Odborníci na slovo vzatí: Lidé zvládali udržovat oheň i v nejdrsnější době ledové
Vědci objevili důkazy, že lidé během nejdrsnější fáze poslední doby ledové stavěli sofistikovaná ohniště a dovedně využívali oheň k přežití v arktických podmínkách.
Odborníci se shodnou, že využívání ohně, ať už na vaření nebo jako zdroj světla pro nejrůznější účely a každopádně pro zahřátí, bylo zásadní pro to, aby dávní lidé přežili nejmladší dobu ledovou. Naši předci ostatně používali oheň už dávno předtím. Proto je do jisté míry záhadou, proč se z klimaticky nejdrsnějšího období této doby ledové nezachovaly téměř žádné pozůstatky ohnišť.
Geoarcheolog William Chase Murphree z portugalské Univerzity Algarve s týmem spolupracovníků ve snaze osvětlit tuto záhadu prozkoumal lokalitu Korman' 9, která se nachází u řeky Dněstr na jihozápadě Ukrajiny. Tato lokalita zahrnuje nálezy spojené s přítomnosti lidí v době glaciálního maxima, tj. asi před 26 500 až 19 000 lety. Tehdy tam panovaly arktické podmínky a život tam určitě nebyl jednoduchý.
Ohniště z doby ledové
Vědci tam objevili a analyzovali celkem tři ohniště. Ukázalo se, že lidé i v klimaticky nejvíce náročném období doby ledové budovali podle potřeby sofistikovaná ohniště různých typů. Jako palivo tehdy používali především dřevo, ale zřejmě i kosti a tuk. Výzkum pravěkých ohnišť z glaciálního maxima uveřejnil odborný časopis Geoarchaeology.
Výzkum tohoto druhu bývá obtížný. Murphree s kolegy při výzkumu využili pokročilé geoarcheologické metody, včetně mikrostratigrafické analýzy, mikromorfologie a kolorimetrické analýzy. S jejich pomocí identifikovali tři místa, na nichž lidé tehdy postavili jednoduchá, plochá ohniště.
Badatelé dospěli k závěru, že lidé v době glaciálního maxima, přinejmenším na lokalitě Korman' 9, využívali jako palivo především smrkové dřevo. Současně ale také zřejmě využívali kosti a tuk, které měli určitě k dispozici. Velmi zajímavé bylo také zjištění, že na zkoumaných ohništích dosahoval oheň teplot až 650 °C. To ukazuje na mistrovské ovládání ohně i ve velmi těžkých podmínkách doby ledové.
Další články v sekci
Horliví čeští misionáři: S jakými nástrahami se potýkali při obracení lidí na víru?
Jedni zpívali a rozdávali svaté obrázky, druzí přivolávali vojáky a pálili knihy – rekatolizace v českých zemích měla mnoho tváří, a jezuité v ní hráli hlavní roli.
„Po všech těch městech, městečkách, zámcích a vesnicích, kde páter Albrecht Chanovský chodil, tak sladce všude chvály jeho vypravují, že až posavad se radují, jak se jen zmínka o něm stane, a jej svatým, a apoštolem, a pokorným, a sprostným, a spravedlivým, a nábožným, a otcem svým nazývají, a když ho dosti vynachválí, tehdy teprve své chvály jak velicí páni, tak sprostní lidé, jak světští kněží a faráři, tak řeholníci, jak muži, tak ženy, s pláčem uzavírají.“
Tato slova jsou adresována nejznámějšímu českému domácímu misionáři doby po Bílé hoře, otci Albrechtu Chanovskému. Misijní práci obětoval většinou svého života. Spoléhal na své poslání dané od Boha, a také na sílu slova, proto vždy důrazně odmítal vojenskou pomoc a veškeré násilné prostředky. Přesně tak ho líčí jeho životopisec Jan Tanner. Říká mu apoštol Čech a prosťáček Boží. Životopis vznikl ze dvou důvodů, aby zveřejnil tento vzor příkladného jezuitského misionáře, hodný následování, a dále aby se jezuité mohli ještě lépe bránit proti stížnostem, že využívají při obracení obyvatel násilných prostředků. Je sice pravda, že za misionáři často kráčely nelítostné vojenské oddíly, ale nikoli za Chanovským.
Přijímat podjednou
Albrecht se narodil ve Svéradicích u Horažďovic v rodině rytířů Chanovských z Dlouhé Vsi Léta Páně 1581. Jeho matka, rodem Valovská z Úsuší, se hlásila ke katolickému vyznání, ale s dovolením svaté katolické církve a podle basilejských kompaktát přijímala podobojí. První věc, o kterou se Albrecht doma snažil, bylo, aby svou matku přivedl k přijímání po způsobu chleba, jak tomu bylo i v jiných v katolických zemích. Albrecht si zkrátka i doma počínal zásadově. Však byl od svých dvaceti let jezuitou.
Do řádu vstoupil dlouho před Bílou horou. Studoval v Praze, Českém Krumlově, ve Štýrském Hradci. Věnoval se teologii, v Praze a Olomouci pak vyučoval matematice, hebrejštině a vykládal Písmo svaté. Po Bílé hoře byl dva roky rektorem koleje v Českém Krumlově, ale zdejšího úřadu byl zproštěn po stížnosti, se kterou se obrátila na generála řádu paní Polyxena z Lobkovic. Té vzácné katolické paní se nelíbilo, že Chanovský poškodil při přestavbě kostela sv. Víta v Českém Krumlově památku Petra Voka z Rožmberka, jejího švagra. Od té doby už otec Albrecht nezastával žádné důležité řádové hodnosti, intenzivně se ale věnoval misijní práci v západních a jihozápadních Čechách.
Snězte si mě!
Chanovský byl skutečným vzorem barokního misionáře: „Uposlechl páter Albrecht Kristova hlasu, poněvadž tak velikým byl nepřítelem svého těla a svých žádostí, že se zdá, jako by byl nic jiného nežádal na světě, krom samé bídy, kříže a úzkosti.“ Nenáročný člověk. Ani v nejmenším nedbal o vlastní tělesnou schránku a veškeré své konání podřídil velebení Boha. Přesně v duchu typických barokních protikladů, kdy bída a ubohost pozemského bytí kontrastuje s nedostižnou vznešeností Boží. V praxi to znamenalo, že veškeré trable, strasti, choroby, příkoří bral jenom jako zkoušku pevnosti ve své víře.
