Odhalené tajemství doktorštiny: Proč lékaři mluví nesrozumitelnou hatmatilkou?

03.01.2021 - Jan Filip Sýkora

Baví-li se spolu dva odborníci, laik, který jim naslouchá, se často rychle ztratí v záplavě odborných termínů, zkratek a slangu. Pokud se však tito specialisté baví o vašem zdraví, dali byste jistě leccos za to, abyste jim mohli porozumět. V čem spočívá tajemství řeči doktorů?

<p>Celá řada latinských a řeckých slovíček z lékařského oboru v češtině zakořenila.</p>

Celá řada latinských a řeckých slovíček z lékařského oboru v češtině zakořenila.


Reklama

Sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi… třeba nás jenom chtějí postrašit, to se přece nedá naučit.“ (Nejen) každý student medicíny zná scény z filmu Jak básníci přicházejí o iluze – jak náročné byly první ročníky studia, kde se Štěpán Šafránek marně snaží naučit základy lékařské terminologie v anatomii. Ve filmu nástrahy latiny i anatomie úspěšně překoná, stejně tak jako každoročně stovky současných studentů. Na běžného laika, který si odnáší lékařskou zprávu z vyšetření, však působí medicínská hantýrka jako řeč z jiné planety. Leckomu při procházení záplavy termínů vyvstane otázka – nemůže to ten doktor prostě napsat česky? Jaký má smysl používat latinu, prakticky mrtvý jazyk? Když se však podíváte na lékařský jazyk podrobněji, zjistíte, že vše má svůj význam.

Moudrost starověku

Lékařství je prastarým oborem s dlouhou, takřka prehistorickou tradicí. Snahu o jeho vědecké pojetí lze vysledovat již u známých velikánů lékařské vědy starověku, jakými byli Galén, Hippokrates a mnozí další. Ti své poznatky zapisovali a v této formě je zanechali svým následníkům a dalším generacím. Proto byla starořečtina jedním z prvních jazyků vědecké lékařské literatury. A právě řečtina byla velmi dlouhou dobu jazykem vzdělanců a jakýmsi univerzálním jazykem kultury. Dokonce i po ovládnutí Středomoří římským impériem její status přetrvával a sami Římané v učených textech preferovali řečtinu.

To je důvodem, proč velmi významná část slovní zásoby současné medicíny včetně slovotvorby a koncovek pochází právě ze staré řečtiny a používá se dodnes. Vliv latiny jako jazyka učenců se naplno projevil ve středověké Evropě. Mnohonárodnostní a mnohojazyčná Evropa tehdy potřebovala sjednocení vědeckých poznatků v jednom jazyce, lékařskou vědu nevyjímaje.

Znalosti se tehdy předávaly převážně v písemné formě, před vynálezem knihtisku navíc vše ručním opisem. I pod vlivem křesťanství, respektive církve, která ji užívala jako liturgický jazyk, byla latina rozšířeným prostředkem k předávání, zaznamenávání a uchovávání vědeckých poznatků. To se netýkalo jen medicíny, ale i jiných přírodních věd, filozofie či historie.

Tradiční způsob

Cizojazyčné termíny původem z latiny nebo řečtiny se uchovaly v celé řadě současných vědních oborů, v medicíně jich však je suverénně nejvíce. Proč? Důvodů je hned několik. První je historický: Medicína je věda prastará a založená na detailním popisu struktury lidského těla a na znalostech jejich poruch a nemocí. Většina názvů lidských orgánů pochází právě z antických dob, stejně jako pojmenování mnoha nemocí.

Při rozvoji anatomie a popisu anatomických struktur ve středověku a raném novověku pokračovali výzkumníci v nastoleném trendu a nově objevené struktury pojmenovávali odvozením z původního jazyka. Totéž platilo v pozdější době při rozvoji mikrobiologie a objevu bakterií – v té době již existovala pravidla binomické nomenklatury, jež nastolil Carl Linné, a bakterie se stejně jako všechny jiné živé organismy pojmenovávaly dvouslovnými latinskými názvy.

