Potápěč a skálolezec: Falklandský tučňák jižní

31.07.2019 - Jan Brož

Tučňák skalní je dobrým potápěčem, ale zároveň se skvěle pohybuje na skalách. Na rozdíl od ostatních tučňáků nepřekonává překážky klouzáním po břiše nebo nemotorným lezením, ale jejich přeskakováním

<p>Tučňák skalní se v angličtině výstižně nazývá Rockhopper, neboli volně přeloženo skokan po skalách. Jde o jeho přirozený způsob pohybu.</p>

Tučňák skalní se v angličtině výstižně nazývá Rockhopper, neboli volně přeloženo skokan po skalách. Jde o jeho přirozený způsob pohybu.


Reklama

Na Falklandských ostrovech žije pět druhů tučňáků, z nichž nejběžnější je tučňák skalní. Tento druh se vyskytuje na několika oblastech jižní polokoule, ale nejhojněji je zastoupen právě kolem pobřeží nejjižnější části Jižní Ameriky a na Falklandech. Proto bývá označován jako samostatný poddruh – tučňák skalní jižní (Eudyptes chrysocome chrysocome). Patří k rodu Eudyptes, což v překladu ze staro-řečtiny znamená dobrý potápěč. Tím tučňák skalní nepochybně je, má ovšem i další schopnosti, které by od něj člověk určitě neočekával.

Desítky tisíc sousedů

Při cestě za přírodou Falklandských ostrovů jsem se těšil na několik živočišných druhů, z nichž asi nejvytouženějším objektem mého zájmu byl tučňák skalní (Eudyptes chrysocome). Poddruh tučňák skalní jižní hnízdí na většině subantarktických ostrovů, přičemž na Falklandských ostrovech žijí v udávaných 35 koloniích téměř dvě třetiny světové populace. Počet tučňáků v jedné kolonii může přitom dosáhnout až desítky tisíc jedinců.

V hnízdní sezoně se tučňák vrací do stejné kolonie, kde si postaví jednoduché hnízdo a obvykle se páří se stejným jedincem jako v minulém roce. Zajímavé je, že klade dvě vejce, první mnohem menší vejce většinou odloží a teprve z druhého se po přibližně 36 dnech vylíhne mládě. Po 70 dnech krmení oběma rodiči se mladí tučňáci vydávají na moře a osamostatní se. Hnízdní sezona trvá od září do ledna, po osamostatnění mláďat a přepeření tráví tučňáci přibližně půl roku na moři.

S mačkami a cepínem

Většinu času na moři hledá tučňák potravu při hladině, ale dokáže se potopit až do hloubky sto metrů. Po návratu na souš pak musí k místu svého hnízděni často absolvovat až několik stovek metrů skrz kolonii. To je úctyhodná vzdálenost, zejména když uvážíme, že kolonie se většinou nacházejí na svažitých kamenných polích nad příkrými skalními útesy. Od hladiny moře přitom tučňák vystoupá i sto a více výškových metrů. Solidní fyzický výkon má chvilkami přímo akrobatické prvky.

Pro pohyb na skalách je tučňák solidně vybaven. Na rozdíl od ostatních tučňáků překážky nepřekonává klouzáním po břiše nebo nemotorným lezením, pomáhajíc si při tom zakrnělými křídly, ale jejich přeskakováním. Pokud by se při zdolávání příkrých skal a skalních lavic snažil pohybovat chodeckým houpavým způsobem jako jiné druhy, neměl by při jejich zdolávání moc šancí. Jeho dolní končetiny totiž měří jen pár centimetrů. Jsou ale posazeny blízko k ocasu a tím pádem je těžiště tučňáka výrazně vpředu, což mu při zdolávání strmých skal velmi pomáhá. Při skocích se jistí dopředu nataženým krkem se zakřiveným zobákem, který mu slouží jako podpora a zároveň jako cepín při zlézání zledovatělých skal. Velká chodidla s blánami jsou uzpůsobena pro pohyb ve vodě, ale má na nich také silné drápy, které slouží jako pomyslné horolezecké mačky a stabilitu na namrzlých skalách ještě zlepšují.

Skokani a milovníci padající vody

Určitě nejdramatičtějším okamžikem je pro tučňáka při návratu z moře výskok na pevninu. Celá akce začíná přinejmenším 100 až 200 metrů před útesy, když tučňáci plavou na hladině a zřejmě především kontrolují, zda jim v poslední fázi návratu nebo na pobřeží nehrozí nějaké nebezpečí. Poslední překážkou může být především tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), který vyčkává u pobřeží a tučňáky loví. Poté, co tučňáci vyhodnotí, že je vše v pořádku, se střídavým rychlým „letem“ těsně pod hladinou a výskoky nad hladinu přiblíží k útesům. Poslední výskok nad hladinu v ideálním případě zakončí přistáním na nohou nebo na břiše na úpatí skalnatého útesu.

