Zvířata a rostliny na ostrovech jsou vystaveni většímu riziku vymření. Není to žádná záhada. Na ostrovech je málo místa, takže místní druhy obvykle mají jen malý počet jedinců. A z ostrova není kam utéct.

Nový výzkum ale ukazuje, že ostrovní druhy mohou mít naději přežít lidskou přítomnost i další nepříznivé okolnosti. Dokládá to přežití dvou druhů štětinatců, zvláštních hmyzožravců, kteří připomínají veliké jedovaté rejsky.

TIP: Stále naživu: Na Nové Guinei znovuobjevili divoké zpívající psy

Průzkum fosilních zbytků a také trusu prozradil, že štetinatci haitští a kubánští v Karibiku přežili díky ochotě rychle se přizpůsobit novým podmínkám a novému typu potravy. Tam, kde vymřely téměř všechny ostatní druhy podobných zvířat, přežili štetinatci díky tomu, že sežerou prakticky úplně všechno.

Zatčen jsem byl v pondělí 19. července 1949 v kanceláři nádražní restaurace v Kolíně, kde jsem tehdy pracoval. Naložili mě do auta, projeli Přeloučí a zastavili před hotelem Libuše u nádraží v Pardubicích, kde tehdy měla Státní bezpečnost své sídlo.

První výslech

„Vystupte!“, ozval se ostrý povel. Odvedli mě do prvního poschodí k určenému referentovi StB. Říkali mu Ladislav – tehdy se estébáci mezi sebou oslovovali křestními jmény. Byli tam dva, asi se vzájemně hlídali, aby jeden nemohl zatčenému pomoci. Posadili mě do rohu místnosti na připravenou židli. Chvíli mě okukovali a utrousili několik ironických poznámek. Potom vtrhlo do místnosti asi deset chlapů a začal výslech. Na uvítání jsem dostal ránu do žaludku, až jsem ztratil dech. Když jsem po té ráně na solar pomalu vstal, dostal jsem pro změnu kopance s výhrůžkou, abych odpovídal na otázky, které mi budou kladeny. Fyzický nátlak se stupňoval.

„Vyzujte si boty!“, štěkl na mě jeden z vyšetřovatelů. Odmítl jsem a žádal slušné zacházení. Vrhli se na mě, povalili na zem, vzali boty a přinesli židli, na kterou mě vkleče přivázali. Zavázali mi oči a kladli otázky. Po každé otázce mě uhodili do holých chodidel nějakým gumovým předmětem, na jehož konci byly zavěšeny kovové kuličky. Údery to byly silné a prudké, nesnesitelně bolestivé, pokud zasáhly kotník nebo prsty. Stále jsem odporoval nesmyslným obviněním ze špionáže a velezrady.

Mučení

„Jen mu dej, stejně živej nevyjde!“ Pronikavá bolest přecházela v tupost a přestával jsem rány cítit. Byl to zvláštní stav: snažil jsem se vnímat, dokonce jsem i slyšel z dálky nějaké hlasy, ale nebyl jsem schopen pohybu. „ Už ho nech! Podívej, má toho dost!“

Náhle mě čtyři ruce uchopily a postavily na nohy. Vykřikl jsem bolestí a zhroutil se znovu na podlahu. Posadili mě a začali mluvit mírným hlasem. Jeden z vyšetřovatelů si sedl na židli vedle mne a mluvil potichu a vlídně. Pohlédl jsem na něj a viděl na klopě jeho kabátu sokolský odznak. Sokolů jsem si vždy vážil. Poznal na mně změnu a umínil si, že toho využije. Druhý vyšetřovatel záměrně odešel. „Tady máš tužku a papír a napiš všechno po pořádku. Všechno, co víš. Co jste dělali a s kým ses stýkal.“ „Nebudu nic psát! Všechno, co jsem věděl, jsem vám už řekl!“

Zavolal na chodbu. Za okamžik přišel chlap jak hora a v ruce svíral důtky. Zavázal mi oči, sedl si naproti a začal bít. V pravidelných intervalech mi „masíroval“ důtkami kotníky pro změnu na rukou. Marně jsem ruce schovával, vždy je násilím roztáhl a udeřil. Trvalo to dost dlouho, cítil jsem, jak mi ruce otékají. A zase jsem se dostal na okraj mdloby.

