Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (2)

Za Velké války sloužily v dohodových armádách statisíce vojáků tmavé pleti. Čelili ústrkům, posměchu i segregaci, přesto se rozhodli za své země bojovat a mnozí přitom zaplatili nejvyšší cenu

29.04.2022 - Miroslav Mašek



Část americké veřejnosti během první světové války nesla černochy v ozbrojených silách nelibě a napětí se vystupňovalo v srpnu 1917, kdy rasistické chování houstonských policistů vyvolalo vzpouru afroamerických vojáků. Ministerstvo války z incidentu vyvodilo zcestné závěry a rozhodlo přidělit většinu „nebezpečných“ černochů k pracovním útvarům. Ačkoliv chtěli bojovat s nepřítelem, měli stavět silnice nebo vykládat lodě v přístavech.

Předchozí část: Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (1)

Nakonec byly přece jen ustaveny dvě segregované pěší divize s čísly 92 a 93, nicméně další složky ozbrojených sil se k Afroameričanům obrátily zády. Námořní pěchota je odmítla přijímat, US Navy je přidělovala na podřadné pozice a rodící se letectvo zůstalo černochům uzavřeno.

Pod francouzským praporem

Včetně dobrovolníků odjelo s Pershingovými silami do Evropy asi 350 000 černochů. Obzvláštní pozornost si vysloužil 369. pluk, který se zrodil z 15. regimentu newyorské národní gardy a do Francie vyrazil mezi prvními jednotkami krátce po Vánocích 1917. Zprvu spadal pod 93. divizi, jenže v dubnu 1918 nadřízení rozhodli o podřízení afroamerických regimentů francouzské armádě. Důvod byl prozaický – mnozí bílí Američané odmítali sdílet stejný zákop s černochy.

Ti si ponechali uniformy od „strýčka Sama“, ovšem nafasovali francouzské přilby, opasky i sumky. Po trpkých zkušenostech se příslušníci 369. pluku obávali dalších nepříjemností, avšak Francouzi je mezi sebe přijali bez projevů nenávisti i snah o segregaci. Měli totiž dlouholeté zkušenosti s koloniálními oddíly v čele s marockou a senegalskou pěchotou, jejíž střelci se osvědčili jako tvrdí bojovníci. Armáda země galského kohouta navíc čelila nedostatku personálu a nemohla si dovolit odmítat muže ve zbrani jakékoliv rasy.

Harlemští pekelníci

Černošští vojáci tak byli začátkem května 1918 začleněni do francouzské 16. divize a odmašírovali do zákopů. Během své bojové cesty si příslušníci 369. pluku vysloužili několik přízvisek. Francouzi jim říkali Hommes de Bronze (bronzoví muži). U německých protivníků si vydobyli respekt i přezdívku Höllenkämpfer (pekelní bojovníci), podle níž se sami titulovali jako Harlem Hellfighters, a objevilo se i označení Black Rattlers (černí chřestýši).

Berlín přítomnost černošských vojáků na frontě zaznamenal a snažil se narušit jejich morálku cílenou propagandou. Sázela na prohlášení, že Němci Afroameričanům nikdy neublížili – na rozdíl od Spojených států, proti nimž by černoši měli obrátit hněv i zbraně. Tyto snahy většinou mívaly přesně opačný účinek, než vilémovští propagandisté zamýšleli. 

Šest měsíců na frontě

Regiment sloužil na frontě až do 3. července 1918 a po krátkém oddechu se vrátil do boje za druhé bitvy na Marně. Později jej nadřízení převeleli k 161. divizi, v jejíchž řadách se zapojil do dohodových protiútoků. V polovině srpna se ocitl v zázemí kvůli odpočinku i doplnění. Zpátky do akce zamířil už koncem měsíce, kdy se jeho mateřská divize připojila k americké ofenzivě v prostoru Argonského lesa. „Černí chřestýši“ utrpěli těžké ztráty, přesto se znovu osvědčili a dobyli významnou vesnici Séchault. Postupovali tak rychle, že nechali Francouze daleko za sebou a hrozilo jim odříznutí z boků. Než byl pluk donucen stáhnout se, probil se německými liniemi do hloubky 14 km.

V polovině října se vyčerpaný útvar přesunul do klidného sektoru ve Vogézách, kde setrval až do konce války. Jeho vojáci byli nasazeni déle než šest měsíců (konkrétně 191 dnů), čímž překonali kteroukoliv jinou jednotku západní fronty. Jako vůbec první dohodový útvar dosáhli „harlemští pekelníci“ Rýna a dle záznamů „žádný příslušník nepadl do zajetí a pluk nikdy nepřenechal nepříteli v boji jediný zákop nebo stopu země“.

TIP: Zuávové ve válkách 19. a 20. století: Elitní lehká pěchota

K 12. prosinci 1918 byl regiment uvolněn z armády země galského kohouta, po návratu do USA prošel demobilizací a opět se začlenil do národní gardy v New Yorku. Za prokázanou chrabrost obdržel 369. pluk jako celek francouzský Válečný kříž. Vedle toho byly desítky příslušníků dekorovány individuálně, mimo jiné Kříži za vynikající službu

Dokončení: Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (3)

Houstonský masakr

Krátce po vstupu USA do konfliktu nechalo ministerstvo války vybudovat nové výcvikové tábory. Jeden z nich – Camp Logan – se nacházel poblíž Houstonu. V červenci 1917 dostal 3. prapor 24. pluku rozkaz přemístit se do Texasu a strážit staveniště. Jenže se objevil menší problém – rigidní Texasané patřili k nejzarytějším rasistům a 24. regiment sestával výhradně z vojáků tmavé pleti. Černoši byli na ústrky zvyklí, avšak úroveň nenávisti v Houstonu je šokovala. Po městě jezdily autobusy hromadné dopravy pouze pro černé, bělošští dělníci odmítali s Afroameričany pít vodu z jedné nádrže apod. Podobně neurvale se chovali policisté, mezi nimiž a vojáky brzo došlo k několika potyčkám. 

Napjatá situace vyvrcholila 23. srpna, kdy dva policisté zasahovali ve čtvrti obývané hlavně Afroameričany. Chtěli prohledat dům jisté Sáry Traversové a jeden z nich se s ženou dostal do sporu. Vyvlekl ji na ulici a uhodil, načež se jí zastal kolemjdoucí příslušník 3. praporu Alonzo Edwards. V následné rvačce utrpěl zranění a skončil v cele. O kamarádův osud se zajímal desátník Charles Baltimore – ale i jeho strážci zákona zbili a vzali do vazby.

Zvěsti o těchto událostech se dostaly na veřejnost a Houston se proměnil v bitevní pole, kdy rozzuření Afroameričané pálili na vše, co se pohnulo. V sérii přestřelek zahynuli čtyři policisté, devět civilistů a dva vojáci, další osoby později podlehly zraněním. Vláda vyhlásila stanné právo, nechala batalion odzbrojit a následovala série tribunálů. Výsledek byl pro černošské vojáky zdrcující – soudci poslali 19 z nich na popraviště a 41 putovalo na doživotí za mříže, zatímco mateřský pluk byl převelen na Filipíny. 


Další články v sekci