Pozapomenutý let k Měsíci: Jak vypadaly přípravy mise Apollo 9?

Splnění zadaného úkolu ovšem vyžadovalo vyřešit nesčetné množství problémů a dilemat, včetně způsobu, jak se na Měsíc vypravit. Ve hře byly zpočátku dvě možnosti: zaprvé „Direct Ascent“, kdy kosmická loď přistane vcelku na lunárním povrchu a vcelku z něj pak také odstartuje a zamíří k Zemi, nebo „Earth-Orbit Rendezvous“, kdy se plavidlo sestaví z jednotlivých částí na zemské oběžné dráze a teprve poté se vydá k Měsíci.

V pozadí se ovšem rýsovala ještě možnost v podobě „Lunar-Orbit Rendezvous“ neboli LOR, zahrnující použití výsadkového modulu: Ten by se na lunární orbitě odpojil od mateřské lodi CSM čili Command and Service Module, přistál by na povrchu, následně by opět odstartoval a zase se s CSM spojil. Jakmile by astronauti přešli na palubu mateřského plavidla, modul by byl odhozen a k Zemi by zamířila samotná loď. Jenže v době, kdy se ještě nepodařilo uskutečnit spojení dvou těles ani na zemské oběžné dráze, se zdál být tentýž manévr u Měsíce naprostým šílenstvím.

Jinak to nepůjde

Po dlouhých debatách a k překvapení mnohých přesto nakonec v létě 1962 zvítězil „černý kůň“ v podobě Lunar-Orbit Rendezvous. Jak se ukázalo, šlo o jediný způsob, který umožňoval splnit Kennedym vytyčený termín lunární expedice. S volbou LOR nicméně přišla nová výzva – navrhnout, vyrobit a otestovat výsadkový modul, jenž astronauty dopraví na měsíční povrch.

Kontrakt na jeho stavbu získala v listopadu 1962 firma Grumman Aircraft Engineering Corporation, a před jejími inženýry tak stál vpravdě titánský úkol: vyvinout a zkonstruovat stroj, jaký do té doby nikdo nejen nevyrobil, ale ani o něm neuvažoval. Lunární modul měl představovat první pilotované vesmírné plavidlo určené výlučně pro lety mimo atmosféru Země a neměl nést tepelný štít. Svým způsobem se jednalo o první skutečně „kosmickou loď“ prostou kompromisů, jež provázejí aparáty prolétávající na počátku a na konci své mise zemským ovzduším.

Jízdní řád v ohrožení

Dnes už víme, že se Grummanovi inženýři zhostili úkolu na výbornou a jejich výtvor se zařadil mezi technologické ikony 20. století. K triumfu v podobě premiérového přistání člověka na jiném nebeském tělese však vedla extrémně klikatá a trnitá cesta plná strastí, chyb a nezdarů. Ve druhé polovině 60. let začalo být evidentní, že se vývoj lunárního modulu stává jednou z tzv. pacing items – položek, jež určovaly tempo realizace programu Apollo. Problémy vyskakovaly téměř z každého koutu, počínaje optimalizací elektrického systému modulu přes nestabilitu pohonného systému, ladění softwaru až po obrovské potíže s nadměrnou hmotností.

Hrozilo dokonce narušení „jízdního řádu“, který vypracovalo vedení programu: Měl podobu písmen abecedy, z nichž každé korespondovalo s jednou logickou fází ostrého testování součástí lodi nebo etapy při cestě na Měsíc. V bezpilotní variantě se měl lunární modul odzkoušet při misi typu B, test s lidmi na palubě na zemské oběžné dráze měl přijít na řadu při misi D. „Éčko“ počítalo se zkouškou modulu na vysoce eliptické zemské orbitě, písmeni F odpovídala generálka přímo na oběžné dráze Měsíce a G zahrnovalo pokus o první lunární přistání. V případě neúspěchu se počítalo s opakováním každé fáze, dokud se neuskuteční ke všeobecné spokojenosti, a teprve poté měl následovat další krok.

Plány versus realita

Pro misi D padla volba na posádku Jamese „Jima“ McDivitta. Zkušený astronaut již velel výpravě Gemini GT-4, během níž pilot Edward White absolvoval jako první Američan výstup do volného prostoru. McDivittovými souputníky se měli stát pilot velitelského modulu David Scott, veterán z Gemini GTA-8, a nováček Russell „Rusty“ Schweickart coby pilot lunárního modulu.

