Prototyp stroje, který by se dal s trochou nadsázky označit za počítač – lépe řečeno programovatelný přístroj – vznikl už na počátku průmyslové revoluce. Jeho vynález se připisuje anglickému matematikovi a filozofovi Charlesi Babbageovi, jenž jako jeden z prvních přišel s myšlenkou, že složitější matematické úkony je třeba zpracovávat mechanicky. 

Vědecké poznání se totiž stále rozšiřovalo a v běžné praxi už přestávaly stačit tabulky, logaritmická pravítka či další pomůcky určené k jednodušším výpočtům z hlavy. O principech počítacího stroje se Babbage poprvé zmínil v dopise z roku 1822, kdy už na něm dva roky pracoval. Nemohl přitom samozřejmě tušit, že na jiném místě Anglie žije sedmiletá holčička, která se jednoho dne stane jeho asistentkou a svými znalostmi ho dost možná předčí. 

Vypočítá všechno!

Ve zmíněném roce 1822 představil Babbage londýnské Královské společnosti tzv. diferenční stroj, jenž dokázal počítat hodnoty pro libovolnou funkci, a dokonce uměl tabulku s výslednými ciframi vytisknout. Matematik přišel jako první s použitím děrných štítků pro zaznamenávání dat. Mnozí jeho kolegové počítali se sériovou výrobou zařízení, a vynálezce na ni dokonce získal grant od ministerstva financí – nicméně uvedený pokus ztroskotal. Po dalších deseti letech se v Babbageově dílně skvěl návrh tzv. analytického stroje, jenž si měl údajně poradit s jakýmkoliv výpočtem. Zahrnoval čtyři části, které již odpovídaly konstrukci moderních počítačů a označovaly se jako procesor, paměť, vstupní a výstupní zařízení. Vědec však uvedený aparát nikdy nesestrojil.

Zatímco Babbage intenzivně bádal, Ada Lovelace – jediný legitimní potomek proslulého básníka lorda George Gordona Byrona – dospívala v mladou dívku, oplývající nadšením pro matematiku a technické vědy. Už ve dvanácti letech například uvažovala o tom, že bude létat, takže studovala anatomii ptáků, zabývala se ideálními materiály pro sestrojení křídel a přemýšlela o páře coby vhodném pohonu pro let nad krajinou. Těžko přitom soudit, co by na to řekl její otec. Manželku s dcerou totiž opustil, když byl dítěti pouhý měsíc. 

Zaklínačka čísel

Adina matka Annabella Milbankeová, baronka z Wenworthu, měla k dívce velmi rezervovaný vztah. Jediné vřelé příbuzenské pouto ji tak v mládí pojilo s její babičkou Judith, lady Milbankeovou. Je přitom možné, že Annabella později svého odtažitého přístupu litovala – vždyť její dcera byla nade vši pochybnost nadaná a jedinečná. Stala se například jednou z mála žen viktoriánské Anglie, které navštěvovaly univerzitu. Vzájemnému vztahu však jistě nepomohlo, že osmnáctiletá dívka prožila v roce 1833 románek se svým poručníkem. Annabella pak měla dost práce s tím, aby aféru ututlala a zamezila skandálu. Dceřino tíhnutí k matematice a logice prý navíc podporovala z jediného důvodu: Doufala, že tím zabrání propuknutí duševního šílenství, které se podle ní projevilo u Byrona. 

Ada patřila mezi první zástupkyně něžného pohlaví ve vědecké komunitě, nebyla však úplnou průkopnicí. Za svůj vzor považovala britskou vědkyni a spisovatelku Mary Somervilleovou, jež se rovněž věnovala primárně matematice. Právě ona pak teprve osmnáctiletou dívku seznámila s Babbagem, načež si s ním Ada začala intenzivně dopisovat. O čtyřiadvacet let starší vědec byl talentovanou mladou ženou údajně okouzlen a nazval ji „zaklínačkou čísel“. Ada se však rychle spřátelila i s dalšími významnými osobnostmi té doby, kupříkladu s fyzikem Michaelem Faradayem či se spisovatelem Charlesem Dickensem. 

Hudba versus matematika

Na rozdíl od charakteristického prototypu introvertního vědce, který je nejšťastnější ve své laboratoři, se Ada velmi ráda pohybovala v nejvyšších kruzích. Vstupenku mezi šlechtu jí v roce 1835 zajistila svatba s baronem Williamem Kingem, načež se díky finanční nezávislosti mohla naplno věnovat své badatelské vášni. Roku 1838 se pak její manžel stal baronem z Lovelace, odkud pramení Adino pozdější příjmení. Z manželství vzešly tři děti – synové Byron a Ralph Gordon a dcera Anne Isabella. 

Ještě než ratolesti dorostly do školního věku, jejich zvídavá matka – tou dobou se značně podlomeným zdravím – úspěšně zdolala jednu z největších výzev své krátké kariéry: Mezi roky 1842 a 1843 přeložila do angličtiny článek italského inženýra a pozdějšího premiéra Luigiho Menabrey o Babbageově analytickém stroji. Ve svých dodatcích také zdůraznila jeho odlišnost od předchozích mechanických počítadel: Jak si správně povšimla, potenciál stroje dalece přesahoval pouhé početní úkony. Předpokládala proto, že by mohl najít využití nejen v matematice. Sto let před tím, než se taková zařízení skutečně objevila, tak Ada předpověděla například budoucí strojové komponování hudby.

Sázka na nejistotu

Ada Lovelace ve svých teoriích Babbage předběhla: Čísla nahradila libovolnými symboly, jako právě notami či písmeny. Toužila dokonce vytvořit matematický model formování myšlenek a pocitů v mozku. Neurologie a psychologie ji přitahovaly i proto, že ji matka varovala před otcovým údajným šílenstvím, které mohla zdědit. V roce 1844 pak oslovila inženýra Andrewa Crosse s žádostí, aby ji naučil provádět elektrošoky. Později uvažovala o zkonstruování stroje schopného předpovídat výsledky legálních sázek – sama totiž sázkařské vášni propadla a údajně kvůli ní přišla o tisíce liber. 

Realizace zmíněného vynálezu však fatálně ztroskotala a Ada se zadlužila ještě víc. Krátce nato se její zdravotní stav značně zhoršil a poslední ránu jí zasadilo pouštění žilou, které provedl lékař v mylném přesvědčení, že tím pacientce uleví. Navíc Adu opustil manžel, pravděpodobně kvůli tomu, že vyšla najevo její nevěra. Na smrtelné posteli pak zlomenou vědkyni navštívila matka a přiměla ji změnit závěť ve vlastní prospěch. V listopadu 1852 nakonec Ada Lovelace podlehla rakovině dělohy.