„Tak co, budeš už psát?“ Postavil se proti mně jako mstitel. „Už jsem vám řekl, že nemám co psát.“ Dostal jsem tvrdý políček. Spíš to byla hospodská facka, až mně z nosu vystříkla krev. Odešel a dvoumetrový buldog začal opět s masáží kotníků. Za poměrně dlouhou dubu, alespoň mě se tak zdálo, přišli dva estébáci, vzali mě pod pažemi a protože jsem se nemohl udržet na nohou, pomalu mě odváděli, spíše snášeli k autu, stojícímu na dvoře. Auto se rozjelo k pardubické věznici.

V cele

Hodiny ukazovaly 8:35. To jsem byl tedy u prvního výslechu celých 23 hodin. Dostal jsem se na celu č. 3, což byla samotka velikosti asi 160×300 cm. Vpravo do dveří byl turecký záchod se dvěma špinavými železnými šlapkami. Na opačné straně ležel na zemi ještě špinavější slamník se dvěma potrhanými dekami. S nechutí jsem si lehl na špinavý slamník, přikryl se dekou . Byl jsem k smrti unavený a vyčerpáním jsem okamžitě usnul.

Probudily mě údery věžních hodin. Odbíjely čtyři a do cely se prodíraly paprsky nadcházejícího dne. To jsem musel spát téměř celý den. Když jsem si uvědomil, co mě čeká, začal jsem se bát. Třásl jsem se po celém těle. Za chvíli někdo zabouchal na dveře cely a dozorce mě odváděl do umývárny, kde jsem se u železného koryta trochu napil, smyl si krev z tváře a ochladil kotníky u rukou. Šel jsem zpět do cely jako bych se učil chodit. Za necelou hodinu mi jeden z vězňů s dozorcem podal snídani: šálek s černou kávou a krajíček chleba. Po obědě a večeři jsem si mohl lehnout a usnul jsem.

Přiznání

V noci si pro mne opět přijeli. Bylo pět minut po půlnoci. „Napíšete podrobný životopis.“ A tak jsem sedl ke stolu a psal. Stále byli s něčím nespokojeni. Převzali mě dva příslušníci, které jsem doposud neznal. Psaní protokolu trvalo celou noc a skončilo v 9 hodin ráno. Chtěli, abych vše podepsal. Tím bych si vlastně podepsal trest smrti, a proto jsem podpis odmítl.

Povalili mě na železnou postel, zavázali oči a začala opět masáž chodidel důtkami se železnými kuličkami. To však nebylo všechno. Přivázali mě tak, že jsem se nemohl pohnout, a na čelo mi začala kapat voda. Co kapka, to rána. Bylo to k nevydržení. „Tak podepíšeš?“ Trochu jsem zakýval hlavou. Odvázali mě, strčili pero do ruky a já se podepsal. „No vidíš, a máme to za sebou. Tos to nemohl podepsat hned? Bylo by to všechno jednodušší.“ A odvezli mě do chrudimské věznice.

Když v roce 1914 vypukla Velká válka, navštěvoval patnáctiletý Hemingway školu v městě Oak Park poblíž amerického Chicaga. Po jejím absolvování odešel do Kansas City, kde se krátce živil jako reportér v novinách Star. Poté, co narazil na inzerát, že Červený kříž hledá dobrovolníky na italskou frontu, neváhal a s přítelem z redakce Tedem Brumbackem se okamžitě přihlásili.

Tam, kde padají granáty

Po prohýřených nocích v newyorských barech odplul Hemingway i se svým společníkem 28. května 1918 z brooklynského přístavu směrem na východ. Mladý dobrodruh údajně trávil dlouhé hodiny na moři u zábradlí a doufal, že spatří periskop německé ponorky. K jeho zklamání však loď bezpečně doplula do Bordeaux, aniž by došlo k nějakému dramatickému incidentu. První vzrušení tak přinesla až Paříž, kterou Němci zrovna v době příjezdu obou mladíků ostřelovali svým dalekonosným dělem. Hemingway neváhal ani okamžik a řidiči nedaleko stojícího taxíku přikázal, aby je zavezl na „místo, kde dopadají granáty“.

