Pryč s tyranem: Kdo chtěl odstranit císaře Nerona a proč neuspěl?

Stát se císařem Římské říše rozkládající na třech kontinentech s sebou nepřinášelo jen pozitiva vyplývající z nadvlády nad asi 50 miliony lidmi a z možnosti nakládat dle své vůle s nezměrným bohatstvím podmaněných Keltů, Kartaginců, Egypťanů, Řeků a dalších národů či kmenů. Být nejmocnějším mužem Římské říše znamenalo mít na sobě neustále namalovaný terč.

Umění balancovat

Od císaře se očekávalo, že bude činit rozhodnutí ve prospěch římského lidu, bránit či přímo rozšiřovat hranice říše a že bude (alespoň předstíraně) dopřávat sluchu senátu a aristokracii, přičemž každá z těchto stran si přála něco trochu jiného. Obyčejní lidé toužili po klidu na práci a nízkých či žádných daních, obyvatelům Říma stačily panem et circenses (chléb a hry), vojáci si přáli zvýšit žold a snížit válečné strasti, senát i aristokracie chtěli podíl na moci a rozumnou a reprezentativní hlavu impéria.

Princeps inter pares neboli první mezi rovnými, jak se římští císařové v tomto období označovali, musel umět mezi těmito stranami dokonale balancovat. Zatímco někteří vládcové se přikláněli na stranu lidu, mezi kterým byli oblíbení, jiní spoléhali na vojáky nebo svoji osobní stráž (pretoriány) anebo na vybraný okruh aristokratů. Statisticky řečeno bylo ovšem bezpečnější stát se gladiátorem a zápasit v aréně než být v čele impéria. V období od nástupu prvního císaře po pád Západořímské říše (27 př. n. l. až 476 n. l.) zemřelo minimálně 52 vládců z celkového počtu 77 násilnou smrtí: 39 vraždou či popravou, 6 sebevraždou, 7 během bitvy. Nejkritičtějším se ukázal být první rok vlády, poté riziko násilného konce výrazně klesalo a znovu začalo strmě růst po dvanáctém roce na trůnu.

Těžký úděl ceasarů

Druhý římský císař Tiberius (14–37) hned v prvním roce vlády čelil bouřícím se legiím na Rýnu i Dunaji a roku 21 rozpoutal na základě strachu z hrozícího spiknutí kolotoč soudních procesů, vražd a vynucených sebevražd všech skutečně i domněle nebezpečných a po moci toužících aristokratů a senátorů. Jejich pronásledování trvalo až do konce Tiberiových dní.

Následovník Caligula (37–41) se po slibném začátku vlády zvrhl v tyrana libujícího si v násilí, popravách, skandálech i nespoutaném požitkářství. Jelikož si stihl proti sobě během čtyř let poštvat všechny pilíře římské společnosti (lid, vojsko, senát a aristokracii), skončil velmi záhy „pod noži“ spiklenců.

Dalším v pořadí se stal Claudius (41–54), který za nástup na trůn poprvé v dějinách vděčil císařské gardě – pretoriánům. Jeho vláda potvrdila výše zmíněnou statistiku, protože první rok byl plný nejistoty, následovalo uklidnění situace a po čtrnácti letech násilný konec, kdy jej měla otrávit druhá manželka Agrippina.

Claudiův nástupce Nero (54–68) neměl po usednutí na trůn i přes svou tyranskou a extravagantní povahu problémy, a to až do osudného dvanáctého roku panování. Tehdy došlo k odhalení obrovského spiknutí, jež stálo život mnoho členů římské aristokracie a senátu. Komplot samotný sice skončil neúspěchem, ale zasel semínko, jež o tři roky později vzklíčilo v potupný a násilný konec nejmocnějšího muže světa.

Nenápadné počátky

Podle římského dějepisce Tacita bylo spiklenců až 41 a nacházeli se mezi nimi významní senátoři, vojáci i příslušníci druhé nejvyšší společenské vrstvy jezdců. Někteří jednali z osobních pohnutek (nejčastěji s vidinou pomsty), další z lásky k Římu a někteří se „jen“ chtěli zbavit panovníka a nahradit jej jiným. Největší vážnosti z nich požíval Gaius Calpurnius Piso.

Jednalo se o vysokého, reprezentativního státníka s mnoha kulturními zájmy, který pocházel z bohaté rodiny, jež byla vzájemnými svazky propojena s ostatními nejvýznamnějšími rodinami Říma. Okolo roku 37 se poprvé dostal do křížku s panovnickou mocí. Císař Caligula tehdy zatoužil po jeho manželce, a proto jej obvinil z cizoložství a poslal do vyhnanství. Piso se mohl vrátit zpět do Říma až po Caligulově smrti a ihned poté se stal jedním z vůdčích senátorů a aristokratů Věčného města.

