Souboj nad železnou oponou: Jak československý pilot sestřelil americký Thunderjet
Za studené války se nad československo-německým pomezím odehrálo několik střetů. Jen jeden však měl podobu souboje proudových letadel, který vyvrcholil vítězstvím tuzemského stíhače Jaroslava Šrámka.
Na přelomu 40. a 50. let tvořila páteřní stíhací typ čs. letectva Avia S-199, která v sobě spojovala drak Messerschmittu Bf 109G a motor Jumo 211 původně určený pro bombardéry. Šlo o stroj vzniklý z nouze, který se nemohl srovnávat s proudovými letouny F-80 Shooting Star nebo F-84 Thunderjet používanými americkým letectvem na druhé straně železné opony.
Od vrtulí k rourám
Ochranu vzdušného prostoru znesnadňovala též absence radarů, jež by stíhače před narušiteli varovaly a po vzletu je k nim navedly. Přítomnost „imperialistických“ strojů nad Československem tak zjišťovaly takřka výhradně vidové hlásky rozmístěné podél hranic, které však mohly pracovat jen za jasného počasí. Vzhledem ke kombinaci zastaralé techniky a nedostatečného varovného systému docházelo k průnikům letounů NATO nad naše území – ať už záměrným, nebo způsobeným navigačními chybami – takřka denně.
První náznak změny k lepšímu znamenala dodávka jedenácti proudových stíhaček Jak-23 z prosince 1950. Počítalo se i s jejich licenční výrobou a tuzemští konstruktéři se na ni začali připravovat, jenže „třiadvacítka“ velmi rychle zastarala. Její drak se podobal druhoválečným vrtulovým strojům a měla přímé křídlo, což ji v porovnání s nejlepšími stroji západního i východního bloku – tedy F-86 Sabre a MiG-15 – výrazně znevýhodňovalo. To si uvědomovali i v Moskvě a SSSR přispěchal s nabídkou vybavení čs. stíhacích pluků právě legendární „patnáctkou“.
Migy z úvodní dodávky převzalo naše letectvo už na jaře 1951 a kvalitativní výhoda se přehoupla na naši stranu. Američané vzlétající ze západoněmeckých základen dosud F-86 neobdrželi a usedali do kokpitů thunderjetů. Ty dosahovaly nejen nižší rychlosti a stoupavosti než MiG-15, ale nesly také slabší výzbroj šesti 12,7mm kulometů oproti trojici kanonů ráže 23 a 37 mm u „patnáctky“. Pokročilé sovětské stroje nicméně vyžadovaly dlouhý výcvik pilotů, a proto se do protivzdušné obrany zapojily teprve během roku 1952. Zároveň naše vláda pořídila ze SSSR přehledové radiolokátory P-3A a obsluhy se učily s jejich pomocí navádět migy na cíl.
Střelba nad Domažlickem
Všechny změny se projevily v praxi 10. března 1953, kdy kolem 10.45 odstartovala z Líní u Dobřan ke cvičnému letu dvojice MiGů-15 bis. Za kniply seděli poručíci Jaroslav Šrámek a Milan Forst z 2. letky 5. stíhacího leteckého pluku, kteří měli v prostoru jihozápadních Čech procvičovat vzdušné útoky. Nad Merklínem narazili v 10.59 na dvě stíhačky F-84E Thunderjet z 53. Fighter Bomber Squadron letící o něco níže.
Šrámek o narušitelích podal hlášení a dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, aby Američany přiměl k přistání na československém letišti. Poručík převedl letoun do sestupné pravé zatáčky. Než stihl splnit rozkaz, piloti thunderjetů Čechoslováky spatřili a reagovali rozdělením své dvojice. Šrámek později vzpomínal: „Začali se bránit – vedoucí provedl ostrou zatáčku doleva, vedený ostrou doprava. Drželi jsme se vedoucího.“
V kokpitu pronásledovaného F-84 seděl poručík Warren Brown, veterán korejské války a zkušený pilot. Rozhodl se obrátit k německé hranici a uprchnout, načež z řídícího střediska přišel nový rozkaz: „Sestřelit!“
Během několika desítek vteřin se Šrámkova stíhačka dostala do výhodné pozice pro zteč a poručík nezaváhal. Dávka z 23mm kanonů šla do křídla a zasáhla přídavnou nádrž, z níž se vyvalil bílý dým. Americký stíhač se otočil na záda a zahájil klesavou zatáčku. Na zbytek souboje vzpomínal Šrámek po letech následovně: „Zvedl jsem letoun nahoru a díval jsem se, co bude dělat. Otočil směrem na jih a začal utíkat. Pro mne nebylo nic snazšího než se dát za ním. Přiblížil jsem se k němu blíž než minule a druhou dávkou tentokrát z 37mm kanonu jsem zasáhl trup. Z thunderjetu se vyvalil černý kouř a pak i plameny.“ Dvojice dokončila útok a vybrala stoupavou zatáčku doleva, při níž nad „patnáctkami“ s převýšením asi 100 m proletěl druhý F–84. Forst jej začal pronásledovat, jenže Američan se ukryl v mracích a tím celý souboj skončil.