Image

Čtěte také

Margaret Hamiltonová: Žena, která dostala Apollo 11 na Měsíc

Budoucí legenda kanadských obrněných sborů se narodila 11. ledna 1920 v Gaspé nedaleko Québecu. Do armády Sydney Radley-Walters vstoupil na podzim 1940, kdy se stal příslušníkem 27. kanadského obrněného pluku známého i jako Sherbrookští fyzilíři. V jeho řadách odcestoval v roce 1942 do Velké Británie, kde se poté zapojil do příprav na vylodění v Normandii. 

Již tehdy prokazoval své vůdčí schopnosti, silné charisma a rozvážnou povahu, která z něj v očích podřízených činila přirozenou autoritu. Když pak v červnu 1944 vyrazili Sherbrookští fyzilíři do boje coby součást 2. kanadské obrněné brigády, nacházel se Radley-Walters (nyní již v hodnosti kapitána) v centru dění. Jeho prvním strojem se stal věžový stíhač M10 Wolverine, o ten ale přišel již krátce po vylodění. Přesedlal proto na M4 Sherman, na němž sloužil až do konce války.

Rad mezi živými ploty

První úspěch na sebe nenechal dlouho čekat – již 7. června 1944 zlikvidovala Radley-Waltersova osádka německý PzKpfw IV. V čele tankové čety pak „Rad“, jak mu přezdívali jeho vojáci, prošel tvrdými boji mezi normandskými živými ploty, během nichž s oblibou velel z první linie. Přitom nepřestal přemýšlet nad způsoby, jak svým mužům poskytnout výhodu v boji. Přišel tak například s nápadem posílit ochranu svých tanků navařováním článků pásů, případně osádkám radil zakrýt podlahu pytli s pískem a snížit tak možnost zranění po najetí na protitankovou minu.

Zároveň nezapomínal na lidskou stránku velitelské funkce a vroucně se staral o duševní i fyzickou pohodu podřízených. Ve snaze zmírnit psychické dopady války například zbavil své muže smutné povinnosti odstraňovat ostatky padlých spolubojovníků z vyřazených tanků mířících k opravě. Rovněž také projevil v té době nepříliš častou starost o vojáky stižené granátovým šokem a dbal na to, aby se jim dostalo odpočinku v zázemí.

Dostal Wittmanna?

Na frontě pak Radley-Walters podával vynikající individuální i velitelské výkony. V čele eskadrony A se účastnil operace Totalize, během které se 1. kanadská armáda snažila spojit s americkými jednotkami u Falaise a uzavřít tak v kotli celou německou Skupinu armád A. Právě během tohoto střetnutí vyhasl život Michaela Wittmanna, jehož PzKpfw VI Tiger dostal 8. srpna 1944 fatální zásah od spojeneckého tanku. Poslední výzkumy přitom naznačují, že smrtící ránu vypálil jeden z tanků Radley-Waltersovy eskadrony, byť s jistotou se to už asi nikdy nedozvíme. Tak jako tak, za své vynikající velení se „Rad“ dočkal ocenění Vojenským křížem a Řádem za vynikající službu.

Po tuhých v bitvách v severní Francii se Sherbrookští fyzilíři účastnili tažení podél francouzského pobřeží a asistovali při dobývání Dieppe, Le Havru, Boulogne a dalších francouzských měst. Radley-Walters pokračoval ve výtečné službě a postupně v čele své eskadrony prošel také boji v Nizozemsku i samotném Německu. V okamžiku nacistické kapitulace pak měl na kontě 18 zničených nepřátelských tanků, což z něj činilo jednoho z nejúspěšnějších spojeneckých tankových velitelů. 

Více než počtem zářezů na pomyslné pažbě se ale Radley-Walters do povědomí zapsal jako rozvážný a charismatický velitel. V červnu 1945 byl „Rad“ povýšen do hodnosti podplukovníka a chopil se velení celého pluku. V jeho čele pak po válce sloužil v Německu a později se zúčastnil mírových misí na Kypru a v Egyptě. Během 50. a 60. let vystřídal několik štábních a velitelských pozic, aby se nakonec v roce 1971 ujal funkce velitele výcvikového centra v Gagetownu. O tři roky později pak odešel do zasloužené penze a čekal jej ještě dlouhý a spokojený život. Zemřel v požehnaném věku 95 let.

Polozapomenutý jezdec na Tigeru

Při spojení „německé tankové eso“ si mnozí vybaví jména jako Knispel, Wittmann, Carius či Barkmann. Daleko méně lidí ale zná i Johannese Böltera – třetího nejúspěšnějšího německého tankového velitele, který podle mnohých zdrojů překonal dokonce i zmíněného Wittmanna. Rodák z města Mülheim an der Ruhr jevil o vojenskou kariéru zájem již od útlého věku. V roce 1932 proto nastoupil k dobrovolné pracovní službě a v březnu 1933 k jezdectvu, aby o rok později vyměnil koně za motory a začal sloužit u automobilního oddílu 4. Následně prošel učilištěm pro poddůstojnické čekatele a poté se již stal příslušníkem právě se rodící Panzerwaffe, když se na podzim roku 1935 stal příslušníkem 1. tankové divize.

V jejích řadách Bölter prošel polským tažením jako velitel čety obrněnců PzKpfw IV. U Piotrkówa otevřel své konto zničením čtyř polských tančíků a zlikvidoval také několik protitankových děl. Za své umění v boji byl následně vyznamenán Železným křížem 2. třídy. Po odpočinku během takzvané podivné války se pak Bölter společně s 1. tankovou divizí zapojil do bitvy o Francii. Tam zničil dva francouzské tanky a několik protitankových děl. Na podzim 1940 se pak dočkal povýšení na vrchního šikovatele.

Po zahájení operace Barbarossa bojoval Bölter na leningradské frontě, kde si brzy připsal dalších 10 zničených nepřátelských obrněnců. Zároveň ale poprvé okusil také hořkost porážky, když musel po zásahu sovětského kanonu svůj tank opustit. Tentokrát ještě vyvázl bez zranění, v říjnu 1941 jej ale v útrobách tanku vážně zranila sovětská střepina. Jeho stav si vyžádal převoz zpět do Německa a na východní frontu se vrátil až v lednu 1943. 

Jelikož ale Bölterovy schopnosti neunikly jeho nadřízeným, začlenil se místo ke své původní jednotce k prestižnímu oddílu těžkých tanků 502 vyzbrojenému novými PzKpfw VI Tiger. Ačkoliv pak jeho služba na novém stroji nezačala zrovna nejlépe (v prvních dnech sovětské operace Jiskra jeho tiger po zásahu vyhořel a sám Bölter jen stěží unikl plamenům), rychle s pancéřovým monstrem sžil a začal sbírat jeden úspěch za druhým.