Řidič přesvědčený vysokým honorářem pak vozil oba společníky po městě tak dlouho, dokud nedorazili ke kostelu svaté Magdalény zrovna ve chvíli, kdy dostal zásah. Brumback na tento moment vzpomínal: „Nikomu se nic nestalo, zaslechli jsme hvizd střely nad hlavami. Měli jsme pocit, jako by granát měl zasáhnout taxík, ve kterém jsme seděli. Bylo to opravdu vzrušující.“ Tím se však francouzská porce dobrodružství vyčerpala a přesto, že francouzská metropole skýtala možnost nekonečné zábavy, začal se Hemingway brzy nudit. Netrvalo to však dlouho, neboť skupina amerických dobrovolníků dostala rozkaz k přesunu na sever Itálie, kde tou dobou zuřily krvavé boje.  

Italské bojiště však mladého Hemingwaye zpočátku zklamalo. Po příjezdu do Milána sice nedaleko obou dobrodruhů explodoval sklad munice a městečko Schio, kde sídlil Červený kříž, si vybrali za cíl rakouští dělostřelci, záhy se však situace uklidnila a reportér si opět začal stěžovat na dlouhou chvíli.

Mezitím on a dalších 22 amerických dobrovolníků pracovali ve Schiu coby řidiči ambulancí. Když boje na frontě ustaly, nedostávalo se šoférům práce, takže se zabavili baseballem, kartami a koupáním v blízké řece.

Psaní článků do novin Ciao vydávaných dobrovolníky z USA představovalo jedinou činnost, která Ernesta Hemingwaye na frontě alespoň trochu uspokojovala. Když se však dozvěděl, že se na Piavě opět rozhořely zuřivé boje, zapsal si: „Už toho mám dost. Toto není válka, ale nějaký cirkus. Chci odejít ze sanitárního sboru a zjistit konečně, co je to válka.“

Spolu s několika dalšími Američany se přihlásil jako prodavač v armádních prodejnách na frontě. Brzy se konečně ocitl asi kilometr od bojiště, a přesto mu skutečná válka stále unikala.

Chtěl tam, kde se skutečně bojuje, nikoliv sedět v zázemí a vařit kávu italským důstojníkům. Nakonec našel způsob, jak se dostat do předních linií – nabídl se, že bude vojákům vozit zboží přímo do zákopů. Každý den sbalil cigarety, čokoládu a další věci, po kterých muži na frontě toužili, a na kole vyrazil vstříc zákopům, takže si mezi Italy rychle vydobyl popularitu. „Malý Američan“, jak mu přezdívali pro jeho nízký věk, si brzy našel spoustu přátel a zároveň se mu naskytla příležitost poznat válku na vlastní oči.

Do země nikoho

V noci 8. července 1918 se Hemingway potloukal po zákopech v přední linii a zřejmě z nudy si od jednoho z Italů vypůjčil pušku, načež vystřelil směrem k pozicím nepřítele. Rakušané v domnění, že se protivník chystá k útoku, spustili přehradnou palbu. Dobrodruh si záhy všiml, že v území nikoho leží postřelený voják, a tak se mu vydal na pomoc. Mezitím do zákopu, v němž ještě před momentem seděl, dopadl rakouský dělostřelecký granát, který usmrtil jednoho z Italů. Když pak Hemingway dorazil ke zraněnému, vzal jej na záda a plazil se zpět ke svým, zatímco nocí hvízdaly výstřely z minometů a štěkaly kulomety.

V jedné chvíli explodoval granát nedaleko Američana, kterého pak zasáhlo několik střepin. Později vzpomínal: „Umřel jsem, pocítil jsem, jak mi duše, anebo něco podobného vyletělo z těla, tak jako když z kapsy vytáhnu hedvábný šátek. Odletěla a vrátila se na místo a už jsem byl zase živý.“ Těsně předtím, než se Hemingway překulil do vlastního zákopu, ucítil ostrou bolest v obou nohou, z nichž mu později vyndali kulky z nepřátelského kulometu. Americký redaktor přitom raněného Itala zachránit nedokázal, naopak nyní sám bojoval o život.

