl Himmlerovým zlatým hochem (1)

Po vůdcově boku

Poslední válečné týdny pak sloužil v těsné blízkosti Hitlera v jeho berlínském bunkru. Začátkem roku 1945 spěla třetí říše nezadržitelně ke svému konci. Uvědomovali si to i někteří její čelní představitelé, mezi nimi také Heinrich Himmler, který se pokoušel sjednat separátní mír prostřednictvím představitelů švédské diplomacie. Když pak 28. dubna BBC oznámila, že Himmler učinil nabídku kapitulace, označil Hitler jeho jednání za „nejhanebnější zradu v dějinách lidstva“.

Zatýkání okruhu jeho spolupracovníků však začalo již o pár dní dříve a mezi zadrženými nechyběl ani Hermann Fegelein, který o vyjednávacích rozhovorech věděl. Proto z bunkru utekl, ale příslušníci Říšské bezpečnostní služby jej zatkli 27. dubna 1945 v jeho berlínském apartmánu. Byl oděn do civilních šatů a údajně se svou milenkou hodlal uprchnout do Švédska nebo Švýcarska. U sebe měl mít množství říšských marek a zahraniční měny, jakož i šperky, z nichž některé patřily Evě Braunové. Některé zdroje uvádějí, že byl značně opilý. Kromě toho se u něj našly dokumenty dokazující Himmlerovy aktivity ohledně sjednávání separátního míru.

Otazníky kolem smrti

Jak probíhaly poslední dny Fegeleinova života, dodnes s jistotou nevíme. Jisté je, že jej po zatčení převezli do Hitlerova bunkru. Führer nařídil zbavit Himmlerova protège všech hodností a původně ho chtěl převelet k Dobrovolnickému sboru Mohnke, v jehož rámci měl v bojích o Berlín dokázat svou loajalitu. Mnozí nacističtí pohlaváři se však domnívali, že Fegelein by opět utekl, proto Hitler rozhodl postavit ho před vojenský soud.

Následné verze o jeho smrti se značně rozcházejí. Podle jedné nebyl dostatečně při smyslech, aby se mohl před soudem obhájit, proto byl vojenský soud oddálen a Fegelein předán bezpečnostním orgánům. Sovětské zdroje naopak uvádějí, že vojenský soud vskutku zasedl, odsoudil ho k smrti a ještě 28. dubna večer jej měl zastřelit jeden z členů Bezpečnostní služby SD. Jeho tělo však nikdy nebylo nalezeno – údajně jej vhodili do jednoho z kráterů po výbuchu granátu a narychlo spálili.

Některé zdroje uvádějí, že Fegeleina dokonce zastřelil samotný Hitler, což je však málo uvěřitelná teorie. Führer sám údajně čelil úpěnlivým prosbám Evy Braunové, aby jejího švagra ušetřil. Činila tak hlavně proto, že její sestra s ním čekala dítě, které se mělo co nevidět narodit. Eva Barbara Fegeleinová přišla na svět jen několik dní před podepsáním německé kapitulace. Z tohoto někteří vyvozují, že Hitler sice trval na Fegeleinové degradaci a zařazení k bojové jednotce, ne však na jeho okamžité popravě.

Politický sňatek

Historikové se shodují v tom, že se jednalo o cynického člověka se špatnou pověstí. Byl prospěchář, který se rád vlichocoval jiným, zejména pak Himmlerovi. Albert Speer Fegeleina nazval „jedním z nejodpornějších lidí Hitlerova okolí“. Na Bernda Freytag von Loringhovena, jednoho ze štábních důstojníků, Fegelein působil „jako strašný zbohatlík s hrozným mnichovským přízvukem, arogantním dojmem a špatným vychováním“. Ne náhodou proto někteří komolili jeho příjmení na „Flegelein“ (Flegel – Hulvát).

Během působení na východní frontě neváhal nadsadit úspěchy své i svých svěřenců za účelem povýšení či vyznamenání. Chyběl mu řádný důstojnický výcvik a nedokázal rozpoznat skutečný potenciál svých jezdeckých jednotek, za což pak jeho muži pykali obrovskými ztrátami. Na druhou stranu byl mimořádně charismatický a zábavný člověk, zvláště když se v blízkosti nacházela nějaká žena. Nikdy nepromarnil příležitost zúčastnit se některé z pitek prominentních nacistů. Nechal se dokonce slyšet, že jediná věc, na které mu záleží, je „jeho kariéra a život plný zábavy“.

Hermann Fegelein se pohyboval v nejvyšších nacistických kruzích a politika výrazně ovlivnila i jeho osobní život. Několik dnů před spojeneckým vyloděním v Normandii si v Salcburku vzal za ženu Gretl Braunovou, sestru Hitlerovy družky Evy (které mimochodem také velmi imponoval). Někteří současní historikové v tomto manželském svazku spatřují pouze snahu ulehčit si další kariérní postup. Svatby se účastnili nacističtí prominenti Heinrich Himmler, Martin Bormann a samozřejmě Adolf Hitler.