Opozice Neronovi rostla již od roku 62, kdy se příslušníci nejvyšších římských vrstev obávali o stav římské pokladny, ale i samotného Říma. Nero se po krátké epizodě prospěšné a efektivní vlády, jež byla spíše dílem jeho rádce Seneky a velitele pretoriánů Burra, velmi brzy začal projevovat jako násilnický tyran, který nechal zabít svoji matku Agrippinu, nevlastního bratra Britannica i manželku Octavii. Později tento seznam korunoval vraždou druhé manželky Poppaey Sabiny.

Příslušníky vyšších aristokratických vrstev pohoršoval a zahanboval veřejným vystupováním v divadlech, nespoutaným životem, množícími se obžalobami z velezrady a spoléháním se na zkažené jedince svádějící jej k dalším špatnostem. O sílících protineronovských náladách však nebylo možné říct nic bližšího, protože neměly žádný pevný rámec, organizaci a snad ani cíl. Existovalo sice jisté podezření několika osob (mezi nimi i Pisona), ale nikomu se nic neprokázalo.

Z plamínku se stává požár

V roce 64 došlo k obrovskému požáru Říma, který zničil dvě třetiny města. Nero se podle moderních historiků výjimečně zachoval příkladně státnicky a organizoval pomoc i novou výstavbu. V aristokratických kruzích nicméně kolovaly zvěsti, že Věčné město zapálil sám císař. Ten vinu svalil na příslušníky nového tajemného náboženství – křesťanství, jehož vyznavače veřejně upaloval. Pravdou je, že mu požár umožnil pod rouškou pomoci lidu vyprazdňovat pokladnu, zabírat šlechtickou půdu a realizovat své plány na stavbu komplexu Domus Aurea (Zlatý dům). Když byl megalomanský projekt s otočnou jídelnou, umělým jezerem, Neronovou kolosální 30metrovou sochou a pokoji s pozlacenými stěnami dokončen, prohlásil císař, že konečně může bydlet jako člověk.

Volné uskupení velkého množství konspirátorů definitivně zformované o rok později se výjimečně shodovalo na nutnosti odstranit Nerona, ale již ne na konkrétních krocích, které k tomu měly vést. Většinově panovala shoda, že císařem by se měl stát právě Gaius Calpurnius Piso, který měl i podporu části pretoriánské gardy.

Zatímco někteří spiklenci chtěli Nerona zavraždit na veřejnosti během jeho pěveckého vystoupení, další preferovali zapálení jeho paláce a zabití nechráněného císaře při úprku před plameny. Objevil se též návrh sprovodit tyrana ze světa v Pisonově luxusní přímořské vile, to ovšem státník důrazně odmítl. Nechtěl vlastní dům pošpinit bezbožnou vraždou hosta, i když se jednalo o někoho tak nenáviděného.

Uspíšení příprav

Spiknutí mohlo být vyzrazeno dřív, než se aktéři vůbec rozhoupali k činu. Zatímco se rozhodovali, jakým způsobem bez velkého risku odstranit nejstřeženějšího muže říše, odhodlala se na vlastní pěst jednat jistá Epicharis. V kampánském přístavu Misenum se seznámila s kapitánem loďstva Volusiem Proculem, který si stěžoval na Neronovo chování a přehlížení zde kotvící císařské flotily. Nedočkavá Epicharis jej zasvětila do tajného plánu na likvidaci společného nepřítele, naštěstí bez jmenování konkrétních zúčastněných osob. Volusius se totiž nejen odmítl připojit, ale komplot navíc vyzradil císaři. Ten si nechal nešťastnou Římanku předvolat, avšak vzhledem k tomu, že nepadla žádná jména ani další detaily, Epicharis poměrně úspěšně vše popřela a z celé situace vyvázla jen se zvýšeným dohledem vůči své osobě.

Ostatní spiklenci se na základě hrozícího rizika odhalení rozhodli věci uspíšit. Konečným plánem bylo zabít císaře v Římě během her, kdy bylo možné se k němu vcelku nepozorovaně dostat a stejně nenápadně po činu i zmizet. Nero sice málokdy vycházel ze svého paláce, ale hry na počest bohyně úrody a obilí Ceres pořádané v Cirku Maximu by si nenechal ujít. Jeden z konspirátorů Plautius Lateranus se měl vrhnout Neronovi k nohám a prosit jej o finanční pomoc, a zatímco by stráž nechala panovníka bez dozoru, jej měl Plautius povalit a držet do doby, než ho ostatní spiklenci ubodají. Ihned na to by na scénu vstoupil Piso, který by se davem (a s podporou pretoriánů) nechal provolat císařem.

Podezřelá hostina

Namísto realizace plánu došlo ovšem k něčemu, co nikdo nečekal. Den před atentátem uspořádal spiklenec Flavius Scaevinus pro celou svoji domácnost bohatou hostinu, rozdal otrokům peníze, některým daroval svobodu a propuštěného otroka Milicha požádal o nabroušení dýky a nachystání obvazů a látek k zastavení krvácení. Je otázkou, jestli byl do celé akce Milichus zapletený nebo v něm podivné pokyny vyvolaly podezření. Jisté je, že se na naléhání své ženy vydal následující den, 19. dubna roku 65, za císařem, aby jej o všem informoval. Nejprve se s ním v paláci nikdo nechtěl bavit, později se mu ale podařilo přesvědčit služebníky, aby jej zavedli k sekretáři Epafroditovi, který okamžitě vše nahlásil Neronovi. Ten neztrácel čas a poslal vojáky do Scaevinova domu, aby jej přivedli k výslechu.

Zpočátku se Scaevinovi dařilo všechna obvinění umně vyvracet, nabroušení dýky například vysvětloval tím, že se jednalo o pravidelnou údržbu rodinného dědictví. Osudným se mu ale stalo to, že se Milichus rozpomněl na dlouhé setkání Scaevina a Antonia Natala. Po předvolání druhého ze jmenovaných byli oba podezřelí vyslýcháni zvlášť a jejich výpovědi se příliš neshodovaly. Následovalo Natalovo mučení, zlomení a obvinění dalších mužů – mimo jiné i samotného Pisona a bývalého Neronova vychovatele a významného filozofa Seneky. Nyní již nemělo cenu cokoli skrývat. Bylo třeba pokusit se o záchranu holého života, a tak začal mluvit také Scaevinus, který vyzradil jména některých svých společníků. A ti výměnou za určitou míru shovívavosti jmenovali další a další konspirátory.

Nevyužitá šance

V tuto chvíli si Nero vzpomněl i na Epicharis, kterou dal opět uvěznit a brutálně mučit. Druhého dne se zbitá Římanka raději oběsila, než aby někoho prozradila. Nero zdvojnásobil své stráže a poslal vojáky zatknout ostatní spiklence. Následovala vlna obvinění, poprav a vynucených sebevražd. Část spolčenců ještě naléhala na Pisona, aby se pokusil situaci zvrátit a vystoupil na veřejnosti, ten to ovšem odmítl a spořádaně čekal ve svém domě na Neronovy vojáky.

Netrvalo dlouho a přišli s císařským dopisem „povzbuzujícím“ ho k sebevraždě, což Piso pochopil a podřezal si žíly na obou rukách. Podobně dopadl i Seneca, který si však pro své stáří a vychrtlost musel podříznout i žíly na nohách a pod koleny. Plautia Laterana, který měl císaře povalit na veřejnosti a držet do příchodu ostatních, odvedli na popraviště otroků a tam jej usmrtili.

Ačkoliv bylo Pisonovo spiknutí včas odhaleno a tvrdě potrestáno, Nero se nepoučil, ba naopak. Nastalé situace využil ke stíhání senátorů i staré římské aristokracie a k rozdrcení veškeré možné opozice. Jeho vzrůstající agresivita podporovaná velitelem pretoriánů Tigellinem začala přesahovat všechny meze. Uzdu povolil rovněž své extravaganci, když se roku 67 zúčastnil v Řecku olympijských her, kde i přes pád v polovině jízdy vyhrál závod vozatajů. Vavříny sbíral také v dalších sportovních kláních, divadelních a recitačních představeních. V Řecku mimo jiné uspořádal svatbu se svým eunuchem Sporem, přikázal sebevraždu populárnímu římskému generálovi Corbulonovi a odpustil všem Řekům daně.

Dýka v hrdle

Po uvedených excesech následovala neřešená vzpoura židovského obyvatelstva v Judeji, pokračující represe vůči aristokracii v Římě a koncem března roku 68 k tomu přibyla vzpoura v Galii, k níž se připojil místodržitel části Hispánie. Galská rebelie byla sice potlačena, ale začala se projevovat nespokojenost v legiích umístěných na Rýnu. Nato vypukla další vzpoura, tentokráte v obilnici Říma – v Africe. To již Nero nevydržel a začal plánovat útěk do Egypta.

TIP: Výkupné za Caesara: Římský politik připravil svým věznitelům perné chvíle

Od císaře se začali odvracet všichni jeho dosavadní přátelé, dokonce i Tigellinus. Zoufalý Nero nakonec utekl na venkovskou vilu ke svému sekretáři Epafroditovi, kde se dozvěděl, že jej senát prohlásil nepřítelem lidu, a tak si s pomocí věrného propuštěnce 9. června roku 68 vrazil dýku do hrdla. Senátoři, aristokracie a příslušníci horních vrstev se mohli radovat, obyčejní lidé však neskrývali rozčarování. Smíšené pocity měli i vojáci, kteří navzdory povinnosti být věrni císaři přijímali úplatky od Neronovy opozice ke strpění císařova trpkého konce. Rok 68 poté vešel do dějin jako rok čtyř císařů (Galba, Otho, Vitellius, Vespasianus), z nichž nakonec vítězně vyšel Titus Flavius Vespasianus.