Když jej evakuovali do nemocnice, napočítali na jeho těle 227 různých ran a poranění. Hemingway v následujících dnech prodělal dvanáct operací a jeden z lékařů dokonce navrhoval amputaci nohy. To však budoucí spisovatel jednoznačně odmítl s tím, že raději zemře, než by zůstal do konce života mrzákem. Postupně se jeho stav zlepšoval, takže již po měsíci a půl psal optimisticky domů, že ho nic nebolí (čirá lež) a těší se zpět na frontu (pravda). Dodejme, že během pobytu v nemocnici se často dostával do sporů s ředitelkou ústavu kvůli hromadám prázdných lahví od koňaku, jež se neustále povalovaly v jeho skříňce.

Oceněný voják 

Během své rekonvalescence obdržel Hemingway Vojenský kříž a stříbrnou medaili Za chrabrost, pomocí kterých se snažil zapůsobit na americkou ošetřovatelku Agnes Kurowskou, do níž se beznadějně zamiloval, a později o ní psal jako o své první velké lásce. Mladý reportér se navíc dostal také do amerického zpravodajského žurnálu. Jeho sestra později vzpomínala, že když šla do kina, všimla si Ernesta na vozíku tlačeném překrásnou zdravotnicí.

Spolu s rodiči pak chodili do biografu téměř denně, aby měli příležitost svého bratra a syna znovu spatřit. Hemingwayův návrat na frontu však zmařila žloutenka, která ho donutila prodloužit si pobyt v nemocnici do konce války.

V polovině ledna 1919 se dobrodruh vrátil do své vlasti, kde se mu dostalo bouřlivého přivítání. Jako prvního Američana raněného na italské frontě a držitele několika vyznamenání ho okamžitě obsypali novináři. Když se ho ptali na další plány, odpověděl, že se chce stát novinářem. To se mu v následujících letech splnilo, do povědomí veřejnosti se však zapsal spíše jako věčný dobrodruh a laureát Nobelovy ceny za literaturu.

Sbohem, armádo

Události, které zažil na bitevním poli, inspirovaly Hemingwaye k sepsání jednoho z jeho nejslavnějších románů Sbohem, armádo, jenž vyšel v USA v roce 1929. Líčí v něm příběh amerického dobrovolníka na italské frontě Fredericka Henryho, který slouží u sanitních vozů a vozí raněné z bojiště. Henry postupně prožívá většinu z toho, co zakusil jeho stvořitel – lásku k ošetřovatelce, zranění i další válečné hrůzy. Zajímavým způsobem líčí německo-rakouský průlom u Caporetta i následný ústup italské armády. Hemingway završuje vyprávění hrdinovou dezercí a tragickou smrtí jeho lásky i jejich společného dítěte. Sbohem, armádo se právem řadí mezi nejslavnější protiválečné romány vůbec a jistě neztrácí na atraktivitě ani pro dnešního čtenáře.

Image

Čtěte také

Válečný reportér Ernest Pyle: Americký novinář a jeho život na hraně

Bílí trpaslíci jsou vlastně jádra hvězd podobných Slunci, která už mají svou hvězdnou kariéru za sebou. Mnoho z nich pozorujeme v párech, čili dvojhvězdách bílých trpaslíků. Ale jenom velice málo z těchto párů trpaslíků je tak těsných, že se trpaslíci oběhnou rychleji než za 1 hodinu.

Astrofyzik Mukremin Kilic z Oklahomské univerzity a jeho spolupracovníci objevili hned dva takové nové těsné páry, v nichž se trpaslíci oběhnou jednou za 40, respektive 46 minut. Podle Kilice jsou takové páry velmi zajímavé, protože vytvářejí intenzivní gravitační vlny. Naše přístroje by je brzy mohly detekovat, například připravovaný gravitační satelit LISA (Laser Interferometer Space Antenna).

Splynutí do exotické proměnné hvězdy

Otázkou je, co se stane, až se bílí trpaslíci v těchto těsných párech srazí. Jednou z možností je, že explodují jako supernova. Kilic se ale domnívá, že „jejich“ dva páry trpaslíků splynou do exotické hvězdy typu R Coronae Borealis. R Coronae Borealis jsou eruptivní proměnné hvězdy, které se stmívají a opět rozjasňují v nápadně nepravidelných intervalech. V Mléčné dráze v tuto chvíli známe asi 65 hvězd tohoto druhu.

