Nový obří akademický komplex vznikl na ploše 65 000 čtverečních metrů v Teheránu. Součástí moderní budovy je několik kinosálů, vědeckých hal, učeben, restaurací, modlitebních místností a pochopitelně i tisíců svazků knih ze všech koutů světa.

TIP: Souboj strážkyň moudrosti: Největší knihovny světa

Počátky projektu se datují do roku 2004, kdy se v Teheránu konal mezinárodní knižní veletrh. Akce se setkala s masivním zájmem veřejnosti a pro původně veletržní objekt se tak začalo hledat nové využití. Nápad přestavět budovu na obří knihkupectví a knihovnu se zrodil v roce 2015 a přestavba komplexu trvala více než rok.

Cílem projektu je podle známého íránského filozofa, spisovatele a předsedy Islámského poradního shromáždění Alího Larídžáního přivést ke čtení zejména mladou generaci. Oddělení pro nejmenší čtenáře je proto uzpůsobeno jejich potřebám – police se nacházejí nízko nad zemí tak, aby i nejmenší čtenáři měli pohodlný přístup ke knihám. Na střeše budovy se nachází zelená zahrada s rozlohou přes 13 tisíc metrů čtverečních, sloužící jako park a odpočinkové místo pro posezení a čtení.

Zachraňovat deštné pralesy může být nuda. Při zachraňování velryb se zase moc nadřete. Medvědi vám za snahu taky nikdy nepoděkují. Naštěstí jsou novým ohroženým druhem i blondýnky.

Dinosauří osud blondýnek

V roce 2002 zveřejnila Světová zdravotnická organizace šokující studii, která zjistila, že do dvě stě let vyhynou všechny nositelky přirozeně plavých vlasů. Poslední blondýnka se narodí kolem roku 2200 ve Finsku. V minulosti si muži jako své partnerky častěji vybírali právě blonďaté krasavice, takže recesivní gen zodpovědný za světlý odstín vlasů mohl přežít. Dnes ale muže matou umělé barvy vlasů a navíc zvýšená migrace obyvatelstva podporuje vítězství dominantních genů pro tmavé vlasy.

Renomované televize i deníky rozšířily tento hoax, i když žádná taková studie nikdy neexistovala. Ale rozhodně nebyly první, podobná zpráva kolovala v novinách již v roce 1865 a v různých intervalech se znovu objevovala až dodnes.

Hoax vyprovokoval vznik vážně i nevážně míněných plánů, jak blondýnky zachránit. Záchranné plány počítají s účastí mužských dobrovolníků, kteří budou vybráni na základě několika kritérií. Kromě světlé barvy vlasů sem patří výše příjmů, fyzická přitažlivost, věk a druh automobilu, který vybraný dobrovolník vlastní.

Zakryjte zvířatům genitálie

Moto amerického Hnutí proti obscénnosti nahých zvířat (SINA) znělo takto: Nahatý kůň je neslušný kůň. SINA (The Society for Indecency to Naked Animals) sice znamená Hnutí za obscénnost nahých zvířat místo proti, ale drobná chyba v názvu jeho příznivce nikdy neodradila. Členové hnutí žádali ošatit každé zvíře, od koček a psů po krávy i velryby, aby pohled na jejich přirození nezpůsoboval úpadek morálky ve společnosti. 

Hnutí založil komik Alan Abel v roce 1959, který se snažil poukázat na přehnané moralizování. Najal si i herce Bucka Henryho, aby předstíral prezidenta hnutí. Ovšem ani jeden z nich nepředvídal, že mnoho lidí vezme boj proti zvířecí nahotě opravdu vážně.

Až do svého odhalení o tři roky později v televizním pořadu hnutí nabíralo aktivní členy, kteří pořádali pochody proti zvířecímu nudismu a rozdávali lidem, kteří venčili bez ostychu své nahé zvířecí miláčky na ulici, letákové výzvy, aby s tímto „pobuřujícím“ jednáním přestali.

Jedna žena se pro myšlenku hnutí nadchla natolik, že chtěla darovat čtyřicet tisíc dolarů na podporu aktivit hnutí. Abel tuto nabídku samozřejmě musel odmítnout. Dokonce i po svém odhalení neztratilo hnutí některé své příznivce, kteří se o hoaxu z televize nedozvěděli. Ještě několik let poté odebírali časopis, který je informoval o novinkách v boji za slušnost ve světě zvířat a dodával jim tipy, jak ušít ideální spodní prádlo pro zvířata.

Představte si astronauta na Marsu nebo na Měsíci, jak dělá něco důležitého a najednou přijde o potřebný nástroj. Nebude to ale žádné tragédie. Prostě se vrátí na základnu a tam si ze své moči a vydýchaného oxidu uhličitého vyrobí plast pro nový nástroj.

Právě to je cílem chemiků a biologů, kteří vyvíjejí technologie potřebné k takové recyklaci ve vesmíru. Se zpracováním odpadu vytvářeného astronauty by jim měly pomoct šikovní mikrobi, jako jsou kvasinky Yarrowia lipolytica.