Diplomatická dohra
Prostřílený F-84 přelétl nad německé území, kde Brownovi nezbylo než se 58 km od hranic katapultovat. Souboj vyvolal diplomatickou i vojenskou aktivitu na obou stranách, neboť Američané tvrdili, že piloti MiGů-15 stříleli nad Německem. V tamním tisku vyšla následující zpráva: „Americký proudový stíhací letoun byl v úterý nad spolkovým územím napaden a sestřelen dvěma proudovými letouny sovětského typu MiG-15. Jak bylo oznámeno americkou stranou, pocházely obě dvě stíhačky z Československa. Americký stíhací letoun, který se při cvičném letu nacházel nad Bavorským lesem, spadl v blízkosti Falkensteinu, u statku Hundessen. Pilotovi se podařilo stroj včas opustit a na padáku přistál v jedlovém lese. Kromě kožních oděrek neutrpěl žádná zranění. Letoun se při nárazu zabořil hluboko do země a zcela shořel. Explodující munice nedovolovala celou hodinu se k němu přiblížit.“
Zároveň předal americký velvyslanec v Československu George Wadsworth našim politikům oficiální protest. Při následné diplomatické přestřelce obě strany použily zkreslené či nepravdivé informace, aby podpořily svou verzi příběhu. Dnes můžeme s jistotou říct, že k souboji došlo nad naším územím a Šrámek tedy střílel legitimně. Na základě studia dobových dokumentů však někteří historici soudí, že se provinili též oba naši letci – pravděpodobně totiž během odpoutání od nepřítele opravdu přelétli nad německé území.
První a jediný
Jaroslav Šrámek se každopádně stal prvním (a oficiálně dodnes jediným) tuzemským pilotem, který dokázal v souboji poslat k zemi proudové letadlo. Zatímco na Západě by se z „lovce na tryskáči“ stala legenda, komunistický režim se snažil takové události tutlat. O Šrámkově husarském kousku se moc nemluvilo, přičemž jedním z důvodů mohla být snaha zamlčet zmíněné přelétnutí hranice po souboji.
Ať tak či tak, stíhač pokračoval v kariéře, létal i na MiGu-23 a do penze odešel teprve v roce 1989. Tehdy už se mu horšil zrak, takže směl „sedlat“ pouze cvičný L-29, přesto se s více než 2 500 hodinami ve vzduchu zařadil mezi nejdéle sloužící piloty poválečného letectva. Plukovník ve výslužbě se stal jedním z patronů Historické letky Republiky československé a zemřel roku 2015 ve věku 85 let.
Další články v sekci
Kde sídlí vědomí? Vědecká sázka, která neskončila objevem
Dva vědci, příhodný bar, pár skleniček na posilněnou a sázka o krabici vína, která trvala 25 let. Christof Koch a David Chalmers se vsadili o to, kdo rozluští záhadu vědomí. Kdo se nakonec stal vítězem této podivné sázky?
Před 27 lety se na konferenci Asociace pro vědecké studium vědomí (ASSC) potkali neurovědec Christof Koch a filozof David Chalmers. Samo o sobě by to tak zajímavé nebylo. Zajímavý příběh se začal odehrávat poté, co se šli staří kamarádi po konferenci posilnit do jednoho německého baru. Po několika skleničkách se Koch se svým přítelem vsadil o bednu dobrého vína, že vědci do 25 let objeví v mozku podpis vědomí.
Neurovědec měl důvod být optimistický. Byl to právě on, kdo pracoval v týmu s Francisem Crickem, jenž stál za objevem struktury DNA. Na základě tohoto převratného objevu doufal, že by se právě jim a jejich týmu mohlo podařit objevit v určitých neuronech aktivitu, která souvisí s jejich vědomým používáním.
Na falešné stopě
Pánové sázku uzavřeli v roce 1998 a mohla být dávno zapomenuta. Minimálně vinnému sklepu Christofa Kocha by se tato varianta zamlouvala. O sázce ale věděl novinář Per Snaprud a po dvaceti letech od jejího uzavření oba vědce vypátral, aby zjistil, kdo je na cestě k vítězství.
Koch s Crickem tehdy působili na Allenově institutu pro vědu o mozku v Seattlu a zpočátku si mysleli, že našli snadnou odpověď. Zaměřili se na část mozku, jíž se odborně říká claustrum. Jde o tenkou vrstvu šedé hmoty mozkové, o níž se tehdy vědělo jen velmi málo. Kromě toho, že si vyměňuje signály s mnoha oblastmi mozkové kůry, které jsou zodpovědné za vyšší kognitivní funkce a komplexní myšlení, měla stimulace claustra u pacientů s epilepsií neobvyklý účinek na jejich duševní stav bez negativních vedlejších účinků.
Bohužel pro Kocha další výzkum ukázal, že u pacientů s poškozením této oblasti dochází jen k malé změně vědomého myšlení. Detailnějšímu vztahu claustra a vědomí se později věnoval i vědecký tým pod vedením Briana Mathura. Na experimentu, kdy díky modernímu neurovědeckému přístupu dokázal myším vypnout funkci claustra, dokázal, že myši rozhodně neztratily vědomí a v klidu pobíhaly dál. Jediný rozdíl u vypnutých myší byla schopnost řešit náročnější úkoly. Myši se zablokovaným claustrem dokázaly vyřešit jen jednoduché úkoly, na ty složité jim nezbývala mozková kapacita.
Jak vzniká vědomí?
Jednoduché řešení se tedy nekonalo, a tak Koch i Chalmers v dalších letech pracovali na alternativních hypotézách. Dvěma hlavními teoriemi o tom, jak vzniká vědomí, o nichž se diskutovalo na setkání obou na zasedání ASSC, jsou teorie integrované informace (IIT) a teorie globálního síťového pracovního prostoru (GNWT).