TIP: Jak skončí bílí trpaslíci? Explodují jako supernovy, nebo upadnou v zapomnění

Vědci se domnívají, že se oba páry trpaslíků srazí za 20 až 35 milionů let. Z toho podle nich plyne, že se za dobu existence Mléčné dráhy mohlo objevit a následně splynout mnoho podobných párů bílých trpaslíků. 

Přes všechny řeči o tom, jak jsou dnes lidé zlí a zkažení, ve skutečnosti žijeme ve velmi poklidné a mírumilovné době. Středověký svět byl jiný, temný a agresivní. Jedním z nejhorších míst přitom byla metropole Anglie, Londýn.

Britští archeologové prozkoumali 399 lebek ze 6 londýnských hřbitovů, které pocházejí z doby mezi lety 1050 a 1550. Ukázalo se, že 6,8 procent z těchto lebek nese stopy násilného zranění. Většina z nich přitom patřila mužům z nižších vrstev ve věku 26 až 35 let. Asi jedna čtvrtina těchto zranění pochází z doby blízké smrti, z čehož lze usoudit, že tito lidé zahynuli kvůli ráně do hlavy.

Srovnání s podobnými daty ukazuje, že násilí ve středověkém Londýně bylo oproti zbytku Anglie zhruba dvojnásobně vyšší. Například v Yorku, což tehdy bylo rovněž významné a velké město, mělo podobná zranění jen asi 3 procenta lebek ze 2 hřbitovů.

TIP: Vědci izolovali DNA původce Velkého moru ze zubů koster obětí v Londýně

Vědci se domnívají, že chudí lidé neměli přístup k soudům a proto museli své spory řešit ručně. Dochované údaje rovněž ukazují, že nápadně velké množství lidí tehdy zemřelo v neděli večer nebo v pondělí ráno, kdy se většina mužů vracela z hospody.

První podrobná studie vzácného světlouna pestrého (Etmopterus splendidus) z řádu ostrounů ukázala, že tyto ryby nejen svítí ve tmě, ale dokážou si pomocí světelných efektů vytvořit jakýsi „plášť neviditelnosti“, který je skryje před predátory. Světlo vychází z devíti fotoforů – zvláštních orgánů umístěných například na bocích, břiše, reprodukčních orgánech či na ocasních a hrudních ploutvích. Tato místa světlounova těla, zvláště jsou-li umístěna na břiše, účinkují podobně jako svit slunce přicházející ze shora. Silueta ryby při pohledu ze spodu pak zcela zanikne. To se světlounům hodí zvláště ve chvílích, kdy pod nimi proplouvají predátoři s očima umístěnýma na vrchu hlavy. Světlo vycházející z břišních partií jim znemožní případnou kořist spatřit, a tak plují, netuše, že potenciální kořist mají na dosah. Jinými fotofory dávají světlouni najevo, že jsou připraveni se pářit.

Podle vedoucího studie Juliena Claese z Katolické univerzity v Lovani je činnost fotoforů řízena pravděpodobně nervovou soustavou a hormony. Zdá se, že luminiscenci začali světlouni používat v době, kdy obývali hluboké vody – tedy před 65 až 75 miliony let v období křídy. Dnes se světlouni vyskytují v hloubce 200 až 1 000 metrů, kde je stále velmi málo světla. Podobný vývoj zaznamenal také světloun trnitý (Etmopterus spinax), jenž má se světlounem pestrým mnoho společných znaků, včetně umístění fotoforů. Claes z toho vyvozuje, že luminiscence se u těchto živočichů musela vyvinout ještě před tím, než se jejich vývojové větve rozdělily. „Bohužel je bioluminiscence záležitostí měkkých tkání, a tak je v podstatě nemožné najít pro ni fosilní důkazy,“ říká Claes.

Tuto kavárnu v německém Wertheimu jen tak nepřehlédnete. Celá stavba je totiž postavena tak, aby vypadala, že je vzhůru nohama. Vevnitř se vám pak hlava zamotá ještě více, jelikož i interiér je z velké většiny situován obráceně. Návštěvníci tak mají pocit, že se procházejí po stropu, zatímco bar, záchod nebo kuchyň jim visí nad hlavou.

Nejrozšířenějším a nejničivějším druhem je tzv. supercelární tornádo, které se váže na zvláštní druh bouřky zvaný supercela: Její mračna se tvoří obvykle během tropických letních dnů, dosahují výše až 15 km, rotují kolem vertikální osy a často je provází krupobití či vítr o nárazové rychlosti až 150 km/h. Příchod supercely se také pojí s blížící se chladnou frontou. 