„Dokonce i když ho zle trápil obtížný hmyz, tak ho rozhodně nechtěl nikterak omezovat: Aby pak ho nenutili jeho přátelé vší a blech vybírati, divně se jim vymlouval, prose jich, aby nechali, aby se ten hmyz na jeho hříšném těle pásl, a tento jeho osel (tak obyčejně přezdíval svému vlastnímu tělu: osel) od vší a blech štípán byl. A říkával, že to jest jeho dobytek a stádo. Vůbec se neohlížel na svoje otevřené rány a hnisající vředy, stejně neochvějně kráčel vstříc životu věčnému.“
Dobrý zpěv podmínkou
Byl to zkrátka prosťáček Boží, ale žádný nevzdělanec. Vystudoval teologii a působil jako učitel na vysokoškolských katedrách. Přesto se dokázal až nezvyklou měrou přizpůsobit vnímavosti prostých lidí. Při svých misiích vcházel do vesnic za zvuku zvonečku, a když byl již u humen, začal zpívat nějakou českou pobožnou písničku. Nejdřív k sobě přivábil děti, kterým rozdával svaté obrázky. Pak se snažil vlídně porozprávět i s dospělými a snažil se, aby s ním šli do kostela, kde by jim bylo křesťanské učení lépe vyloženo.
Prakticky všichni misionáři museli umět zpívat, a dobře zpívat. Byla to součást jejich kvalifikace. „Sotva který národ miluje pobožné zpěvy, jako Čechové, jichž za starodávna také při bitvách užívali, jak tehdáž, dokud ještě v katolickém náboženství trvali, tak také potom, když do husitského kacířstva upadli, a pod vůdcem Janem Žižkou proti katolickým ukrutný boj vedli.“
Otec Chanovský byl vlídnost a tolerance sama. S jedinou výjimkou. Bylo jí zabavování nekatolických knížek. A kdyby jenom zabavování, on je s gustem pálil. Byl to takový jeho „koníček“. Dělal to vyloženě s láskou. Věru boží prosťáček. „Kacířské knihy téměř nesčíslné nic nedbaje na žalost a hněv všech lidí, popálil, a jakkoli jich v tmavých sklepích a skrýších schováno bylo, však on je chytře nacházel a k hranici na světlo vytahoval.“
Pozor na něžné pohlaví
Jezuitský řád byl výlučně mužský. K založení ženské odnože nikdy nedošlo, přestože se o ní nějaký čas uvažovalo. Jezuité však měli na ženy a dívky velký vliv, a to už od dob svého zakladatele, svatého Ignáce z Loyoly. Velmi v něm zdomácnělo ukládání přísných kajícných opatření. Aby bylo jasné, tato opatření byla určena něžnému pohlaví, údajně daleko hříšnějšímu, než bylo to mužské. Dost možná, že právě proto se brzy vyrojily různé zkazky, vinící jezuity z perverze a z prohřešků vůči mravnosti. Jak se to projevovalo? Inu, ženy nosily na doporučení jezuitů žíněné opasky a košile, které oblékaly pod svrchní šat, aby tak zabraňovaly různým tělesným touhám. A nadto se ještě rády bičovaly, pochopitelně pouze při soukromém pokání.
Takovému pokání učil misionář Chanovský prostřednictvím své praneteře Kateřiny: „Poručil, aby biče a také žíněné opasky rozdávala. A tím se stávalo, že mnohé urozené paní a panny, naučivše se u ní v soukromí, jak by měly buďto ‚disciplíny‘ neb žíněného opasku užívati, takové nástroje kříže Kristova od ní sobě kupovaly, kterých by byly od muže, totiž od pátera Albrechta, pro stud zakoupiti nechtěly. Takové a podobné zprávy už byly jenom krůček vzdáleny od toho, aby byli jezuité označováni za zhoubce mravopočestnosti, aby se začaly šířit fámy o obnažování žen před zpovědníky, kteří je měli mrskat a nato provádět rozličné nepřístojnosti, kněžím a řádovým otcům rozhodně nepříslušející.“
Ubit kvůli víře
Albrecht Chanovský nebyl ze všech domácích jezuitských misionářů zdaleka ten nejhorlivější. Byli ještě přičinlivější, třeba Adam Kravařský. Toho vyzdvihuje do výšin až závratných jezuita Bohuslav Balbín. Podobně jako Chanovský ani Adam Kravařský nebyl zastáncem nějakého nátlaku na lidi. Proto taky o něm Balbín mluví s takovým uznáním. Získával církvi oddané ovečky, aniž používal hrozeb, či dokonce násilí. Na rozdíl od jistého kapucína Valeriána Magniho, kterému, co se ohledů vůči lidem týká, bylo jasné, že tudy cesta nevede, že se na to musí jinak, silou: „Dejte mně vojsko, jaké mají při svých misiích jezuité, a já vám obrátím celý svět. Vždyť to vše je jen násilí, a nikoli z dobré vůle!“
A je tu další věci opravdu upřímně oddaný jezuitský misionář, Matěj Burnatý. Po latinsku Burnatius. Setkáváme se s ním na severu a severovýchodě Čech. Prošel jezuitskými kolejemi v Jičíně a Českém Krumlově, misionářskou činností se zabýval v okolí Litomyšle, v Mnichově Hradiště údajně zažehnal hrozící povstání. Velký úspěch zaznamenal ve Mšeném, zatímco v Bělé pod Bezdězem narazil na prudký odpor, tak raději ustoupil, snad proto, že nechtěl, aby bylo povoláno vojsko. Hned nato dorazil do Doks, nikoli však sám, nýbrž doprovázen třiceti vojáky. Zapůsobilo to dokonale. Na 250 obyvatel se rozhodlo okamžitě přestoupit na katolictví. Od Doks je Stráž pod Ralskem coby kamenem dohodil. Tam se Matěj Burnatý ocitl v přímém ohrožení života, ale podařilo se mu vyváznout.
Zato v Turnově to skoro už nestihl. Tam se jeho misijní poslání setkalo s takovým odporem, že nepomohlo ani přesvědčování, ani přítomnost ozbrojených sil. Musel utéci a schovat se na faře v Libuni, ta skrýše se však pro něj stala pastí, protože ho tam vzbouření sedláci našli, a velice mu vyčítali, že to byl on, kdo na ně poslal vojáky. Jakmile vyšel z budovy fary, tak ho sedláci i s jeho spolupracovníkem ubili. Údajně byl propíchnut vidlemi na hnůj. Což byla vražda, nadto sluhy Božího. Sankce zřejmě následovaly vzápětí a byly tvrdé. Vzpouru zdolalo vojsko, přivolané z Turnova, a na čtyřicet povstalců zaplatilo rebelii svými životy, další byli zajati a uvězněni.
Další články v sekci
Mají i jiné obří planety stejně trvanlivé skvrny jako Jupiter?