Naneštěstí pro Kocha i studie, které se touto problematikou zabývaly, nepotvrdily ani jednu z hypotéz. Dodnes tedy nevíme, kde přesně v centrální nervové soustavě vědomí jako celek sídlí, ale víme aspoň, že ve vinném sklepě filozofa Davida Chalmerse je o jednu krabici kvalitního vína více než před 25 lety. Pokud Kochovo víno ještě nevypil.
Další články v sekci
Cesty do hlubin země: Děti v roli klíčových aktérů jeskynního umění
Nová hypotéza izraelských vědců přináší fascinující pohled na to, proč pravěcí lidé vodili malé děti do temných a nebezpečných jeskyní – měly totiž jedinečnou roli v rituálním světě.
Pravěké jeskynní malby představují fascinující umění, které nám poskytuje unikátní vhled do mysli dávných lidí. Do dnešní doby bylo objeveno asi 400 jeskyní s takovými malbami, především ve Francii a ve Španělsku, kde tyto malby vznikaly před zhruba 40 000 až 12 000 lety.
Kromě pozoruhodných maleb ale vědci narazili i na množství důkazů o účasti dětí – od otisků rukou po prstové malby provedené dětmi ve věku dvou až dvanácti let. Kromě toho byly v některých jeskyních nalezeny také dětské stopy vedle stop dospělých.
Cesta do tmy
Naši předci nebyli hloupí. Na dětech jim nejspíš záleželo stejně jako nám. Přesto brali malé děti na místa v hloubi jeskyní, kam se vůbec nebylo snadné dostat. V jeskyních byla často naprostá tma a nedostávalo se tam kyslíku. Místy bylo nutné riskantně se plazit nebo lézt po skalních srázech. Muselo být náročné tam děti dostat. Přesto to naši předkové podstupovali.
Dosavadní výklady přítomnosti dětí v jeskyních se soustředily zejména na jejich vzdělávání – předávání tradic a kulturních vzorců. Výzkumný tým Telavivské univerzity však nyní přichází s novou interpretací: děti nebyly pouze pasivními svědky nebo žáky, ale samy měly duchovní a kulturní roli. Podle autorů studie, kterou uveřejnil odborný časopis Arts, byly děti vnímány jako prostředníci mezi tímto světem a duchovním světem „z hlubin“.
„Věříme, že děti hrály v těchto jeskyních jedinečnou kulturní roli: byly považovány za bytosti se zvláštními schopnostmi ve spirituálním světě,“ vysvětlují vědci.
Děti jako liminální bytosti
Autoři studie navazují na poznatky z etnografie domorodých společností, které děti často považují za „liminální bytosti“ – stojící na hranici mezi světy. Jako takové byly děti ideálními médii pro komunikaci s duchy přírody, předky či nadpřirozenými silami. Také jeskyně samotné hrály ve spirituálním životě důležitou roli – byly chápány jako brány do podsvětí, místa kontaktu s jinými světy. Rituály prováděné v jejich hlubinách, včetně maleb, mohly být určeny k řešení existenčních problémů nebo posílení vztahů s nadpřirozenými silami.
Hypotéza izraelských vědců přináší nový způsob uvažování o duchovním životě pravěkých komunit a roli dětí v tehdejší společnosti. Spojením archeologických poznatků, etnografických paralel a analýz jeskynních maleb vytváří badatelé komplexní model, v němž jsou děti nejen součástí rituálů, ale jejich klíčovými aktéry.
Další články v sekci
Věž pro Měsíc: 3D tištěná solární věž má dodávat energii lunárním základnám
Solární věž vysoká 50 metrů, vyrobená pomocí 3D tisku z měsíčního regolitu, slibuje soběstačný zdroj energie pro budoucí lunární základny – a možná i revoluci ve stavebnictví na Zemi.
Pokud lidstvo plánuje dlouhodobý pobyt na Měsíci či Marsu, neobejde se bez robustní infrastruktury – ať už jde o dodávky energie nebo komunikační sítě. Britské architektonické studio Foster + Partners, ve spolupráci s americkou firmou Branch Technology a NASA, nyní navrhuje zajímavé řešení: 50 metrů vysokou solární věž, kterou bude možné vyrobit přímo na povrchu Měsíce pomocí 3D tisku.
Energie, komunikace, soběstačnost
Solární věž má být trvalým zdrojem energie pro měsíční základny, vědecké mise i budoucí kolonie. Zároveň má zajišťovat i komunikační spojení. Celý koncept je součástí širší vize lunární infrastruktury od Foster + Partners, která kromě věží zahrnuje i obytné měsíční moduly vytvořené pomocí 3D tisku.
Navrhovaná věž má spirálový tvar a z její vrchní plošiny se rozkládají výklopné solární panely. Nejzajímavější je však způsob její výstavby – byla navržena tak, aby ji bylo možné postavit zcela autonomně, bez přítomnosti člověka. To je pro stavby ve vesmíru zásadní výhoda.
Dalším klíčovým prvkem je využití lunárního regolitu, tedy prachu a hornin přímo z Měsíce, jakožto stavebního materiálu. To dramaticky snižuje náklady na dopravu surovin ze Země.
Architekt Norman Foster, zakladatel Foster + Partners, vnímá projekty jako přímou odpověď na výzvy současnosti – nejen v kosmu, ale i na Zemi. „Vědeckofantastické sny mého mládí se stávají realitou. Technologie a materiály vyvinuté pro průzkum vesmíru mohou změnit způsob, jak stavíme a žijeme i na Zemi – zejména v extrémních podmínkách,“ popisuje architekt.
