Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (3)
Za Velké války sloužily v dohodových armádách statisíce vojáků tmavé pleti. Čelili ústrkům, posměchu i segregaci, přesto se rozhodli za své země bojovat a mnozí přitom zaplatili nejvyšší cenu
Největšího věhlasu z černochů bojujících za první světové války dosáhl vojín Henry Johnson, který se v civilu živil jako portýr na nádraží a v boji získal přezdívku Černá smrt. S Needhamem Robertsem bránili 14. května 1918 stanoviště napadené početnou skupinou Němců. Po spotřebování střeliva použil Roberts pušku jako kyj a Johnson se oháněl nožem. Když Needham padl k zemi a vilémovští vojáci se jej pokusili odvléct, Henry bránil kamaráda pěstmi. Než se šokovaní nepřátelé stáhli, Johnson čtyři zabil a dvě desítky zranil, zatímco sám inkasoval 21 ran.
Předchozí části:
Vyznamenání i zapomnění
Za hrdinský boj obdrželi oba muži jako první Američané francouzský Válečný kříž. O to ostudněji se k Johnsonovi zachovala jeho vlast – za svého života nedostal od US Army jediné individuální vyznamenání! Teprve v 90. letech začal Pentagon napravovat dávné křivdy a udělil Johnsonovi Purpurové srdce. A roku 2015 – téměř sto let po Henryho husarském kousku – převzali jeho potomci nejvyšší vyznamenání v podobě Medaile cti.
Ačkoliv 369. pluk přinesl 93. divizi nejvíce slávy, zahanbit se nenechaly ani regimenty s čísly 370., 371. a 372. Každý bojoval v řadách jiné francouzské divize, přičemž 370. pluk se vyznamenal zejména v Argonském lese a u řeky Aisne, za což 71 jeho příslušníků obdrželo Válečné kříže a dalších 21 Kříž za vynikající službu.
Vojáci ze zbývajících útvarů bojovali zejména za ofenzivy v oblasti Champagne. Mnohokrát se dostali do střetů muž proti muži a jejich bojové dovednosti Němce děsily. Ruku v ruce s intenzivním nasazením však šly krvavé ztráty a kupříkladu 372. regiment během dvou týdnů odepsal 600 mužů.
Významný odkaz
Jakmile 11. listopadu 1918 zbraně utichly, černošští vojáci slavili příměří se stejnou radostí jako všichni ostatní. A byli náležitě hrdí na vítězství, jehož pomohli dosáhnout. Zaplatili ale velkou cenu – kupříkladu americká 92. divize pozbyla 1 647 vojáků a 93. divize přišla o 3 534 padlých. „Harlemští pekelníci“ i jejich kolegové věřili, že si vydobyli úctu bílých a po návratu domů se rasistické ústrky rozplynou.
Zprvu se zdálo, že tomu tak opravdu bude. Když 369. pluk mašíroval ulicemi New Yorku, aplaudovaly mu tisíce lidí, kteří po černých vojácích házeli peníze, cigarety, sladkosti i kytice. Afroameričané pochodovali v doprovodu vlastní jazzové kapely a cítili se – poprvé v životě – jako národní hrdinové. Jenže záhy se vše mělo vrátit do starých kolejí.
Návrat do „normálu“
Mnoho bělochů se obávalo, že černí bojovníci přijdou s požadavkem rovnoprávnosti – a budou-li odmítnuti, pokusí se ho dosáhnout s využitím svého vojenského výcviku. Rasové napětí se stupňovalo a už během léta a podzimu 1919 vypukly v 26 městech napříč Spojenými státy protičernošské nepokoje. Za celý rok došlo k 77 případům lynčování Afroameričanů, přičemž minimálně deset obětí patřilo mezi veterány Velké války. Některé z nich rasisté ubili k smrti přímo v uniformě.
TIP: Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna
Navzdory těmto excesům černošští muži nadále rukovali do armády včetně části navrátilců ze západní fronty. Sloužili své zemi během dvou dekád míru a někteří se zapojili i do bojů druhého světového konfliktu. Přesto teprve roku 1948 zrušil prezident Harry Truman segregaci v ozbrojených silách a trvalo celou korejskou válku, než se nový princip v US Army plně prosadil. Afroameričtí vojáci se konečně dočkali rovnoprávného zacházení, které jim pomohli vydobýt jejich předci v prvoválečných zákopech.