Často je ovšem zpětná síla příboje smete zpět do moře a oni vše opakují. Člověk má pocit, že hlavně poslední fáze v příboji na útesech musí být pro tučňáka hodně stresující, zejména pokud ji musí několikrát opakovat. Tučňák se však i po hodně drsném a nepovedeném přistání na kamenném útesu otřepe a pokračuje dál na cestě do kolonie. Občas je možné pozorovat, že zřejmě hlavně mladí tučňáci si závěrečnou etapu přistání na útesech nacvičují. Je to pro ně určitá forma hry.

TIP: Drsný život v kolonii tučňáků patagonských

Další zajímavou součástí zvyků tučňáka skalního je tendence vyhledávat na skalních útesech drobné vodopády nebo místa, kde skapává voda. Tam mají ve zvyku smývat si slanou vodu nebo se zbavují nečistot z kolonie. V kolonii The Rookery na Saunders Island nabízelo jedno takové místo výborné příležitosti k pozorování. „Sprcha“ se totiž nacházela na zajímavé skalní lavici, která byla těžce přístupná jak lezecky, tak orientačně. Jen zřejmě ti nejzdatnější nebo nejzkušenější tučňáci se na ni dostali. Jak je vidět, i mezi celoživotními skálolezci jsou jak amatéři, tak kovaní profesionálové.

Tučňák skalní jižní (Eudyptes chrysocome chrysocome)

  • Řád: Tučňáci (Sphenisciformes)
  • Čeleď: Tučňákovití (Spheniscidae)
  • Pozice: Mořský pták, druh tučňáka z rodu Eudyptes
  • Výskyt: na většině subantarktických ostrovů, téměř dvě třetiny tohoto poddruhu se nacházejí na Falklandských ostrovech
  • Období rozmnožování: září až prosinec
  • Mláďata: Samice klade dvě vejce. První mnohem menší vejce (je o 20–50 % menší než druhé) odloží a teprve z druhého se po přibližně 36 dnech vylíhne mládě.
  • Starost o mláďata: Vejce zahřívají oba rodiče, vylíhlé mládě zahřívá především samec, zatímco samice několikrát denně přináší potravu. Po 70 dnech krmení oběma rodiči se mladí tučňáci vydávají na moře a osamostatní se.
  • Dospělý jedinec: Dospělý tučňák skalní je vysoký 45–58 cm a váží kolem 2,5 kilogramu. Pro dospělé tučňáky skalní je charakteristická zlatavá chocholka, která jim po stranách spadá za červené oči, zobák je červeno-hnědý. Uprostřed čela mají vztyčenou černou chocholku.
  • Potrava: Kril doplňovaný drobnými hlavonožci a korýši, plankton.
  • Věk: Průměrná délka života je deset let.

Tučňák skalní v objektivu

Tučňák skalní je esteticky zajímavý živočich a jeho životním teritoriem na souši jsou skalnaté útesy a kamenná pole. Skály a kameny mne fascinují, mám je rád jako přírodní materiál, a pro fotografování často vytvářejí nepřekonatelně esteticky zajímavé prostředí. Při focení tučňáka skalního je k tomu ještě nutné připočítat dynamiku a krásu mořského příboje, přírodního živlu, který mne fascinuje stejně jako útesy, o které se tříští. Vše dohromady fotografická kombinace, kterou hned tak něco nepřekoná.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Jan Brož

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Celkový pohled na triéru plnou lidí. Všimněte si, jak málo prostoru mají veslaři kolem sebe.

Zajímavosti

Šťáva z granátového jablka je nejen chutná, ale i zdravá. Zvláště pak pro novorozence.

Věda

Idylicky průzračná voda jezera, které je podle objemu vody desátým největším jezerem světa.

Příroda

Vizualizace systému Beta Pictoris.

Vesmír

Koutník jedovatý (Loxosceles reclusa) se rád zdržuje v domácnostech. Ačkoli není agresivní, může mít jeho kousnutí vážné následky.

Revue

Zvěsti se ve vesnických hospodách šířily prostřednictvím letáků, ale také díky očitým svědkům, kteří se neváhali o zážitky podělit.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907