Osvědčenému typu konstrukce a materiálu, tedy kamennému klenbovému mostu, zůstal v době, kdy se prosazovalo železo, věrný rakouský inženýr Alois Negrelli. Právě on je autorem mostu na dobovém vyobrazení.

Zkušený stavitel

Před polovinou 19. století projektoval Negrelli spolu s Janem Pernerem první železniční most přes Vltavu spojující Masarykovo nádraží přes ostrov Štvanici s Bubny (nyní část Holešovic), a to jako součást Severní státní dráhy Olomouc-Praha-Drážďany. Přes obě ramena Vltavy se sice táhne jen v délce 200 metrů, ale jeho celková délka je 1 110 metrů a tvoří jej 8 segmentových oblouků nad řekou a 77 kruhových oblouků nad Štvanicí a územím Karlína. Do roku 1910 to byl nejdelší most Evropy a dosud je to nejdelší železniční most ve střední Evropě. Pro svou monumentalitu si ve své době právem vysloužil přízvisko „římské dílo 19. století“.

Není bez zajímavosti, že Alois Negrelli projektoval v téže době také stavbu Suezského průplavu. Na viaduktu údajně pracovalo až 3 000 dělníků různých národností a poprvé zde ve větší míře byly použity parní zvedací stroje. Jako stavební materiál posloužila žula, která se těžila ve schwarzenberském lomu dnes zatopeném Orlickou přehradou a po Vltavě se přivážela na místo. Dodavatelem byly firmy bratří Kleinů a Vojtěcha Lanny. Negrelliho viadukt je druhý nejstarší dosud stojící most přes Vltavu v Praze.

Když se Alžběta Kristýna 28. srpna 1691 narodila, měly s ní dějiny velké plány. Vše začalo, jak už bylo v urozených kruzích zvykem, výhodným sňatkem. Manželem krásné princezny se nestal nikdo menší než pretendent španělského trůnu, arcivévoda Karel Habsburský.

Zvrat událostí ale poslal mladý pár na vídeňský trůn. A tak se začal psát příběh šťastného manželství, kterému stále chyběl následník trůnu. Když přišel vytoužený syn na svět, za pár měsíců zemřel. A tak spočinul osud podunajské monarchie na nejstarší dceři, která se stala jednou z nejvýraznějších postav habsburského domu. Tou dcerou byla Marie Terezie.

V Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou leží ostrov, nad nímž se tyčí děsivě vypadající vrchol. A právě ten o sobě dal 27. srpna 1883 vědět. Sopka Krakatoa se probudila už v červenci, avšak finální erupce začala o měsíc později. Výbuchy, které započaly časně ráno, vyvolaly třicetimetrové tsunami a sopečný prach se dostal až do vzdálenosti 60 km. Výbuch za sebou nechal zkázu několika desítek měst a tisíce mrtvých. Odraz našel také v českém prostředí. Spisovatele Karla Čapka inspiroval k napsání románu Krakatit.

Pozdně noční obloha nabídne v noci ze soboty na neděli unikátní podívanou, jaká bude k vidění až v roce 2065. Venuše a Jupiter se k sobě přiblíží na vzdálenost pouhé osminy Měsíce. Z některých míst tak dojde ke zdánlivému „doteku“ obou planet. K největšímu sblížení by mělo dojít mezi sobotní půlnocí a nedělní jednou hodinou ranní středoevropského času. V tento čas bude Venuši a Jupiter dělit jen zhruba 6 obloukových minut. Naneštěstí pro pozorovatele v Evropě budou už obě planety dávno neviditelné za horizontem.

I tak si lze sblížení obou planet vychutnat. Nejlepší pohled na toto setkání bude krátce před soumrakem okolo 19:30 hodin našeho času, kdy bude obě planety dělit zhruba 12 obloukových minut. 

Obě tělesa se budou nacházet asi 22° na východ od Slunce, přibližně 7° nad horizontem. Nehrozí tedy přímé nebezpečí, i tak si ale dávejte pozor, abyste dalekohled omylem nenamířili blíže ke slunečnímu disku. Hrozí jak poškození techniky, tak pochopitelně možné poškození zraku. Nejlépe tak uděláte, pokud si tento výjimečný úkaz vychutnáte v prostředí hvězdárny.

