Proč Sověti tolik potřebovali Voschod? Pro první výstup do vesmíru

Zároveň se počítalo s tím, že již brzy převezme štafetu modernější a univerzálnější loď Sever, známá dnes jako Sojuz. Jenže v listopadu 1963 musel hlavní konstruktér Sergej Koroljov konstatovat, že na její vývoj nemá dostatečné prostředky a že její premiéra zůstává v nedohlednu. O pár dní později sice podporu politbyra získal, ovšem se dvěma podmínkami: jednak měla loď sloužit k pilotovanému obletu Měsíce – jinými slovy k získání dalšího prvenství nad Spojenými státy – a jednak měla být hotová do konce roku 1964. Koroljov souhlasil, i když dobře věděl, že u tak komplexního projektu jde o nezvládnutelný termín.

Sovětská kosmonautika se ovšem dívala i přes oceán a bedlivě sledovala každou americkou aktivitu. A její pozornosti pochopitelně neunikl program Gemini, který počítal s prvním startem právě koncem roku 1964. Loď měla pojmout dva astronauty při dvoutýdenním letu, zvládala by složitější manévrování, uskutečňování výstupů do otevřeného prostoru… Stejné kapacity měl přitom mít i chystaný Sojuz, jenže zatím zůstával hudbou vzdálené budoucnosti.

Na čí příkaz?

V únoru 1964 program Vostok skončil, přičemž dodnes není jasné, jak k tomu přesně došlo. Koroljov každopádně dostal nařízeno zajistit před koncem roku 1964 let tří kosmonautů, tedy o jednoho více než v Gemini. Podle Williama Barryho, který se zabýval vývojem balistických raket v SSSR, se počátkem roku 1964 uskutečnila zkouška amerického Saturnu 1 a Spojené státy tak poprvé získaly silnější nosič, než měli Sověti. SSSR se pak rozhodl udělat cokoliv, aby opět dokázal svoji převahu. Podle Barryho nadiktoval Nikita Chruščov v březnu 1964 Koroljovovi let třímístné lodi poté, co si vzpomněl, že mu hlavní konstruktér nabídl už v roce 1961 misi dvoučlenné posádky v upraveném Vostoku. Chruščovův příkaz prý zhruba zněl: „Nějak tam toho třetího nacpěte!“

Podle historika Asifa Siddiqiho přišel s nápadem „někdo z Kremlu“, ovšem nikoliv přímo Chruščov. Koroljov prý v únoru 1963 prezentoval let třímístné posádky jako dlouhodobý plán, k jehož oprášení následně došlo s tím, že se musí realizovat v dohledné době. Hlavního konstruktéra to sice nijak nenadchlo, ale coby pragmatik věděl, že v zájmu zachování svého výjimečného postavení i prvenství sovětské kosmonautiky musí Američany porazit. Nový program dostal jméno Voschod neboli Východ slunce a oficiálně se dočkal schválení 13. března 1964. Počítalo se přitom se čtyřmi starty trojčlenných posádek a s prvním už v srpnu téhož roku!

Zároveň přibyl jeden úkol – výstup do otevřeného prostoru, pochopitelně ještě před Američany. Už v programu Vostok se počítalo s „výstupem“ psa ve skafandru: zvíře mělo opustit loď ve speciální schránce, jež by se dehermetizovala, po kontrole parametrů by se opět zasunula do plavidla a pes by se vrátil na Zemi. Experiment dostal název Vychod neboli Výstup – a nyní se tedy dočkal oživení, byť v ambicióznější podobě.

Výzvy expresního programu

V dubnu 1964 se rozhodlo o výrobě pěti lodí Voschod. Ve třech případech mělo jít o třímístnou variantu 3KV, ve dvou o „výstupovou“ verzi 3KD. Počítalo se vždy s jedním zkušebním (bezpilotním) a jedním operačním letem; třetí loď 3KV představovala rezervu. Hlavní problém při vývoji spočíval v tom, jak do původně jednomístného plavidla vměstnat tři kosmonauty. Bylo jasné, že budou muset letět bez skafandrů i bez katapultovacích křesel. Mělo se tak ušetřit místo a cenné kilogramy, ale zároveň rostlo riziko. Na druhou stranu: už Vostok dokázal posádku ochránit, tudíž se skafandry zdály zbytečné – teprve havárie Sojuzu 11 v roce 1971 měla ukázat pravdu. 

Další výzvu přineslo zajištění životních podmínek pro více kosmonautů. Vostok byl navržen pro jednočlennou misi trvající až deset dní, ale nebylo možné jej dimenzovat pro tři lidi. Proto se měly lety omezit pouze na jeden den. A aby posádka neuvízla ve vesmíru, dostal Voschod záložní brzdicí motor – Vostok totiž počítal s tím, že během deseti dní se i při selhání motoru vrátí loď do atmosféry přirozeným poklesem.