Plasty z moči a prodýchaného vzduchu

Tyto kvasinky potřebují k růstu uhlík a dusík. Vědci zjistili, že uhlík mohou kvasinky získat z prodýchaného vzduchu astronautů nebo případně z atmosféry Marsu, když jim ho zpracují upravené sinice. Dusík si kvasinky zase dovedou opatřit z nezpracované moči astronautů.

TIP: Jak vybudovat základnu na Měsíci? Přece pomocí 3D tiskárny

Badatelé upravili jeden kmen kvasinek, aby vyráběl klíčovou molekulu pro produkci plastů. Druhý kmen zase pozměnili tak, aby tyto molekuly řetězil do struktury polymeru. Kvasinky tak vyrobí plast, kterým je možné naplnit 3D tiskárnu a vytisknout potřebné nástroje nebo součástky. Teď už jenom stačí vyrazit do vesmíru.

V těchto dnech se uskutečnila druhá soutěž týmů v technologii dopravy podtlakovým potrubím hyperloop pod patronací Elona Muska, který je autorem myšlenky dopravního systému hyperloop.

Soutěž proběhla v ústředí Muskovy společnosti SpaceX v Hawthorne v Kalifornii. Soutěžící měli k dispozici zkušební tunelovou trať o délce 1,25 kilometru, ze které byl odčerpán prakticky všechen vzduch.

Soutěže se zúčastnili tři finalisté. Vítězem se stal německý tým WARR Hyperloop, tvořený studenty Technické univerzity v Mnichově. Jejich kapsule dosáhla úctyhodné rychlosti 324 kilometrů za hodinu. To je zároveň nový rychlostní rekord systému hyperloop.

TIP: Studentské týmy vyvíjejí dopravní kapsle pro systém hyperloop

Pokud bude vývoj systému hyperloop dotažen do konce, měl by přepravovat cestující rychlostí až 1 225 kilometrů za hodinu. Po finále soutěže týmů je tento cíl zase o něco blíže.

Někdejší výpravy na africký kontinent byly podnikány převážně lovci, kteří dychtili po trofejích z černého kontinentu. Z tehdejší záplavy afrických tvorů byli ovšem jen někteří dostatečně velcí či nebezpeční, aby lovci považovali jejich skolení za událost hodnou připomínky. Pětici zvířat splňující všechna potřebná kritéria se postupem času začalo říkat „Velká pětka“.

I v současnosti je Velká pětka důležitým aspektem africké přírody. Dnes se zvířata už v takové míře nestřílejí, ale mají svůj význam pro cestovní agentury, které lákají turisty na výpravy za jejich pozorováním. Sloni, buvoli, lvi, levharti a nosorožci mají i dnes svou přitažlivost a stále se mohou pyšnit charakteristickými vlastnostmi, pro něž kdysi zaujali své pronásledovatele. Tento článek si klade za cíl upozornit na charakteristické rysy zvířat Velké pětky prostřednictvím autentických příhod, které jsem měl to štěstí v africké přírodě zažít.

Citliví hromotluci

Slon africký (Loxodonta africana)

Členové stáda jsou k sobě vázáni velmi silnými vztahy. Dokáží cítit smutek i radost, rozeznají na sobě strach. U napajedla Sable v jihoafrickém Krugerově národním parku jsem měl na vlastní oči možnost sledovat, jak citlivě vnímají sloni své soukmenovce. Napajedlo denně navštěvovalo pět sloních teenagerů a zhruba jednou za tři dny se tady ukazovalo i velké stádo s čerstvě narozenými mláďaty. Velcí sloni nejevili nejmenší známky neklidu či agresivity a nevadily jim ani auta stojící nějaký metr od jejich stezky.

Idyla se však po deseti dnech změnila. Jednoho rána se k vodě přišly napít dvě lvice se šesti lvíčaty a po jejich odchodu napajedlo zelo prázdnotou. Neukázali se ani sloni. Den na to jsem v buši spatřil dva sloní samce, kteří zjevně váhali, zda udělat krok do otevřeného prostoru. Nakonec se k vodě vydali, ale zřetelně bylo vidět, jak obezřetné a zároveň agresivní je najednou jejich chování vůči okolí. Teprve po dvou dnech se k vodě dostavilo i známé stádo s mláďaty. Malí sloni si sice užívali vodních hrátek, ale minimálně tři staré samice pořád stály u vody v pozoru a napjatě sledovaly okolí.

Změnu chování jsem pochopil po rozhovoru s rangerem, který mi prozradil, že nedaleko odtud uhynul nebo byl zabit dospělý slon. Chování jeho soukmenovců se od té doby změnilo v nervózní a opatrné. Jasně se ukázalo, jak silné vazby mezi sebou sloni mají. Dokážou si uvědomit smrt člena vlastního druhu a jsou dobře zdokumentovány případy, kdy se stádo zastavuje na místě, kde rok i déle předtím uhynul některý slon. Ostatky tam sice už nejsou, ale vzpomínky v myslích těchto obrů zůstávají. Jaké mají asi vzpomínky na nás lidi?

Nesmlouvavé tanky

Nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum) a nosorožec dvourohý (Diceros bicornis)

V Africe žijí dva hlavní druhy nosorožců. Nosorožec tuponosý, zvaný též bílý, který může vážit až tři tuny a dožívá se zhruba padesáti let a nosorožec dvourohý, kterému se někdy říká černý.