Kromě Jupitera se velké atmosférické bouře objevují také u dalších plynných obrů. Jak jsou na tom se svou životností?
Velká rudá skvrna alias Great Red Spot v oblačné atmosféře Jupitera nepochybně dominuje. Zmínky o ní existují už déle než čtyři staletí, a přestože se její rozměry v čase mění, podle všeho je nebývale stabilní. U ostatních plynných obrů se skvrny – tedy velké bouře či atmosférické útvary – objevují, nicméně nejsou tak „trvanlivé“.
Na Saturnu se atmosférické útvary a bouře tu a tam vyskytují, bývají však většinou dočasné. Například Velká bílá skvrna neboli Great White Spot se objevuje každých 20–30 let a přetrvá několik měsíců, načež zmizí. Atmosféra Uranu je obecně na výraznější formace velmi chudá, a ačkoliv se v ní také podařilo některé oblačné struktury pozorovat, jejich životnost nepřekročila několik měsíců.
Překvapivě stabilní bouře naopak nalezneme na Neptunu. Tzv. Velkou tmavou skvrnu čili Great Dark Spot poprvé odhalil Voyager 2 v roce 1989. Podobala se Velké rudé skvrně na Jupiteru, ale když planetu v roce 1994 fotografoval Hubbleův dalekohled, byla už pryč. V následujících letech se na ledovém obrovi povedlo pozorovat hned několik tmavých vírů, jejich životnost ovšem obvykle nepřesáhla několik měsíců. Jupiterova Velká rudá skvrna tak představuje bezkonkurenčně nejdéle existující oblačný vír ve Sluneční soustavě.
Další články v sekci
Trnové koruny i bičování: Velikonoční „hry na ukřižování“ bývaly populární i u nás
Celý svět kroutí hlavou při záběrech, na nichž se filipínští mladíci přibíjejí ke křížům. Velikonoční „hry na křižování“ však bývaly populární i u nás, stejně jako ve většině Evropy.
Historiky souvislost divadla a Velikonoc nepřekvapí. Řecké a římské amfiteátry dávno zasypal čas a s ním i rozvinutou divadelní kulturu starověku. Až dlouho poté, při nejvýznamnějších křesťanských svátcích se ve středověké Evropě objevila touha vidět biblické události tak říkajíc na vlastní oči. Lidé chtěli zažít zázrak. Zpřítomnit ho v životní realitě, ne jen na obraze či v podobě soch, ale v podání živých aktérů. A tak se v kostelích objevily první hrané výjevy oživující evangelijní zvěst. „Divadlo křesťanské Evropy má počátek ve skutečném Jeruzalémě,“ formuloval svou provokativní myšlenku historik Vojtěch Ron, jeden z našich nejvýznamnějších badatelů v oblasti pašijového divadla.
Zakázané hry
Renesanční vzdělanci později oprášili antické autory a zrodilo se divadlo podobné tomu, jaké známe dnes. To ale platilo spíš o šlechtických dvorech či městech, kde se pohybovali i posluchači univerzit. Na venkově často divadlo po celá staletí souviselo s velikonočními svátky.
Divadelní představení či slavnosti se o Velikonocích odehrávaly na různých místech – v sálech, pod širým nebem, ale třeba i na šibeničním vrchu. Představením a produkcím pojednávajícím o umučení Krista se říká pašije. Většinou si je místní sousedé pospolu psali, hráli a starali se i o výpravu. Nešlo přitom o nijak menšinovou zálibu. Podílely se desítky až stovky účinkujících! Nebylo také nic neobvyklého, že diváci se stávali na chvíli herci – a naopak. Role se během dlouhých a někdy několikadenních produkcí proměňovaly.
Popularita pašijových her se zdála tak významnou, že dokonce mnohým duchovním ležela v žaludku, protože pohled venkovanů na Písmo svaté se přece jen čas od času vzdálil od přísného teologického hlediska. Kritikům připadaly pašijové produkce jako znevažování svatých dějů, a tak došlo i na zákazy. V některých vesnicích zejména v Podkrkonoší však tradice pašijových her a procesí přetrvávala. Odkaz středověké kultury díky tomu přežíval i v době baroka a výjimečně až takřka do 20. století!
Ve Vlastiboři, odkud pochází jedna z nejvýznamnějších lidových pašijových her, tzv. Vlastibořská hra velikonoční, máme doložené odehrané představení ještě v roce 1891. Badatel Vojtěch Ron toto datum ne zcela nadneseně označuje za konec středověku. Kolik kulturních fenoménů prokázalo takovou životnost jako lidové pašijové hry?
Účinkují zvířata
Pašijové hry vznikaly zejména v Německu. Logicky se tedy i u nás tato tradice projevovala zejména v příhraničních oblastech s německým vlivem. Pašijový kult rozvíjel například osobně císař Karel IV. Za jeho panování se těšilo oblibě vystavování a uctívání relikvií během velikonočních svátků. Takzvaná Chebská pašijová hra pocházející z přelomu 15. a 16. století se v tomto západočeském městě hrála na náměstí během tří dnů a účastnilo se jí asi 350 učinkujících!
Někde se uplatňovaly i velkolepé scény na koních, jako například v severočeských Mikulášovicích. V 18. století se objevují ostré protesty proti pašijovým hrám. Trnem v oku kritikům se stalo zejména kruté zacházení s postavou Ježíše, což se pokládalo za rouhání. Také patent Josefa II. z roku 1784 zakazoval neliturgické pobožnosti. Tradice postupně mizela a uchovala se jen výjimečně. Za definitivní tečku kontinuální tradice lze považovat nástup nacismu a komunismu.
Sebemrskači
Realistickému ukřižování jako na Filipínách se u nás neholdovalo. Pašijová tradice zato souvisí s jiným extrémním jevem – s flagelanstvím. V 16. století se u nás objevují procesí, v nichž se účastníci sami bičovali. Tyto praktiky měli na svědomí jezuité či kapucíni a často po nich následoval i divadelní výstup. Nejprve se flagelanti v Praze setkali s odporem a kritikou. Později procesí přitahovala zvědavé pozorovatele a v lidovém prostředí najdeme vyznavače této formy pokání. Ti, co neholdovali bičování, mohli zvolit jiný způsob, jak se kát. Nosili těžké dřevěné kříže nebo si nasazovali trnové koruny. Po bičování prý někdy následovalo umytí zad octem a solí, což představovalo větší utrpení než samotné údery do zad.