Tři místo dvou

První pilotované misi programu Voschod měl předcházet zkušební let 5. září 1964 s tím, že kosmonauti usednou do lodi o deset dní později. Nedařilo se však vyřešit různé technické problémy včetně kritického padákového systému, který prošel kvalifikačními zkouškami až 5. října. Už o den později startoval první Voschod pod označením Kosmos 47. Podle původních plánů v něm měli letět psi, ale z neznámých důvodů je nahradily pouhé figuríny. Mise proběhla bez potíží, jen kabinou po přistání asi půl kilometru smýkal silný vítr – kosmonauti by však mohli padák manuálně odstřelit.

Devátého října byla formálně jmenována posádka ve složení Vladimir Komarov, Boris Jegorov a Konstantin Feoktistov. A o tři dny později nadešel start. Koroljov se prý podle svědků o osud kosmonautů značně obával, každopádně sázka na moment překvapení Sovětům vyšla: celý svět čekal dvoumístnou loď, a přitom letěli tři muži! Navíc byl členem posádky i vědec (Feoktistov) a lékař (Jegorov), zatímco Američané s civilisty při kosmických výpravách vůbec nepočítali.

Trojice prováděla ve stísněných prostorách různá pozorování, odběry krve a měření tlaku, studovala změny zraku, citlivosti hmatu apod. Rovněž poslala pozdrav sovětským sportovcům na olympiádě v Tokiu a povzbudila příslušníky Vietkongu v boji proti Američanům v jihovýchodní Asii. Celá mise trvala 1 den a 17 minut a skončila hladkým přistáním. Mimochodem, poprvé se sovětští kosmonauti na Zemi vrátili přímo na palubě lodi, zatímco v programu Vostok se vždy katapultovali. Jakmile do řídícího střediska dorazila zpráva, že jsou všichni tři v pořádku, propuklo nadšení. „Je vůbec možné, že se vrátili bez jediného škrábnutí?“ opakoval nevěřícně Koroljov.

Nafukovací komora

Ani úpravy lodi pro další plánovanou misi, tedy výstup do volného prostoru, nebyly jednoduché – třeba proto, že se veškerá elektronika dimenzovala na chlazení vzduchem. Kdyby pak kosmonaut ve skafandru otevřel průlez, vzduch by se vypustil a plavidlo by se brzy přehřálo. Jenže kam a jak do stísněné lodi vměstnat přechodovou komoru? Řešení se nakonec našlo v podobě vnější nafukovací komory Volga, která sestávala ze 40 sekcí tvořících tři samostatně nafukované okruhy. Ve složeném stavu měřila na výšku 0,74 m, zcela rozložená pak 2,5 m a s lodí ji pojila obruč o průměru 1,2 m. Komora se měla po použití odstřelit, obruč by však zůstala na plavidle i při průletu atmosférou. Celkem vzniklo pět exemplářů.

Společně s vývojem Volgy se připravoval skafandr Berkut, který disponoval zásobou vzduchu na 45 minut, ale zároveň nabízel možnost nouzového připojení na nádrže se vzduchem u zmíněné komory. Oba kosmonauti měli prakticky totožné skafandry, přičemž velitel zůstával na palubě lodi a pilot ji opouštěl. Teoreticky tak mohl přijít velitel v případě potřeby svému kolegovi na pomoc, prakticky to však bylo téměř vyloučeno a potenciální potíže při výstupu by nejspíš skončily tragédií.

Nejdůležitější osobou celé mise se stal Alexej Leonov, který se na výstup do otevřeného prostoru připravoval velmi pečlivě: naběhal 500 km, na kole najezdil dvojnásobek, na lyžích absolvoval 300 km a stovky hodin strávil v tělocvičně. Post velitele však zůstával dlouho ve hře. Původně navržený Jevgenij Chrunov se přesunul jako nesmírně kvalitní kandidát do záložní posádky, aby měl Leonov odpovídajícího náhradníka. Pak ustanovili velitelem Pavla Beljajeva, přestože se ještě několik týdnů před startem objevovaly různé politické tlaky, aby byl nahrazen. Nejvíce protežovaným kandidátem na zmíněnou pozici se stal pilot a válečný veterán Georgij Beregovoj. Nakonec ovšem letěla dvojice Beljajev–Leonov.