Nosorožec tuponosý severní byl téměř vyhuben, zástupce jižní varianty lze relativně snadno spatřit v afrických parcích jako Hluhluwe Imfolozi nebo v NP Kruger. Odhaduje se, že počet zde žijících zvířat je přes tisíc kusů.

Dlouho jsem ovšem nemohl najít nosorožce dvourohého. Uspěl jsem až po dvou měsících hledání, když jsem jel od Krokodýlí řeky k řece Sabie. Najednou jsem v křoví uviděl dospělého samce, který stál asi dvacet metrů od mého auta a měl v úmyslu přejít cestu. S vypnutým motorem jsem čekal, co se bude dít a nosorožec po chvíli váhání s praskotem a frkáním popoběhl roštím podél cesty. Popojel jsem asi padesát metrů k dalšímu průhledu a čekal.

Nosorožec mě nezklamal. Po chvilce se za keři, kudy procházela zvířecí stezka, opět ozvalo funění a dusot. Chvíli nato se ukázala obrovská hlava. I když tato zvířata nemají dobrý zrak, nosorožec si mne ihned všimnul a s trhnutím se zastavil. Nějakou chvilku stál bez hnutí, ale pak dostál své pověsti menšího ale o to agresivnějšího ze dvou afrických druhů. Zafuněl a rozeběhl se směrem k mému autu!

Můj fotoaparát ihned letěl na sedadlo spolujezdce a ruce ke klíčkům od auta, které naštěstí spolehlivě nastartovalo. Jakmile se vůz hnul, rozběhnutý dvourohý tank se zastavil. Po chvilce se nosorožec uklidnil a přešel důstojně cestu.

Odhaduje se, že v celé Africe volně žije jen něco málo přes dva tisíce nosorožců černých. Je až nepochopitelné, že lidé dokáží stále drancovat něco, čeho je na světě již tak málo. Jako by nikomu nedocházelo, že až bude zastřelen poslední kus, jiný už na jeho místo prostě nepřijde.

Zdánlivě netečný král

Lev (Panthera leo)

Při pohledu do očí této šelmy člověk pochopí, proč se jí říká „král zvířat“. Vyzařuje totiž nespoutanou divokost a důstojnost. Jako jediný druh z bohaté čeledi kočkovitých šelem lvi žijí a loví ve smečkách, což umocňuje jejich sílu.
Vybrat jedinou příhodu se lvy je pro mne těžké. Velké šelmy totiž vždy byly a budou mou hlavní prioritou. Vybavuje se mi jedna zdánlivě nenápadná historka, která charakterizuje, jak lidé chování zvířat nerozumějí a při nešťastné shodě okolností se jim jejich „informační prázdnota“ může vymstít.

U řeky Sabie v JAR jsem dva dny po sobě, prakticky na totožném místě, našel dvojici lvů – samce a samici, kteří svým chováním potvrzovali, že lvi dvacet i více hodin ze dne jen proleží. Při druhém setkání jsem se svým malým vozem vmáčknul mezi dvě již přítomná větší terénní auta. Lvy jsem měl na nějakých osm metrů před autem a jediný způsob, jak je v dané pozici fotit, vyžadoval vyklonění z bočního okénka a opření fotoaparátu o zpětné zrcátko. Samec ovšem bedlivě sledoval každý můj pohyb. Slabě vrčel a jeho soustředěný zájem prozrazoval také ocas mrskající pravidelně z jedné strany na druhou. Aby se lev příliš nerozčilil, vždy jsem se po chvíli stáhnul do auta. Páreček jihoafrických důchodců ve vedlejším voze si ovšem počínal méně opatrně. Byli z pohledu na divoká stvoření tak uneseni, že se paní po chvíli rozhodla zaznamenat vše otevřeným okýnkem na svůj mobilní přístroj. Samec se chvíli upřeně díval jejím směrem, pak se postavil do přikrčeného postoje. Jeden, dva, tři zrychlující se kroky a už byl připraven skočit do otevřeného auta. Paní rychle hledala kličku k zatažení okna, ale k jejímu štěstí šlo jen o malé varování do budoucna.

Mnoho lidí si myslí, že při agresivním chování, které předchází útoku, predátor ukazuje zuby a doprovází to vrčením. V takovém případě neví, co od protivníka očekávat a tak předvádí své zbraně, aby předešel rvačce. V tomto případě byl lev ve střehu, což bylo možné poznat podle upřeného pohledu s hlavou mírně pokrčenou. Když je vše doprovázeno i drobným vrčením a mrskání ocasu, prozrazuje chování zvířecí zájem. Je jasné, že se mu něco nelíbí a chystá se k útoku. Já jsem věděl, že se něco děje, sousedé to poznali, až se šelma rozeběhla na jejich auto.

Číhající přízrak

Levhart skvrnitý (Panthera pardus)

Levhart je druhým z predátorů patřících do velké pětky. Levhartů je ve volné přírodě stále poměrně dost, ale i v centrech jejich výskytu snadno dospějete k názoru, že ve vámi navštívené oblasti tato kočkovitá šelma prostě nežije. Levhart je totiž mistr v maskování a samotář, který je nerad viděn. Má rovněž specifickou obranu kořisti před jinými masožravci, zejména před lvy a hyenami. Svou kořist vytáhne do koruny stromu a tam ji teprve konzumuje. Nedělá mu potíže dopravit vysoko do větví úlovek o vlastní váze, což u dospělého samce může být i přes osmdesát kilo.