Za pozornost stojí, že na rozdíl od flagelanství jezuité zamítali realistické výjevy ukřižování. Venkovské obyvatelstvo mělo postoj zcela opačný. Když během 17. století přestávají pašije organizovat církevní bratrstva a uvádění se ujímá lidový živel, začíná se Kristovo utrpení ukazovat více naturalisticky. Ne náhodu byla role Ježíše někdy placená. Její představitel si pašije „užil“ takřka se vším všudy. Ve Vrchlabí dokonce herec během představení zemřel! A to se psalo již moderní 19. století.
Role za trest
Díky dochovaným osobním svědectvím si můžeme představit, jak lidové velikonoční hry v polovině 19. století vypadaly: „Diváků bylo požehnaně z celého okolí, z Tanvaldu, Smržovky, Železného Brodu, Semil a také z Němec. Peníze za vstupné se sbíraly do škopků. Přípravy se konaly dlouho a pečlivě. Dojem z představení byl na diváky přímo úchvatný. Při bičování Krista, oblečeného v dlouhé roucho, se z hlediště ozývaly nářky a vzdechy...“, píše kněz jménem Kopal o představení v podkrkonošské obci Zásada a dodává: „Vidím dodnes Máří Magdalenu, jak se procházela po jevišti se spuštěnými vlasy a koketně se zhlížela v zrcátku. Dále vidím farizeje, kteří po Ježíšovi házeli kamením – to byly míče na šňůrkách upevněné. Představitelům historických úloh jména biblických osob zůstala. Od těch dob se říkalo v sousedství: Jdu od Piláta, byl jsem u Jidáše, a jeho dětem se říkalo Jidáščeta.“
Jako pikantní můžeme označit praxi, kdy se role neobsazovaly náhodou. Například ve Vrchlabí hrál Piláta skutečný vládce panství. Marii Magdalénu zosobnila žena, která se dopustila nemanželské rozkoše. Hra tak vlastně trochu sloužila jako pomyslný pranýř. Trest? Nebo spíš způsob, jak dosáhnout pokáním odpuštění? Možná šlo ale také o to, vyměnit si jednou do roka role: například místní dráb dostal během hry nařezáno od svých sousedů. Pašijové hry tak měly někdy podobnou funkci jako středověký karneval, v němž se společenské úlohy převracely.
Další články v sekci
První silný důkaz mimozemského života? „Živé molekuly“ na exoplanetě K2-18b
Astronomové z Cambridgeské univerzity zaznamenali možná nejpřesvědčivější náznak existence života mimo Zemi. Pomocí dalekohledu Jamese Webba objevili v atmosféře vzdálené exoplanety chemické sloučeniny, které jsou na Zemi produkovány pouze živými organismy.
Planeta K2-18b, která je dvaapůlkrát větší než Země, obíhá malou červenou hvězdu ve vzdálenosti 124 světelných let. Zdejší atmosféra podle vědců vykazuje přítomnost dimethylsulfidu (DMS) a dimethyldisulfidu (DMDS) — plynů, které jsou na Zemi výhradně výsledkem činnosti mořského fytoplanktonu a bakterií.
Zvláštní molekuly na zvláštní planetě
Jde už o druhý případ, kdy dalekohled Jamese Webba (JWST) na této planetě detekoval chemikálie spojené s životem, čerstvý nález je ale robustnější. Podle hlavního výzkumníka, profesora Nikku Madhusudhana, je množství těchto molekul v atmosféře planety tisíckrát vyšší než na Zemi — což by, pokud jsou skutečně biologického původu, mohlo znamenat, že planeta doslova překypuje životem.
I přes nadějné signály zůstávají vědci obezřetní. Aktuální měření mají statistickou jistotu 99,7 %. Aby ale mohli hovořit o skutečném vědeckém objevu, potřebují úroveň jistoty 99,99999 %. Cambridgeský tým věří, že této úrovně by mohl dosáhnout během jednoho až dvou let. Výzkumníci také zkoumají, zda by DMS a DMDS mohly vznikat i jinými než biologickými procesy — například geologickými nebo atmosférickými jevy.
Nad složením planety panuje mezi odborníky živá debata. Některé modely naznačují, že se na planetě nachází rozsáhlý oceán kapalné vody, jiní tvrdí, že by mohlo jít i o oceán roztavené horniny — což by možnost života výrazně snižovalo. Podle další hypotézy by K2-18b mohla být „mini“ plynným obrem bez pevného povrchu. To je ale v rozporu s některými daty z JWST.
Navzdory těmto nejasnostem jde o jednu z nejslibnějších stop, které jsme zatím ve vesmíru našli. Přesto, jak varuje například astrofyzik Chris Lintott, je důležité zachovat chladnou hlavu: „Už jsme zažili mnoho 'přelomových momentů'. Tento objev je spíš součástí dlouhého procesu poznávání vesmíru.“
Další články v sekci
Zbaveni zemské tíže: Kdy se vznesli první tvorové do vzduchu?
Po vodě a souši byl vzduch třetím a posledním z živlů, který si pozemští živočichové podmanili. Ptáci, s nimiž si létání automaticky spojujeme, ovšem zdaleka nebyli prvními tvory oblohy. Předběhl je hmyz i plazi.
Jako první se začali v atmosféře naší planety prohánět vlastní silou zástupci pravěkého hmyzu. O tuto výsadu, na rozdíl od jiných živočišných skupin, hmyz v průběhu evoluce nepřišel. Zůstává tak jedinou letuschopnou kategorií živočichů z říše bezobratlých.
Postrach s průsvitnými křídly
Během stovek milionů let získala hmyzí křídla nejrůznější tvary a konstrukce. Tropičtí motýli (Lepidoptera) udivují nádhernými barvami, brouci (Coleoptera) si přeměnili přední pár na tuhé a často velmi atraktivně zbarvené krovky. Ke konstrukční dokonalosti dovedl křídlo jako prostředek letu dvoukřídlý hmyz (Diptera), reprezentovaný třeba obyčejnou mouchou domácí (Musca domestica).
Způsob vzniku okřídleného hmyzu je však stále zahalen tajemstvím. Vzácné fosilie nenabízejí dostatek indicií k tomu, aby vědci mohli s jistotou říct, jak se křídla hmyzu vyvinula. Snad vznikla z výběžků, kterými si hmyz pomáhal k udržení rovnováhy při dlouhých skocích. Možná stály u jejich vzniku vnější žábry, jaké dnes pozorujeme u nedospělých jepic (Ephemeroptera).
Jisté je, že nástup hmyzích letců byl razantní. Ještě v devonu, před dlouhými 400 miliony let, byl hmyz bez křídel a nelétal. O osmdesát milionů let později v období karbonu se už vzduchem pohybovalo nejméně deset různých evolučních skupin hmyzu.
