Plnou parou vpřed! Vojáci Unie ukradli za občanské války celou vlakovou soupravu
Odvážný plán ukrást konfederační vlak a narušit klíčové železniční spojení se během americké občanské války proměnil v napínavou sedmihodinovou honičku.
Hlavní architekt plánu operace, kterou dnes známe pod názvem Velká lokomotivová honička, byl James J. Andrews (asi 1829–1862). Tento malíř pokojů a učitel zpěvu za občanské války poněkud změnil své zaměření a stal se pašerákem i tajným agentem Unie čili států Severu. Na základě jeho činů se nedá říct, že by měl klidnou a usedlou povahu. Daleko příhodnější by bylo ho označit za umíněného dobrodruha. Kdyby jím nebyl, lokomotiva General by zřejmě 12. dubna 1862 pokojně dopravila své cestující do určené stanice.
Součást většího plánu
Při rozhodnutí ukrást na nepřátelském území vlak a zničit koleje i telegrafní vedení Andrews nejednal z čirého rozmaru. Jeho plán vycházel z reálných potřeb armády, měl narušit životně důležité spojení z Atlanty (ve státě Georgie) do Chattanoogy (ve státě Tennessee), po kterém by se mohly přemístit posily Konfederace ve chvíli plánovaného útoku.
Chattanooga se jako významný dopravní uzel z hlediska železnice i vodní dopravy stala hlavním cílem vojenského tažení brigádního generála Unie Ormsbyho M. Mitchela. Ten s Andrewsovým plánem na sabotáž železnice souhlasil především proto, že neměl dost mužů, aby dokázal město obklíčit a dobýt. Hlavní premisa záškodnické akce byla velmi jednoduchá: ve chvíli, kdy bude generál provádět útok, mají Andrews a jeho muži ničit telegrafní vedení, koleje a mosty. Mitchelovo tažení nicméně stejně skončilo neúspěchem, jeho plán byl příliš ambiciózní.
V době občanské války bylo zcela běžné, že vlaky na dlouhých trasách zastavovaly na kratší přestávky, aby se cestující i posádka mohli občerstvit. Tyto zastávky byly zaneseny v jízdním řádu, a tak unijní přepadový oddíl věděl, že vlak bude na cestě z Atlanty stát ve městě Big Shanty (dnes Kennesaw), kde se ho Andrewsovi muži zmocnili hlavně díky tomu, že tam ještě nebylo zavedeno telegrafní spojení. Diverzanti se na nepřátelské území dostali po malých skupinkách v civilním oblečení. Při uskutečňování smluveného plánu jim dost pomohlo, že ve vlaku už nějakou dobu jeli, a nebylo tolik podezřelé, že se kolem něj ochomýtají.
Hon na zloděje
Přes silný déšť, který znesnadňoval plán na pálení mostů, a fakt, že vedle kolejí tábořilo 300 vojáků Konfederace, se zloději zmocnili celé soupravy, odpojili osobní vagony a vyrazili plnou parou vpřed jen s lokomotivou s připojeným tendrem a třemi nákladními vagony. Průvodčí William Fuller společně se strojvedoucím Jeffem Cainem a mechanikem Anthonym Murphym nejprve chvíli nevěřícně koukali, načež začali únosce pronásledovat.
Lokomotiva General dokázala bez osobních vozů vyvinout maximální rychlost kolem 30–35 km/h, proto dávalo smysl se za nimi rozběhnout. Železničáři utíkali asi tři kilometry, než si v další stanici Moon opatřili drezínu, která zvýšila jejich rychlost. Šance na dopadení lupičů posilovala skutečnost, že Andrews se svými muži musel často zastavovat. Prováděl totiž plánované sabotáže a přestřihoval telegrafní dráty, aby pronásledovatelé o tajné operaci nemohli varovat vzdálenější železniční stanice.
Za zlomový okamžik honičky lze považovat rozhodnutí seveřanů nezničit posunovací lokomotivu Yonah v Etowah, jíž se později zmocnili Fullerovi muži, kteří díky ní vyrovnali rychlost s diverzanty. Ti na rozdíl od jižanů dodržovali jízdní řády a zastavovali, aby nevzbudili podezření. V Kingstonu dokonce čekali přes hodinu, než mohli pokračovat, protože naproti nim projíždělo mnoho neplánovaných nákladních vlaků.
Fuller a jeho spolupracovníci ale také neměli jednoduchou cestu v tom smyslu, že museli přesedat z vlaku na vlak ve stanicích, kde byly koleje plně obsazené. Ke svým protivníkům se neustále přibližovali, až dorazili asi 18 km před stanici Adairsville, kde museli sesednout a zase pokračovat po svých, jelikož se zde unionistům podařilo rozebrat koleje. Když skupina jižanů doběhla k lokomotivě Texas v městečku Adairsville, začal závěrečný gambit.
Konec nadějí
Lokomotiva Texas stála na kolejích v opačném směru, ale nebylo ji kde otočit, a tak se s ní železničáři vydali na cestu pozpátku, tendrem napřed, což strojvedoucí Peter James Bracken později líčil jako hrůzný zážitek. Unionisté už za sebou slyšeli občasný pískot píšťaly a snažili se pronásledovatele zastavit tím, že po projetí obce Calhoun za sebe vypustili jeden ze tří nákladních vozů. Nicméně jeli po rovině, takže jejich čin neměl kýžený efekt. Lokomotiva Texas volný vůz jen nabrala a strkala před sebou.
Diverzanti se následně snažili zpomalit protivníky zapálením jednoho z mostů tím, že na něm chtěli nechat vzplanout další nákladní vůz naplněný dřevem. Už několik dní ale pršelo, a most tedy nechytl. Jelikož ani tento pokus nevyšel a další stanicí Dalton, kde by mohli stoupenci států Severu doplnit palivo, jen rychle projeli a nepoškodili zde ani telegrafní vedení, dostali se brzo do neřešitelné situace. Průvodčí Fuller, který po cestě nabral mladého telegrafistu, ho v Daltonu vysadil, a ten úspěšně kontaktoval konfederační vojáky.
Lokomotivě General zanedlouho došlo palivo, jelikož ho značnou část záškodníci spálili ve vagonu na mostě. Po 130 kilometrech a sedmi hodinách museli vlak opustit. Učinili tak dvě míle severně od stanice Ringgold, kde se všech 20 únosců rozprchlo, nakonec však byli všichni pochytáni jižany.
Velká vlaková honička, která se stala jednou z nejznámějších operací americké občanské války, skončila pro Unii neúspěšně smrtí osmi únosců včetně strůjce celého plánu Andrewse. Unie nicméně ukázala, jak moc si cení odvahy těchto mužů, a všichni vojenští účastníci byli dekorováni Medailí cti.