Při svém posledním, více jak dvouměsíčním pobytu v jihoafrickém Krugerově národním parku jsem levharta spatřil pouze jedenáctkrát. Přitom většina setkání byla otázkou chvilky, během níž se levhart ztratil v houští stejně rychle, jako se objevil. Na dlouhou dobu bylo mým „levhartím časovým rekordem“ asi patnáct minut. Během nich jsem sledoval krásnou levhartí samici, která se chystala k lovu na tři impalí samce. Opatrně se přiblížila až na nějakých padesát metrů, aniž by impaly cokoli vytušily, ale závan větru nakonec býložravcům prozradil přítomné nebezpečí. Ne každý pokus je úspěšný a každá potenciální kořist je perfektně vybavena, aby odhalila případné nebezpečí.

Až na závěr mého pobytu mi místní ranger prozradil, kde objevím na stromě levharta s čerstvě ulovenou kořistí. Zvíře jsem podle popisu našel v koruně s napůl sežraným prasetem. Samec levharta se mnou zůstal něco přes dvě hodiny. Jako by vycítil, že mé dny v parku jsou u konce a tak se mi předvedl v póze, ve které jsem ho po tak dlouhou dobu nemohl najít.

Neprostupná hradba

Buvol africký, zvaný také kaferský (Syncerus caffer)

Dá se bez nadsázky říct, že ze zvířat patřících do velké pětky je buvol nejnebezpečnějším tvorem Afriky. Ačkoli nejde o predátora, společně s hrochem má na kontě nejvyšší počty případů napadení a usmrcení člověka. Největší turovitý tvor afrických savan váží až 700 kilogramů. Ve stádu platí silné sociální cítění a jednotlivá zvířata jsou schopna si navzájem pomoci. Při útoku predátora udělají dospělí jedinci val okolo mláďat a jsou schopni útočící šelmy sami napadnout. Jsou známé i případy, kdy buvol překvapil lovce ze zálohy. Rychlost tohoto mohutného tvora je také úctyhodná a může dosáhnout až 55 km/h.

TIP: Vzkříšeni na poslední chvíli: Zvířata, o která jsme málem přišli

Při svém putování Jihoafrickou republikou jsem největší stáda těchto zvířat našel na severu v dřívější rezervaci Shingwedzi, která je dnes součástí Krugerova národního parku. Viděl jsem stáda, jejichž počty přesahovaly pět set kusů. Pokud projíždíte v jejich blízkosti a držíte se v autě, nehrozí vám velké nebezpečí. Spíše je potřeba být trpělivý a počítat s časem, který jízda stohlavým stádem vyžaduje. Někteří buvoli se například rozhodnou strávit nějakou chvilku uprostřed cesty, a když se líně zvednou a popojdou na stranu, z druhé strany cesty se za nimi ihned chtějí dostat ostatní členové stáda. Přes cestu se tak hrne neproniknutelná hradba tvořená svaly a rohy.

Nábor nových vojáků umožnil rozšířit Českou družinu v únoru 1916 na pluk a již o dva měsíce později dokonce na celou brigádu. Ta se koncem roku skládala ze dvou pluků, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. Celkově zde sloužilo 5 750 mužů. Její jednotky však nadále sloužily rozptýleně po celé délce jihozápadní fronty. Veleli jim již většinou čeští poddůstojníci.

Image

Čtěte také

Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (1)

Formuje se brigáda

Razantní navýšení početních stavů s sebou neslo i změnu charakteru československého vojska na Rusi. Starodružiníci byli srostlí s ruským prostředím a většina z nich viděla budoucnost českých zemí spojenou s dynastií Romanovců. Jak se ale zvyšoval podíl vojáků, kteří přišli ze zajateckých táborů, začal v jednotce převládat názor, že mnohem lepší variantou by byl samostatný stát. Velké změny nastaly v roce 1917, kdy revoluce smetla carský režim a Rusko se stalo republikou.

Čechoslováci se najednou ocitli ve velmi složité situaci. Chtěli pokračovat v boji, ale všude kolem nich probíhal rozklad ruských ozbrojených sil. Nadále prováděli své rozvědné akce, a například praporčík Rudolf Medek se vyznamenal, když se svými muži vyhodil do povětří podkop pod nepřátelskými zákopy a do vlastních linií přivedl 21 německých zajatců. Jedno pozitivum ale legionářům revoluce přinesla. Ruská vláda konečně umožnila nasadit československou brigádu na frontě jako celek.

Konečně pohromadě Velení československé brigády dosud plnilo spíše roli pouhé administrativní složky. Nyní se ale muselo připravit na náročnější úlohu vedení vojska v poli. Do konce června 1917 se roztroušené roty a čety shromažďovaly v obci Jezerná u Zborova. Na řádné secvičení brigády nebyl čas. Ruští velitelé tří pěších pluků neznali pořádně všechny své jednotky. I tak ale panovala mezi Čechoslováky výborná nálada. Za pár dní se měli konečně vrhnout na protivníka.

