Pikanterie ze života obojživelníků: Kuriozity mezi vodou a souší

16.02.2020 - Pavel Pecháček

Obojživelníci rozhodně nejsou jen malá, nudná a lehce oslizlá kvákající stvoření. Svými důmyslnými způsoby rozmnožování fascinují vědce i laiky

<p><strong>Veleskokan goliáší</strong>, největší známý druh žáby, žije na malém území v Kamerunu. Místní ho rádi loví a prodávají jako pochoutku.</p>

Veleskokan goliáší, největší známý druh žáby, žije na malém území v Kamerunu. Místní ho rádi loví a prodávají jako pochoutku.


Reklama

Na rozdíl od savců, ptáků, ale i plazů nepatří obojživelníci k nijak zvlášť oblíbeným skupinám zvířat. Většina z nich žije ve vodním prostředí, ať už trvale, či dočasně – například během rozmnožování nebo raného vývoje. Značná část jich potom bývá aktivní pouze v noci. Tato skupina, která se na Zemi objevila už před několika stovkami milionů let, předznamenala osídlení souše velkými obratlovci a v poslední třetině prvohor dominovala suchozemským ekosystémům, než ji v dané roli nahradili úspěšnější plazi. Že jde o velmi zajímavé tvory, neukazuje pouze rozmanitost jejich forem, ale rovněž pestrá škála životních strategií. Jednu z oblastí, kde si s nimi evoluce „vyhrála“, představuje péče o potomky. Vyvinula se sice jen u nemnoha druhů, zato do vskutku nevšedních podob.

Starostlivý tatínek

Jelikož vajíčka obojživelníků postrádají skořápku a ochranné obaly, jsou náchylná k vysychání, a musejí se proto vyvíjet ve vodě či v jiném prostředí, které poškození zamezí. Pozoruhodným způsobem problém vyřešila ropuška starostlivá, asi 5cm žába obývající lokality západní a jihozápadní Evropy. Podobně jako u jiných žab také u ní dochází k vnějšímu oplodnění, kdy samice uvolňuje vajíčka, a sameček držící se jejích boků je oplozuje. Na rozdíl od ostatních obojživelníků však proces probíhá na souši. A co víc, šňůrku vajíček si samec po aktu omotá kolem zadních nohou, občas ji dojde navlhčit do louže či tůňky a nosí ji, dokud se nezačnou líhnout pulci. V tu chvíli vyhledá vhodnou vodní plochu a larvy tam vypustí.

Ještě bizarnější způsob praktikovala dnes už vyhynulá australská tlamorodka. Samice oplozená vajíčka rovnou spolkla a ta se pak vyvíjela několik týdnů přímo v jejím žaludku. Tam se dokonce pulci nejen vylíhli, ale následně i metamorfovali, takže matka nakonec ústním otvorem vyvrhovala malé žabky. Aby potomky nestrávila, nepřijímala po dobu jejich vývoje potravu a zastavila se u ní i tvorba žaludečních kyselin.

Ačkoliv se dnes tlamorodka považuje za vyhynulou, před několika lety proběhla médii zpráva, že se vědcům podařilo zanést její genom do jiné, blízce příbuzné žáby. A přestože se vzniklá embrya nevyvíjela, lze předpokládat, že časem by se mohly tlamorodky tímto až frankensteinovským způsobem vrátit mezi živé.

Ve vaku i pod kůží

Podobné strategie jako tlamorodky objevily i jiné druhy žab, například jihoamerická nosatka Darwinova a nosatka rezavá, přestože druhá jmenovaná už dost možná také vyhynula. I u nich se líhnutí vajíček a následný vývoj až do proměny pulce v žabku odehrává uvnitř těla jednoho z rodičů: avšak v tomto případě nikoliv v žaludku, nýbrž v rezonančním měchýřku samce, který obvykle slouží k zesilování žabího skřehotání. Otec poté vypouští potomky do vhodných vod, kde mohou dál růst. Pozadu nezůstávají ani vakorosničky rodu Gastrotheca, jež se vyskytují ve Střední a Jižní Americe. Jak už naznačuje jejich český název, i ony mají vak. Nenachází se však na břiše jako třeba u klokanů a jiných známých vačnatců, ale na zádech. V tomto „batohu“ samice oplodněná vajíčka nosí, dokud se nepřemění v larvy, respektive pulce.

Pipa americká je poměrně velká žába s nápadně zploštělým tělem, která dorůstá snad až 20 cm a vážit může i 0,5 kg. Samice má jakési kladélko, jež končí na hřbetu. Při páření samec kladená vajíčka oplodňuje a zatlačuje do hřbetní sliznice partnerky. Tam vzniknou uzavřené komůrky, v nichž probíhá další vývoj – až po přeměnu v plně vyvinuté, byť velmi drobné, asi 2cm žabky. Po 80 či více dnech se tak naskýtá neskutečná podívaná, kdy se ze zad samice začnou drát na svět malinkatí potomci.

