Ocelot velký: Menší bratr jaguára musí čelit nástrahám lidské civilizace

17.02.2021 - Jaroslav Petr

Ocelot velký se kromě nástrah lidské civilizace dokáže vypořádat téměř s jakýmikoli podmínkami. K mimořádným schopnostem této středně velké kočkovité šelmy patří neomylné lovecké instinkty a starostlivost matky o své potomky

<p>Oceloti se vyskytují na rozsáhlých územích sahajících od amerického státu Texas na severu až po severní oblasti Argentiny na jihu. Původně žili i ve státech Louisiana, Arkansas a Arizona, ale tam už je člověk vyhubil.</p>

Oceloti se vyskytují na rozsáhlých územích sahajících od amerického státu Texas na severu až po severní oblasti Argentiny na jihu. Původně žili i ve státech Louisiana, Arkansas a Arizona, ale tam už je člověk vyhubil.


Reklama

Aztékové jej nazývali „tlalocelot“ a považovali jej za „menšího bratra“ jaguára. Staří obyvatelé Mexika dokonce ocelotovi velkému (Leopardus pardalis) přisoudili místo na noční obloze. S touto šelmou spojovali souhvězdí, které my dobře známe pod názvem Velký vůz. Ocelot velký je ale natolik zajímavým obyvatelem Jižní a Střední Ameriky, že se po něm vyplatí poohlédnout nejen mezi souhvězdími, ale také v jeho „pozemské“ domovině. 

Příbuzenstvo velkých koček

Moderní věda toho o ocelotovi velkém zdaleka neví tolik, kolik by si tato nádherná kočkovitá šelma zasloužila. Mnohem větší pozornost badatelé věnují velkým americkým kočkám – jaguárovi (Panthera onca) a pumě (Puma concolor). Na obranu zoologů je ale třeba přiznat, že pozorování ocelota ve volné přírodě představuje tvrdý oříšek. Tyto kočky žijí samotářsky, a často se pohybují v husté vegetaci, s kterou dokážou dokonale splynout. Navíc většina jejich životních aktivit probíhá v noci.

Zoologové přisuzují někdy ocelotovi v přírodě stejnou úlohu, jakou plní v jiných amerických ekosystémech podobně velký rys červený (Lynx rufus). Z jihoamerických šelem má k ocelotovi velkému nejblíže margay (Leopardus wiedii) někdy také označovaný jako ocelot dlouhoocasý. Margay je však výrazně menší – váží kolem 6 kg při délce asi 60 cm. Ocelot velký má i dvojnásobnou hmotnost a dorůstá délky jednoho metru. Jak napovídá alternativní vědecké jméno margaye, liší se od ocelota velkého i délkou ocasu, který se u ocelota velkého stěží dotýká země. 

Lovec s trpělivostí a jistotou

S výjimkou člověka má ocelot jen málo nepřátel. Příležitostně se stává obětí jaguára nebo pumy, ulovit jej může i dravec harpyje pralesní (Harpia harpyje) nebo anakonda velká (Eunectes murinus). On sám je ovšem postrachem mnoha zvířecích druhů. 

Na lovu se tato šelma pohybuje loudavým krokem a často se zastavuje kvůli odpočinku. Průměrná rychlost pohybu lovícího ocelota není proto nijak závratná a dosahuje obvykle jen 300 metrů za hodinu. Při pátrání po kořisti se řídí citlivým čichem a velký význam pro něj má i zrak. Ocelot disponuje prostorovým viděním a jeho oči jsou přizpůsobené k vidění za silně zhoršených světelných podmínek. Proto dobře vidí i v hluboké noci. 

Během zdánlivě poklidné lovecké výpravy zůstává šelma neustále ve střehu a na úspěšnosti jejího lovu je to znát. V průměru nepotřebuje urazit víc než kilometr, aby její útok skončil zdarem. Není vyznavačem pomalého plížení ke kořisti. Raději volí rychlý přímý útok. Protože vyniká ve šplhání po stromech a keřích, číhá i v jejich větvích, odkud shora útočí na tvory, kteří procházejí pod ním. 

Od ještěrek po jelínky

Základ jídelníčku ocelota velkého tvoří menší savci, ptáci a plazi. Běžně loví hlodavce, vačice, nosály, vřešťany, lenochody, dikobrazy nebo nutrie. Z plazů se objevují na ocelotím jídelním lístku želvy, ještěrky či hadi. Ocelot nepohrdne ani žábami a rybami. Patří k vynikajícím lovcům ptáků, z nichž před konzumací částečně oškubává peří. 