Jeden z legionářů psal večer před bitvou své matce: „Drahá, zlatá matičko, je nás celý pluk. Zítra brzy zrána udeříme na vojska proradného císaře, probijeme se k Vám na Moravu, do Čech a přineseme Vám svobodu (…) Padnu-li, má zlatá matičko, neplačte! Pomodlete se za mne a za nás všechny a buďte hrdá, že jste vychovala syna, který neváhal obětovat život pro blaho národa.“ Po třech letech menších akcí měli jít českoslovenští vojáci konečně do boje jako jednotka.

Legie a Masaryk

Carská vláda se zpočátku stavěla ke snahám Tomáše Garrigua Masaryka o zřízení české (československé) jednotky v rámci ruské armády negativně. Rusům se nelíbilo, že by měla podléhat Československé národní radě, která sídlila v Paříži, a tedy v zahraničí a mimo dosah ruské moci.

Masaryk byl navíc známý svou kritikou carského samoděržaví: jeho dílo Rusko a Evropa bylo v Rusku před první světovou válkou zakázáno. Do země, kde v zajateckých táborech čekalo na vstup do legií nejvíce Čechů, se tak dostal až po pádu Romanovců. Poté ale napřel všechnu svou energii k co největšímu rozšíření československých jednotek. „Své“ vojáky všemožně podporoval a navštěvoval je na frontě i v týlu, čímž si vysloužil jejich velkou oddanost.

Image

Čtěte také

Tak daleko od domova: Jak se žilo legionářům v ruském zajetí

Dům jednoho z místních podnikatelů v běloruské Ratamce zdobí neobvyklá výzdoba. Kamenná zeď oddělující pozemek od ulice je protkána křečovitě vzpínajícími se lidskými údy, někde tvoří část zdi desítky černě nabarvených lidských lebek a po střeše se prohánějí strašidelně vyhlížející démoni.

„Z dálky vypadá dům opravdu hezky, dcerka si myslela, že je to nějaký zámek. Zblízka je ale děsivý,“ popisuje své zkušenosti jedna z místních obyvatelek a dodává: „po setmění se tomu místu, pokud možno, vyhýbám.“

Zatímco odborníci vesměs chválí neotřelou architekturu, výzdoba už takové nadšení nebudí. Část místních obyvatel se dokonce obrátila na úřady ve snaze vymoci odstranění strašidelné výzdoby. Podle úředníků je ale výzdoba v pořádku, respektive nijak neporušuje zákony a místní nařízení. 

Strašidelná výzdoba každopádně skvěle funguje jako odstrašující prvek proti zlodějům. Je těžko si představit odvážlivce, který by šel v noci loupit do takového domu.

Merkur

Merkur je Slunci nejbližší planetou – v nejkratším místě jej od naší hvězdy dělí 46 milionů kilometrů, v nejvzdálenějším pak téměř 70 milionů kilometrů. Jedno otočení kolem vlastní osy trvá na Merkuru něco málo přes 58 pozemských dnů. Neznamená to ale, že bychom na Merkuru zažili svítání jednou za 58 dnů – vlivem pomalé rotace trvá jeden sluneční den na Merkuru 176 pozemských dnů. Oproti tomu jeden rok na Merkuru by trval jen 88 pozemských dnů. Ano, jeden den je na Merkuru dvakrát tak dlouhý jako jeden rok!

Venuše

Venuše bývá označována za dvojče Země a jeden den by tak na ní mohl trvat podobně dlouhou dobu jako na naší planetě. Venuše je ale velký lenoch – její rotační rychlost je jen 6,5 kilometrů v hodině (v porovnání s 1 670 kilometry v hodině v případě Země) a jde tak o nejpomalejší planetu v naší Sluneční soustavě. Kvůli tomu trvá jeden den na Venuši zhruba 243 pozemských dnů. A za jak dlouho bychom na Venuši oslavili narozeniny? Planeta obkrouží svou mateřskou hvězdu za 224,7 pozemských dnů – což znamená, že jeden den trvá na Venuši déle, než celý rok.

Země

Každé školou povinné dítě ví, že jeden den na Zemi trvá 24 hodin, což ale není tak úplně pravda. Doba jedné otočky kolem vlastní osy trvá na Zemi 23 hodin 56 minut a 4,1 sekundy. Také na naší planetě existují jisté zvláštnosti – neplatí například, že svítání přichází jednou za 24 hodin. Pokud bychom stáli na některém z pólů, neviděli bychom východ Slunce až 179 dnů v roce.

Mars

Nejen díky příběhu Marka Watneyho víme, že jeden den (tedy v marsovštině jeden sol), trvá na rudé planetě 24 hodin 37 minut a 22 sekund – což je 1,025957 pozemského dne. Rozdíl bychom zde ale našli v délce jednotlivých "ročních období". Vzhledem ke vzdálenosti od Slunce zde léto i zima trvají téměř dva pozemské roky – 686,9 pozemských dnů, nebo chcete-li 668,6 marsovských solů.

