Pevnost na Dyji: Historie hradu Bítova je plná bojů, legend a záhad
Na skalnatém ostrohu nad soutokem Dyje a Želetavky se tyčí hrad Bítov, jenž po staletí střežil moravskou hranici, čelil obléháním, inspiroval legendy o lsti i pokladech a stal se svědkem dramatických střetů i temných pověstí.
Dnešní státní hranice mezi tímto koutem jižní Moravy a Rakouskem je výsledkem celé řady mocenských změn, které začaly už v raném středověku a pokračovaly v dalších dobách. Po vzniku českého přemyslovského státu se Morava jakožto jeho součást stává oblastí, o jejíž hranice se znovu a v mnohem větší míře vedou spory, velice často vrcholící ozbrojenými srážkami. Jakýmsi „strážcem“ se stává právě Bítov, jeden z těch velmi důležitých objektů v tzv. Břetislavově soustavě strategických pevností. Nicméně zda to byl právě Břetislav I. († 1055), kdo dal pokyn k vybudování Bítova, není zcela prokazatelné, neboť první přijatelný písemný doklad o hradu je o celých sto let mladší.
Války dvou pánů
Za snad už autentickou zprávu o existenci hradu Bítova můžeme považovat údaj Kosmova pokračovatele, milevského kronikáře Jarlocha, z roku 1185. Ten se zmiňuje o tom, že se do bezpečí hradu uchýlily řeholnice z premonstrátského kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích. Za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem byla část jižní Moravy oběma dosti popleněna. Boje mezi soky byly kruté, až se vítězství přiklonilo na stranu českou, tehdy už vedenou Bedřichovým bratrem Přemyslem Otakarem I. O tom také vypráví jedna jihomoravská legenda. Vojáci českého knížete se onehdy vypravili na lup do zmíněného dolnokounického kláštera, odkud před nimi řeholnice uprchly právě na Bítov.
Tlupa, která premonstrátky pronásledovala, vtrhla za nimi dokonce až do hradu. Jednomu z pronásledovatelů se podařilo přeběhnout přes padací most a proskočit bránou. Než se strážce brány vzpamatoval, surovec vytasil dýku, ukrutnou ranou mu proklál srdce a okamžitě bránu otevřel dokořán. Spustil most a jeho komplici jeptiškám v patách vběhli do hradu.
Jaké to však bylo pro lotrase překvapení, když nádvoří bylo pusté a prázdné, nikde ani živáčka. Obránci hradu se totiž rozhodli, že útočníky zlikvidují nikoli vojensky, ale lstí. Jedna skupina zavedla vystrašené a vyčerpané ženy do sklepení a se zbraněmi v ruce čekala, zda se sem vrahouni odváží. Druhá skupina se za svitu loučí urychleně vrhla do podzemní chodby, která spojovala hrad s roklinou v údolí Dyje. Rozhodli se při tom využít toho, že systém bítovských tajných chodeb měl několik ramen, z nichž některá byla z bezpečnostních důvodů slepá. Obránci se správně domnívali, že nechají-li okatě pootevřené dveře do podzemního labyrintu, divoká cháska nebude hrad prohledávat a požene se hlava nehlava rovnou cestou do podzemí.
A na tom také založili svůj plán. Hradní posádka samozřejmě důmyslný systém chodeb dobře znala, vždyť je musela udržovat v pohotovosti. Ušli tak několik desítek metrů tmavým podzemím a jen občas zasvítili loučemi, vždycky na místech, kde se chodby rozdvojovaly či dokonce roztrojovaly. Pronásledovatelé na tento trik skutečně „sedli“ a bezhlavě se vrhli do tmavého chřtánu.
Netušíce ovšem léčku, zacházeli stále hlouběji do sklepních chodeb, aniž by věděli, kde se nacházejí. Vedeni krvelačným pudem se snažili co nejrychleji dostihnout mihotavé světlo loučí. Ale to jim vždycky v okamžiku, když ho měli takřka na dosah, zase zmizelo. Začali bloudit, několikrát obcházeli stejná místa, točili se v kruhu… Najednou světla zmizela. Drsní vojáci se ocitli v neproniknutelné tmě. Posádka se totiž mezitím vrátila k východu a vchod do podzemí pevně uzavřela. Necitové se tak dostali do pasti, z níž nenašli cestu zpět. Jejich kostry prý straší na Bítově dodnes!