Tiger pod palbou

V řadách oddílu těžkých tanků 502 kryl na konci roku 1943 ústup německých sil od Leningradu, účastnil se obrany Narvy a později (již v hodnosti poručíka) bojoval na území dnešního Lotyšska. Během bojů o Pskov v dubnu 1944 pak společně s dvěma dalšími tigery pomohl zastavit úder sovětské obrněné brigády a zabránit tak průlomu německých pozic. Sám Bölter se svou osádkou přitom zlikvidoval 15 nepřátelských strojů, a i když jeho tiger inkasoval řadu zásahů, žádný jej nevyřadil a on tak mohl pro doplnění munice vyrazit znovu do boje, během nějž zničil další dva tanky a jedno protitankové dělo. Za tyto výkony pak obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V srpnu 1944 se k němu ale štěstěna obrátila zády, když jeho tiger při protiútoku na sovětské předmostí na řece Nemunélis vyhořel po nepřátelském zásahu. Tři členové osádky zahynuli a sám Bölter vyvázl s vážnými popáleninami.

Do služby se vrátil až v říjnu 1944, kdy převzal Dubové ratolesti ke svému Rytířskému kříži Železného kříže, na východní frontu se však už nevrátil. Čekalo jej  totiž zařazení na pozici instruktora u tankové školy v Paderbornu, kde se v lednu 1945 dočkal povýšení na kapitána. V březnu 1945 pak naposledy vyrazil do boje v čele bojové skupiny sestavené z tanků Tiger a Tiger Ausf. B a z příslušníků své školy a tankového náhradního a doplňovacího oddílu 500. Bránil okolí Kasselu proti Američanům a u Braumlage si připsal své poslední zničené tanky, když zlikvidoval tři shermany. Pak ale jeho stroj dostal zásah a Bölter musel s osádkou prchnout do blízkého lesa. 

Jeho skóre se tak zastavilo na 139 zničených nepřátelských obrněncích. S vědomím, že válka je u konce, se Bölter rozhodl své muže propustit ze služby a poslat je domů. Sám pak pěšky zamířil za svou rodinou do Erfurtu, kde jej zastihla německá kapitulace. Sověti se jej posléze pokusili obvinit z válečných zločinů, pro nedostatek důkazů ale zůstal na svobodě. V roce 1950 pak s rodinou odešel do SRN a usadil se v rodném Mülheimu, kde žil až do smrti.

Image

Čtěte také

Elitní tankoví velitelé: Creighton Abrams a Zinovij Kolobanov

Horská jezera bývají oddělená od okolní krajiny řadou přirozených překážek, které v minulosti bránily tomu, aby do nich pronikly ryby. Pak se do toto ale vložili lidé, kteří ryby úmyslně šíří. Podle historických pramenů se v evropských horských jezerech objevily ryby až během 14. a 15. století. Tyto záznamy se ale týkají především právních a obchodních záležitostí a nejsou tím pádem úplně věrohodné, pokud jde o počátek chovu ryb v daném jezeře.

Elena Fagínová ze španělského výzkumného centra CREAF (Centro de Investigación Ecológica y Aplicaciones Forestales) a její kolegové prozkoumali počátek chovu ryb v španělském horském jezeře Redon v Pyrenejích, které se nachází v nadmořské výšce 2 234 metry. Použili k tomu analýzy dávné DNA, kterou izolovali ze sedimentů jezera (sedDNA).

Historie ryb v jezeře Redon

Vědce nezajímala přímo DNA ryb, kterou ostatně v sedimentech ani neobjevili, ale DNA rybích parazitů. Cenná pro ně byla především DNA prvoků bičivek z příbuzenstva krásnooček. Z DNA parazitů vyčetli, že jezero Redon bylo pravděpodobně zarybněno už od 7. století našeho letopočtu. Uvedená doba odpovídá pozdně římskému a vizigótskému obyvatelstvu, které v té době intenzivně využívalo hory jako pastviny, především pro ovce. Potvrzují to také archeologické nálezy v této oblasti a důkazy o zvýšené primární produkci jezera, které souvisejí s detekcí fotosyntetických pigmentů. Podrobnosti výzkumu DNA rybích parazitů v horském jezeře uveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Badatelé upozorňují, že podle důkazů zůstávala populace ryb v jezeře Redon víceméně konstantní, bez ohledy na změny okolní lidské populace. V současnosti v něm žije asi 60 tisíc pstruhů obecných. Výzkum Fagínové a spol. potvrzuje, že DNA má velký potenciál pro výzkum historických aktivit v krajině i vztahu mezi lidskými sídly a vysokohorskými ekosystémy.

Image

Čtěte také

Antarktické jezero Enigma je jako zamrzlá časová schránka

Mlynáři měli mezi řemeslníky svým způsobem výlučné postavení, což se projevilo zejména v dobách národního obrození. Tehdy se mlýny, zejména ty vesnické, často stávaly ohnisky hnutí proti vrchnosti. Ještě předtím, v čase rekatolizace, se nejeden mlýn stal útočištěm evangelíků, například českých bratrů. V těžkých dobách válek pak mlynáři často pomáhali obyvatelstvu mletím načerno. Mnohé za to čekala smrt. Tisíciletou mlynářskou tradici tragicky zpřetrhali až komunisté.

Veselo ve mlýně

Hned na úvod je třeba podotknout, že v životě větrných a vodních mlynářů byl zásadní rozdíl. I ve větrném mlýně bývalo veselo a fungoval podobně jako vodní coby společenské srdce vesnice, vedle kostela a hospody, kde se dlouhé časy čekání na semletí trávily besedováním. Jen pro představu: metrák zrna se šrotoval 2–3 hodiny a zrno na mouku se vymílalo šestkrát až desetkrát. K chodu větrného mlýna ovšem stačily dvě osoby: pan otec a člen rodiny. Větrní mlynáři patřili k nejchudším vrstvám vesnice a mlýn jim umožňoval jen nejnutnější obživu. Mleli pro malé zemědělce, pro které byly výhodou menší poplatky.

Ve vodních mlýnech šel život jinak, protože ty byly několikrát výkonnější a také výnosy z nich byly mnohonásobně vyšší. Bylo jich u nás také nesrovnatelně víc. V 19. století, zlatém věku mlýnů, je k roku 1875 jen v Čechách zaznamenáno 6 940 mlýnů, z toho 220 parních, 40 větrných a 4 lodní, zbytek představují mlýny vodní. Zvláště v bohatých obilnářských oblastech patřili vodní mlynáři vedle statkářů k nejbohatší společenské vrstvě a měli také vliv na dění v obci. Mlynářští potomci byli proto také „dobrou partií“.

Mlýnská chasa

Ve mlýně bylo chasy různě podle toho, jak byl velký a bohatý. Například větší mlýn v Levíně na Českobudějovicku zaměstnával sedm mlynářských, kočího a dvě služky a Kuchařův mlýn v Podskalí jen stárka a mládka a v době sezony pomocné dělníky. Takzvaná Griespekova vrchnostenská instrukce na nelahozeveském panství z roku 1588 uvádí: „Čeládky ve mlejně náchlebním (viz dále), počítajíc i s mlynářem, nikdá přes osm býti nemá.“

Hlavou velkého mlýna byl pan otec či pantáta „velkovodský“, na malé říčce nebo potoku se mu říkalo „otec potočník“ nebo „malovodský“ a na nejmenších mlýnech byli „žabaři“. „Žabař na nebeském“ se říkalo na Pelhřimovsku mlynáři, který spoléhal na dešťovou vodu, „drncálník“ roztáčel své mlýnské kolo na prameni, který mu vyvěral ze země.

