Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (1)

Za Velké války sloužily v dohodových armádách statisíce vojáků tmavé pleti. Čelili ústrkům, posměchu i segregaci, přesto se rozhodli za své země bojovat
a mnozí přitom zaplatili nejvyšší cenu

22.04.2022 - Miroslav Mašek



V okamžiku vstupu Velké Británie do války se černošští rekruti nacházeli ve všech složkách královských ozbrojených sil. Během následujících měsíců se v náborových kancelářích dobrovolně hlásili další poddaní Jeho Veličenstva tmavé pleti, které následovali obyvatelé Západní Indie (historické označení Antil a Baham). Muži z karibských držav putovali na půdu „matky vlasti“ na vlastní náklady a rozhodnuti pomoci koruně v nejtěžších dobách.

Z Afriky i Karibiku

Tito dobrovolníci měli být rozděleni mezi různé formace, ale nakonec z nich armáda roku 1915 ustavila Britský západoindický pluk. První batalion se v Sussexu zformoval v září a jeho čtyři roty zahrnovaly vojáky z Britské Guyany, Trinidadu, Barbadosu, Svatého Vincence a Grenadin. Do roku 1918 dosáhl počet praporů dvanácti a regimentem prošlo 15 204 mužů, přičemž dvě třetiny dobrovolců připluly z Jamajky.

Pluk bojoval zejména v Palestině a Jordánsku proti tureckým vojskům. O jeho kvalitách svědčí citace z telegramu generála Edmunda Allenbyho jamajskému guvernérovi: „Jsem potěšen, že Vás mohu informovat o udatném chování kulometčíků z 1. praporu během dvou přepadů tureckých zákopů. Muži všech šarží prokázali navzdory těžké palbě nepřítele chrabrost a v nemalé míře přispěli k úspěchu operace.“

Práce místo boje

Část praporů působila i ve Francii a Flandrech, za což si 81 černošských vojáků vysloužilo vyznamenání. Někteří historikové však upozorňují, že ve skutečnosti byla pozice příslušníků Britského západoindického pluku těžká a ovlivněná rasismem. Zpravidla jim veleli bílí důstojníci, kteří je využívali jako pracovní sílu – například muži 3. a 4. praporu v létě 1916 působili na západní frontě výhradně jako nosiči munice. Také mnozí další vojáci tmavé pleti strávili většinu času pokládáním kabelů nebo hloubením zákopů.

I z těchto důvodů zaznamenal pluk v boji nízké ztráty 185 padlých, zato dalších 1 071 zemřelo kvůli nemocem a 697 utrpělo zranění. Na bojiště zamířili též černoši z Nigérie, Zlatonosného pobřeží, Sierry Leone, Gambie a dalších afrických kolonií. Zprvu strážili hranice svých území, která sousedila s vilémovskými državami, později sehráli důležitou roli při vytlačování Němců z kontinentu. Vedle nich sloužilo monarchii v letech 1914–1918 v uniformovaných pracovních oddílech Labour Units na 60 000 Jihoafričanů a 120 000 dalších černochů.

Ukázat vlastenectví

Ve Spojených státech čelili lidé tmavé pleti rasové segregaci v každodenním životě i ozbrojených silách. Mnozí černošští muži pojali vstup USA do války jako příležitost prokázat svůj patriotismus v naději, že je pak vláda uzná coby plnoprávné občany. Obratem se do služby přihlásilo 20 000 Afroameričanů. Když v květnu 1917 vstoupil v platnost zákon Selective Service Act, který zaváděl brannou povinnost, rasisticky uvažující politici proti vojenskému výcviku černochů brojili. Ve Washingtonu však padlo rozhodnutí Afroameričany do odvodů zahrnout a jen do 5. července se do kanceláří dostavilo zhruba 700 000 z nich.

Pokračování: Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (2)

Segregace provázela černošské vojáky v US Army už od prvních chvil. Náboráři měli pokyn odtrhnout levý spodní roh formuláře, čímž označovali dalším úředníkům barvu brancovy pleti. Afroameričtí důstojníci nesměli být cvičeni společně s bílými a pro tento účel vznikly samostatné tábory. Během října 1917 vzešlo z jediného z nich (Fort Des Moines) 600 černošských kapitánů a poručíků.

Medici v boji

Takřka neznámý je dnes příběh 104 afroamerických lékařů, kteří se v USA dobrovolně přihlásili do armády, aby mohli pečovat o kamarády. Ve většině šlo o absolventy tří černošských vysokých škol zaměřených na medicínské obory: Meharry Medical College v Nashville, washingtonské Howard University College of Medicine a Leonard Medical School v Raleigh. Aby zvládli náročnou službu na frontě, prodělali lékaři vojenský výcvik v důstojnickém táboře Fort Des Moines určeném výhradně pro Afroameričany. Naučili se zrychlené lékařské postupy pro bojovou zónu nebo zásady třídění raněných při obsazování ambulancí. Nakonec však nadřízení pro polní službu ve Francii vybrali pouhých osm mužů a přidělili je k 92. a 93. divizi, kde se měli starat o raněné i nemocné. 

V pekle západní fronty se černošští lékaři ocitli v květnu 1918. Jeden z nich, nadporučík Urbane Bass (na snímku), se 6. října 1918 dostal s pěšáky 372. pluku do těžké palby u Monthois. Vyrazil na předsunutou stanici první pomoci a pustil se do ošetřování, když přilétl dělostřelecký granát a jeho exploze zlomila Urbanu obě nohy. V blízkosti nebyl nikdo schopný mu pomoci a Bass během pár minut vykrvácel. Posmrtně byl vyznamenán Křížem za vynikající službu. (foto: National Library of Medicine, CC0)


Další články v sekci