Když se někdo pohodlně opaluje na pláži, jeho tělo zaplavuje zhruba triliarda (miliarda bilionů), tedy deset na 27 fotonů za sekundu. Naprostá většina z nich pochází z našeho Slunce, ať už přímo anebo nepřímo – po odrazu od něčeho, co jim stálo v cestě.

Velice malá část z těchto fotonů ale přiletí z hlubokého vesmíru. Mohou být staré miliardy let a překonaly obrovské vzdálenosti, které se vymykají našemu chápání, aby nakonec zasáhly lidskou kůži a nepatrně ji ztmavily.

Záření z hlubokého vesmíru

Tvrdí to ve své nové studii astrofyzici, podle nichž naše tělo, kdykoliv jsme venku, dnem i nocí, bombarduje za každou sekundu asi 10 miliard fotonů, které nepocházejí z Mléčné dráhy. Tyto fotony tvoří takzvané záření mimogalaktického pozadí. Asi polovina z nich pochází ze záře cizích galaxií a druhá polovina vzniká aktivitou kolem černých děr.

TIP: Erupce na Slunci: Najdeme ochranu před nebezpečným slunečním zářením?

Vlnové délky fotonů z hlubokého vesmíru se pohybují od neškodných milimetrových až po potenciálně škodlivé mikronové. Žádné reálné nebezpečí z těchto mimogalaktických fotonů ale nehrozí. Představují tak nesmírně nepatrnou část opalujících fotonů. Člověk by se musel opalovat biliony let, než by mu tyto fotony dlouhodobě poškodily zdraví. Riziko slunečních fotonů při opalování je bohužel mnohem reálnější.

Infografika: Opalování očima astrofyziků

Nepatrná část našeho opálení nepochází z Mléčné dráhy (hodnoty jsou uvedeny v takzvané krátké škále, typické pro anglofonní státy) (foto: ICRAR, Dan Hutton, CC BY-SA 4.0)

Medvěd kamčatský (Ursus arctos beringianus) je jeden z největších poddruhů medvěda hnědého. Dorůstá délky až 2,4 metru a v dospělosti váží okolo 650 kilogramů! Domovem těchto nádherných šelem je Kamčatka, Anadyrskij kraj, Kurilské ostrovy a pobřežní pás na západ od Ochotského moře.

Jak se každý může přesvědčit na vlastní oči, blesky obsahují velké množství energie. Přitom ale není úplně snadné zjistit, kolik té energie vlastně je.

Vědci teď objevili nový způsob, jak odhadnout sílu blesků. Namísto obvykle měřené elektrické aktivity v ovzduší se zaměřili na místa úderu blesku, kde za příhodných podmínek vznikají takzvané fulgurity. Stačí je jenom objevit.

TIP: Ráj bouřek: Kde na světě uhodí nejčastěji blesk?

Pátrání po fulguritech je vlastně taková archeologie blesků. Fulgurity vznikají přímým zásahem bleskem do písku, případně půdy či hornin. Struktura fulguritu přitom vypovídá o povaze výboje, který ho vytvořil – hlavně pokud jde o množství energie dotyčného blesku.

Země na první pohled vypadá jako poklidná planeta, kde se vlastně nic moc neděje. Ale zdání klame. Celý povrch naší planety se dramaticky mění, jen je nutné to sledovat v průběhu miliónů let. Kontinenty se posouvají, dávné oceány mizí a objevují se nové. Dna moří podléhají velkým změnám a jen vzácně se najdou jejich části z dávných dob.

Po stopách mladé Země

Izraelský geolog Roi Granot nedávno ohlásil objev nejstaršího kusu dna oceánu, který známe. Jeho rozloha činí něco přes 150 tisíc kilometrů čtverečních. Stáří objeveného dna oceánu se pohybuje kolem 340 milionů let a pochází z dob, kdy byly všechny kontinenty Země spojené do superkontinentu Pangea.

TIP: V Antarktidě objevili největší systém kaňonů planety

Tehdy to byla součást dna dávného oceánu Tethys, který omýval část břehů Pangei. Dnes se nachází ve východním Středomoří, mezi turisticky atraktivními ostrovy Krétou a Kyprem.