Pantátu mohl zastoupit stárek, který musel ovládat totéž: nejen provoz mlýnice, sekernictví, ale i ekonomické záležitosti. Mlynáři i stárkovi ostatní zaměstnanci zásadně vykali. Tato nadřazenost se často projevovala i ve stolování, například ve mlýně v Osvračíně na Domažlicku jedl mlynář spolu se stárkem a ostatní chasa s mlynářkou a dětmi seděla odděleně. Mládek odpovídal za bezchybný chod mlýnice a ručil stárkovi za kvalitu mouky. Musel si také poradit s drobnými opravami na mlýnském zařízení. Prášek či smetiprach, učeň, se staral o čistotu ve mlýně, pomáhal mládkovi i mlynářce, panímámě, která rovněž byla váženou osobou, jejíž povinností bylo postarat se o chasu.

Byla to taková velká rodina, která žila ve mlýně pospolu. Chasa měla v bohatých mlýnech svou místnost, někdy i samostatný domek, případně spávala v komoře nebo šalandě, místnosti sloužící k odpočinku i pro čekající mleče. Svůj vlastní prostor či byt míval stárek, zvlášť byl-li ženatý. Stávalo se, že když mlynářka ovdověla, provdala se za svobodného stárka nebo jiného muže z chasy, aby mlýn zůstal v rodě.

Jak se stát mlynářem

Učedníci sloužili ve mlýně asi od 14 let, načež absolvovali tovaryšskou zkoušku a dostali výuční list. Pak na zkušenou vandrovali po mlýnech, jak to bylo zvykem i u jiných řemesel, s vandrovními listy a od roku 1827 s vandrovními knížkami, do kterých jim mlynáři zapisovali vykonanou práci a chování ve mlýně. Zápis stvrzovala příslušná vrchnost nebo úřad. Ve 20. století už se na zkušenou skoro nechodilo a tovaryši byli přijímáni přímo do mlýnů jako mládci, zpravidla smluvně za pevný plat. Od roku 1911 se mohli vzdělávat v České mlynářské škole v Břeclavi. Kdo zatoužil být mlynářským mistrem, musel složit mistrovské zkoušky a u nich prokázat znalosti z oboru mletí i stavby mlýna.

Protože zprovoznit mlýn a udržet ho v chodu vyžadovalo řadu různorodých znalostí (kromě samotného mletí mouky, případně sladu, také základy hydrologie, opracování dřeva i mlýnských kamenů), bylo mlynářské řemeslo považováno za náročné a vážené a mlynáři platili za všestranně nadané a schopné řemeslníky. Od mlynářů se postupně oddělovali krupaři a krupičníci, rormajstři (správci vodovodu), sekerníci (nazvaní podle svého pracovního nástroje). Například pražský mlynář František Holeček byl posledním městským hydraulikusem – na jeho doporučení začala roku 1820 v Praze výměna dřevěného potrubí za železné. Jiní mlynáři se specializovali na budování rybníků.

Čas žní

Ve mlýně se mlelo nejvíce od žní do zimy. Pracovní den začínal kolem páté hodiny ráno, a pokud bylo hodně práce, mlýn se nezastavil po dvanáct hodin a někdy ani v noci. Každého mleče mlynář přivítal a bývalo zvykem tomu, kdo přišel po žních mlít jako první, posloužit zadarmo. Zákazník buď čekal na semletí, nebo si pro svou mouku zpravidla do 14 dnů přijel. V řadě mlýnů se praktikovalo samomletí – mleč, který přivezl obilí, se na práci podílel, nosil je na zanášku a sypal do koše. 

Mlynáři se platila zpravidla pevně stanovená částka – měřičné, které se ukládalo do samostatné místnosti nebo truhly na zámky. Pak se také mlelo za poplatek nebo existovala poloobchodní mletí, kdy se obilí hned po přivezení měnilo za mouku. Před první světovou válkou existovalo i obchodní mletí, kdy mlynáři nakupovali obilí a mouku i další produkty a nezávisle je prodávali.

Vedle klasického obilí na mouku se ve mlýně mlel i slad a vyráběly se kroupy a v úrodnějších oblastech, kde se pěstovalo proso a pohanka, také jáhly. V čase, kdy se nemlelo, procházel mlýn úklidem a prováděly se nutné opravy, aby čeládka nezahálela a aby pak práce při mletí zbytečně nestála.

Je nabíledni, že osazenstvo mlýna nebylo živo jen ze zpracování obilí. K mlýnu patřilo i hospodářství – pole, louky, dobytek i drobné domácí zvířectvo, které v čase, kdy mlýn stál, bylo zdrojem obživy. Mlynáři také často chovali včely. Někdy provozovali pekařství – pecnářství nebo šenky či na větších řekách přívozy. Hlavně při městských mlýnech bývaly zřizovány soukenické valchy, koželužny, brusírny nebo od poloviny 19. století přádelny, olejny k drcení lněného semene nebo řepky. V podhorských oblastech nejčastěji mlýn doplňovala pila nebo brusírna skla. Stávalo se, že vedlejší výroba převládla nad původním účelem.

Od podřízení k samostatnosti

Mlýny se zpočátku stavěly při klášterech, hradech, tvrzích a městech. Až do zrušení poddanství v polovině 19. století byli mlynáři podřízeni vrchnosti, ať světské nebo církevní, nebo městu či obci, a jejich práva a povinnosti vymezovala řada nařízení. Odváděli peněžní dávku, část meliva, mouku, a mnoho dalšího. Tak mlynář Václav v Dolním Hradišti například platil roku 1416 plaskému klášteru kopu grošů a každý pátek od sv. Jiří do sv. Václava dodával mísu říčních ryb.

Vrchnost samozřejmě zvýhodňovala své mlýny například rajonizací – povinností poddaných mlít v přiděleném vrchnostenském mlýně. Bylo také dovoleno mlít jen v příslušném panství. Rajonizaci zrušil dekretem z roku 1783 Josef II., o šest let později padlo i omezení stran panství. Malou revoluci v mlynářském řemesle přineslo vydání mlýnského řádu Františkem I. v prosinci 1814. Přiznával každému právo požádat o vystavení nového mlýna, pokud nedojde k újmě ostatních mlynářů a obyvatel. Velkou revolucí bylo zrušení roboty roku 1848, kdy se mnozí mlynáři vykoupili a stali se samostatnými hospodáři.