Uběhlo dalších dvacet milionů let a v období permu se objevil největší známý létající hmyz – vážky Meganeura s rozpětím křídel až 75 centimetrů. Tito létající predátoři byli postrachem nejen pro hmyz (létavý i nelétavý), ale i pro drobnější obratlovce. Meganeura jasně naznačila, že letci zvířecí říše nejsou žádní evoluční outsideři a významně promlouvají do dění na Zemi.
Dva pohony hmyzích letců
U hmyzu se vyvinuly dva zcela odlišné způsoby „pohonu“ křídel. Některé druhy hmyzu mají létací svaly napojené přímo na křídlo, které je k trupu připevněné pohyblivým kloubem. Smrštěním svalu se křídlo zvedá, při povolených svalech naopak klesá dolů. Tak pracuje třeba křídlo vážek (Odonata) a tak trochu to připomíná způsob, jakým veslujeme na lodičce.
Evolučně novější „převody“ má hmyz, jehož křídla jsou přirostlá napevno k chitinovému obalu hrudi. Létací svaly se upínají na pevnou stěnu hrudi z vnitřní strany a tahem ji deformují. Jak se chitinová vnější kostra „prohýbá“, pohybují se i křídla. Tento pohon křídel využívají například mouchy (Musca) a další dvoukřídlý hmyz (Diptera) nebo vosy (Vespula) a jejich příbuzní z řad blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera).
Rekordy nejrychlejších svalů
Létací svaly hmyzu jsou mohutné, např. kuklicím z rodu Rutilia, jež se podobají mouchám, narůstají do délky až jednoho centimetru a v průřezu měří dva milimetry. U zdatných hmyzích letců tvoří létací svaly až třetinu celkové hmotnosti těla. Tyto mohutné „letecké motory“ spotřebovávají obrovská množství kyslíku a „paliva“. Organické sloučeniny s vysokým obsahem energie se ve svalech slučují s kyslíkem a tím se v nich vázaná energie uvolní. Jako palivo slouží hmyzu cukry a tuky. Brouci mohou pohánět svaly dokonce spalováním aminokyselin, jinak používaných především ke stavbě bílkovinných molekul.
V živočišné říši bychom marně hledali svalstvo, které by se enormní spotřebou energie vyrovnalo létacím svalům hmyzu. Jejich energetickým nárokům ovšem odpovídají úctyhodné výkony hmyzích letců.
Komáři (Culicidae) dokážou mávnout křídly tisíckrát za vteřinu! I zdánlivě pomalý a neohrabaný letec, jako je čmelák (Bombus), mávne křídlem více než stokrát za vteřinu. Tak rychlý pohyb klade vysoké nároky nejen na svaly, ale i na nervový systém. Při nízkofrekvenčním letu do 200 kmitů za sekundu odpovídá sval na každý nervový vzruch jedním stahem. Při letech s vyšší frekvencí mávání křídel by už ale nervy nestíhaly vydávat svalům příslušné povely, a proto jeden nervový vzruch vyvolá u svalu hned několik stahů. V lidském těle nenajdeme žádný sval, který by dokázal pracovat s tak vysokou frekvencí. Mezi obratlovci podávají srovnatelný výkon například chřestýši (Crotalinae), kteří vydrží kmitat koncem ocasu i několik hodin s frekvencí až 100 kmitů za sekundu.
Vzduch ovládli i plazi
Zhruba před 220 miliony roky pronikli do vzduchu podstatně větší letci, než byl pravěký hmyz. Druhohorám vládli plazi, a to platilo nejen o souši a vodě, ale i o vzduchu. Rozkvětu se dočkala pestrá a početná skupina ptakoještěrů – pterosaurů (Pterosauria). Ti se stali prvními létajícími obratlovci.
Křídlo ptakoještěrů tvořila blána natažená na kostech přední končetiny a především na silně prodlouženém čtvrtém prstu. Základ blány tvořily tisíce vláken uložených mezi vnějšími vrstvami kůže. Byla to unikátní konstrukce křídla, která se zásadně lišila od předchozích křídel hmyzu a nepodobala se ani křídlům pozdějších ptáků (Aves) nebo letounů (Chiroptera) – tedy kaloňů a netopýrů. Pterosaurům se dařilo až do konce druhohor, kdy vyhynuli spolu s dinosaury a mnoha dalšími představiteli tehdejší fauny a flóry.
Evoluci zdatných pterosauřích letců vyvrcholila kapitálními kusy s anatomií plně podřízenou nárokům letu – a to jak aerodynamice, tak i námaze spojené s máváním křídly. Například obratle hrudní páteře jim srostly, aby snáze odolávaly tahu létacích svalů. U některých druhů došlo dokonce k vytvoření kloubního spoje mezi lopatkou a páteří, což je mezi obratlovci zcela unikátní anatomický rys. Kosti měli pterosauři duté a díky tomu odlehčené na minimum.
Jedním z typických ptakoještěrů byl Pteranodon s osmimetrovým rozpětím křídel. Králi druhohorní oblohy však byli azhdarchidi, jejichž označení pochází z uzbeckého výrazu pro létajícího draka. V Uzbekistánu byly objeveny první fosilie těchto létajících plazů.
Největším známým azhdarchidem byl Quetzalcoatlus pojmenovaný pro změnu podle mýtického aztéckého opeřeného hada. Patnáctimetrovým rozpětím trumfnul Quetzalcoatlus současné rekordmany v této disciplíně, albatrosy (Diomedea), hned čtyřikrát. Tělo tohoto azhdarchida však bylo velikostí srovnatelné s postavou dospělého člověka. Křídla měl dlouhá a úzká, což napovídá, že podobně jako albatros využíval vzestupných vzdušných proudů a vydržel kroužit a klouzat bez toho, že by musel mávat křídly.
Další články v sekci
Překvapivé řešení: Počítače v datacentrech by mohly být chlazeny lasery
Vědci ze Sandia National Laboratories představili převratnou technologii, která pomocí laserového paprsku dokáže ochlazovat elektroniku v datacentrech a nabídnout tak významnou úsporu energie i místa.
Lasery jsou skvělé na zahřívání věcí a někdy i na jejich destrukci. Laserový paprsek to dokáže rychle a přesně. Za určitých okolností jsou ale lasery schopné také velmi efktivně chladit. Odborníci výzkumných laboratoří Sandia National Laboratories ve spolupráci se startupem Maxwell Labs vyvinuli technologii, která laserem chladí elektroniku v datacentrech.
Datacentra, která v poslední době rostou jako houby po dešti, mají přímo extrémní spotřebu energie. Zhruba 30 až 40 procent energie se ale spotřebovává na chlazení serverů a dalších zařízení. To je jeden z důvodů, proč je provoz datacenter velmi nákladný.