Dno oceánu Tethys ale není snadno dostupné. Kromě vod Středozemního moře ho skrývá ještě minimálně 13 kilometrů mořských sedimentů. Granot ho odhalil několikaletým studiem magnetických anomálií podmořských hornin.

Na světě není mnoho míst, kde by bylo možné spatřit vedle sebe pět druhů tučňáků. Tím nejdostupnějším jsou Falklandské ostrovy. Na 51° jižní šířky (podobně jako jih Argentiny), uprostřed Atlantiku na ostrovech s rozeklaným pobřežím, vychovávají svá mláďata tučňák oslí, tučňák magellanský, tučňák skalní, tučňák žlutorohý a tučňák patagonský. V jejich společnosti jsem začátkem roku strávil tři týdny a rád bych popsal některé zvyklosti nejatraktivnějšího z pěti jmenovaných druhů – tučňáka patagonského (Aptenodytes patagonicus).

První moment v kolonii

Volunteer Point je, na rozdíl od ostatních kolonií na Falklandských ostrovech, celkem snadno dostupný a občas sem zavítají i pasažéři velkých zaoceánských parníků. Většinu času je tady ale člověk sám a může se věnovat jen tučňákům. Pro bližší poznání jejich života jsou důležité dvě věci – pečlivé studium dostupné literatury před odletem a na lokalitě pak pozorování od úsvitu do soumraku. Ve společnosti tučňáků jsem si často odřekl jídlo a proseděl u nich mnoho hodin.

Na poloostrov Volunteer jsme se z civilizace dostali po tříhodinové cestě terénním autem, s plánem strávit zde několik dní. Již první chvíle v blízkosti kolonie několika stovek tučňáků patagonských slibuje zajímavou podívanou. V každé části se něco děje a je zřejmé, že během našeho pobytu se bude na co koukat. V kolonii můžete potkat mláďata stará jen pár dní (bez prachového peří), hnědě chundelaté obludy i tučňáky s prachovým peřím v barvě dospělých jedinců. Nejzajímavější pohled je zřejmě na ty, kteří si odstraňují poslední chomáče jemných pírek.

Námluvy v trávě

Přestože většina tučňáků zůstává stále pohromadě na vyšlapaném a trusem vypáleném plácku velkém 100–200 metrů čtverečních, občas se menší skupinky i jednotlivci vydají na procházku. Většinou k moři – třeba se jen omýt nebo i na námluvy. Dvojici tučňáků, u které by mohlo případně dojít k páření, snadno poznáte. Pokud mimo kolonii potkáte dva jedince, z nichž jeden je o hlavu menší, jedná se o samečka se samičkou (to je ta menší). Pak už stačí jen s nimi strávit nějakou tu hodinku a pustí vás do svého soukromí.

Při námluvách okouzluje samec samici velmi vzpřímeným postojem a hlasitým „troubením“ s mírně roztaženými křídly. Když hlasové projevy skončí, sameček vyčerpáním skloní hlavu a svěsí křídla k tělu. Pokud je samice zaujata svým nápadníkem natolik, že by se s ním chtěla spojit, následuje samce, který radostně hýbe hlavou ze strany na stranu. Samotné páření začíná nepříliš poetickou „předehrou“ – sameček do samičky strčí tak, že spadne na břicho a pak na ni vyleze. Milostný akt odstartuje proces, na jehož konci by se měl narodit nový člen kolonie.

Opatrná rvačka

Tučňáci patagonští mají zvláštní cyklus hnízdění. Trvá 14–16 měsíců a odehrává se dvakrát za tři roky. Nejdříve samice snesou jedno vejce a později druhé, přičemž kladení obou vajec probíhá mezi prosincem a dubnem.