Žabí stavitelé

Mnohem méně extrémní, přesto nadmíru zajímavý způsob péče o potomstvo se nedávno podařilo objevit také u největšího zástupce žab, veleskokana goliášího. Tento „macek“, žijící v malé oblasti rovníkové Afriky, dosahuje hmotnosti až 3 kg a délky téměř 40 cm, takže tvoří vítanou kořist různých větších dravců i člověka. Donedávna věděli odborníci o rozmnožování veleskokanů překvapivě málo. Článek publikovaný letos v srpnu v časopise Journal of Natural History však o jejich životě přinesl hned několik velmi zajímavých informací. 

Vědecká výprava, která v Kamerunu po žabích obrech pátrala, totiž na březích jejich domovské řeky nalezla jakési prohlubně, zbavené veškerých nečistot. O co se ve skutečnosti jedná, si badatelé uvědomili, teprve když objevili několik dalších podobných, zhruba metr širokých bazénků naplněných vodou. Některé z nich byly i plné vajíček či již vylíhlých pulců. Podle vědců se jedná o uměle vyhloubená hnízda, vytvořená patrně samci, kteří z nich odstranili nečistoty, písek, a dokonce i kameny dosahující dvou třetin jejich hmotnosti. V některých případech stavějí starostliví rodiče z vyhrabaného materiálu kolem hnízd ochranné stěny.

Odborníky ovšem zajímalo, co se s líhněmi děje v noci. Snímali je proto infračerveným časosběrným fotoaparátem, a výsledek je velmi překvapil. Ukázalo se, že dospělé žáby, které jinak zůstávají přes den schované ve vodě, v noci vylézají a až do úsvitu hlídají hnízda před predátory. Přestože to na první pohled nemusí působit nijak mimořádně, v případě žab, jež vajíčka po oplození většinou nechávají svému osudu, jde o velice nezvyklé chování. Uvedené zjištění podle vědců možná objasňuje i rozměry veleskokanů – protože čím větší žáby jsou, tím lépe dokážou hnízda chránit a tím bytelnější je zvládnou vybudovat. 

Malí kanibalové

Bezpochyby nejpodivnější skupinu obojživelníků představují červoři, kteří svým beznohým tělem a podzemním způsobem života připomínají spíš žížaly. Vedle jiných zvláštností se u nich vyvinula i pozoruhodná péče o potomstvo. Tentokrát nejde o líhnutí mláďat v žaludku či hrdelním vaku, nýbrž o neobvyklý způsob „kojení“. Samice samozřejmě nemá mléčnou bradavku jako savci – potomkům místo toho dává všanc vlastní tělo. Mladí červoři se totiž živí okusováním její kůže bohaté na živiny. Pokožka ovšem velmi rychle dorůstá, takže to pro matku není tak zničující oběť, jak by se na první pohled mohlo zdát.

U poslední skupiny, ocasatých obojživelníků, už nepanuje tak výstřední situace – ačkoliv v posledních letech se ukazuje, že potíž možná spočívá jen v naší neznalosti. Dřív se předpokládalo, že po vylíhnutí larev se tito živočichové žádné další péči o potomky již nevěnují. Názor však vyvrátili badatelé, kteří v článku publikovaném v roce 2010 v časopise Journal of Herpetology doložili pokračující kontakt mláďat s matkou u mločíka západního.

TIP: Vědci objevili tajemného mloka z jihu USA: Měří půl metru a žije v bažinách

Určitá forma rodičovské péče se objevuje také u ikonických velemloků. V případě velemloka japonského, až 1,5metrového zavalitého tvora, vědci v roce 2014 odhalili, že samci máváním ocasem poblíž snůšky okysličují vodu. Nebo že pojídají bílá vajíčka, tedy ta, jež se zřejmě nakazila vaječnou plísní – jedná se o tzv. hygienický filiální kanibalismus. Podle studie z loňského roku se navíc velemloci riziku zmíněné infekce nejspíš brání předem: Samci pravidelně čistí budoucí hnízdo od různého organického smetí, což lze podle autorů rovněž považovat za typ rodičovské péče. 

Zkáza obojživelného světa

Přestože obojživelníci obývají Zemi po miliony let, v poslední době je postihla pohroma, jakou už patrně dlouho nepamatují. Houba Batrachochytrium dendrobatidis způsobuje onemocnění známé jako chytridiomykóza, v jehož důsledku kůže zmíněných živočichů rohovatí a její funkčnost se zhoršuje. Nejvíc zničující dopad má nákaza ve Střední a Jižní Americe či v Austrálii, nicméně kvůli obchodu s obojživelníky a zavlékání nepůvodních druhů do nových oblastí se ve 20. století rozšířila na všechny kontinenty kromě Antarktidy. 

V roce 2008 byla nemoc zachycena i na našem území a postupně se šíří. Předpokládá se, že za několik dekád svého řádění má na svědomí vymření desítek druhů obojživelníků, většinou žab, a další stovky jich ohrožuje. Podle nedávné studie publikované v časopise Science může jít až o 500 druhů.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907