Posláním učitel: Proč zasvětil Eduard Štorch svůj život dětem?

Učitelské povolání bylo pro Eduarda Štorcha smyslem života i prostředkem, jak změnit nepříznivý osud svých svěřenců

27.08.2018 - Karel Vrchovec



Životní dráhu Eduarda Štorcha předurčilo setkání s učitelem Vaněčkem na c. k. reálce v Hradci Králové. Fascinovalo ho, jak kombinoval přísnost ve výuce a nenucenost mimo ní – že třeba pořádal školní výlety a přátelil se s žáky. 

Nepohodlný idealista

Ve svých patnácti letech nastoupil Štorch na c. k. Český ústav pro vzdělávání učitelů. Roku 1897 maturoval s vyznamenáním a rovnou šel učit. Ve Východních Čechách zůstal pouze jeden školní rok, po jeho příliš nadšené přednášce o Janu Husovi ho přeřadili. Dalších pět let pak strávil na Mostecku, kde se střetl s pro něj novým problémem: nezvladatelnou, sociálně zanedbanou mládeží. Děti, které kouřily, pily alkohol a otevřeně okrádaly a jinak napadaly učitele, ho nejprve šokovaly! 

Rozhodl se však, že to nevzdá. Pokusil se děti pochopit a napravit chyby tehdejšího vzdělávacího systému. Na toto téma také publikoval své první články s velmi nepříjemnými statistikami. Velká část jeho žáků jedla jen omezeně, spala na zemi, nebo žila v jediné místnosti s nejméně pěti dalšími lidmi. Mohl se pak někdo divit, že si vybíjeli frustraci na učiteli, který byl jen dalším stresovým prvkem v jejich životě? Jak z toho ven? Jedinou možnou cestou - učitel se musí stát přítelem žáků! Štorchova snaha ale byla vnímána jako pobuřování, místo vděku se dočkal jen ústrků. Z politických důvodů musel z Mostecka odejít do Prahy…

Když získal místo zatímního učitele na škole v Libni, oženil se. Manželka Božena (roz. Vávrová) mu byla celý život oporou a velmi si jí vážil, vlastní děti ovšem bohužel neměli.

V té době jeho zájem o amatérskou archeologii získával konkrétní podobu. Neměl sice žádné formální vzdělání, ale archeologii a etnografii studoval přímo od profesora Lubora Niederleho, jednoho ze zakladatelů tohoto oboru v českých zemích. Z jejich spolupráce vyplynuly jak Štorchovy archeologické výpravy, které pořádal i s žáky, tak hlavně první rukopis Člověka diluviálního, který se později stane základem pro Lovce mamutů

Další překážky

Za první světové války Štorch pracoval u rentgenu v karlínské nemocnici. Po válce na krátký čas nastoupil jako ředitel Dětské ústřední útulny. Když ale půl roku pracoval v otřesných technických podmínkách, nedostával plat, ani klíče a úřady mu jasně projevovaly nelibost, raději rezignoval a odjel na dva roky na Slovensko coby zástupce okresního školského inspektora. Po návratu do Prahy začal rozvíjet to, co pro pedagogiku zůstalo jeho největším odkazem: mimoškolní vzdělávání.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Uspořádal první lyžařský kurz, chystal zájezdy k moři a na Libeňském ostrově osm let s úspěchem provozoval školu v přírodě. Přinášel do běžné výuky nové metody - jeho systém spojoval různé předměty do logických úkolů. Věnoval se dětem vyloučeným, nemocným a jinak znevýhodněným

Život plný těžkostí 

Ani jemu samému se ale nevedlo příliš dobře. Zažil psychické zhroucení, prošel těžkými nehodami, nepřízní úřadů i kritikou. Druhou světovou válku strávil v penzi psaním povídek z pravěku, které však byly vždy cenzurovány. Štěstí neměl ani po únoru 1948. Přišel o rekreační domek i půlku bytu. Roku 1949 se dramaticky zhoršil zdravotní stav jeho manželky. Byla odkázána na invalidní vozík, neobešla se bez stálé péče. Štorch sám předal roku 1954 všechny své písemnosti muzeu v Hořicích a o dva roky později zemřel.


Další články v sekci