Dlouhodobý výzkum těchto struktur má podle Fostera potenciál přinést nejen soběstačný život mimo planetu, ale i ekologicky šetrná řešení pro výstavbu na Zemi.
Další články v sekci
Empedoklés: Muž, který se vrhl do sopky, aby se stal nesmrtelným
Přestože Empedoklés výrazně přispěl k rozvoji filozofie a přírodních věd, proslavila ho hlavně jeho bizarní smrt. Jaký byl jeden z nejslavnějších sicilských rodáků?
Empedoklés, filozof předsokratického období, básník, propagátor vegetariánství, veřejný činitel a politik… O jeho životě se ví jen málo. A o jeho dětství a dospívání ještě méně.
Narodil se roku 490 před naším letopočtem do významné rodiny v sicilském městě Akragantu (dnešním Agrigentu). Ostrov byl tehdy řeckou kolonií a v době před Empedoklovým narozením v tomto poměrně dosti významném městě vládl tyran Thrasydeus. Tyranie, tedy uzurpování moci jedincem, stála v ostrém protikladu k principům demokratické společnosti. S tímto nebezpečným odchýlením se od zavedené a prověřené normy bylo nutné skoncovat. Postavit se proti tyranovi! To také udělal Empedoklův otec, který pomáhal Thrasydea svrhnout.
Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu, a tak i Empedoklés později svrhl agrigentskou oligarchickou vládu. Demokracie a rovnost pro něj byly nejvyšším zákonem. Přestože pocházel z bohaté rodiny, vždy se zastával chudých. Soucit sehrával v jeho životě významnou roli. Empedoklés věřil v sílu lásky a milosrdenství a snažil se dobrými skutky pomáhat ostatním a zlepšovat tak společnost, v níž žil.
Občan, politik a vědec
Pohrdal majetkem, ale údajně si užíval krásné a nápadné oblečení. Hodně cestoval, do jižní Itálie, do Atén a snad ještě dál na východ. Navzdory své kritice vládnoucí aristokracie v Akragantu, při níž si nebral servítky, byl oblíbeným politikem. Prosazoval demokracii a rovnost všech. Svou politickou kariéru zahájil trestním řízením proti dvěma státním úředníkům, kteří se vůči cizincům chovali arogantně, tyransky, a tedy nedemokraticky. Pro Empedokla byli zkrátka nežádoucí. Jeho popularita rostla, obyčejní lidé ho milovali. Dokonce mu nabídli, aby v Akragantu vládl. On samozřejmě odmítl. Povinnosti správce a vládce? To nebylo nic pro něj.
Byl skvělým řečníkem, ale raději se věnoval jiným věcem. Rozsah jeho znalostí omezovaly jen limity tehdejšího vědění. Například v oblasti medicíny patřil k naprosté špičce a jeho schopnosti někteří dokonce považovali za magii. Tomu se Empedoklés ani moc nebránil, dokonce podobné výmysly podporoval. Sám o sobě tvrdil, že má božské schopnosti. S genialitou zřejmě přichází i jistá forma exhibicionismu a sebevědomí hraničícího s nekritickou samolibostí…
Stát se bohem
Ale dost už o jeho životě. Jak to bylo s onou tajemstvím obestřenou smrtí? Prošedivělý muž v jednoduché říze stoupá k vrcholu Etny. Sandály se mu boří do sopečného prachu, slunce stojící vysoko na obloze ho nemilosrdně spaluje svými paprsky. Ale on se nevzdává a vytrvale postupuje vpřed, ke svému cíli, ke svému konci. Už se přiblížil až ke kráteru. Stoupá z něj dým a zakrývá mu pohled na oblohu. Opírá se o svou hůl a zhluboka dýchá. Cesta na vrchol byla náročná, ale on ví, že byla jeho poslední.
Namísto únavy ho zalévá slastný pocit překonání sama sebe. Pozoruje svět pod sebou. Chtěl by se naposledy rozhlédnout po tom, co opouští, ale cáry dýmu to nedovolují. Neuvidí nic, co by ho mohlo odradit od jeho velkého záměru. „Teď přestanu být člověkem, zbavím se těla a osvobodím svou duši, stanu se bohem!“ Usměje se, hůl odhodí do prachu a bez sebemenšího zaváhání vykročí do prázdna před sebou. Jeho tělo se řítí do útrob sopky.
Podle Aristotela zemřel v šedesáti letech. Jiné zdroje mu však připisují dlouhověkost, údajně se dožil celých sto devíti let. Konec jeho života je každopádně jednou velkou záhadou. Dva a půl tisíce let po jeho smrti máme co do činění spíše s legendou. A podle ní Empedoklés vystoupal na sopku Etnu a vrhl se do útrob jejího kráteru. Proč? Chtěl dokázat, že pro něj smrt neexistuje a je vlastně nesmrtelný. Snad věřil, že se poté, co jeho tělo pohltí plameny, vrátí na zem v božské podobě.
Právo zničit sám sebe
Horatius se o Empedoklově smrti zmiňuje ve svém díle Ars Poetica. „Skutečný básník má právo zničit sám sebe,“ napsal o něm a vůbec nepochyboval o způsobu jeho sebevraždy. Sicilskému filozofovi vyjádřil svůj obdiv a přiznal mu právo na jakkoliv velkolepý závěr života.