Zrozeni z bouře

V pomyslném tichu před bouří se nejprve znenadání začne stáčet směr větru a narůstá jeho rychlost. Ve vyšších polohách se víří vzduch, horký proud je nasáván do oblaků a jeho stoupání vyvolá změnu osy rotace z horizontální na vertikální. 

Vzniklý vír má již dostatečnou sílu, aby bouřkou pohnul, a v centrální části supercely se tak formuje mezocyklona – rotující „stěna“ mraků, která stále zrychluje a vlivem bočních vzdušných proudů se „zašpičaťuje“. Nasávání vzduchu je natolik silné, že v oblasti pod oblaky klesá tlak a vír je přitahován k povrchu – v této fázi se nápadně podobá trychtýři. Pár minut po kontaktu se zemí se mezocyklona změní v tornádo, které začne pustošit okolí.

Hodinová devastace

Jakmile se rotující sloup dotkne povrchu, začne se ochlazovat horký vzduch, který jej pohání. Tornádo se pak postupně přesouvá, dokud se teplý proud neochladí natolik, že již nemá dostatečnou točivou sílu. Vír pomalu slábne a řídne, až se zcela rozplyne: Jeho hrůzovláda může trvat minuty, ale i několik hodin.

Zdaleka největší počet tornád pustoší každoročně Spojené státy, kudy se jich průměrně prožene víc než 1 200, přičemž napáchají škody za miliardy: V roce 2015 stálo „špatné počasí“ vládu USA v přepočtu přes 230 miliard korun. Území Spojených států – mezi 35. a 50. stupněm zeměpisné šířky – totiž představuje ideální prostředí pro mísení horkého tropického vzduchu a ledového proudění ze severního pólu. 

Úrodná katastrofa

Rychlost a směr proudění vzduchu se také liší v závislosti na části troposféry – v nížinách se jedná o prvních 11 km atmosféry od povrchu Země. Zmíněné rozdíly pak napomáhají rotaci bouřkových vzdušných proudů a urychlují vznik tornád. Paradoxně nejčastěji je, že nejčastěji zasažená území USA bývají také nejúrodnější, neboť těží z množství srážek, jež s sebou mračna přinášejí.   

Na druhém místě za Spojenými státy stojí Kanada s průměrným počtem sto tornád ročně. Kromě severoamerického kontinentu však hrozí výskyt zničujících vzdušných vírů i v severní a střední Evropě, v západní Asii (v Japonsku či v Číně), dále v Austrálii, na Novém Zélandu, na jihu Afriky nebo v Argentině. Silnějším vzdušným vírům se neubráníme ani v České republice: Průměrně u nás udeří jedno tornádo ročně. Loni 24. května poničila vířivá průtrž střechy zemědělské usedlosti v Červené Hoře a odřízla obec od elektrického proudu. 

Obecně se má za to, že dosáhnout rozvodu bylo na území českých zemích možné až po zavedení sňatku coby civilní instituce v roce 1868. Pravdou ale je, že rozvod jako legální akt umožňoval již průlomový patent Josefa II. z roku 1783, ačkoliv v tomto případě rozluka manželů od stolu a lože stále představovala až poslední východisko z nouze a rozloučené manželství mohlo být obnoveno. Rozvody se však odehrávaly i v dobách, kdy s nimi ještě žádný zákon nepočítal a instituce manželství se řídila výhradně církevními předpisy. V té době byly žádosti o rozvedené manželství přednášeny arcibiskupské konzistoři, která je prošetřovala a rozhodovala o nich.

Sešlej a v loži opotřebenej

Důvodů, kvůli kterým mohlo být podle katolické morálky manželství rozvedeno, nebylo mnoho. Patřila mezi ně především neschopnost konzumovat manželství, to jest impotence, a neschopnost zplodit potomka. Konzistoř nepodceňovala ani úklady o život jednoho z manželů. Pro srovnání, evangeličtí manželé měli manévrovací prostor neporovnatelně větší. Vedle uvedených pádných důvodů týkajících se sexuální oblasti pro podání žádosti o rozvod jim „stačila“ například epilepsie, trudnomyslnost, inkontinence, nymfomanie, náměsíčnost či šílenství. Na území bývalé římskoněmecké říše lze dokonce doložit několik případů, kdy se jako nepřekonatelná překážka v manželství objevily souchotiny a močové kameny.