TIP: Sídliště mořských lovců aneb Život v bílé kolonii

Samice v jeden okamžik snáší vždy jedno vejce, které ihned dokutálí k samci. Ten si jej nahrne na nohy a přikryje kožním záhybem, aby potomka udržel v teple. Tučňák patagonský si totiž nestaví hnízdo, všichni strážci vajec jen postávají vedle sebe na kraji kolonie. Každý má vyhrazeno místo o velikosti jednoho metru a velmi nelibě nese, pokud mu tam soused nějakým způsobem zasahuje. To se pak tučňáci začnou rvát – bez jediného pohybu nohou, jen nakláněním s otevřeným zobákem. Hlavně opatrně, vždyť i při potyčce musejí vejce uhlídat v teplém bezpečí. Když hlídá otec, samice shání potravu a zhruba po 5–7 dnech se rodiče vystřídají. Osm týdnů po snášce se líhne malý tučňák.

V teple i mimo skořápku

Když začne mládě rozbíjet skořápku vajíčka, trvá i několik hodin, než se ze svého dočasného domova zcela vymaní. Dospělý tučňák mu v tom nijak nepomáhá, spíš naopak. Když se první část skořápky odlepí, ihned ji zobákem vrací na původní místo a ve snaze chránit novorozence před chladem nijak nepolevuje. Poté, co se mládě dostane ze skořápky, zůstává další dlouhé dny v teple pod břichem rodičů. Jen když má hlad, vystrčí krk se zobákem nahoru a dožaduje se potravy. Nějakou chvíli škemrá a rodiče mu ze zobáku vyvrhnou natrávenou kašovitou hmotu.
Mládě je nejprve holé, ale ihned mu narůstá hnědé prachové peří, které se mu na zimu změní na druhé. Během toho musí malý tučňák přibrat jedenáct kilo, aby přežil. Rodiče ho zahřívají, dokud nebude samo schopno regulovat teplotu svého těla, pravidelně se střídají i v jeho krmení.

Bez rodičů to nezvládnu

O tom, jak je mladý tučňák závislý na svých rodičích, jsme se přesvědčili na vlastní oči. V době naší lednové návštěvy už byla v kolonii pouze dvě mláďata s hnědým prachovým peřím. Většina ostatních se této pokrývky zbavila již během prosince. To bylo podezřelé. Když jsem se těmto mláďatům věnoval, zjistil jsem, že pravděpodobně nemají rodiče. Dožadovala se totiž potravy vždy u jiných tučňáků a byla velmi důrazně odstrkována. Malí sirotci byli velmi často napadáni i mláďaty, u jejichž rodičů škemrali o potravu. Bylo zřejmé, že jejich vlastní rodiče zahynuli – pravděpodobně v moři, kde se mohli stát potravou lachtanů. Takovýto sirotek je odsouzen k smrti hladem, nikdo z jiných tučňáků mu nepomůže. Hnědé chundelaté mládě jsme v den našeho odjezdu našli mrtvé. I takový je život v kolonii.

Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus)

Po tučňáku císařském jde o druhého největšího tučnáka na světě. Může vážit 15–20 kg a dorůstat do výšky 95–112 cm. Má dlouhý ostrý zobák, zespodu jasně oranžový, na vrchní straně temně černý. Hlavu má černou a na týlu z každé strany žlutooranžovou skvrnu. Záda, křídla i ocas jsou šedostříbrné, břicho a hruď zářivě bílé s úzkým černým lemem oddělujícím břicho od zad.

Živí se především rybami, korýši a hlavonožci, které loví v moři a potápí se do hloubky až sedmdesáti metrů. Je to výborný plavec a ve vodě vidí mnohem lépe než na souši. Jeho největším přirozeným nepřítelem je tuleň leopardí.

V období největšího chladu se mláďata sdružují do školek, kde jejich těsný kontakt zmenšuje výdej tepla. V tomto období je rodiče krmí jen každý druhý až třetí týden. Mláďata proto zhubnou na přibližně dvě třetiny původní hmotnosti. V říjnu už rodiče přicházejí podstatně častěji a proto se opět zvýší množství potravy i hmotnost. V průběhu prosince je prachové peří mláďat nahrazeno normálním a tučňáci se vydávají samostatně lovit na moře.

Celá monarchie byla rozdělena na šestnáct územních celků, z nichž pocházelo mužstvo šestnácti sborů pozemního vojska. Území každého sborového velitelství bylo rozděleno na okresní doplňovací velitelství.

Formování útvarů