Kromě již legendárního skoku se ale v souvislosti s Empedoklovou smrtí mluvilo i o utonutí, pádu z kočáru nebo oběšení. Empedoklés zmizel jako člověk a nezjevil se jako bůh, jak si to představoval. Nesmrtelným ale zůstal – pro historii. Možná právě pro jeho názory na smrt se o jeho činu dodnes tolik mluví.
Další články v sekci
Miniaturní zázrak medicíny: Vědci vyvinuli kardiostimulátor menší než zrnko rýže
Američtí vědci představili nejmenší kardiostimulátor na světě – zařízení menší než zrnko rýže, které lze bez operace aplikovat novorozencům s vrozenou srdeční vadou.
Miniaturizace se nevyhýbá ani biomedicínským zařízením, která zachraňují životy. Odborníci americké Severozápadní univerzity vyvinuli doposud nejmenší kardiostimulátor, který je určený pro úplně nejmenší pacienty. Jde o zařízení menší než zrnko rýže, které lze vpravit do těla novorozence s dědičnou vadou srdce pro dočasné nebo i dlouhodobé použití.
Kardiostimulátor pro nejmenší
Vrozené srdeční vady postihují zhruba jedno z každých 100 narozených dětí a právě těmto malým pacientům může zařízení pomoci. „Tyto děti obvykle potřebují kardiostimulátor jen pár dní po nezbytné operaci srdce,“ vysvětluje chemik a vědec v oblasti materiálů John Rogers. „U většiny z nich se srdce do týdne opraví. Tento týden je ale absolutně kritický. Díky našemu malému kardiostimulátoru teď můžeme zabezpečit chod jejich srdce komfortnějším způsobem.“
Rekordně malý kardiostimulátor lze do těla vpravit injekčně bez nutnosti speciální operace. Přístroj je navíc vyroben z biokompatibilních materiálů, takže se v těle sám rozloží, když už není potřeba. Díky bezoperačnímu nasazení a odstranění nehrozí pacientům komplikace spojené s infekcemi nebo vnitřním krvácením.
Napájení zajišťuje článek, který přeměňuje chemickou energii z tělesných tekutin na elektrické impulzy, jež jsou přiváděny do srdce pomocí dvou kovových elektrod. Přestože je zařízení velmi malé, vědci tvrdí, že poskytuje stejnou míru stimulace jako standardní kardiostimulátory.
Srdce pod kontrolou světla
Zajímavostí novinky je světlem aktivovaný spínač – ten spolupracuje s malým senzorem srdečního tepu, který nosí pacient na hrudi. Pokud senzor zaznamená zpomalení tepu pod určitou hranici, vyšle zabudovaná infračervená LED světlo, které skrze tělo pacienta aktivuje stimulátor.
Technologie umožňuje umístit více takových kardiostimulátorů na povrch srdce, čímž lze účinněji řešit arytmie. Zařízení může být také integrováno do náhrad srdečních chlopní a využito při katetrizační výměně aortální chlopně. Výzkumníci věří, že tato technologie najde uplatnění i v oblasti bioelektronických terapií pro regeneraci nervů a kostí.
Další články v sekci
Felix Dzierżyński: Kdo byl muž, kterého Stalin prohlásil za „oddaného rytíře socialismu”?
Zakladatel Čeky. Fanatický katolík, který si v sedmnácti letech náhle uvědomil, že Bůh není. Muž, kterého Stalin prohlásil za „oddaného rytíře socialismu“. Jaký byl životní příběh architekta rudého teroru?
Felix Dzierżyński se narodil v rozvětvené rodině zchudlého šlechtice na statku poblíž Ivjaněci v dnešním Bělorusku. Od mala projevoval nesmírnou schopnost zahořet pro své ideály: nejprve pro římskokatolickou církev. Toužil být knězem, nutil své sourozence se neustále modlit. Když zjistil, že jeden z jeho bratrů ztratil víru, řekl mu, že kdyby on sám měl přestat věřit, raději by si Boha vpravil zpět do hlavy kulkou.
Asketik s tváří ikony
Na gymnáziu strávil osm let a nijak nezářil. První ročník opakoval dvakrát – propadl z ruštiny a řečtiny. Ironií osudu je, že chodil pouze o několik ročníků níže než budoucí polský maršál a samovládce Józef Piłsudský. Na toho mladý Felix velmi zapůsobil – vzpomínal na něj jako na „vysokého, štíhlého chlapce se zjevem asketika a tváří ikony, který by nikdy nedokázal lhát“.
Když bylo Felixovi sedmnáct, zapsal si do deníku „Náhle jsem pochopil, že Bůh není“. Našel nový ideál – v marxismu! Při nástupu cara Mikuláše II. na trůn spolu s přáteli přísahal, že svět zbaví carského zla. Marxismu začal sloužit s takovou vášní, že byl za své revoluční názory záhy vyloučen z gymnázia. Do závěrečných zkoušek mu zbývaly pouhé dva měsíce!
Schopný každého zločinu
Felix se rychle zorientoval v politické situaci a brzy se i přes svůj nízký věk začal účastnit sjezdů i kongresů, zatím ještě v barvách Sociální demokracie království polského. Přesunul se do Kaunasu (dnešní Litva), nechal se zaměstnat jako vazač knih a po nocích tiskl propagační letáky. Po zorganizování stávky ševců byl zatčen. Policie si už tehdy poznamenala: „Felix Dzierżyński bude, vezmeme-li v úvahu jeho názory, přesvědčení a osobní povahu, v budoucnosti ještě velmi nebezpečný, schopný každého zločinu.“ Ve vězení strávil téměř rok. Po skončení trestu byl přesunut do města Nolinsk, vzdáleného asi dva tisíce kilometrů – aby ztratil kontakty s ostatními buřiči. To se psal rok 1898.