Laserové chlazení elektroniky
Pomoc by teď mohla nabídnout zmíněná nová metoda laserového fotonického chlazení. Novinka funguje tak, že laserový paprsek na specifické frekvenci ozařuje malou plochu určitého materiálu, jejíž velikost se pohybuje ve stovkách mikronů. V takové situaci může docházet k tomu, že se povrch materiálu ozářeného laserem neohřívá nýbrž ochlazuje.
Vědci v rámci výzkumu vyvinuli speciální fotonické destičky o tloušťce menší než milimetr, na nichž jsou umístěné strukturované prvky o velikosti stovek nanometrů. Na fotonickou destičku míří laserový paprsek a destička navede dílčí paprsky tak, aby přesně chladily nejvíce ohřívaná místa v elektronice.
Fotonická destička pro laserové chlazení je z větší části vyrobená z polovodičového materiálu arsenidu galia. Musí být bez příměsí, jak je to jenom technicky možné. Až bude tato technologie dotažená do komerční podoby, mohla by nahradit nebo přinejmenším doplnit dnešní chladící systémy, které obvykle používají ke chlazení protékající vodu. Použití laserového chlazení by mohlo uspořit podstatné množství energie.
Další články v sekci
Císařovy jitrnice: Jak balony změnily první světovou válku
Německá armáda na začátku války velmi spoléhala na pozorovací balony. Velení počítalo s tím, že moderně konstruované typy Parseval-Sigsfeld a jejich kvalitně vycvičené osádky budou operovat i za špatného počasí. Francouzi ani Rusové podobnými prostředky nedisponovali.
První pozorovací balony zavedla do výzbroje francouzská armáda již na konci 18. století a tento prostředek nabídl generálům dosud nevídané možnosti. Z koše aerostatu se dalo dalekohledem pohodlně obhlížet bojiště, zaznamenávat polohu nepřátelských jednotek a dramaticky tak zlepšit informovanost vlastního velení.
V průběhu 19. století se tento způsob průzkumu rozšířil i do dalších evropských armád a dále se zdokonaloval. Velké zlepšení představovalo zavedení telegrafního drátu připojovaného k poutacímu lanu, pomocí něhož pozorovatel komunikoval se zemí. Během americké občanské války (1861–1865) se také začaly poprvé používat letecké snímky pro vojenské účely.
O pár let později se začaly zavádět pojízdné generátory vodíku a parní navijáky a na přelomu staletí už Francouzi a Britové běžně nasazovali balony i při taženích v koloniích, kde se přepravovaly na velké vzdálenosti. Právě druzí jmenovaní přišli jako první s transportem vodíku ve stlačeném stavu v kovových láhvích. Aerostaty hojně užívaly obě strany rusko-japonské války (1904–1905) při obléhání Port Arturu.
Císařovy jitrnice
Německá armáda se na válku připravovala dlouhodobě a její balonové oddíly již od roku 1896 začaly dostávat naprosto převratné typy Parseval-Sigsfeld. Ty mohly bez problémů operovat i za větru 14 m/s, což umožňoval jejich tvar připomínající jitrnici a vzduchem plněný balonet v jejich plášti. Jednalo se o volnou přepážku všitou dovnitř balonu, přičemž její vnitřek neobsahoval nosný plyn. Ve spodní části se pak nacházel otvor s lapací kapsou. Za bezvětří tlak plynu v přední části aerostatu držel přepážku balonetu splasklou. Jakmile se však vítr zvedl, stabilizační plochy nastavily balon proti němu a ten lapací kapsou s otvorem začal proudit do splasklé části balonetu za přepážkou a plnit ji. Tlak stěn pak působil na část aerostatu naplněnou plynem, který stejným tlakem vyplnil všechny nekulovité tvary balonu.
To mělo velký význam za špatného počasí. Čím silnější foukal vítr, tím větší tlak vyvíjel uvnitř balonetu a tím byl také povrch balonu tužší a odolnější. Náporem vzduchu se plnila i nafukovací svislá ocasní plocha držící „jitrnici“ stále proti větru. Přebytečný vzduch pak mohl unikat malým ventilem v zádi. Aerostat dosahoval délky patnácti a průměru šesti metrů, objem činil 540 m³. Balon plul šikmo na směr větru a pod úhlem asi 45 stupňů. Měl i vodorovné ocasní a jednu svislou nafukovací plochu na zádi. Na začátku první světové války tak parsevaly mohly operovat i v počasí, za něhož musely podobné prostředky nepřítele zůstávat na zemi.
Balonová velmoc
Císařská armáda disponovala společně se vzdušnými silami Rakouska-Uherska v srpnu 1914 zhruba 420 pozorovacími balony. Tyto jednotky jak počtem, tak kvalitou vycvičených obsluh značně překonávaly podobné oddíly Dohody. Němcům pak poskytovaly neocenitelné služby jak koncem srpna 1914 během bitvy u Tannenbergu, tak na Marně o 14 dní později. U každé takové jednotky sloužily stovky mužů, které zajišťovaly rozbalování a napouštění aerostatu a následnou obsluhu navijáků. Pozorovatelé pak měli k dispozici ty nejkvalitnější dalekohledy a fotografické aparáty. Pro komunikaci se zemí mnohdy používali radiostanice se sluchátky a mikrofonem. Němci se snažili využívat všechny výdobytky moderní technologie a co nejvíce zkrátit dobu od pořízení snímku nepřátelského území do okamžiku, kdy jej velitelé dostanou na stůl.
Muži v koších neustále kontrolovali pohyb nepřítele v blízkém okolí fronty a mohli tak včas varovat před případným útokem. Zásadní význam měli také pro obsluhy těžkých dalekonosných děl, které hrály stále důležitější roli. Pozorovatel v reálném čase informoval o dopadu střel a kanonýři tak mohli palbu průběžně korigovat.
Francouzi stahují náskok
Kolébku balonového létání Francii zastihlo vypuknutí války v létě 1914 naprosto nepřipravenou. Její vzduchoplavecké oddíly měly ve výzbroji jen naprosto zastaralé prostředky typu Siege, vyvinuté v polovině 80. let 19. století. Tento model měl značná omezení, neboť ho šlo užívat jen za takřka úplného bezvětří. Při silnějším větru se koš velmi houpal a balon trhal za poutací lano. Jedinou francouzskou předností se staly moderní samohybné automobilové navijáky.