Po dlouhá staletí existovali mlynáři náchlební, najímaní vrchností, církví či městem za pevný plat. Mlynáři nájemní odváděli pevný roční plat a hradili i částečně náklady spojené s provozem, během svého života mohli vystřídat i více mlýnů. Od konce 15. století pak existovali mlynáři úroční, kteří mlýn odkoupili se závazkem ročního úroku majiteli. Obdobně městští mlynáři měli sice mlýn ve svém vlastnictví, ale vrchní panství zůstávalo městu. Od 18. století mohli působit samostatně hospodařící mlynáři na vlastních mlýnech, kteří ho sami postavili nebo vykoupili, mlýn byl pořád ale součástí panství a jeho převod vyžadoval souhlas vrchnosti.

Závistiví pekaři

Už začátkem 14. století se mlynáři sdružovali v profesních organizacích a následně vznikaly první cechy – zpočátku ve spojení s pekaři. Přitom konkurence mezi pekaři a mlynáři mnohdy vyvolávala spory. Jakub Novomlýnský, který působil v Kutné Hoře kolem roku 1600, „dovedl pro svůj mlýn získati dodávku mouky do královské kuchyně na hradě Pražském; ale tím vzbudil závist kutnohorských pekařů. Ti nabíhali na pány šepmistry a žádali, aby mu ta živnůstka přetržena byla. Nezmohli však ničeho, neboť král nedopustil, aby Jakubovi mlynářovi bylo ubližováno.“ Podle volyňských cechovních artikulí například mohl mlynářské řemeslo provozovat jen příslušník cechu, který při přijetí dal 6 liber vosku, půl kopy grošů a vystrojil pro ostatní svačinu. Po zrušení cechovního systému 1859 se mlynářské řemeslo stalo svobodnou živností.

Vedle cechovních pravidel platil už od středověku soubor zásad, kterými se mlynáři museli řídit, aby nedělali škodu jiným mlynářům a hospodářům. Na to dohlížel sbor zemských přísežných mlynářů, zřízený v polovině 14. století. Členové působili jako znalci v oblasti vodního práva, ale vydávali i úřední proby, předpisy, kolik a v jaké kvalitě musí mlynář semlít mouky z obilí, aby nešidil. Měli dobrou pověst, například Ferdinand I. je listem ze 7. 12. 1548 žádal, aby vydali své dobrozdání ve sporech mezi mlynáři Uher a Štýrska o jezy a toky.

Image

Čtěte také

Hledá se nový hospodář: Jak vypadalo dědické právo v raném novověku?

Před 30 lety, v dubnu 1995, se odehrál teroristický útok na Federální budovu Alfréda Murraha v centru Oklahoma City. Masivní exploze nákladního automobilu s několika tunami improvizované výbušné směsi si vyžádala 168 mrtvých a 853 zraněných. Šlo o ohromný šok, z něhož se lidé dlouho vzpamatovávali.

Události jako je tato zanechávají na lidech šrámy fyzické i psychické, někdy na velmi dlouhou dobu. Nový výzkum, který vedli odborníci Oklahomské univerzity, ukazuje, že to platí i pro biologii přeživších. Těla lidí, kteří prožili podobnou katastrofu, si „pamatují“ prožité trauma, i když fyzické a psychické následky víceméně odezní.

Dědictví katastrofy

Phebe Tuckerová a její kolegové měli možnost analyzovat údaje zjištěné zhruba sedm let po útoku v Oklahoma City. Šedesáti fyzicky zdravým přeživším tehdy změřili řadu fyziologických parametrů, včetně srdečního tepu a tlaku, hladiny stresového hormonu kortizolu a imunitních proteinů cytokinů.

Naměřené hodnoty přeživších útoku poté vědci porovnali s kontrolní skupinou 23 zdravých dospělých, kteří nebyli přímo vystaveni zmíněnému útoku. Výsledky výzkumu biologických následků zničujícího teroristického útoku publikoval odborný časopis Prehospital and Disaster Medicine.

Badatelé zjistili, že co se týče symptomů posttraumatické stresové poruchy a deprese, mezi testovanými skupinami nebyl rozdíl. Překvapením také bylo, že přeživší útoku měli nižší hladinu stresového hormonu kortizolu, který přitom řídí reakci na stresové situace. Přeživší také měli vyšší krevní tlak a pomalejší srdeční tep. Rozdíly byly i v cytokinech, jejichž stav u přeživších odpovídal spíše nemoci, i když byli zdraví. Ukazuje se, že teroristický útok člověka změní i na biologické úrovni.

Image

Čtěte také

Hladomor z druhé světové války mají Nizozemci stále ještě v genech

Vědcům se během nedávné expedice podařilo vůbec poprvé zachytit kalmara Hamiltonova (Mesonychoteuthis hamiltoni) přímo v jeho přirozeném prostředí u odlehlých Jižních Sandwichových ostrovů v jižním Atlantiku. Ačkoliv se jedná o zástupce jednoho z největších hlavonožců planety, pozorovaný jedinec byl zhruba třiceticentimetrovým mládětem.

Překvapení z hlubin

Objev začal nenápadně. Z temnomodrého oceánského prázdna se v hloubce okolo 600 metrů vynořil mezi pomalu klesající směsí organického materiálu téměř průhledný, mihotavý přízrak. Pilot podvodního robota opatrně navedl stvoření do středu záběru, a vědci na palubě výzkumné lodi Falkor dostali jedinečnou příležitost sledovat tohoto tajuplného tvora na vlastní oči. Tělo kalmara zdobily drobné skvrny a pohyboval svými ploutvemi jako křídly. Jeho chapadla byla schoulená pod tělem, podsvícená narůžovělým leskem.

Ačkoliv samotné pozorování trvalo jen několik minut a proběhlo téměř v posvátném tichu, pro vědu šlo o historický okamžik. Poprvé za sto let od vědeckého popsání tohoto druhu se podařilo spatřit a natočit kalmara Hamiltonova přímo v hlubinách, kde žije.

„Je to jeden z opravdových obrů této planety, žijící v jednom z nejzachovalejších mořských ekosystémů,“ vysvětluje mořská bioložka Kat Bolstadová z Aucklandské technologické univerzity, která pomohla s identifikací živočicha. „Je nejen fascinující a krásný, je také důležitou součástí potravního řetězce v Antarktidě.“

Obři ukrytí ve stínech

Kalmaři Mesonychoteuthis hamiltoni dorůstají více než sedmi metrů (největší exempláře pravděpodobně až 15 metrů) a mohou vážit přes 450 kilogramů. Jsou sice kratší než jejich příbuzní, krakatice obrovské (Architeuthis dux), jsou ale mnohem robustnější. Vědci tohoto hlavonožce znají déle než sto let, jeho pozorování ale bylo až dosud omezené na mrtvé exempláře – obvykle natrávené zbytky nalezené v žaludcích velryb nebo mořských ptáků. V roce 2007 se v Rossově moři u severního pobřeží Antarktidy podařilo ulovit jedince vážícího 495 kilogramů a dlouhého osm metrů. Živá zvířata se ale lidem zatím úspěšně vyhýbala.