V Nolinsku měl strávit tři roky v továrně na tabák. I tady se ale dále věnoval agitaci. Za trest ho čekal další přesun, tentokrát 530 kilometrů na sever, do malé vesničky. Tentokrát neagitoval, ale v srpnu 1899 rovnou utekl do dva tisíce kilometrů vzdáleného Vilniusu. Tady stihl založit Sociální demokracii království polského a litevského – a v únoru 1900 byl opět zatčen. Ve Varšavě strávil ve vězení dva roky. Pak ho mělo čekat dalších pět let v nejvzdálenějších pustinách Sibiře. To už se ale Dzierżyński nejspíš rozhodl, že na to nemá čas, využil vzpoury vězňů a utekl, tentokrát do Berlína.
Exportér revoluce
V Německu se okamžitě stal členem zahraničního komitétu své socialistické strany. Zkontaktoval se i s dalšími exponenty polské i ruské exilově-levicové revoluce. Spolupracoval mimo jiné i se slavnou socialistkou Rosou Luxemburgovou, která svou kariéru zahájila právě v jím založené straně. Dál pokračoval v agitaci, ale místo tajného tištění jednotlivých letáků a podpory ševcovských stávek tak trochu posunul úroveň. Organizoval pašování ilegálních materiálů do Ruskem ovládané části Polska. V obrovském měřítku!
Jeho kolega revolucionář, Karl Radek o Felixovi mluvil jako o nejmilovanějším z polských marxistů, vysokém, dobře stavěném a nesmírně charismatickém, jehož plamenné projevy spojovaly dělníky i přes generační propast. V lásce měl zapálený revolucionář štěstí méně. Jeho družka Julie Goldmanová se léčila ve Švýcarsku s tuberkulózou. Ale ani Dzierżyńskiho přítomnost jí nepomáhala. Zemřela mu v náručí na jaře roku 1904. Začal tak nejdepresivnější rok jeho života. Horší než všechna vězení. Své sestře napsal, že ztratil smysl bytí. Že není proč žít, proč pracovat, pro koho vybudovat lepší svět…
Naštěstí vzpruha byla nedaleko: ruská revoluce roku 1905! Ta měla sice svými východisky k marxistům daleko, ale Dzierżyński mohl díky ní napnout všechny síly v boji proti carství. Ruská tajná policie zvaná Ochranka ho sice zatkla, v říjnu jej ale vysvobodila amnestie. Následující roky Felixova života mají ustálené schéma: zatčení, kauce nebo útěk, zatčení – a na závěr Sibiř, ze které opět uprchl do Polska, tedy na území Rakousko-Uherska. Něco takového by dokázal málokdo. A tolikrát jako Felix? To snad vůbec nikdo!
Cesta k revoluci
Do Krakova dorazil roku 1910 a krátce po svém příjezdu se oženil s těhotnou Sofií Muszkatovou. Měsíc po svatbě byla zatčena. Jejich první a jediný syn Janek se narodil ve vězení. Felixovi se stále dařilo policii unikat. Žil pod falešnou identitou jako Władysław Ptasińský. Myslel si, že s ním státní složky hrají jakousi hru. Vždyť kdyby chtěly, už ho přece dávno mohly mít! Pozdější výzkum ukázal, že se mýlil. Pro policii zůstával prioritou, jenom už byl natolik vycvičený v konspiraci, že ho chytit zkrátka nedokázali.
Pevné zdi jeho úkrytu ale narušila nečekaná událost: Sofie byla odsouzena k doživotnímu vyhnanství na Sibiři. Malý Janek byl předán dědečkovi, jejímu otci. Felix se o živobytí dítěte, na kterém mu očividně velmi záleželo, musel postarat. Kvůli chlapci začal riskovat mnohem víc, než si kdy dříve dovolil.
Kosa padla na kámen ke konci roku 1912. Dzierżyński byl zatčen ve svém konspiračním bytě, předán carské tajné policii a putoval do nechvalně proslulé varšavské Citadely. Z ní ho vysvobodil až začátek první světové války. Všichni političtí vězni byli převezeni z Polska na východ. Felix úplně ztratil kontakt s rodinou. Pravidelné výprasky navždy zohyzdily jeho tvář. V roce 1916 byl přesunut do moskevského vězení. Tam ho uvítala nová forma fyzických trestů: řetězy tak pevné a těžké, že vyvolaly křeče a otoky, které mu způsobovaly nesmírnou bolest. Amputaci se zuřivě bránil a přes všechny prognózy se dokázal zotavit natolik, aby mohl pracovat: šil vojenské uniformy.
Dvě revoluce
Únorová revoluce roku 1917 ho coby politického vězně osvobodila. Obratem napsal ženě a kromě řady osobních vyznání zdůraznil i to, že hodlá vést všechny Poláky z Ruska do Polska jako vlnu, která zemi obnoví a nastolí v ní spravedlivý, sociálně demokratický režim. Zatím ale zůstal v Moskvě a spojil se s bolševiky. Argumentoval tím, že myšlenkově stojí nejblíže sociální demokracii a mají největší možnost něco skutečně vykonat.
Stal se členem řídícího výboru moskevského sovětu. Dokonce přijal poruštělé příjmení Dzeržinskij. A i přes mnohé rozpory s Leninem plně podpořil jeho zásadní politické požadavky: okamžité předání moci sovětům coby výborům lidu, stažení z války imperialistů proti imperialistům a nulovou spolupráci s provizorní Kerenského vládou, která se chopila moci po únorové revoluci. Pak už jeho cesta vedla jenom vzhůru. Zvolili jej do celostátního výboru sovětů a přestěhoval se do Petrohradu… A nyní už je čas podívat se na jeho největší, nejslavnější a zdaleka nejkrvavější práci: Čeku.
Rytíř socialismu
Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR. Tak zněl plný název ruské tajné policie, jež vešla do dějin pod zkratkou „Čeka“. Rychle se přizpůsobila chaotické atmosféře občanské války v Rusku. Její tvrdost daleko překonala postupy jakékoliv jiné tajné policie. Sám Dzeržinskij prohlásil, že „musí být jasné, že právě my představujeme organizovaný teror“.
Revoluce měla řadu nepřátel. Pro jistotu se tedy nelikvidovali jen političtí odpůrci, ale všichni, jejichž třídní původ nebo činnost před revolucí by mohly být režimu nepřátelské. Nahnáni na veřejná prostranství nebo do sklepů veřejných budov byli bez soudů postříleni. Stejně tak se Čeka starala o rekvírování jídla, nástrojů… vlastně čehokoliv, co bylo třeba – včetně cenných ikon a dalších uměleckých předmětů, které se za minimální ceny prodávaly do zahraničí. Dlouhé černé kabáty Čeky budily hrůzu všude, kde se objevily.
Sám Felix ale měl i jiné starosti. Držel klíčové posty na hospodářských ministerstvech, zabýval se zahraničními vztahy, figuroval i v čele komise ustavené pro boj proti tyfu, jehož epidemie decimovala Rus. I po reformě Čeky a její přestavbě v NKVD se udržel u moci, neodstavila ho ani Leninova smrt.
Dvacátého července 1926 se v Moskvě postavil za řečnický pultík a na schůzi bolševického centrálního komitétu plamenně promluvil o tom, že Trockij a jeho spolupracovníci patří k nepřátelům, čímž jasně podpořil Stalina. Dvouhodinový vášnivý proslov však jeho přepracované tělo dohnal k úplnému konci: srdce Felixe Dzeržinského se zastavilo. Na stranické schůzi tak skončil život muže, který oplatil dvě desítky let utrpení stovkami tisíc mrtvých…
Další články v sekci
Za 23 miliard let zazáří nebe: Blízká dvojice hvězd se promění v monumentální supernovu
Astronomové objevili těsnou dvojici bílých trpaslíků, kterou podle výpočtů čeká spektakulární vícenásobná exploze v podobě supernovy.
Supernovy typu Ia představují zvláštní skupinu monumentálních explozí. Obvykle k nim dochází, když bílý trpaslík v dvojhvězdném systému odebírá hmotu svému partnerovi a jeho vlastní hmotnost překročí kritickou mez. Odborníci se zároveň domnívají, že za většinou supernov tohoto druhu jsou těsné dvojice bílých trpaslíků.
Astronom James Munday z britské Univerzity ve Warwicku a jeho kolegové zaznamenali skvělý úspěch, když objevili vůbec první těsnou a velmi hmotnou dvojici bílých trpaslíků, odsouzenou k supernově typu Ia. Ještě lepší je, že jde o dvojici, která je v Mléčné dráze doslova za humny – dělí ji od nás jen zhruba 150 světelných let. Významný objev uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.
Velmi těsná dvojice
Detailní pozorování výkonnými teleskopy odhalilo, že jde o doopravdy velmi těsnou dvojici. Oba bílé trpaslíky dělí jen přibližně jedna šedesátina vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí a s celkovou hmotou odpovídající 1,56násobku Slunce jsou zároveň i nejtěžší dvojicí tohoto typu, jakou známe. Munday s kolegy jsou přesvědčeni, že tato dvojice nepochybně exploduje jako supernova typu Ia.
Rozhodně k tomu ale nedojde v dohledné době. Podle výpočtů vědců dojde k explozi za přibližně 23 miliard let. V té době již nejspíš nebude existovat Slunce ani planety jak je známe.
Munday s kolegy se domnívají, že dojde nejen k jedné explozi, ale k celé sérii propojených supernov. Nejprve dvakrát exploduje jeden z trpaslíků a materiál rozmetaný výbuchy přivede ke dvěma explozím jeho souputníka. Pokud by v době exploze ještě existovala Země, na její obloze by byla taková exploze viditelná v podobě objektu desetkrát jasnějšího než Měsíc v úplňku.
Další články v sekci
Mistr převleků: Jak funguje barevná magie chameleona pardálího?
Chameleon pardálí z Madagaskaru je mistrem přírodního světelného kouzlení – dokáže měnit barvy díky nanokrystalům ukrytým hluboko ve své kůži.
Nejbarevnějším chameleonem planety je Furcifer pardalis neboli chameleon pardálí. U samečků zahrnuje paleta dvacet barevných variací, v závislosti na lokalitě výskytu. Uvedený druh je sice endemitem Madagaskaru a přilehlých ostrůvků, ale představuje také oblíbenou volbu chovatelů.