Za tuto „krizi“ mohlo zásadní přehodnocení role artilerie, které roku 1911 provedl tamní generální štáb. Došlo k útlumu těžkého dalekonosného dělostřelectva a nejvyšší prioritu dostala přímá střelba z lehčích kanonů. Jejich obsluhy samozřejmě hlášení ze vzduchu k ničemu nepotřebovaly. Postupně se proto rušily polní vzduchoplavecké oddíly i stálé útvary u posádek. Zůstaly jen balony ve velkých pevnostech.
Po vypuknutí války se Francouzi rychle přesvědčili o důležitosti dalekonosných děl, která pro korekci své střelby hlášení pozorovatelů nutně potřebovaly. Vzduchoplavecké oddíly z pevností proto urychleně putovaly na frontu a výrobci aerostatů se snažili dohnat ztracený čas a pokoušeli se dohnat technický náskok německých parsevalů. Pod vedením kapitána Lenoira začala vznikat kopie slavné „jitrnice“, kterou jeho tým na podzim 1914 dokončil pod označením Typ H. Masová produkce byla zahájena už v následujícím roce, ale vývoj dál pokračoval. Albert Caquot už od konce roku 1914 pracoval na balonu, který měl překonat jak domácí Typ H, tak německé parsevaly.
Zkušení pozorovatelé a pozemní obsluhy měli v podstatě jediný požadavek – zamezit velkému napětí lana za větru. Šikmo postavený balon totiž poutací lano velmi napínal, což často vedlo k jeho přetržení nebo k poškození navijáku. Nový Typ L létal téměř vodorovně, měl aerodynamičtější tvar a stabilitu zajišťovaly tři plochy, které se za větru plnily vzduchem. Sériová výroba ale začala až v roce 1915.
Nad zákopy
Když boje na západní i východní frontě koncem roku 1914 zabředly do poziční, zákopové války, důležitost aerostatů ještě vzrostla. Jednotlivé oddíly už se nemusely tak často stěhovat a dlouhodobě sledovaly jim vyhrazený úsek bojiště. Zaujímaly pozice v ideální vzdálenosti 5–6 km od frontové linie. Tam je už bezprostředně neohrožovalo nepřátelské dělostřelectvo, zato pozorovatelé viděli vše, co potřebovali. Výška se ustálila přibližně na 1 000 m. Jednotlivé oddíly působily ve vzdálenosti 20–25 km od sebe, na aktivnějších úsecích fronty bývala hustota vzduchoplavců větší.
V následujících měsících a letech jejich význam rozhodně neklesal, ale objevila se konkurence v podobě pozorovacích letadel. Kromě toho je stále častěji napadaly stíhačky, které pro hořlavým vodíkem plněné balony představovaly smrtelné nebezpečí. Obsluhy navijáků začaly aerostat stahovat vždy, když se z nepřátelské strany fronty začal přibližovat jakýkoliv letoun. Jako velmi důležitá se přitom ukázala kvalita výcviku obsluhy a její sehranost. Válka ve vzduchu tak dostala zcela nový rozměr. Narůstající ztráty muselo nahradit navýšení výroby, díky čemuž německá armáda obdržela v letech 1914–1918 více než 4 000 pozorovacích balonů.
Další články v sekci
Korejská oblast nikoho: Místo, kde končí koleje a začíná přísně střežené ticho
Na hranici dvou znesvářených stran Korejského poloostrova vznikla unikátní oblast, kde se každý krok odehrává pod bedlivým dohledem stráží, a turista, který poruší pravidla, může i zemřít.
Demilitarizovaná zóna mezi KLDR na severu a Korejskou republikou na jihu vznikla po skončení války v roce 1953. Zmíněný úzký pás země, obehnaný z obou stran plotem s ostnatým drátem a hlídaný vojáky, však představuje zároveň místo lákající turisty z celého světa: Jen v jihokorejském hlavním městě Soulu nabízí výlety do demilitarizované zóny neboli DMZ hned několik cestovních kanceláří. Od průvodců, kteří se k vaší výpravě připojí již při nástupu do autobusu, se pak v průběhu asi hodinové cesty dozvíte řadu zajímavostí. Jejich klíčový příspěvek ke zdaru akce ovšem spočívá v opatření povolenek ke vstupu, jichž se každý den vydává jen omezené množství.
Na konci cest
Než překročíte řeku Imdžin tvořící pomyslnou bránu do světa nikoho, narazíte na místo, kde končí koleje i většina silnic. Dýchne z něj na vás šeď a pustota, jež ostře kontrastuje s krajinou, kudy jste dosud projížděli. V parku Imdžingak si prohlédnete čtyřmetrový zvon míru, symbolizující snahy o sjednocení poloostrova, a nedaleko i rozstřílenou parní lokomotivu coby memento bojů, které se tam ještě v roce 1953 odehrály. Koleje tehdy spojovaly Soul se severokorejským městečkem Kesong a vedly přes železniční most, z nějž dnes ovšem zbyly jen pilíře uprostřed řeky. Po podepsání příměří vyrostla nová spojnice, na které si pak země vyměnily téměř třináct tisíc válečných zajatců – a začalo se jí proto říkat „most svobody“.
Jediný alespoň částečně pozitivní objekt široko daleko představuje plot s ostnatým drátem, na němž visí hustý chumel barevných stuh s korejskými nápisy. Jedná se o přání a modlitby za znovusjednocení země, případně o osobní vzkazy pro příbuzné či přátele žijící na severu. Stužky s předtištěným textem podle vlastního výběru pořídíte v malém obchůdku se suvenýry přímo u přerušených kolejí, přičemž stánek nabízí i jihokorejské vlaječky nebo dobové fotografie z éry krátce po uzavření příměří. Součástí místa se stala rovněž vyhlídková lanovka a v tamní kavárně si můžete koupit severokorejské bankovky jako suvenýr. Nechybí dokonce ani zábavní park se spoustou atrakcí pro malé návštěvníky, zřízený vládou. A tak zatímco dospělí jdou pověsit stužku s přáním a pomodlit se, jejich ratolesti tráví čas v lunaparku.
Kontrola za kontrolou
Přesun přes řeku Imdžin po mostě Sjednocení nelze brát na lehkou váhu. Pokud cestujete sami, jednoduše se nedostanete přes kontrolní stanoviště. A jestliže byste se o přechod pokusili navzdory zákazu, říkáte si o zatčení, v horším případě i o zastřelení. Povolenky dostávají pouze schválená vozidla – vesměs vojenská auta či turistické autobusy. Situace pak ještě nabere na vážnosti, když si prohlédnete severní břeh řeky: Táhne se po něm totiž dvojitý plot s ostnatým drátem a každých zhruba sto až dvě stě metrů stojí strážní věž s vojenskou osádkou.