Druhý důvod vycházel (a stále vychází) z nutnosti sdílení poznatků. Znalosti o anatomii, histologii, chorobách, medikamentech nebo operačních postupech – to jsou v medicíně zcela zásadní informace, které potřebují znát lékaři kdekoli na světě. Vzhledem k tomu, že skladba lidského těla i jeho choroby jsou až na drobné odchylky celosvětově stejné a platí jak v Africe, tak na Aljašce, vznikla potřeba jakéhosi univerzálního jazyka medicíny – sloužícího všem lékařům (ať už je jejich mateřský jazyk jakýkoliv) ke sdílení poznatků, postupů a nejnovějších objevů. A jelikož měla latina (včetně slov řeckého základu) historicky nejbohatší slovní zásobu v medicínské oblasti, stala se jím právě ona a je jím dodnes.

Zrádná mateřština

Jistě je namístě otázka, zda se nejedná o historický přežitek. Nebylo by možné se bez latiny obejít zcela a používat názvosloví vycházející z rodného jazyka? Odpověď však není tak jednoduchá. Teoreticky by to jistě šlo – orgány lidského těla pojmenování v češtině již mají a anatomické struktury s pouze latinským názvem lze přeložit poměrně snadno, stejně tak nemoci, příznaky aj. S bakteriemi a viry by to možná bylo o něco horší, ale nic není nemožné.

V praxi by však takové k dokonalosti dotažené počeštění medicínské terminologie znělo velmi absurdně, směšně a způsobilo by dost komplikací. Samozřejmě: játra, mozek, střevo – to vše jsou české názvy. Ale třeba tectum mesencephali přeloženo jako „střecha středního mozku“ by v lékařském názvosloví znělo poněkud kostrbatě, stejně jako hippocampus (mořský koník) nebo amygdala (mandle), což jsou anatomické struktury mozku.

Názvy operací by také mohly působit poněkud kuriózně. Kupříkladu laparoskopická cholecystektomie by byla doslova „vyřezání žlučníku metodou nahlížení do břicha“, tracheostomie zase „vytvoření umělého ústí do průdušnice“. Pokud jde o názvy bakterií, jejich překlady do češtiny by působily ještě zajímavěji: například Streptococcus pyogenes by byl „řetízková bobulka tvořící hnis“ a Staphylococcus aureus „zlatá hroznovitá bobulka“. A současná infekční hrozba koronavirus? Ten by byl v překladu „korunový jed“.

Lékařština zbavená tajemství

Na první pohled se užívání latiny a řečtiny v medicínském názvosloví může zdát komplikované a nadmíru náročné, při pochopení několika základních pravidel však rychle zjistíte, že jeho systém je přehledný a ucelený. Většina složitějších termínů se tvoří skládáním ze základních označení – i zmíněné dlouhé latinské sousloví z „Básníků“ neznamená nic jiného než „žlábek šlachy dlouhého ohybače palce“.

V praxi se v medicíně užívá latinská slovotvorba a skloňování, slovní zásoba však často upřednostňuje řecké označení. Například „střevo“ má v medicíně jak označení latinské („intestinum“), tak řecké („enteron“). Při vytváření složených termínů je však obvykle preferováno řecké slovo. V medicíně je slovotvorba obvykle poměrně jednoduchá a spojováním jednotlivých slov a přidáváním koncovek získáváme požadovaný termín.

Pokud byste chtěli vytvořit název pro zánětlivé onemocnění střeva, pomůžete si řeckou příponou „-itis“ a dostanete slovo „enteritis“, počeštěná varianta by byla „enteritida“. Pokud chcete pojmenovat krvácení ze střeva, použijete řecké slovo „rrhagia“ (tok) a dostanete výraz „enterorrhagie“. Obdobných složenin je medicína plná. Z dalších příkladů lze uvést „-tomie“ (řez), „-skopie“ (nahlédnutí do orgánu speciálním nástrojem), „-ektomie“ (úplné chirurgické odstranění) či „-stomie“ (vytvoření umělého vývodu).

