Ozvěny Waterloo: Duel britské a německé kavalerie za světové války (1)

Na začátku 20. století představovala kavalerie důležitou složku prakticky všech armád, jelikož nabízela vysokou rychlost přesunů, a to i v těžkém terénu. Její hlavní úkol proto spočíval v průzkumu nepřátelských pozic, kromě kterého měla uskutečňovat i útočné manévry, zejména průniky po křídlech. Zákonitě se ale počítalo i s tím, že bude narušovat protivníkovy pokusy o průzkum a křídelní obchvaty, což mělo vést ke střetnutím kavaleristů. První světová válka na západní frontě se sice odehrávala převážně v podobě krutých bitev pěšáků, kulometů a dělostřelectva a na scénu přivedla i tanky a letouny, avšak někdy se zapomíná, že v prvních měsících a také v některých pozdějších fázích se prosadilo také jezdectvo.

Trvání na tradicích 

Německá jízda navazovala na slavné historické tradice, které sahaly od třicetileté války (1618–1648) přes napoleonskou éru až po prusko-francouzskou válku. Na rozdíl od Velké Británie ale Berlín zavedl povinnou vojenskou službu, která u kavalerie trvala plné tři roky, kdežto pěšák sloužil o rok méně. K jízdě přednostně směřovali branci z venkovských oblastí, u nichž se dalo předpokládat, že již mohou mít nějaký vztah ke zvířatům. Důstojníci pak pocházeli v naprosté většině z řad šlechty, pro kterou jízda na koni představovala základní dovednost a důležitou součást životního stylu. 

Ostatně celý étos německé šlechty dosud hodně čerpal z rytířských tradic zahrnujících i souboje jezdců coby „čestnou“ formu válčení. Při výcviku koní se Němci inspirovali především slavnou vídeňskou „Haute École“, a proto jejich kavalerie při cvičeních skýtala skutečně impozantní pohled. Vše tudíž zdánlivě nasvědčovalo tomu, že jízda císaře Viléma II. disponuje vším potřebným k tomu, aby se řadila na světovou špičku.

Bez kopí ani ránu

Ve druhé polovině 19. století tomu tak patrně opravdu bylo, jenže změny ve výzbroji a taktice armád, které přišly na počátku 20. století a jimž se Britové přizpůsobili, zanechaly na německé jízdě jen malé stopy. Stručně řečeno, důstojnická elita vilémovské armády jaksi nechtěla vzít tyto změny na vědomí a pořád hodlala vést války způsobem, který mohl přinášet úspěchy před sto lety. 

Nejlépe to prokazovala skutečnost, že za základní zbraň jízdy se pokládalo kopí, respektive Stahlrohrlanze Modell 1890. Jak název napovídá, šlo o výrobek z oceli. Za vhodných podmínek snad mohlo jít o efektivní nástroj, avšak k nim docházelo jen vzácně. Každý jezdec měl i poboční chladnou zbraň, u většiny útvarů jezdecký kord (Kavalleriedegen), u kyrysníků palaš (Pallasch) a samozřejmě i pušku systému Mauser, konkrétně zkrácenou verzi Karabiner Modell 1898AZ. Střelecký výcvik ale ani zdaleka nedosahoval úrovně obvyklé u tehdejší pěchoty.

Nasazení sevřených formací 

Mnozí němečtí důstojníci hleděli na moderní techniku (včetně pušek) velmi přezíravě. Také styl jízdy připomínal spíše relikt historie, protože muži zásadně seděli maximálně vzpřímeně, při překonávání překážek skokem se hodně zakláněli a nutili své koně k pohybu s hlavami skloněnými dolů. To vše odpovídalo „vídeňské škole“ a vypadalo to pěkně na cvičišti nebo na přehlídkách, ovšem na moderní bojiště se tato praxe nehodila. Dlouhé přesuny při tomto stylu jízdy dosti vyčerpávaly koně, jimž navíc jejich skloněné hlavy znemožňovaly dobře sledovat terénní překážky. 

To silně kontrastovalo s přístupem Britů, jenž vycházel z „loveckého“ stylu, při kterém jezdec své zvíře nijak neomezoval při pozorování okolí a ve skoku se naopak přitiskl k jeho hřbetu. Němečtí koně tedy ve výsledku velmi trpěli, rychle se unavili a nedokázali se efektivně přesouvat v těžkém terénu. Ostatně Němci takové přesuny ani příliš nenacvičovali, jelikož upřednostňovali útoky velkých formací kavalerie v otevřené krajině, u nichž spoléhali i na psychologický efekt. Zřejmě tak nepřekvapí, že německý jízdní pluk nedisponoval organickou palebnou podporou. 

Formálně jej tvořila pětice eskadron včetně jedné výcvikové a administrativní, a tudíž jeho bojovou sílu reprezentovaly čtyři eskadrony, každá po čtyřech četách. Vedle 709 jízdních zvířat se v tabulkách nacházelo i 69 tažných koní pro týlové zabezpečení. Jízdní pluky se spojovaly do brigád či divizí, které obsahovaly rovněž baterie dělostřelectva a pěší prapory včetně kulometných oddílů. Ty se poté mohly přičleňovat ke kavalerii, aby zajistily onu palebnou podporu; výcvik tohoto kombinovaného nasazení však probíhal pouze omezeně. Německá jízda proto na cvičeních nabízela impozantní pohled, protože útoky sevřených formací kopiníků vypadaly nádherně, ale tyto romantické představy o válce záhy narazily na krvavou realitu.