Trojice původně tvořila záložní posádku letu AS-204, který historie zná jako nešťastné Apollo 1. Posléze měli jako první otestovat lunární modul na nízké orbitě. Jenže poté, co jedna ze zkoušek Apolla 1 skončila katastrofickým požárem a smrtí hlavní posádky, musel šéfastronaut Donald Slayton některé plánované starty personálně upravit. McDivittovi nakonec test lunárního modulu zůstal a jeho mise se Scottem a Schweickartem měla nést označení Apollo 8. Nicméně osud jim vložil do cesty další překážky.

Zaprvé se kompletace a pozemní testování modulu protahovaly. Přestože vedení programu původně doufalo, že se premiéra s posádkou odehraje ještě v roce 1968, bylo čím dál jasnější, že se modul nepodaří připravit dřív než na začátku roku následujícího. Druhou komplikaci způsobila aktivita na opačné straně zeměkoule: Zpravodajské služby informovaly, že se Sověti chtějí do konce roku 1968 pokusit o pilotovaný oblet Měsíce, čímž by Američanům zasadili fatální ránu. Pokud by totiž zvládli i jen obkroužit našeho souputníka po extrémně protáhlé oběžné dráze Země, mohli by se pyšnit prvenstvím u Měsíce. A zda přistáli na jeho povrchu, či nikoliv, by již nebylo relevantní.

Letová rošáda

V létě 1968 tak na popud manažera programu Apollo George Lowa proběhla rošáda pořadí a cílů letů. Bylo rozhodnuto poslat v prosinci Apollo 8 na lunární orbitu, zůstávalo však otázkou, která posádka se historického úkolu zhostí. Pro „osmičku“ se připravovala právě McDivittova skupina, jenže její mise byla typu D, což znamenalo test lunárního modulu na oběžné dráze Země – zatímco Apollo 8 mělo k Měsíci zamířit bez něj. Slayton proto sice učinil formalitám zadost a naznačil Jimovi, že pokud by o zmíněný let hodně stál, mohl by jeho angažmá zvážit. Nakonec ovšem padla volba na posádku Franka Bormana, jež trénovala pro Apollo 9.

Borman a jeho kolegové ještě nebyli v natolik pokročilé fázi výcviku, a navíc se McDivitt a hlavně Schweickart se svým modulem LM-3 už poměrně výrazně sžili a byli přítomni jeho stavbě téměř od počátku. A tak se z McDivittova Apolla 8 mávnutím kouzelného proutku stala „devítka“ a Borman se svým týmem ho v pořadí letů přeskočili. Jima, Davida a Rustyho však nemusela neúčast na misi k Měsíci vůbec mrzet. Jako piloty je jistě těšilo, že oproti jinak „nudnému“, byť historickému Apollu 8 byl jejich letový plán nabitý vzrušujícími testy všech systémů CSM i lunárního modulu. A hlavně: McDivitt a Schweickart se měli v modulu vzdálit od mateřské lodi na několik desítek kilometrů, a stát se tak prvními lidmi na palubě stroje, který není schopen návratu na Zemi. V případě potíží by se pak pro ně vydal Scott s CSM, přesto zmíněná představa dodnes vyvolává lehké chvění v žaludku…

S malým odkladem

Na začátku roku 1969 byl konečně lunární modul LM-3 přezdívaný „Spider“ připraven k velkému testu (viz Pavouk, želé a rudý tulák) a Apollo 9 mělo vzlétnout 28. února. Několik dní předtím však lékaři u McDivitta zjistili změny v počtech bílých krvinek, což ukazovalo na možné počínající nachlazení. K nelibosti posádky se tak musel start odložit o tři dny, ale naštěstí nešlo o misi k zemskému průvodci, kde bylo startovací okno v rozmezí několika hodin pevně dáno a opakovalo se jednou za měsíc.

TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla

Třetího března 1969 se země na mysu Kennedy začala otřásat, bičována proudy spalin z mocných motorů Saturnu V. Raketa se zprvu líně, posléze však stále rychleji zvedala z rampy 39A k ranní obloze a pro trojici astronautů začala velmi rušná, zhruba desetidenní mise. S většinou důležitých testů se přitom počítalo co nejdřív po začátku letu pro případ, že by se vyskytl problém vyžadující předčasné přistání.

Dokončení: Pozapomenutý let k Měsíci: Jak probíhal let Apollo 9 a proč byl důležitý?