„Naše zařízení je hlučné a plné světel, takže kalmaři o nás ví dávno předtím, než je vůbec zahlédneme – a většinou se nám raději vyhnou,“ vysvětluje Bolstadová. „Hluboké moře je obrovský trojrozměrný prostor. Najít v něm konkrétní živočicha je jako hledat jehlu v kupce sena – obzvlášť, když se ta jehla snaží schovat.“

Vědci stále nevědí, čím přesně se kalmaři živí, jak dlouho žijí nebo jak vypadá jejich rozmnožování. O to cennější je záznam mladého jedince. 

Zachycení mláděte kalmara bylo jen jedním z mnoha podivuhodných pozorování. Expedice v těchto odlehlých oblastech zaznamenala například rybu s parazitickými „copánky“, sasanku připomínající narozeninovou piñatu, masožravou houbu podobnou pampelišce nebo korály jako z knih Dr. Seusse. Každý nový objev v této málo prozkoumané oblasti poskytuje cenné informace o světě, který věda teprve začíná poznávat.

Image

Čtěte také

Fascinující mořští giganti: Pět bezobratlých obrů z hlubin

Případy, kdy supermasivní černá díra rozdrtí a pohltí hvězdu, která se dostala příliš blízko, jsou sice vzácné, ale vědci se s nimi občas setkávají. Jak se ukazuje, ne vždy musejí mít takové události stejný scénář. Aleksandra Olejaková z Institutu Maxe Plancka pro astrofyziku v Mnichově a její kolegové popisují jinou podobu osudového setkání.

Vědci vzali do úvahy situaci, kdy se stará hvězda typu podobr, která vyčerpala téměř všechen vodík a brzy se změní na červeného obra, dostane tak blízko k supermasivní černé díře, že se jí zmocní mohutné slapové síly, ale současně ne tak blízko, aby ji černá díra okamžitě roztrhala a kompletně celou pozřela.

Když hvězda umírá bez světla

Tým Olejakové modeloval hvězdu o hmotnosti dvou sluncí, která se nejprve vyskytovala ve dvojhvězdném systému v centru Mléčné dráhy. V určitém okamžiku se tato dvojhvězda dostala do těsné blízkosti supermasivní černé díry a rozpadla se. Podobr zůstal na orbitě u supermasivní černé díry, která se do hvězdy „zakousla“. Supermasivní černá díra nejprve připravila hvězdu o vnější vrstvy a z podobra zůstalo jen husté heliové jádro. To ještě nějakou dobu kroužilo kolem černé díry, než ho definitivně pozřela. 

Modelování ukázalo, že v takovém případě nevznikne typický jasný záblesk, který bychom mohli detekovat. Určitě ne v Mléčné dráze, jejíž jádro je zahalené prachem a plynem. 

Olejaková a spol. se ale domnívají, že bychom i přes absenci jasného záblesku mohli takovou událost detekovat. Měla by totiž vytvářet gravitační vlny, které jsou sice příliš slabé na soudobé gravitační observatoře jako LIGO či Virgo, měly by je ale zachytit vesmírné gravitační observatoře, jako je plánovaná observatoř LISA.

Image

Čtěte také

Supermasivní černá díra spolkla Slunci podobnou hvězdu a stále nemá dost

V tropickém pralese na severu Guatemaly se nacházejí ruiny mayského města Tikal. Ve své době šlo o jedno z nejvýznamnějších měst Mayů. Mezinárodní tým archeologů na místě někdejšího města objevil zvláštní oltář, který poodhaluje zajímavou minulost tohoto důležitého mayského střediska.

Oltář byl podle vědců postaven někdy kolem roku 300 našeho letopočtu. Je zdobený čtyřmi panely s malbami v červené, černé a žluté barvě a znázorňuje osobu s opeřenou čelenkou, která je podobná vyobrazování božstva bouře v centrálním Mexiku.

Spletitý vztah dvou mocností

Badatelé jsou přesvědčeni, že tento oltář není dílem mayského umělce. Podle nich ho vytvořil velmi zručný tvůrce či tvůrci z Teotihuacánu, mocného města, jehož pozůstatky se nacházejí na území dnešního Mexika, na periferii metropole Mexico City. Závěry studie, zveřejněné odborným časopisem Antiquity, zásadním způsobem otřásají dosavadní představou o kulturní izolaci mayského světa.

Tikal byl osídlen už kolem roku 850 př. n. l., ale skutečného rozkvětu se dočkal až po roce 100 n. l. Právě tehdy začal navazovat kontakty s Teotihuacánem – tehdy mnohem větší a mocnější civilizací. Nejprve šlo pravděpodobně o obchodní styky, ale zhruba o dvě století později se vzájemné vztahy vyhrotily. „Tikal zřejmě trochu dráždil draka a získal si tím až přílišnou pozornost Teotihuacánu,“ přibližuje tehdejší situaci profesor Stephen Houston z Brownovy univerzity.

Archeologické nálezy potvrzují, že v roce 378 n. l. došlo v Tikalu k převratu. Stávající panovník byl svržen a nahrazen „loutkovým vládcem“, oddaným Teotihuacánu. Tento zásah připomíná imperiální taktiku známou z mnohem pozdějších dějin.

Pohřbená minulost

Díky moderní technologii LiDAR se podařilo objevit i další důkazy o hlubokém vlivu Teotihuacánu. Těsně za centrem Tikalu se ukrývala miniatura citadely, typické pro středomexické město – po staletí skrytá pod tím, co se považovalo za přírodní terén. Oltář samotný navíc ukrýval překvapivý nález: ostatky dítěte v sedící poloze – pro Teotihuacán běžný pohřební rituál, v Tikalu však naprosto výjimečný. Nedaleko ležel také dospělý jedinec s hrotem z obsidiánu typického právě pro centrální Mexiko. 

Oltář i přilehlé stavby byly později pohřbeny a nikdy znovu nevyužity. „Mayské stavby se běžně znovu využívaly – pohřbily se a stavělo se na nich. Ale tady jako by to místo zakonzervovali a nechali být. To naznačuje silný a možná až rozporuplný vztah k událostem, které se zde odehrály,“ vysvětluje profesor Andrew Scherer.

Cesta k velkolepé dynastii

Ačkoliv zásah Teotihuacánu představoval dramatický zlom, Tikal z něj paradoxně vyšel silnější. V následujících staletích dosáhl vrcholu své moci a stal se dominantní silou v oblasti – až do svého úpadku kolem roku 900 n. l. „Mayové se k této éře zřejmě vraceli s jistou nostalgií,“ míní Houston. „Byla to doba kontaktu s velmocí, která je sice otřásla, ale zároveň inspirovala. I během pozdějšího úpadku o tom stále přemýšleli.“

Příběh Tikalu a Teotihuacánu má zajímavý nadčasový rozměr. „Všichni známe osud Aztéků po příchodu Španělů,“ připomíná Houston. „Ale tohle ukazuje, že podobné příběhy se odehrávaly i dávno předtím. Mocnosti ze středu Mexika viděly v mayské oblasti bohatství – vzácné peří, jadeit, čokoládu. V jejich očích to byl ráj, který chtěli ovládnout.“ Z pohledu historie tak nejde jen o objev krásně malovaného oltáře. Jde o důkaz dávného geopolitického střetu, který navždy změnil osud jednoho z nejmocnějších mayských měst.