Po útoku ocelot kořist pevně sevře a drží. Mnohé kočkovité šelmy ulovené zvíře nejednou pustí, aby ho vzápětí opět dostihly. Provozují příslovečnou „hru kočky s myší“. Ocelot si takový luxus nemůže dopřát. Polapený opeřenec nebo ryba by mu nenávratně zmizeli. Nejednou uspěje ocelot i při lovu velké kořisti. Pak se v jeho stravě objeví třeba jelínek mazama červený (Mazama americana) s hmotností kolem 40 kg, pekari páskovaný (Pecari tajacu) dorůstající hmotnosti kolem 20 kg, mravenečník mexický (Tamandua mexicana) o váze kolem 5 kg či podobně těžcí pásovci (Dasypodinae). Velkou kořist obvykle ocelot nespořádá na posezení. Ukryje ji a vrací se k ní další noc. 

Hranice se zvýšenou ostrahou

Oceloti jsou samotáři a s výjimkou námluv žijí jednotlivá zvířata odděleně. Revír ocelota má vnitřní „jádro“, které zvíře intenzivně využívá a žárlivě háji před vetřelci, a obvodový „nárazníkový“ pás, kam se šelma zatoulá méně často a toleruje v ní náhodné návštěvníky. Hranice teritoria si oceloti značkují trusem, močí a škrábáním drápy do kůry stromů. 

Na kontrolní obchůzce revíru se ocelot pohybuje mnohem svižněji, než když je na lovu. Nejednou urazí za hodinu bezmála dva kilometry. Značky v podobě trusu ukládá na vybraná místa. Často se v takových místech střetávají hranice více zvířat a pak do společné „latríny“ přispívají všichni zainteresovaní. Oceloti si pro takové značení vybírají suchá místa s písčitou půdou a líbí se jim, když je „záchod“ aspoň částečně kryty i svrchu, např. nachýleným kmenem stromu, vymletým břehem nebo skalním převisem. Pro močovou značku ocelot nejprve vyčistí tlapami plochu o průměru 10 až 15 centimetrů a teprve pak vykoná potřebu. Tuto značku nechává volně odkrytou, vystavenou všem živlům. 

Když je láska nejpřednější

Hranice areálů jednotlivých zvířat ovšem rozhodně nejsou nepřekročitelné a zejména areál jednoho samce zasahuje do areálu několika samic. To ale neznamená, že se s nimi v období námluv páří jen „domácí pán“. Není výjimkou, když samice zabřeznou po páření s „přespolním“ samcem, který pronikl na výsostné území „domácího pána“ z velké dálky. 

Náhodná setkání mezi samcem a samicí probíhají obvykle i mimo sezonu páření v poklidu. Střety samic, jejichž revíry spolu sousedí, bývají rušnější. Rivalky na sebe žárlí a svá území před vetřelkyní zuřivě brání. V období námluv jejich vzájemná řevnivost kulminuje.

Samotné námluvy ocelotů probíhají z valné části v noci. Samec pozná říjnou samici podle pachu moči a vydává se po jejích stopách s tichým voláním. V této době jde u ocelotů lov stranou. Věnují se značkování revíru a svému protějšku. Samice si zpočátku drží samce na distanc, ale postupně se obě zvířata sbližují. Dokonce odpočívají a spí bok po boku a vzájemně si přitom čistí srst. Po zbytek roku se k sobě obvykle nepřiblíží na méně než půl kilometru. Teď jim však není vzájemný kontakt „proti srsti“. Naopak si ho užívají. 

Třetí den námluv bývá samice svolná s pářením a obě kočky se mu oddávají během čtyřiadvaceti hodin pětkrát i osmkrát. Pravděpodobnost, že samice zabřezne, většinou nepřesahuje 60 %. V případě neúspěchu je samice znovu ochotná k páření s odstupem asi pěti dní. 

Zaměstnaná svobodná matka

Pokud samice zabřezne, oddělí se od samce a uchýlí se do bezpečí vlastního teritoria. Samci nejsou nejlepší otcové. Jednak samec po odchodu družky nijak nesmutní a obvykle se začne shánět po dalších říjných samicích. Navíc, pokud se dostane k vlastním mláďatům, může je i zabít.

Samice vrhne jedno až tři mláďata a tíha péče leží plně na ní. Musí se hodně ohánět. Na loveckých výpravách toho teď nachodí i dvakrát tolik než v době, kdy žila sama. Mláďata tráví veškerý čas v pelechu, pro který jejich matka vyhledala chráněné místo. Tím jsou typicky duté stromy, skalní převisy, jeskyně ale i houštiny z trnitých keřů. 