Po zvládnutí základní slovní zásoby zjistíte, že řadu názvosloví si lze snadno odvodit. Laik samozřejmě většinu slovní zásoby lékařské terminologie nezná, byť mnoho latinských a řeckých slovíček v češtině zakořenila, aniž si to uvědomujeme (infarkt, diabetik a další).

Možná si položíte otázku: Když potřebuje medicína jednotný jazyk, proč jím je mrtvá latina (potažmo starořečtina) a ne některý živý jazyk, například angličtina? Ve skutečnosti se však angličtina této role již ujala. Dnešní odborné články a klinické studie, mají-li být uveřejněny v nějakém prestižním časopise, jsou psány nikoli v latině, ale v angličtině. Stejně tak většina světových kongresů odborných lékařských společností volí jako svůj jednací jazyk angličtinu.

Jedná se o přirozený trend znatelný nejen v medicíně, ale ve všech oborech celosvětově. Přesto však latina své výsadní postavení neztratila – medicínské názvosloví v angličtině je totiž stejně jako to české založeno na latině a řečtině. Dokonce i řada anglických slovíček, například „vein“ (žíla) či „artery“ (tepna) pochází z latinského „vena“ a „arteria“. Přestože je tedy odborný lékařský text psán v angličtině, znalost odborné terminologie v latině a řečtině je k jeho porozumění nezbytná.

TIP: Konspirační teorie v medicíně: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony

Latinou či starořečtinou již dnes není potřeba se plynně dohovořit a nepotřebují to ani vzdělanci z univerzit. Odborná medicínská terminologie však z těchto jazyků vychází a pravděpodobně se to ani v budoucnu měnit nebude. V každé učebnici či lékařské zprávě můžeme najít odkaz mistrů lékařského umění starého Řecka a Říma, který nám zanechali prostřednictvím názvosloví, jež bylo zavedeno a přetrvalo dodnes. 

Hezky česky?

I kdybychom v počešťování lékařské terminologie nepoužívali obrozeneckých metod ad absurdum, komplikace přetrvají. Na první pohled je zřejmá obtížnost sdílení medicínských poznatků ve světě, kde by měl každý národ vlastní názvosloví. Smíříme-li se s větší kostrbatostí termínů, stále musíme brát v úvahu, že naprostá většina anatomických struktur, bakterií, virů a nemocí prostě svůj původní český název nemá.

Existuje také velká skupina českých názvů, které však sami lékaři nepoužívají a leckdy ani neznají; jedná se například o historické názvy chorob: souchotiny (tuberkulóza), malomocenství (lepra) či padoucnice (epilepsie). Na druhou stranu mnoho laiků pojmenovává většinu svalů latinskými názvy: Málokdo dnes použije „dvojhlavý sval pažní“, mnohem častěji se říká „biceps“, nemluvě o názvech jako „bedrokyčelní sval“ nebo „hluboký ohybač prstů“, které sice existují, ale v praktické medicíně se spíš neužívají.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Viktor Emanuel II. se svou milenkou a druhou manželkou Rózou Vercellanovou. Ve výřezu jeho první žena Adelheid Rakouská.

Historie

Možnost pozorovat gorily na mýtinách, kam vycházejí hledat svoji oblíbenou potravu – vodní rostliny, je velmi vzácná.

Příroda

Většina mikroplastů v Arktidě původně pochází z praček na kontinentech kolem Atlantiku

Věda

Tzv. Brockenský přízrak poprvé popsal v roce 1780 německý vědec a teolog Johann Silberschlag. Objevil ho při letu balónem nad horou Brocken v německém pohoří Harz.

Revue

Mapa vznikla složením dat z několika družic měřících koncentrace aerosolu v atmosféře. Množství pevných či kapalných částeček ve vzduchu se určuje na základě změn viditelného a infračerveného světla.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907