Ostrov dvou kontinentů: Příroda tajemného ostrova Sulawesi

04.06.2021 - Michaela Koschová

Ostrov Sulawesi, dříve známý jako Celebes, má obrovskou biologickou hodnotu. V místních pralesech se potkávají endemická zvířata, která jsou jedinečným mixem asijské a australské fauny

<p><strong>Makak chocholatý</strong> <em>(Macaca nigra)</em> patří mezi endemické druhy, které žijí pouze na ostrově Sulawesi. Jedná se o krásné a charismatické primáty s malou chocholkou na hlavě, která jim dává trochu rošťácký výraz.</p>

Makak chocholatý (Macaca nigra) patří mezi endemické druhy, které žijí pouze na ostrově Sulawesi. Jedná se o krásné a charismatické primáty s malou chocholkou na hlavě, která jim dává trochu rošťácký výraz.


Reklama

Ostrov Sulawesi věhlasem bezpochyby předčí západněji položené Borneo a východněji umístěná Papua, hojně navštěvovaná kvůli rajkám. Jejich menší sourozenec ale z biologického hlediska rozhodně nezůstává zastíněn. Co do počtu druhů se místní příroda nevyrovná bohatému Borneu ani rovníkové Jávě, ale v míře endemismu nemá sulaweská příroda mezi svými západními sousedy konkurenci. 

Vysoký podíl endemických druhů na Sulawesi je v prvé řadě výsledkem dlouholeté izolace od okolních ostrovů. Najdou se však i další příčinné souvislosti. Dodnes velice aktivní vulkanická činnost je hlavním motorem, který dal vzniknout hornatému reliéfu podivně tvarovaného ostrova. Pásy hor se tak staly další geografickou barierou a podnítily rozvoj odlišných lesních oblastí se specifickou faunou a flórou.

Na hranici různých regionů

Unikátní příroda zaujala už významného britského biologa Alfreda Russela Wallace, který při své plavbě Malajským souostrovím v polovině 19. století zakotvil i u zdejších břehů. Už na počátku plavby si Wallace všiml, že na těsně sousedících ostrovech Bali a Lombok žijí výrazně odlišní zástupci fauny. Zatímco Bali obývaly druhy společné Jávě, Sumatře, Borneu a Malajskému poloostrovu, na sousedním Lomboku našel Wallace zcela odlišné druhy, podobné spíše papuánským. A právě na Sulawesi se jeho hypotézy propojily při formulaci jednoho ze základních biogeografických pravidel. 

Klíčem pro dovršení Wallaceovy teorie byl kuskus (čeleď Phalangeridae) – zástupce australských vačnatců. Nejen vačnatci, ale i některé druhy ptáků byly v této oblasti podobné těm australským a guinejským a dále na západ se už nevyskytovali. Geografickou bariérou pro postup australských druhů západním směrem se staly hlubokomořské příkopy oddělující Bali od Lomboku a dále pokračující mezi Borneem a Sulawesi. Zvířecí obyvatelé ostrova Sulawesi mají proto původ v obou regionech. Z asijské pevniny jej osídlili primáti – makakové a nártouni – a velcí savci jako jeleni, turové a babirusy. Naproti tomu australská oblast obohatila ostrov o vačnatce a papoušky.

Wallaceova linie tedy odděluje faunu Austrálie a jihovýchodní Asie. V době před cca 26 500 lety byla mořská hladina zhruba o 110 metrů níž než v současnosti. I tehdy ovšem hluboký vodní příkop mezi ostrovy Lombok a Bali vytvářel nepřekonatelnou bariéru. Nová Guinea s Austrálií a dalšími ostrovy ovšem byly spojeny, podobně jako východně položené ostrovy Malajského souostroví (Jáva, Sumatra, Borneo atd.). Linie původně stanovená samotným Wallacem byla později upravována a upřesňována dalšími biology. Základní závěr britského vědce byl ale všemi následovníky potvrzen. 

Makakové a sex z nudy

Sulaweskou faunu patrně nejvíce proslavili černě zbarvení makakové chocholatí (Macaca nigra) diferencovaní do sedmi poddruhů, které se mezi sebou značně morfologicky liší. Jejich tlupy čítají až desítky jedinců. Zatímco menší skupinu vede vždy jeden dominantní samec, v těch větších jich může být několik. O svém postavení dávají pravidelně vědět zíváním, při kterém odhalují dlouhé a ostré špičáky. Početnější samice tlupu neopustí po celý svůj život, avšak mladí samci se při dosažení dospělosti osamostatní a rodinu opouští. 

Makakové jsou velmi společenští, o čem svědčí nejen život v tlupách, ale i bohaté sociální chování. Tlupa je neustále v pohybu při honbě za potravou, mezidobí si ale krátí péčí o srst, či dováděním v podrostu. Velmi časté jsou i sexuální hrátky, které nemají s rozmnožováním moc společného. Makakové si tak možná jen zpestřují svůj den.