Image

Čtěte také

Obětovaná opice představovala diplomatický dar Mayů vládcům Teotihuacánu

Je pátek 25. listopadu 1892 a slavnostně vyzdobená přednášková aula pařížské Sorbonny hostí Unii francouzských svazů atletických sportů (U.S.F.S.A.). Oslavuje se tu jubilejní výročí jejího založení. Slova se ujme mladý muž s úhledným knírkem. Je to devětadvacetiletý Pierre de Coubertin, generální tajemník organizace. „Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce, a hle, uvedeme tím do pohybu svobodný styk, s jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenku míru a spolupráce lidstva.“ Coubertinův projev směřoval k jedinému: k návrhu na obnovení olympijských her postavených na starobylých antických ideálech a zásadách. 

Zásadní inspiraci načerpal během svých návštěv Řecka. Německá archeologická expedice zde vykopala rozsáhlé trosky antické Olympie. „Německo vyneslo na světlo dne trosky Olympie, proč by Francie nemohla vzkřísit její starou slávu,“ napsal Pierre de Coubertin. Shromáždění v Sorbonně sice ocenilo Coubertinův projev potleskem, ale nepochopilo pravý smysl jeho myšlenek: „Olympijské hry nebudou pojaty jen jako pouhý soubor světových šampionátů. Půjde o velkou, každé čtyři roky se opakující slavnost lidského jara, vášnivého úsilí, ctižádostivých a vzepjatých tužeb a všech činností každé generace, jež se objevuje na prahu života.“ 

Myšlenka na obnovu antických olympijských her kolovala v hlavách nejrůznějších lidí. Jenže ačkoliv všechny návrhy vycházely z antických ideálů a základů, jejich zasazení do moderního světa selhávalo. Naproti tomu Coubertin dokázal oprostit ideu od podružností. Novodobé olympijské hry v jeho podání figurovaly jako mezinárodní akce, neboť i Coubertin vnímal sport jako aktivitu překračující hranice. Dále trval na tom, aby se hry vyvarovaly náboženských motivů a byly brány jako událost ryze světská. 

Myšlenka ožívá 

Poté, co neuspěl na Sorbonně, objel půl světa, aby olympijskou ideu prosadil. Nešlo totiž pouze o vzkříšení dávné tradice. Dalším problémem bylo samotné nahlížení sportovců na olympiádu. V roce 1892 fungovaly na mezinárodní úrovni pouze veslařská a bruslařská sportovní federace. Proto se nápad pro propojení různých sportovních odvětví v rámci jedné celosvětové soutěže zdál prakticky neproveditelný. Coubertin ale na svou stranu získal Američany a Angličany.

V roce 1894 svolal jako generální tajemník U.S.F.S.A. do Paříže mezinárodní kongres. Olympijské hnutí tu představil jako cestu k mravní ušlechtilosti a k odstranění rozporů a válek mezi státy a národy. Sportovci podle něj budou vyslanci olympijských myšlenek, hry pak událostí, která přináší olympijské poselství do celého světa. „Sport je zdravé opojení krve. Radost z žití nikde neexistuje v tak intenzivní míře, jako při provádění sportu,“ hlásal přesvědčeně. 

A účastníci kongresu dali Coubertinovi za pravdu. Získal jejich souhlas jak v otázkách technických, tak v nenáboženském, výrazně novodobém programu soutěží. Byla schválena zásada, že olympijské hry budou pořádány jednou za čtyři roky, a to na různých místech světa, protože tak vysoké náklady by opakovaně „neutáhla“ žádná země. Vznikl též Mezinárodní olympijský výbor jako stálý orgán, který měl řídit veškeré záležitosti olympismu. 

Mládí v armádě 

Olympiádu tedy máme, vraťme se ale k jejímu zakladateli. Pierre de Coubertin se narodil 1. ledna 1863 v Paříži. Byl potomkem staré italské šlechty, která ve 14. století našla výhodné uplatnění ve službách francouzského krále. Jeho otec byl úspěšným malířem a od roku 1865 nositelem Řádu čestné legie. 

Svému synovi Pierrovi chystal kariéru u armády. Chlapec však jevil větší zájem o čtení a vyrůstal v odporu k válkám. Coubertin nejprve studoval na elitní škole Saint-Cyr pro důstojníky, poté navštěvoval školu politických věd v Paříži a nakonec studoval filozofii na Sorbonně. 

Ale studium kultury, dějin lidského myšlení a historie ho stále víc přitahovalo k pedagogice. Brzy si uvědomil, že francouzský výchovný systém je již ve světě překonaný. Jeho vzorem se stal školní systém, který prosazoval v Anglii pedagog a historik Thomas Arnold. A tak se v roce 1883 vydal do anglických škol. Právě zde poznal, jak se dá šikovně kombinovat vzdělání se sportem. Provozování sportu mělo posílit osobní zodpovědnost, fair play a kamarádství. 

Pierre de Coubertin následně navštívil Spojené státy, Skandinávii, Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko a Řecko. Cesty ho ještě více utvrdily o důležitosti sportu ve výchově mládeže. Za jeden ze svých cílů si vytkl reformu školství a výchovy mládeže na francouzských středních školách. Navrhoval třináct hodin tělesné výchovy týdně, prodloužení prázdnin, výstavbu hřišť, organizování sportovních spolků a soutěží v rámci škol. 

První hry 

Vraťme se ale k olympiádě. První ročník se měl symbolicky uskutečnit v Řecku. Nebylo to vůbec jednoduché, ale Coubertinovi se nakonec podařilo pro své záměry získat tehdejšího řeckého krále a hlavně korunního prince. Královská rodina vyhlásila ve prospěch obnovení dávných tradic celonárodní sbírku. Coubertinova myšlenka přitáhla také podporu tehdy nejbohatšího Řeka, bankéře Jorga Averose. Ten se zavázal použít svůj kapitál na rekonstrukci athénského stadionu z roku 330 př. n. l. A tak první moderní olympijské hry vypukly 6. dubna 1896 v Athénách. Coubertin o tom ve své knize Olympijské paměti píše: „Konečně nadešel okamžik, kdy do obnoveného, bělostí zářícího stadionu začaly proudit davy diváků. Král Jiří pak zpečetil obnovení olympijských her posvátnou formulí: „Prohlašuji hry první olympiády nové doby za zahájeny!“ Nato zaduněla dělová salva, houf vypouštěných holubů se radostně zatřepal nad stadionem, mužské sbory zapěly kantátu a soutěže začaly. Dílo vstoupilo do historie.“ 

Samotných her se zúčastnilo 311 závodníků z 13 zemí a soutěžili v devíti disciplínách. Nejpočetnější výpravu vyslala Francie a Německo – po devatenácti lidech. Další hojně zastoupené týmy měla reprezentace Maďarska a Velké Británie, která se skládala z osmi lidí. Maďaři navíc vystupovali ve stejných dresech se slaměnými klobouky, čímž se stali průkopníky jednotných sportovních oděvů. Naopak čeští sportovci neměli výpravu žádnou, zastupoval je pouze jako člen olympijského výboru Jiří Guth-Jarkovský. 