O okázalosti této svatby svědčí i následné dvoudenní oslavy, které se mimo jiné konaly také ve Führerově Orlím hnízdě. Jméno Hermanna Fegeleina však bylo v nacistické smetánce skloňováno i v souvislosti s řadou jeho mimomanželských afér. Uměl dokonale využít svůj šarm a charisma a okouzloval tak něžnější pohlaví. Hitler však – přestože si potrpěl na dobrou pověst lidí ze svého nejbližšího okolí a nesouhlasil s takovým počínáním – jako by tento fakt vůbec nebral na vědomí.

Himmlerův synek

Jedním z nezanedbatelných důvodů jeho hladkého kariérního postupu byla značná přízeň, které se těšil u šéfa SS Heinricha Himmlera. Fegeleinova chlapecká tvář a jeho podlézavé chování údajně zapříčinily, že jeden z nejmocnějších mužů třetí říše ho měl v lásce jako vlastního syna. Dokladem toho je přidělování speciálních úkolů (často souvisejících s jezdectvím), nejlepších zaměstnanců, a údajně i velkorysých dotací.

Himmler držel nad Fegeleinem ochrannou ruku i během jeho působení v Polsku. V té době bylo proti němu vzneseno několik obvinění, mimo jiné i z „vraždy z chamtivosti“; všechny však říšský vůdce SS smetl pod stůl. Když utrpěl Fegelein na východní frontě v roce 1943 zranění, nejvyšší velitel SS se zasadil o to, aby se jeho oblíbenec dostal domů, kde pro něj vyhradil „teplé“ místo v kruhu Hitlerova štábu. Fegelein je tak jedním z nejkřiklavějších příkladů, jak daleko to i relativně mladý člověk mohl v třetí říši dotáhnout, pokud byl dostatečně průbojný a dokázal si získat přízeň těch nejmocnějších.

Na podvečerní zářijové obloze spatříme kromě hvězd a souhvězdí nastupujícího podzimu pouze jedinou jasnou planetu. Nažloutlý Saturn v souhvězdí Hadonoše nízko nad jihozápadem si však dlouho neužijeme – za horizontem se totiž ukryje ještě před půlnocí. Další planety přinese až ranní nebe. Jako první se nad východem zjeví výrazná Venuše a od druhé poloviny září ji budou následovat i naoranžovělý Mars a o něco méně nápadný žlutobílý Merkur. 

Od 16. do 20. září se přitom právě v této části ranní oblohy odehraje několik zajímavých setkání: 16. a 17. září dojde k poměrně těsnému přiblížení Merkuru a Marsu – bude je dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°. V následujících dnech se v jejich blízkosti objeví i úzký srpek ubývajícího Měsíce a kompozici pak doplní zářivá Venuše a jasná hvězda Regulus ze souhvězdí Lva.

Podzimní rovnodennost

Slunce letos protíná nebeský rovník již 22. září. V ten den nastává podzimní rovnodennost. Podle svého názvu se úkaz vyznačuje tím, že den i noc trvá stejně dlouho, tedy 12 hodin.

To však není tak úplně pravda, protože v důsledku refrakce slunečního světla v zemské atmosféře a díky tomu, že má kotouček Slunce zhruba 1 stupeň, trvá den podzimní rovnodennosti o zhruba 10 minut déle než noc. Přestože nám podzim úředně i občansky začne 22. září ve 22 hodin a 3 minuty, letní čas ještě potrvá o měsíc déle tak, aby to bylo ve shodě s ostatními evropskými zeměmi. Toto uspořádání platí od roku 1996. Hodinky tak budeme na zimní čas posouvat až na konci října.

Východy a západy Slunce

22. září 2017 ve 22:01 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půlce září ráno nízko nad východem
• Venuše – viditelná ráno vysoko nad východem
• Mars – viditelný ve druhé půlce září ráno nízko nad východem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný celou noc

Úkazy na nebi

• 5. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 10. září – setkání Merkuru, Marsu a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na ranním nebi nízko nad východem (o něco výš nad obzorem bude pozorovatelná i Venuše)
• 12. září – Merkur v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 18° od Slunce)
• 16. a 17. září – těsné setkání Merkuru a Marsu na ranní obloze za svítání nad východem (na nebi je bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 18. září – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše, Marsu, Merkuru a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad východem
• 20. září – setkání Venuše a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na ranním nebi nad východem (na obloze je bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,5°)
• 27. září – setkání Měsíce, Saturnu a hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na večerním nebi nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno