Pokud chcete kozorožce alpské vidět na vlastní oči, musíte se za nimi vydat vysoko do hor, a to především v létě. A i když jsou poměrně nebojácní, určitě byste za nimi neměli jít všude. Rozhodně ne bez horolezeckého vybavení…
V současné době má kozorožec alpský (Capra ibex) v rámci IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) status „málo dotčený“. Podle posledních odhadů čítá současná populace asi 31 500 jedinců. Na jejich stavy má kromě predátorů vliv i turistický ruch, pytláci, ale také izolovanost jednotlivých skupin a potencionální možnost příbuzenského křížení. Nicméně se zdá, že počet kozorožců v rámci Alpského pohoří zdárně roste a oblast jejich výskytu se rozšiřuje. Kvůli údajným léčivým účinkům jednotlivých částí těl kozorožců byl druh téměř vyhuben. Reintrodukci už v 19. století zahájil italský král Vittorio Emanuell II.
Kozorožec alpský se živí trávou a mechem, občas i větvičkami stromů. V případě potřeby se dokáže postavit na zadní, opřít přední nohy o kmen stromu a dosáhnout tak i na vyšší větve. Nejaktivnější je ráno a pak pozdě odpoledne, během dne odpočívá. V zimě se jeho denní aktivita mění na nepřetržité hledání potravy. Vždy se ovšem zdržuje poblíž zdroje vody.
Kozorožci se v teplých měsících zdržují v nadmořských výškách kolem 2 600 až 3 000 metrů. V zimě bývají k vidění i v úrovni kolem 500 m n. m. Tito sudokopytníci jsou excelentními horolezci, kteří se s jistotou pohybují na drobných skalních výstupcích a úzkých římsách. Útesy a strmé skály používají jako svůj hlavní úkryt před predátory a zdržují se zde po většinu dne. Pouze při hledání potravy se vydávají na přístupnější místa, kde musí být ostražití především před vlky, medvědy a liškami.
Italové jim říkají stambecco, Němci steinbock a Slovinci kozorog. Zvíře se mimo jiné objevuje ve znaku Triglavského národního parku a ve známé slovinské legendě, která líčí příběh bílého kozorožce se zlatými rohy, jenž v srdci nedotčených hor hlídal poklad ukrytý v rajské zahradě. Místo se snažilo objevit mnoho dobrodruhů, až nakonec jeden z nich uspěl. Vnikl na hlídané území a zastřelil zlatorohého strážce. Kozorožce ovšem vzkřísila zpět k životu zázračná květina. Rozzuřený zlatoroh nejprve shodil vetřelce do propasti, poté rozdupal zahradu a od té doby jej v horách nikdo nespatřil.
TIP: Akrobat strmých skal: Etiopský kozorožec walia
Samci a samice žijí během léta v oddělených skupinách a až na podzim (na začátku říje) se skupiny samců rozpadají a každý si hledá svůj harém. V tomto období se pak horskými údolími ozývají zvuky dlouhotrvajících soubojů. Při nich se samci nejdříve postaví na zadní a pak se rozběhnou proti sobě. Jejich střet doprovází třeskutý náraz mohutných rohů. I když tyto souboje vypadají opravdu nebezpečně a mohou trvat dlouho, jen zřídkakdy při nich dojde ke zranění. Ostatně ti opravdu největší samci se sobě navzájem vyhýbají a zamezují tak případným těžkým zraněním.
Shutterstock
VálkaSzent István krátce předtím, než klesl ke dnu. V pozadí sesterský Tegetthoff. (foto: Wikimedia Commons, NHHC, CC0)
VesmírIlustrace zachycuje výron oblaku trosek po impaktu sondy DART (NASA) na povrch planetky Dimorphos. Obrázek vznikl s pomocí detailních snímků planetky, které pořídila kamera DRACO na palubě sondy DART těsně před impaktem. (zdroj: ESO, M. Kornmesser, CC BY-SA 4.0)
ZajímavostiPavoučí samečci udělají takřka cokoliv, aby neskončili na pomyslném oltáři lásky. Ne vždy se jim to ale podaří. (foto: Shutterstock)
HistorieZvracející muž nakažený žlutou zimnicí, knižní ilustrace z roku 1892. Spolu s malárií a ankylostomózou se žlutá zimnice považuje za největšího zabijáka tropů. (zdroj: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of Art, CC0 1.0)