Jupiter

Kdo by na největší planetě čekal nejdelší den, byl by zklamán – jeden den na Jupiteru oficiálně trvá jen 9 hodin, 55 minut a 30 sekund. Je to pochopitelně dáno jeho rychlou rotací – rovníková rychlost rotace Jupitera je okolo 45 300 kilometrů v hodině. Vysoká rychlost rotace je také jedním z hlavních příčin pověstných Jupiterových bouří. Délka dne ale není všude stejná, vzhledem k tomu že Jupiter nemá pevné jádro je rychlost rotace jeho atmosféry na rovníku jiná, než u jeho pólů. Tento rozdíl přitom činí přibližně 5 pozemských minut.

Saturn

Pro Saturn platí podobné zákonitosti jako pro Jupiter. Také jeho rychlost rotace je mimořádně vysoká – zhruba 35 500 kilometrů v hodině, jedna otočka tak na Saturnu trvá jen 10 hodin a 33 minut. Stejně jako u Jupitera i pro Saturn platí, že v různých částech je doba jeho rotace jiná. Jeden rok na Saturnu trvá 10 759 pozemských dnů, tedy něco málo přes 29 pozemských let.

Uran

V případě Uranu je stanovení délky jednoho dne poněkud komplikované – jednu otočku kolem své osy zvládne Uran za 17 hodin 14 minut a 24 sekund, což je ekvivalent 0,71833 pozemského dne. Svou roli ale hraje extrémní sklon jeho osy. Rotační osa Uranu leží téměř v ekliptice, v důsledku toho během Uranova roku svítí Slunce střídavě na severní a jižní pól podle toho, jak ke Slunci póly postupně míří. Den na pólu pak trvá 42 let a následuje po něm 42 let dlouhá noc. Pouze ve dvou částech orbity, kdy je planeta natočena rovníkem ke Slunci, vychází a zapadá Slunce na Uranu obdobně jako na Zemi.

Neptun

Stanovení délky dne není snadné ani v případě Neptunu -  jeho rotační perioda je zhruba 16 hodin, 6 minut a 36 sekund, což je ekvivalent 0,6713 pozemského dne. Jeho póly se ovšem otáčení výrazně rychleji než rovník. V případě Neptunu pak platí, že tyto rozdíly jsou největší v celé Sluneční soustavě. Jedna otočka na Neptunově rovníku trvá zhruba 18 hodin, zatímco na pólech je to až o 4 hodiny méně. Střídání „ročních období“ je na Saturnu podobné jako na Zemi nebo na Marsu, každé období zde ale trvá zhruba 40 let a mnohem delší je i jeden rok. Narozeniny bychom tak na Neptunu oslavili přibližně jednou za 165 pozemských let.

Pacientka v místnosti 120 zcela evidentně bojuje s rakovinou, a přestože se nechce vzdát, prohrává: Bolest, ztrátu vlasů a všechny další útrapy však hodlá Maweya Abu Salahová přečkat, jen aby mohla opět vidět rodinu. „Jenom jsem trochu sešla,“ vítá nás a dodává, ať se klidně posadíme k ní na postel. Za okny nemocnice Augusta Victoria ve východním Jeruzalémě zrovna pučí jaro, ve vzduchu je cítit energie a propuštění do domácí péče je prý za dveřmi. Maweya se těší – zvlášť na děti, které jí dávají sílu žít. Ráda o nich mluví: Jedno dělá chemii, druhé učí matematiku, třetí je účetní. Třináctiletá dcerka roste do krásy. 

Na otázku, proč tu nikdo z nich není, však žena smutně odpovídá, že ratolesti sice chtěly přijet, ale nešlo to. Jednomu synovi neschválili propustku do nemocnice, dalšího nechtějí pustit z Jordánu do Izraele a nejstarší dcera se také setkala s odmítnutím. Jednoduše mají smůlu, protože jsou Palestinci „uvěznění“ na špatné straně hranic. 

Život s propustkou

Letos v červnu uplyne padesát let od začátku izraelské okupace Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a mnozí se ke smutnému výročí pokoušejí vyčíslit napáchané škody: Izrael vstoupil s palestinským hnutím Hamás do tří válek, během nichž na jeho území dopadaly rakety. Země zažila dvě lidová povstání – při tom druhém vybuchovali v ulicích sebevražední atentátníci. Nedávno přišla vlna napadení noži a auty. Tisíce Izraelců zemřely při palestinských útocích – čímž Izrael ospravedlňuje bezpečnostní zdi a propustky. Na druhé straně však Palestinci žijí pod tak přísným drobnohledem, že by se proti němu vzbouřili i sami utlačovatelé. Omezují je nejen zdi, ale také stovka různých povolenek a propustek. 

Úřední „požehnání“ musí mít dokonce i Palestinec, kterého je potřeba hospitalizovat v některé z nemocnic ve východní části Jeruzaléma anektované Izraelem. A bez řádného povolení nepustí na onkologické oddělení za matkou ani vlastní dítě.  

Škrtící štědrost

Izrael často podotýká, že je vůči Palestině štědrý, jelikož nechává její občany ošetřovat ve svých špičkových nemocnicích. Už se však nezmiňuje, že zoufalí Palestinci přicházejí do izraelských zařízení kvůli podprůměrnému stavu lékařství na Západním břehu Jordánu a snad ještě ubožejší péči, které se jim dostává v chudém Pásmu Gazy. Druhou jmenovanou oblast přitom ničí přísná regulace obchodu zavedená právě Izraelci spolu s Egypťany, protože území ovládá teroristické hnutí Hamás.   