Změnu zbarvení umožňuje vrstevnatá stavba pokožky a systém založený na nanokrystalech. Svrchní vrstva kůže chameleona obsahuje pouze žluté a červené pigmentové buňky, pod ní však leží další dvě vrstvy buněk, které odrážejí určité vlnové délky světla. Je-li tvor v klidu, nacházejí se hlouběji uložené krystaly blíž u sebe a odrážejí světlo kratších vlnových délek, tedy modré či zelené. Pokud se však živočich rozruší, mezery mezi krystaly se zvětší a začnou odrážet vlnové délky od žluté přes oranžovou k červené.
Zdaleka ne všichni chameleoni umějí vytvořit všechny odstíny a některé barvy se také často omezují pouze na určitou část těla. Chameleon pardálí se však proměnil v opravdového krále uvedené disciplíny: Podle konkrétního poddruhu „ovládá“ zbarvení od smaragdově zelené přes jasně žlutou, rudou, bledě modrou a tyrkysovou až po téměř fialovou.
Další články v sekci
Na východ od hranice: Pestrá mozaika japonského regionu Kantó
Nejenže se v oblasti Kantó nacházejí klíčová japonská města včetně metropole Tokia, ale také tam našla domov třetina všech obyvatel země. Region se tak stal centrem politiky i ekonomiky a zcela oprávněně je považován za jednu z nejdůležitějších částí ostrovního státu.
„Na východ od hranice“ – tak zní v překladu název geografické oblasti Kantó, jež zaujímá východní část hlavního japonského ostrova Honšú. Téměř polovinu jejího území pokrývá stejnojmenná nížina, obklopená majestátními horskými masivy. Region s nejvyšší hustotou osídlení tvoří sedm prefektur: Tokio, Kanagawa, Čiba, Saitama, Gunma, Ibaraki a Točigi. Kromě částí s rozsáhlou urbanizací však Kantó nabízí také venkovskou krajinu s uhrančivou přírodou.
Od všeho něco
Dynamické japonské hlavní město představuje tlukoucí srdce politiky, ekonomiky, kultury a technologií. Megapole téměř se čtrnácti miliony obyvatel skýtá vše od futuristických čtvrtí po historické poklady a stala se rovněž sídlem japonského císaře. Pouhých třicet minut jízdy vlakem ji přitom dělí od Jokohamy, druhého největšího města v zemi. V obou metropolích se pak soustředí lehký i těžký průmysl v souvislém pásu podél Tokijského zálivu. Kromě toho v oblasti sídlí nejen japonská vláda, ale také velká část univerzit či kulturních institucí a rovněž se tam koncentruje nejvyšší počet obyvatel.
Klidnější život v blízkosti Tokia nabízí prefektura Saitama, zatímco Čiba proslula zábavním parkem Tokyo Disneyland a nabídkou přímořských aktivit. Gunma, Točigi a Ibaraki potom ukrývají venkovské lokality s bohatými kulturními tradicemi a rozmanitou přírodou.
Auta, rýže, ryby
Kantó se skutečně proměnilo v hospodářský motor země a vytváří většinu hrubého domácího produktu. Tokio se stalo globálním finančním centrem a sídlem mnoha mezinárodních korporací. Průmyslově orientované oblasti jako Kawasaki a Jokohama hrají klíčovou roli v automobilovém průmyslu a elektronice, Čiba tvoří důležitou základnu pro výrobu elektrické energie a pro petrochemický, ropný či lodní průmysl. Významnou úlohu pochopitelně sehrává také cestovní ruch.
Ačkoliv většina roviny regionu Kantó slouží pro obytnou, komerční nebo průmyslovou výstavbu, v oblasti se stále i hospodaří. Kromě rýže, jež reprezentuje hlavní plodinu, se v okolí Tokia a Jokohamy pěstuje ovoce a zelenina pro metropolitní trh, zatímco pobřežní regiony podporují rybolov a zpracování „darů moře“.
Tradiční směsice
Ve velkoměstech se sice odehrává rychlý a moderní život, ale klidnější venkov ctí tradiční hodnoty. Místní náboženství tvoří směsice šintoismu a buddhismu, přičemž většina obyvatel praktikuje oba směry zaráz. K lokálním zvykům patří oslavy při festivalech, rituály spojené s novoročními návštěvami svatyní nebo čajové obřady. Moderní doba však přinesla také vliv západní kultury, což je patrné například během Vánoc, které Japonci slaví spíš komerčním způsobem.
Populace v regionu Kantó ovšem stárne, stejně jako v celé zemi vycházejícího slunce. Jedná se o důsledek nízké porodnosti a rostoucí délky života. Místní se často dožívají vysokého věku díky aktivnímu životnímu stylu a kvalitní zdravotní péči, svou roli však zřejmě hraje i strava bohatá na ryby a zeleninu. Gastronomie přitom představuje důležitou součást života, od luxusních sushi restaurací po legendární ramen bary.
Spojení s přírodou
Kromě průmyslu a velkoměst proslulo Kantó i rozmanitou přírodou. Nejen ikonické kvetoucí sakury v jarním Tokiu či barevné kouzlení v podzimních horách každoročně přitahují miliony návštěvníků. V různých prefekturách si přijde na své každý, ať už dává přednost kopcům, jezerům, termálním pramenům, či dlouhým pobřežím s řadou pláží. Mezi nejvýznamnější přírodní oblasti v Kantó se řadí národní park Čičibu Tama Kai, který kromě osmi dvoutisícových vrcholů nabízí i četné turistické stezky, vodopády a starobylé svatyně ukryté v horách.