Další olympiády 

Po řeckém triumfu přišlo zklamání. Druhá olympiáda se konala roku 1900 v Paříži jen coby druhořadá událost. Navíc ji přiřadili k Pařížské univerzitní výstavě. Jiří Guth Jarkovský to okomentoval slovy: „Druhé hry olympijské v Paříži vlastně ztroskotaly.“ Poprvé se jich však zúčastnila i česká výprava, která přivezla historický první, byť pomyslnou medaili. Atlet František Janda Suk totiž získal druhé místo za hod diskem, a to i díky přelomové technice, kdy jako první použil při hodu otočku.

Velký neúspěch her nezlepšila ani rostoucí sportovní úroveň a také první start žen. Výbor si však uvědomil, že organizaci vskutku nemůže podcenit. I tak ale ještě dvakrát, a to v roce 1904 v Saint Louis a 1908 v Londýně, musely být olympiády z rozpočtových důvodů spojeny s výstavami. I tak se ale v Londýně započal nový směr, který nezastavily ani dvě světové války. Na podobném principu fungují olympijské hry dodnes.

Odstoupení 

Jako předseda výboru věnoval Coubertin olympijskému hnutí nejen svůj čas, ale také finanční prostředky. Až do roku 1914 financoval většinu jeho akcí. Vymyslel například olympijský ceremoniál nebo olympijskou vlajku, která poprvé zavlála v roce 1920 v Antverpách. Byl také autorem Olympijské charty, jejíž první verze vznikla už v roce 1894 ve spolupráci s Jiřím Stanislavem Guth-Jarkovským. Roku 1925 se tak v Praze konal VIII. olympijský kongres, kde se například rozhodlo o konání zimní verze olympiády – zpětně byl za ni označen Týden zimních sportů v Chamonix z předcházejícího roku. Coubertin se tu také vzdal předsednictví v olympijském hnutí. Jmenovali jej alespoň doživotním čestným předsedou olympijských her – tato pocta poté už neměla být nikdy nikomu prokázána. 

Proč Coubertin odešel? Chtěl se věnovat novému pedagogickému systému. V roce 1926 vyhlásil „právo na sport“ za jedno ze základních lidských práv: „Ať každý jednotlivec nalézá v místním sousedství takový druh tělesné činnosti, jaký si přeje. Nestačí, aby se slavily každé čtyři roky s elitou okázalé olympijské hry. Je důležitější, aby ve skromnosti a rovnoměrnosti denního života každý bez rozdílu užíval blahodárnosti olympijské kultury.“ 

Navrhl, aby se v každém městě na útraty obce a státu zřizovala takzvaná antická gymnázia. V nich by podle Coubertina mohl každý zdarma a podle své vůle cvičit a sportovat. Rovněž navrhl zřizování dělnických univerzit, které měly dělníkům poskytnout základní znalosti z historie, přírodních věd a filozofie. Coubertin byl přesvědčený, že pouze pedagogika dokáže dělníky připravit na situaci, kdy budou nuceni převzít klidnou cestou vládnoucí postavení ve společnosti.

Další válka 

Hospodářská krize ve třicátých letech zhoršila Coubertinovu finanční situaci. Žil se svou rodinou ve švýcarském Lausanne v nouzi a ve svých dvaasedmdesáti letech si musel hledat placené zaměstnání. Mezinárodní olympijský výbor na jeho podporu vyhlásil sbírku, výnos však dostala až jeho vdova. Coubertin zemřel náhle v Ženevě při procházce v parku 2. září 1937. Pohřben je v Lausanne, jeho srdce však odpočívá ve starověké Olympii. 

Pierre de Coubertin ani přes problémy, které ho v posledních letech života provázely, nepropadl pesimismu či poraženectví. Naplnil tak svoje slova: „Dobrý zápasník sice ustoupí, ale nepoddává se. Povolí, ale nevzdává se. Život je krásný, protože zápas je krásný. Nikoliv zápas krvavý, plod tyranie a špatných vášní, jejž plodí nevědomost a rutina, ale zdravý zápas duší, hledajících pravdu, světlo a spravedlnost.“ Olympijské hry díky Coubertinovi žijí dál a jeho myšlenka, že „lidé spolu mohou žít ve vzájemném respektu, soutěži a spolupráci“, neztratila nic ze svého významu.

Image

Čtěte také

Střílení živých holubů a plavání přes překážky: Historie olympiády zná řadu bláznivých disciplín

Saúdská Arábie opět posouvá hranice možného. Nejnovější oznámený megaprojekt, The North Pole, má v sobě spojovat futuristickou architekturu, technologický pokrok i ekologickou udržitelnost. Nacházet se má na severu Rijádu a jeho dominantou se má stát Rise Tower – budova, která by měla dosáhnout výšky až dvou kilometrů. 

Věž, která zastíní všechno dosavadní

Projekt The North Pole představil generální ředitel společnosti Saudi Arabia Holding Co. Mohammed AlQahtani. Plánovaná Rise Tower má přerůst jak současného rekordmana – dubajský mrakodrap Burdž Chalífa (828 metrů), tak i dosud nedokončenou Jeddah Tower (1 000 metrů). Na návrhu věže pracuje renomované britské architektonické studio Foster + Partners.

Náklady na výstavbu se mají pohybovat kolem 5 miliard dolarů (v přepočtu přibližně 118 miliard korun), ale finální cena bude záviset na výsledné podobě. Věž má být úzká, elegantní a „mířit rovnou do nebe“, jak naznačuje vizualizace. Sloužit má jako centrální bod nové obchodní čtvrti v okrajové části Rijádu. Výstavba je součástí vládního programu Vision 2030, který má za cíl modernizovat a diverzifikovat saúdskou ekonomiku.

Město budoucnosti na severu Rijádu

The North Pole ale nebude pouze o výšce – má se stát plnohodnotným městem budoucnosti. Významný důraz je kladen na udržitelnost a konektivitu. Projekt zahrnuje využití solární energie a dalších obnovitelných zdrojů, cyklostezky, pěší zóny a propojení s přírodou. Plány počítají také s vertikálním bydlením – moderními domy, kancelářemi a obchodními prostory umístěnými ve výškových strukturách. Cílem je podle architektů vytvořit prostor, kde se snoubí technologie, komfort a příroda.

Termín zahájení výstavby zatím nebyl oficiálně oznámen, s dokončením se počítá někdy do roku 2060. Jisté je pouze to, že pokud se plány uskuteční, The North Pole se zapíše do dějin jako technologický i architektonický milník.

Image

Čtěte také

S hlavou v oblacích: Vítězové architektonické soutěže mrakodrapů budoucnosti