Přímo na mostě pak bude muset vaše vozidlo kličkovat mezi ocelovými zátarasy, načež dojde k první ze dvou pasových kontrol. Přísně vyhlížející voják prolustruje každému cestujícímu pas, poté ho podrží vedle obličeje nervózního turisty a hodnou chvíli bude porovnávat fotografii s podobou dotyčného. Zbylí vojáci mezitím prohledají zavazadlové prostory vozu a ověří propustky do zóny i visačky kanceláře, která návštěvu zprostředkovává. V uvedeném bodě cesty platí striktní zákaz fotografování a jeho porušení se pokutuje.
Betonové skořápky
Druhá pasová kontrola následuje o pár minut později při vjezdu do oploceného areálu pozorovatelny Dora, která se stala oblíbeným turistickým cílem. Pomineme-li, že pěší túru v DMZ nemá průměrný návštěvník šanci zažít, jen málokdo by o ni ve skutečnosti stál. Odrazují od ní divoce zarostlé pásy zeleně a remízky, jichž se lidská ruka desítky let nedotkla. Navíc jsou uvedené plochy obehnané řetězy s výmluvnými červenými trojúhelníky, jež varují před nášlapnými minami.
Observatoř Dora funguje zčásti jako muzeum zóny a na její střeše najdete pozorovací plošinu s dalekohledy namířenými na sever. Pokud správně zaostříte, můžete sledovat velmi zjevnou demarkační linii nebo maličký severokorejský vojenský objekt na protějším kopci. Zajímavý bod v zorném poli tvoří vesnice Kidžong se 160metrovým stožárem, na němž za příznivých povětrnostních podmínek spatříte státní vlajku KLDR. Čtyřpatrové domy s modrými střechami stojící vedle pak působí jako kostičky lega. A skutečně se také jedná o pouhé betonové skořápky propagandistické obce, jež zejí prázdnotou stejně jako škola, kulturní centrum a další budovy. Kidžong totiž nepředstavuje místo k životu, ale má pouze budit zdání honosného blahobytu.
Nezapomeňte na přilbu
Pod demilitarizovanou zónou se rovněž táhnou čtyři tunely, které Severokorejci vyhloubili kvůli možnosti zaútočit na Soul. Třetí z nich se podařilo objevit v roce 1978 na dohled observatoře Dora a stal se z něj turistický cíl, u něhož si můžete pořídit památeční foto s velkým barevným nápisem DMZ či s dalším pomníkem sjednocení. Tunelem se dá projít až k samotné demarkační linii, nicméně výška prostoru klesá ke 165 centimetrům, takže se vám jistě bude hodit zapůjčená přilba. Ani dobrá fyzička přitom není k zahození, protože cesta z hloubky 73 metrů pod povrchem má jedenáctistupňový sklon. Uvnitř pak opět platí přísný zákaz fotografování.
Život ve strachu
V DMZ se nacházejí pouze tři obce: Kidžong, Täsong a Pchanmundžom. Poslední zmíněná nemá stálé osídlení a slouží pouze k setkávání armádních představitelů a politiků obou zemí. Kidžong na severu pak proslul jako „vesnice míru“, zatímco Täsong na jihu coby „vesnice svobody“. Na rozdíl od severokorejského protějšku tam však skutečně žijí lidé, i když je jich asi jen dvě stě a populace se neustále zmenšuje. Ostatně není divu: Zóna se považuje za velmi nebezpečné území a tamní obyvatelé žijí v trvalých obavách z útoku Severokorejců.
Coby kompenzaci za vyhrocenou životní situaci nemusejí platit daně ani nájem, muži nenastupují do vojenské služby, a protože jde o výlučně zemědělský region, zavázala se vláda odkupovat od místních jejich plodiny. Nejen tamní zelenina má přitom punc nejkvalitnější na celém poloostrově, neboť se v DMZ nesmějí používat chemické pesticidy a prakticky tam neexistuje znečištění vody ani ovzduší. Další zajímavé pravidlo zní, že ženy se do zóny přivdat mohou, ale muži se tam přiženit nesmějí, aby nezneužívali osvobození od vojenské služby. Následkem toho však dívky odcházejí na jih do velkých měst, aby si zajistily vzdělání i manžela…
Další články v sekci
Úspěšná inventura: Vědci zřejmě dohledali chybějící polovinu hmoty vesmíru
Vědcům se podařilo vystopovat chybějící polovinu běžné hmoty ve vesmíru – ukrývá se podle nich ve formě rozptýleného ionizovaného vodíku v mezigalaktickém prostoru.
Astronomové, kteří se zaměřili na „inventuru“ veškeré běžné hmoty ve vesmíru, tedy nikoliv temné hmoty, ale hmoty, které bychom měli bez potíží rozumět, se potýkají s problémem – ve výpočtech jim chybí ohromné množství hmoty. Ve srovnání s výpočty a teoretickými modely chybí zhruba polovina množství, jaké bychom ve vesmíru měli pozorovat.
Podle nových měření (pokud jsou správná) to už ale možná neplatí. Boryana Hadzhiysková z Kalifornské univerzity v Berkeley s početným týmem kolegů zjistila, že chybějící hmotu představuje vodík, nejjednodušší prvek vesmíru, který je jako nesmírně řídký a velmi obtížně viditelný plyn rozptýlený v širokém okolí galaxií.
Kosmický oceán řídkého vodíku
Pokud mají autoři doposud nerecenzované studie, uveřejněné na preprintovém serveru arXiv, pravdu, nalezení chybějící hmoty by vyřešilo konflikt mezi astronomickým pozorováním a nejlepším modelem evoluce vesmíru. Také by to znamenalo, že supermasivní černé díry v centrech galaxií jsou aktivnější, než jsme si mysleli.
Pokud je v okolí galaxií rozptýleno ohromné množství většinou ionizovaného vodíku, znamená to že z bezprostřední blízkosti supermasivních černých děr tryská vodík mnohem dál, než jsme předpokládali. Podle týmu Hadzhiyskové je to zhruba pětkrát dál. Galaktické černé díry podle vědců fungují jako ohromné trysky, které zaplavují mezigalaktický prostor vodíkem. Tento jev známý jako „galaktická zpětná vazba“ má zásadní vliv na formování hvězd a celkový vývoj galaxií.
Badatelé odhadovali rozložení ionizovaného vodíku ve vesmíru kolem galaxií pomocí snímků asi 7 milionů galaxií, které se nacházejí do vzdálenosti 8 miliard světelných let od Sluneční soustavy, a také analýzou reliktního mikrovlnného záření, které je ovlivňováno takzvaným kinematickým Sunjajev‑Zeldovičovým jevem v souvislosti s rozptylem záření elektrony ionizovaného plynu.