Dramatický let „dvojky“

Když v září 1964 zavítal na Bajkonur Chruščov, slíbil mu Koroljov výstup kosmonauta na listopad. Program se však opět dostal do skluzu, takže nakonec teprve 22. února 1965 startoval bezpilotní Kosmos 57. Komora se úspěšně nafoukla, vstupní průlez se automaticky otevřel a uzavřel, komora se znovu natlakovala. Jenže při třetím oběhu Země se nešťastnou náhodou zapnul autodestrukční systém a loď se rozletěla na tisíce kousků. Bohužel se tak nepodařilo otestovat odstřelení komory a průlet atmosférou se spojovací obručí. Proto zmíněnou obruč narychlo dostala zpravodajská družice Kosmos 59 startující 7. března, aby bylo možné provést zkoušku ještě před letem kosmonautů. S pilotovaným startem se tudíž muselo počkat na návrat tohoto vojenského satelitu.

Nakonec Voschod 2 vyrazil do kosmu 18. března 1965. Leonov řešil při výstupu celou řadu nečekaných problémů a musel opakovaně snížit tlak ve skafandru až pod bezpečnou hranici, aby se dostal zpět do přechodové komory. Drama pak pokračovalo: loď netěsnila, ovšem z palubních zásob bylo možné do atmosféry doplňovat jen kyslík. Ten postupně saturoval atmosféru až na 45 %, což představovalo značné nebezpečí – sebemenší jiskra, výboj statické elektřiny nebo podobný impuls by vyvolaly explozivní hoření. Selhával také orientační systém, takže kosmonauti museli použít manuální. Nestihli to ovšem včas a přistání se muselo odložit, načež přelétli vymezenou oblast téměř o 400 km. Nakonec se přistávací sekce neoddělila od servisního modulu – pyrotechnika nedokázala přetnout kabeláž a „zastoupilo“ ji až žhavé plazma při kontaktu s atmosférou.

Záchranáři zpočátku hledali loď s posádkou marně. Rádio Moskva hrálo nejprve veselé písně, ale později přešlo na smutnější melodie. Zasvěcení pozorovatelé tušili, že se tak připravuje půda pro špatné zprávy. Po čtyřech hodinách se sice kosmonauty podařilo objevit, jenže se nacházeli v nepřístupném zasněženém terénu, takže se k nim záchranáři nemohli dostat. Posádka proto strávila noc na palubě. Ani druhý den nebyla evakuace možná, nakonec je však přece jen mohl Koroljov v Moskvě přivítat slovy: „Před námi je nyní Měsíc! Pusťme se do jeho dobytí!“ Hlavní konstruktér netušil, že Voschod 2 byl posledním sovětským pilotovaným letem, který sledoval. V lednu následujícího roku zemřel po banální operaci.

Mise, které se neuskutečnily

Možnosti programu Voschod se teoreticky vyčerpaly, Sojuz však čekaly odklady a Amerika spouštěla program Gemini. A tak Sověti znovu řešili, co by ještě mohli dokázat. Chystali především dlouhodobou misi: hlavní úkol přitom zněl, že musí trvat déle než čtrnáct dní, které slibovaly Spojené státy. Řešilo se, zda poletí jeden kosmonaut, což by bylo jednodušší, nebo dva, což by bylo při srovnání s USA zajímavější. Plány se různě měnily: Na stole se například znovu objevily starty tříčlenných posádek, přičemž přítomnost civilistů ve vesmíru udělala na Západě obrovský dojem a Sověti to dobře věděli. Na pořadu dne byly i opakované výstupy do otevřeného prostoru při jednom letu, mise čistě ženské posádky, výstup ženy kosmonautky nebo pokusy s umělou gravitací. V takovém případě by loď zůstala spojena pomocí až kilometrového lana s posledním stupněm nosné rakety a obě tělesa by rotovala.

Nakonec padlo rozhodnutí realizovat dlouhodobý let dvou kosmonautů. Dvaadvacátého února 1966 proto odstartoval zkušební Kosmos 110, na jehož palubě strávili celé tři týdny psi Vetěrok a Ugljok. Vše se zdařilo a cesta k pilotované výpravě se zdála volná. Uskutečnit ji měla dvojice Boris Volynov a Grigorij Šonin. V květnu 1966 dorazili na Bajkonur, kde už na ně čekal Voschod 3. Start měl proběhnout mezi 22. a 28. květnem, jenže se vyskytly technické problémy s nosnou raketou a kosmonauti dostali dovolenou – nejprve do července, pak do listopadu… V té době už ovšem začal létat Sojuz, takže se mise zrušila úplně a Voschod 3 místo na oběžnou dráhu putoval do muzea.

Úkol splněn, nic víc

Přestože se program nesmazatelně zapsal do historie, jednoznačně představoval slepou vývojovou uličku. Zmíněná technika neměla budoucnost, o čemž svědčí jen dva pilotované lety, navíc každý se zcela odlišnou náplní. Voschod měl Sovětskému svazu zajistit další prvenství v dobývání vesmíru – a tento úkol splnil.