Loni dokázalo palestinské ministerstvo zdravotnictví přemístit z bídy v Pásmu Gazy do izraelských nemocnic na 4 500 pacientů. V případě dalších 20 000 se zasadilo o jejich ošetření v některé z šesti nemocnic ve východním Jeruzalémě – jako je například Augusta Victoria, zařízení se 120 lůžky, které spravuje luteránská charita a jehož ošetřovatelský tým tvoří téměř výhradně Palestinci. 

Podle tamního ředitele Walida Nammoura je naštěstí spolupráce mezi zdravotníky ukázková. Šéf nemocnice chválí izraelské lékaře za to, že dávají rozdíly stranou a starají se o pacienty bez ohledu na původ či vyznání. Izraelský koordinátor prý „pracuje ve dne v noci“, aby zařídil všechna nutná povolení pro nemocné Palestince: „Je to světec. Anděl.“ Podle ředitele je spolupráce mezi křesťanskými, muslimskými a židovskými ošetřovateli model, který vylučuje podezřívavost a nenávist a na němž by měl stát celý budoucí mír v regionu. 

Povolenky na všechno

S Maweyou jsme se setkali v dubnu, nedlouho poté, co jí bylo 51 let. I přes rozmrzelost z nemoci nás však ráda viděla, protože se k ní mnoho návštěv nedostane. Její hospitalizace v izraelské nemocnici (či případné přijetí kteréhokoliv jiného Palestince) vyžadovala dvě věci: V první řadě je zcela nezbytné doporučení palestinského ministerstva zdravotnictví, kterým se země v podstatě zavazuje, že pokryje veškeré výdaje na léčbu. Druhou podmínkou je cestovní povolení, jež vydává izraelská armáda a zpravodajská služba Šin Bet. Pacienti – obzvlášť ti, kteří přijíždějí z Pásma Gazy – se kvůli němu musejí často podrobovat výslechům. 

Jako doprovod bývají Palestincům schváleni maximálně dva rodinní příslušníci. Mladší příbuzné, především dospívající muže, však Izrael obvykle z bezpečnostních důvodů odmítá na své území pustit. Podle lékařů z nemocnice Augusta Victoria se ovšem objevují i případy, kdy k nemocnému dítěti nepovolí armáda přístup ani jeho vlastním rodičům.   

Cesta do města

Kvůli hospitalizaci musela Maweya spolu s manželem urazit 112 kilometrů: Z domova na Západním břehu Jordánu jeli nejprve autem, potom autobusem. Do Izraele se dostali přes kontrolní stanoviště Qalandia z Rámaláhu do Jeruzaléma, pak je čekala další cesta autobusem a do nemocnice je nakonec dovezl taxík. Relativně krátká trasa jim zabrala čtyři hodiny. „Za normálních okolností bychom do nemocnice prostě přijeli autem,“ vysvětluje Maweya. „Jenže situace je, jaká je. Musíme děkovat Bohu alespoň za to, co máme.“  

Před třemi lety nebylo Maweyi dobře, a tak se nechala vyšetřit v palestinské nemocnici v Dženínu. Ultrazvuk odhalil nález na ledvinách. „Zahraniční tým chirurgů, který byl zrovna ve městě na návštěvě, mě následně otevřel a zase zavřel,“ vysvětluje žena. Tím diagnóza skončila. Teprve když získala od úřadů povolení navštívit izraelskou nemocnici v Tel Avivu, se dozvěděla celou pravdu – že má rakovinu. O tři měsíce později dostala další svolení k izraelské péči, tentokrát v Nemocnici sv. Josefa ve východní části Jeruzaléma, kde jí pak chirurgové nemocný orgán odebrali. Následovala léčba v nemocnici Augusta Victoria. „Na Západním břehu Jordánu mě nemají jak léčit,“ objasnila nám Maweya. Bylo to naposledy, kdy jsme ji viděli při vědomí. 

Radiací ku zdraví

Zázraky izraelské medicíny umožňují pacientům přežít, jenže Izrael jim současně léčbu komplikuje. Hlavní onkolog Yousef Hamamreh prošel praxí v nemocnici Hadasa, jednom z nejlepších zařízení světa. Tamní doktoři pomáhají palestinským kolegům s konzultacemi. Ve východním Jeruzalémě je však jen sedm palestinských onkologů, dalších šest pracuje na Západním břehu Jordánu, dva z nich mají těsně před důchodem. Tři jsou v Gaze. A to je vše. 

„Šestnáct onkologů se stará o víc než čtyři miliony lidí,“ vysvětluje Hamamreh a dodává, že v celé oblasti Západního břehu nejsou kvůli izraelským restrikcím dostupné PET/CT stroje. Revoluční zařízení umožňuje nahlédnout do těla pomocí malého množství radioaktivní látky, jež se pacientům vpravuje do krevního oběhu. Jenže podle bezpečnostních složek by mohlo být zneužito například k sestrojení „špinavé bomby“, která by pak dokázala zamořit okolí nebezpečným zářením. 

