Jistě jste si toho všimli: Hvězdy na nebi blikají. Velmi dobře je to patrné zejména v zimě u stálic nízko nad obzorem. Proč tomu tak je a čím je toto blikání způsobené?
Blikání hvězd na obzorem, tzv. scintilace, není projevem jejich vlastní proměnnosti. To si lze ostatně snadno ověřit, budeme-li sledovat blikající stálici (třeba Sirius z Velkého psa), jak stoupá nad horizont. Blikání se bude postupně vytrácet a vysoko na nebi zůstane hvězda svítit stálým světlem.
TIP: Když nás šálí zrak: Kdy můžeme zahlédnout tzv. Brockenský přízrak?
Důvodem scintilace je průchod světla stálice zemskou atmosférou: Plynný obal naší planety působí na procházející paprsky jako soustava obřích čoček, jež se v čase mění s tím, jak přízemní vrstvou vzduchu protékají bubliny teplejšího vzduchu přehřáté na pozemních objektech. Obří proměnné čočky tedy míří každou chvíli do jiných směrů, a to ještě různě pro odlišné vlnové délky (neboť lom světla závisí na vlnové délce záření). V důsledku hvězda různě barevně bliká, a při pohledu dalekohledem navíc ve své pozici „poskakuje“. Výš nad obzorem procházejí stálice menší vrstvou přízemního vzduchu, a blikají tedy méně. Přízemní vrstva je obzvlášť neklidná v zimě v osídlených oblastech, kdy se ohřívá na vytápěných budovách. Proto si scintilace nejvíc všímáme právě v uvedeném období.
Planety na rozdíl od hvězd představují plošné objekty – například rozměr Venuše na nebi může dosáhnout až téměř jedné úhlové minuty – takže jejich disky scintilace tolik nepostihuje.
VědaStartup Vow Food z australského Sydney vyprodukoval jako první na světě maso z buněk vyhynulého mamuta. (ilustrace: Wikimedia Commons, Thomas Quine, CC BY-SA 2.0)
VesmírChcete-li zahlédnout vzdálené galaxie, neobejdete se bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 10 cm, lépe však 15 cm, a nad hlavou byste měli mít dostatečně tmavou oblohu. (ilustrační foto: Unsplash, Simon Delalande, CC0)
HistorieSocha Juraje Jánošíka z roku 1919 ve Smetanových sadech v Hořicích v Královéhradeckém kraji. (foto: Wikimedia Commons, Ben Skála, CC BY-SA 3.0)
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)