Není bez zajímavosti, že žádost o rozvod většinou podávaly ženy a že jejich nespokojenost s manželským svazkem nejčastěji pramenila z manželovy impotence.  Přestože se jednalo o delikátní záležitost, vyšetřovací protokoly obsahují překvapivě otevřené výpovědi. Lze se setkat s tvrzeními, že manžel „jest sešlej a v loži nepotřebnej“, či že si o svatební noci „ani nestáhl kalhoty“. Konzistorní šetření předcházející rozvodu byla velice důkladná a docházelo během nich k výslechům svědků z okolí znesvářeného páru a v případě pochybností mohli být manželé podrobeni i lékařské prohlídce. Ubránit se vynesení podrobností z intimního soužití manželů na veřejnost a vzniku skandálu tak nebylo možné. 

Katastrofa sovětského výsadku u Bukrina ale znamenala pro Němce jen malou útěchou za selhání jejich snah o zničení sovětského předmostí 29. září. Všechny parašutisty zcela nepotřeli, ti přeživší se ihned vzpamatovali a organizovali boj navzdory svému zničenému vybavení.

Výsadek přišel o 19 z 25 vysílaček. V noci z 27. na 28. září ještě seskočily tři skupiny radistů, po kterých se ovšem slehla zem, o den později sestřelili Němci letoun Po-2 s vysílačkami. Komunikace tak až do 6. října zůstala sporadická. Šlo o vážný problém, protože rudoarmějci v předmostí podle pamětí Nikity Chruščova někdy výsadkáře považovali za banderovce nebo německé provokatéry a pálili po nich.

Když ne výsadkáři, aspoň partyzáni

Zbytky výsadku se držely v malých skupinách v lesích jižně od Kaněva, Dudari a severně Bučaku. Skupina 230 mužů se dostala přes Dněpr a posílila sovětské hlavní síly. Dalších 600 čelilo Němcům u Kaněva a Čerkass, 200 u Černyši a 300 u Jablonova. Plukovník Sidorčuk jako první navázal kontakty se zbytky parašutistů na levém břehu Dněpru a ihned informoval sovětské jednotky, aby na ně nestřílely. Jeho skupina, zformovaná 5. října u Kaněva, byla se 600 muži největší a na rozdíl od ostatních disponovala dostatkem výzbroje a munice.

Sidorčuk nakonec vytvořil brigádu se třemi střeleckými prapory a ženijní, protitankovou, spojovací a průzkumnou četou. Ještě 6. října navázal spojení se 40. armádou a od 8. do 11. října ho Sověti přes frontovou linii zásobovali. Pak ale na skupinu zaútočili Němci a výsadkáři se museli stáhnout do Taganžského lesa, který nabízel lepší krytí. Tam se k nim připojily další skupiny, například muži A. Bluvštejna, V. V. Fofanova a S. Petrosjana.

Posílený Sidorčukův oddíl znepokojoval německá vojska od 28. října do 11. listopadu. Pomocí kurýra navázal spojení s 2. ukrajinským frontem, konkrétně velením 52. armády, které dalo Sidorčukovovi rozkaz probít se k sovětským liniím a zároveň napadnout a obsadit vsi Lozovok, Sekirna a Svidovok na levém břehu Dněpru. Zpočátku úspěšný útok ale selhal kvůli sedmi německým tankům, přechod Sidorčukových výsadkářů-partyzánů k pravidelným sovětským silám se tak podařil až v noci ze 13. na 14. listopadu.

TIP: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden

Sovětský výsadek u Velikého Bukrinu se – co do počtu nasazených mužů, techniky a materiálu – s výsadkovou operací Market Garden u nizozemského Arnhemu, uskutečněnou o rok později, úplně srovnat nedá. Obě však měly podobný výsledek. Přílišný optimismus, podcenění nepřítele a ignorace nepříznivých okolností vedly k pohromám, které vlastní krví zaplatili parašutisté. Podobně jako po neúspěchu u Vjazmy se už sovětské velení do podobného dobrodružství nepustilo a srovnatelnou operaci do konce války nepodniklo.