Na Západním břehu přitom není k dispozici ani mnoho léků používaných k chemoterapii, protože palestinská vláda často nesplácí zdravotnické výdaje. „V Gaze však panuje ještě horší situace,“ dodává Hamamreh, „tam jsou regály v lékárnách úplně prázdné.“ Dostupná není ani imunoterapie či další nástroje moderního boje proti rakovině.  

Nemocnice v dluzích

Jordánské a egyptské nemocnice přestaly přijímat nové pacienty, protože nikdo nehradí jejich účty. Také Augusta Victoria už musela letos pohrozit palestinskému ministerstvu zdravotnictví, že začne lidi odmítat, protože jí druhá strana dluží v přepočtu 932 milionů korun. Za neschopnost splácet může ovšem podle palestinských vůdců okupace: Peníze na léčbu by se sice našly, bohužel jsou však potřeba jinde. 

Tři dny po naší první návštěvě u Maweye jsme u jejích dveří zastihli lékaře. „Její tělo pomalu selhává,“ vysvětlovali. „Kdyby byla Izraelka, propustili bychom ji domů, dostala by tišící prostředky, navštěvoval by ji psycholog a celkově bychom se starali o to, aby její umírání bylo v rámci možností co nejpříjemnější. Takhle ale nemůžeme.“ 

Vojáci místo andělů

Maweyin 62letý manžel Jamal stavěl celý život domy, kanceláře a hotely pro Izraelce. V den, kdy jeho žena upadla do bezvědomí, za ní musel přijet ze staveniště v Tel Avivu. Stál jen pár kroků od postele a na nehtech měl ještě zaschlou maltu. „Chtěli jsme se vrátit domů,“ posteskl si. Nakonec musel jít ven dát si cigaretu. Později začal obvolávat příbuzné, všechno se dělo moc rychle. „Není to fér, měla by být obklopená svými dětmi.“

V noci se Maweya znenadání probrala a zmateně na Jamala mluvila. Drmolila, ptala se ho, proč jsou jejich vnoučata samotná u kontrolního stanoviště. „Zaskočilo mě to,“ přiznal později, „nečekal bych, že ji budou i v tomto stavu znervózňovat hlídky. Jenže ona pořád mluvila o tom samém – kontrola, kontrola, kontrola.“ Ve svých posledních okamžicích prý neviděla anděly, ale izraelské vojáky. 

Mrtvý přechod

Když Maweya vydechla naposledy, sestřička jí sundala zlaté prsteny a podala je Jamalovi. Ten chvilku podržel tvář své ženy a přečetl modlitbu z koránu. Poté mu sestra pomohla sbalit tašku s jejími osobními věcmi. Na chodbě chvíli plakal, strávil s manželkou 34 let. Pak nešťastnou zprávu zatelefonoval zbytku rodiny. Na cestu ke kontrolnímu bodu si Jamal najal sanitku, ale ani ta nemohla bez povolení projet na druhou stranu: Bylo třeba zesnulou přeložit z jednoho vozidla do druhého, a tak na parkovišti u přechodu – přímo před zraky lidí v projíždějících autech – přesouvali na vozíku bezvládné tělo. Izraelský policista s vojenskou ochrankou mezitím naposledy zkontroloval Maweyiny papíry. 

TIP: Palestina: Pod trvalou kontrolou v srdci Svaté země

Po pohřbu se Jamal svěřil, že jeho třináctiletá dcera Siwar byla ze smrti matky hysterická: „Bušila do mě pěstmi a v slzách se ptala, jak mohla maminka umřít dřív, než ji k ní pustili.“ Zdrcený byl ale také syn Ali: „Nikdy jsem se nevzdal. I po sedmi odmítnutích jsem stále zkoušel získat povolení. Dělilo nás jen osm kilometrů a jeden kontrolní bod. Byli jsme tak blízko, a přece tak daleko.“ 

Viry nemají žádný metabolismus, nerostou, nedělí se, nedokážou produkovat energii. Vynikají pouze genetickou informací uloženou v sekvenci nukleových kyselin a schopností přizpůsobit se prostředí. Jak se tedy množí? Díky zvláštním proteinům pronikají do cizí buňky – rostlinné, živočišné, ale i bakteriální –, kde následně uvolní část své DNA či RNA. Poté buňku „donutí“, aby tyto úseky rozmnožila, a nově vzniklé viry se pak šíří do okolí. 

V roce 2008 však vědci skutečně objevili virus „útočící“ na své soukmenovce. Zmíněný typ dostal označení „virofág“, přičemž první takový případ – virofág Sputnik – našli badatelé ve virových částicích rodu Mamavirus, jenž napadá prvoky. Následoval Mavirus atakující jeden z virů, které parazitují na mořském bičíkovci. A do třetice byl v antarktickém jezeře Organic Lake identifikován tzv. Organic Lake Virophage (OLV): Parazitoval tam na velkých virech napadajících řasy a jeho existence naznačuje, že tyto formy života sehrály v evoluci větší roli, než jsme si mysleli.

Virofágy hostitelský virus poškozují – způsobují jeho smrt, čímž vlastně „obsazené“ buňce pomáhají. V budoucnu tak věda nevylučuje léčbu některých infekcí právě jejich pomocí.