První týdny se matka pohybuje jen v těsném okolí pelechu. Neznamená to však, že zůstane po celou dobu péče o mláďata na jednom místě. „Domácnost“ ocelotů se poměrně často stěhuje a to z mnoha důvodů. Někdy jednoduše proto, že pelech je už silně znečištěný močí, výkaly a zbytky kořisti, kterou matka mláďatům přináší. Jindy se samici přestane příbytek líbit poté, co se v okolní vegetaci objeví vyšlapané pěšinky, které by mohly místo prozradit. Poměrně častým důvodem ke stěhování bývá i fakt, že je pelech vystaven příliš silnému slunečnímu záření a začíná v něm být horko. Matka obvykle nestěhuje mláďata daleko, nejčastěji jen pár desítek, nejvýše stovek metrů. 

Přínosy a hrozby

Ocelot velký nefiguruje na seznamu ohrožených druhů – s výjimkou ocelotů žijících na území USA, kde místní populace patří mezi chráněné živočichy. Ocelot však čelí velkému tlaku ze strany člověka i jinde. S tím, jak se rozsáhlé oblasti mění z volné přírody na pole, plantáže a pastviny, přichází tato úžasná kočkovitá šelma o životní prostor. Zvláště silný je tlak ze strany člověka například v Amazonii. S výstavbou cest a silnic roste riziko, že ocelota srazí auto. 

Krásná kožešina navíc představuje velké pokušení pro lovce. Ti chytají oceloty do nejrůznějších pastí a zvíře pak usmrtí úderem hole, aby nepoškodili kožku. I když je obchodování s kožešinami ocelota zakázáno mezinárodními smlouvami a jeho objem dramaticky poklesl, na černém trhu se kožešiny prodávají stále. Podobně je tomu i s prodejem mláďat zájemcům o chov ocelotů. 

TIP: Blízká setkání s jaguárem: Největší šelmou Ameriky

Chovatelé domácích zvířat vidí v ocelotovi hrozbu například pro drůbež a šelmu bezohledně pronásledují. Obyvatelé venkova si jen málokdy uvědomí, že oceloti kontrolují populace hlodavců a dalších zvířat, jejichž přemnožení představuje vážnou hrozbu pro úrodu nejrůznějších zemědělských plodin. 

Ocelot velký (Leopardus pardalis)

  • Řád: Šelmy (Carnivora) 
  • Čeleď: Kočkovití (Felidae) 
  • Velikost: Hmotnost 8 až 16 kg, délka 65 až 100 cm; samci jsou podstatně větší než samice.
  • Věk: Ve volné přírodě 7 až 10 let, v zajetí až 20 let.
  • Pohlavní dospělost: Samice ve věku kolem 20 měsíců, samci ve věku cca 30 měsíců. Mláďata mají oceloti jednou až dvakrát za dva roky.
  • Březost: Délka 79 až 85 dní, 1–3 mláďat ve vrhu.
  • Mláďata: Porodní hmotnost kolem 300 gramů, doba kojení – do věku 6 měsíců, samostatnost mláďat – po 12 měsících věku.
  • Velikost teritoria: Od 2 do 30 km².
  • Oblasti výskytu: Ocelot je velice přizpůsobivý. Obstojí v hustých džunglích, slatinách, pobřežních mangrovových porostech, na březích řek a jezer i na pampách, kde se střídají travnaté porosty s keři. V horách vystupuje až do výšek bezmála 4 000 metrů nad mořem.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Sever Evropy čekají možná v budoucnosti vyšší srážky, ale střed a jih kontinentu budou stále víc vysychat.

Zajímavosti

Obraz Médúmské husy: nahoře malba husy velké a dvojice hus běločelých, vlevo dole vyhynulé bernešky a husa velká.

Věda

Odolnost Pernštejna prokázaná v roce 1645 přispěla k tomu, že byl hrad zařazen mezi udržované zemské pevnosti.

Historie
Revue

Zoologové zkoumali rovněž zobáky papuchalků severních (Fratercula arctica), mořských ptáků, kteří patří do čeledi alkovitých. Zobáky papuchalků mají při pohledu z boku tvar širokého trojúhelníku, ale zároveň jsou velmi úzké.

Příroda

Každá tečka představuje jednu supermasivní černou díru. | zdroj: LOFAR/LOL Survey (CC BY 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907