PZL P.11: Originální polský letoun

V době, kdy ještě na světovém nebi kralovaly dvouplošníky, představovaly polské hornoplošníky jeden z pokusů posunout konstrukci stíhaček směrem k vyšším výkonům. Na samotné hornoplošné konstrukci nebylo nic novátorského, hornoplošníky s průběžným křídlem byly známy již dlouhou dobu.

Polské křídlo

Konstrukční tým společnosti PZL ovšem přišel s takzvaným „polským křídlem“, které bylo posazeno na trup a lomeno do tvaru písmene M. Vyznačovalo se mimořádnou pevností a současně uvolňovalo výhled pilota dopředu vzhůru. Prvním sériově produkovaným stíhacím hornoplošníkem této koncepce se stal PZL P.7. Následoval typ PZL P.11, v kterém koncepce dosáhla maximální účinnosti a výkonnosti (následující P.24 již vznikaly v čase nástupu samonosných stíhacích dolnoplošníků a byly od samého začátku koncepčně zastaralé).

PZL P.11c

Prototyp PZL P.11 vzlétl v srpnu 1931. Celkem bylo postaveno v Polsku a Rumunsku 350 strojů P.11 (225 z nich sloužilo v polském vojenském letectvu). Stíhačky P.11a P.11c tvořily základ výzbroje stíhací složky polského letectva v září 1939. Déle než polské stroje se ve službě udržely rumunské P.11. Dílem šlo o importované letouny P.11b, dílem o stroje P.11f vyrobené v rumunské licenci u továrny I.A.R. a částečně o P.11 a P.11c původně patřící polskému letectvu, s kterými piloti unikli do Rumunska po porážce své vlasti. Rumunské P.11f aktivně zasáhly v roli stíhacích bombardérů do bojů v úvodní fázi útoku na SSSR.