Skokani s velkýma očima

Dalšími dobře známými zástupci sulaweské fauny jsou „pralesní skřítci“ nártouni (rod Tarsius). Nejmenší primáti světa jsou více známi z nedalekého filipínského ostrova Bohol, jehož rezervace se díky nim těší vysoké návštěvnosti. Také Sulawesi ale skýtá příležitost celkem snadno pozorovat tato jen stogramová zvířátka ve volné přírodě. Jejich domovem jsou monumentální fíkovníky, parazitické stromy, které zaživa „uškrtí“ svého hostitele. Z korun spouští mocná ramena obepínající hostitelskou rostlinu, kterou nakonec zahubí a na jejím místě setrvávají po desítky let. Maličcí nártouni pak v dutých zákoutích fíkovníků nacházejí perfektní útočiště, kde po dlouhém nočním lovu pospávají. 

Se soumrakem začnou okolím pralesních škrtičů pronikat dlouhé hvizdy, kterými se nártouni svolávají k hostině. Mezi zkroucenými větvemi se začínají objevovat jejich tváře a teprve se rozkoukávají. Roztomilá stvoření ale klamou tělem. Nejsou to totiž žádní rozespalí truhlíci, ale velmi obratní lovci, kteří na svém lovu nepohrdnou ničím od bezobratlých až po malé druhy ptáků. A k lovu jsou vskutku perfektně vyzbrojeni. Jejich uši zachytí sebemenší šelest a obrovské oči proniknou i zdánlivě neprostupnou temnotou. Nártouni jimi nemohou pohybovat, ale zato dokážou otočit hlavou až o 180°. Výsledkem je dokonalý radar, kterému jen tak něco neunikne. Nízká váha a silné nožky pak dodají zvířátku schopnost skákat až několik metrů daleko. Malý roztomilý tvoreček se dokáže v mžiku změnit ve smrtícího predátora. Jakmile už ani poslední paprsky večerního slunce neprozáří pralesní houští, nártouni dlouhými skoky opouští svůj hotel a mizí v temnotách noční džungle. 

Líhně na horkých píscích

Také ptactvo zdejších lesů je nesmírně zajímavé, i když zdaleka ne tak proslavené jako místní primáti. Na první všimnutí může zarazit neobvyklé chování ledňáčků (čeleď Alcedinidae). Tyto létající drahokamy nejsou tak striktně vázané na říční toky jako kdekoliv jinde. Nehybně sedí na větvi jen pár metrů nad zemí a číhají na kořist. Podobné chování je typické pro trogony hojné v jihovýchodní Asii. Ti zde ale zcela chybí a zdá se, že ledňáčci plně přejali jejich úlohu. Z celkem deseti druhů je pět endemických. 

Dalším zajímavým opeřencem je tabon přílbový (Macrocephalon maleo), druh z řádu hrabavých, vyskytující se východně od Wallaceovy linie. Specifickým rysem tohoto opeřence jsou mohutné svalnaté nohy, které zejména samci uplatňují při stavbě obřích hnízd. Nashromážděný tlející materiál slouží jako inkubátor pro důmyslnou líheň. Samci ustavičně kontrolují teplotu v hnízdě díky receptorům v horním patře zobáku a podle potřeby přidají, nebo naopak uberou materiál. Tabon ale nemusí jen shromažďovat každičký lístek a větývku.

TIP: Fauna ve vodách Indonésie: Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Celá Indonésie je vulkanicky velmi aktivní a Sulawesi není výjimkou. Písek v blízkosti horkých pramenů je teplý díky geotermální energii a starostlivý rodič tato místo pro své inkubátory hojně využívá. Díky teplotě kolem 44 °C se vyvíjí abnormálně velká vejce, která domorodci s oblibou vyhrabávají a konzumují. Nadměrný sběr vajec bohužel stojí proti obnově taboní populace, která se postupně smrskává. 

S podobnými těžkostmi jako taboni se potýkají i ostatní obyvatelé sulaweských pralesů. Nejen nelegální lov, ale i těžba a expanze palmových plantáží ukrajují den po dni z původní divočiny.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Michal Jirouš (se souhlasem k publikování)

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Knihovna v egyptské Alexandrii hořela hned několikrát.

Historie

Koláž zachycuje průběh úplného zatmění Slunce (zleva doprava). Uprostřed je patrná i tvář Měsíce, díky jevu nazývanému „popelavý svit“, zatímco zakrytý disk hvězdy obklopuje paprskovitá koróna. Na začátku a na konci úkazu jsou vidět oslnivé kapičky slunečního světla a také narůžovělá obálka stálice, tzv. chromosféra.

Vesmír
Zajímavosti

K většině katapultáží dochází nízko u země, nebo přímo po nechtěném kontaktu s ní (nehoda  britského harrieru v Afghánistánu, 2009).

Válka

Zničení slovanské svatyně na Rujáně roku 1168 na plátně Lauritse Tuxena z druhé poloviny 19. století. Povalení Svantovítovy sochy přihlíží dánský král Valdemar a roskildský biskup Absalon.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907