Lest slabšího
Pověst je pověst, realita je však poněkud jiná. V době vlády Přemysla Otakara I. se Bítov stává sídlem jednoho z tehdy šesti nově zřízených správních center. Přitom pravomoci hradského správce sahaly až od Jihlavy na jedné straně k zemské hranici na straně druhé. Hrad je nově opevněn, podle odborníků podle vzoru francouzské pevnosti La Rochele-Guyon.
Pozici hradu stvrdil i Václav I. Ovšem i za jeho vlády se Bítov stal místem střetnutí panovníka s jeho mladším bratrem – moravským markrabětem Přemyslem. Oba bratři se příliš v lásce neměli, a tak se na začátku 30. let 13. století dostali do vojenského konfliktu. Podle dosažitelných indicií se Přemysl spojil s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným a s jeho pomocí chtěl odtrhnout Moravu od Čech. Jeho záměru však bránila bítovská posádka stranící Václavovi. Tehdy se taková situace řešila obležením hradu, ten však byl natolik opevněný, že odolával.
Král se samozřejmě rozhodl vytáhnout bítovským na pomoc, ale jeho vojenská hotovost nebyla tak silná, aby se mohl pustit do přímého boje. Utábořil se proto v lese kousek od Bítova a spolu se svým užším velením spřádal strategický plán. Nakonec ho jeho hlavní rádce Boček z Kunštátu přesvědčil, aby všemi dosažitelnými prostředky předstíral, že má silnou a dobře vyzbrojenou armádu. Měli se k obléhajícímu nepříteli přiblížit natolik, aby ho zmátli. Bubeníci bubnovali, pěšáci halasili a zpívali, tloukli meči do svých štítů, koně ržáli, zbraně řinčely…
Přemysl ani Fridrich Bojovný tuto lest neprohlédli. V jejich táboře pochopitelně vypukla panika. Domnívali se, že se blíží ohromné vojsko. Na jejich tábor padl strach, a čím hlasitější bylo bubnování a řinčení zbraní, tím rychleji Přemyslovi muži brali do zaječích. Nejprve pár jedinců, za chvíli další a pak už skoro všichni kvapem prchali. Strach o vlastní krk byl silnější než mocenské zájmy pánů. Někteří velitelé pár vojáků vrátili na bojiště, jenže ty už král Václav lehce rozehnal a osvobodil hrad z obležení. Vévoda Fridrich uprchl ze země a Přemysl se schoval za hradby svého markraběcího města Brna. Bratr Václav si ho ale i tady „podal“ a od dalšího nepřátelství je zachránila až jejich matka Konstancie Uherská.
Lichtenburkové i lapkové
Když byl v roce 1306 zavražděn Václav III., stal se držitelem Bítova Raimund Krušina z Lichtenburka, který ho dostal jako zástavu za své služby Jindřichu Korutanskému. Bítovští Lichtenburkové nebyli žádnými svatoušky a čas od času – ale spíše dost pravidelně – se zapletli do nejrůznějších sporů. Bítovský hrad se tak stával vyhledávaným cílem všech, kterým páni tak či onak uškodili. Proto bylo nutno hrad takřka neustále opevňovat a i jinak ho udržovat v pohotovosti.
A podle další z místních legend byl nejproslulejším lapkou v kraji bítovský pán Kolda. Ten se dokonce kdesi pod hradem pokusil okrást královskou kolonu převážející poklad. A podařilo se mu to! Spolu se svou družinou stačil neprávem nabyté drahocennosti ještě i ukrýt. Kolda se při tom však smrtelně zranil a v posledních okamžicích svého bídného života potřeboval ulehčit svému svědomí a prozradil, kde je poklad uložen. Přizvaní vojáci ho podle pokynů našli a bítovského pána pochovali ve sluji nad řekou, kde ukradené zboží ukryl. Jenomže po čase se klenba jeskyně propadla, stěny se částečně zřítily a navždy zasypaly jeho mrtvolu. Jeho kostra tady prý ale straší každou noc…
Zda se to stalo, či nikoli, na to se nedá dost dobře odpovědět. Dost možná se v pověsti odráží boj Hynka Bítovského proti králi Jiřímu z Poděbrad z let 1463 až 1465. Ten ale s Koldou nemá vůbec nic společného.
