Polskou leteckou školu ve 30. letech minulého století proslavily originálně řešené celokovové stíhací jednoplošníky
V době, kdy ještě na světovém nebi kralovaly dvouplošníky, představovaly polské hornoplošníky jeden z pokusů posunout konstrukci stíhaček směrem k vyšším výkonům. Na samotné hornoplošné konstrukci nebylo nic novátorského, hornoplošníky s průběžným křídlem byly známy již dlouhou dobu.
Konstrukční tým společnosti PZL ovšem přišel s takzvaným „polským křídlem“, které bylo posazeno na trup a lomeno do tvaru písmene M. Vyznačovalo se mimořádnou pevností a současně uvolňovalo výhled pilota dopředu vzhůru. Prvním sériově produkovaným stíhacím hornoplošníkem této koncepce se stal PZL P.7. Následoval typ PZL P.11, v kterém koncepce dosáhla maximální účinnosti a výkonnosti (následující P.24 již vznikaly v čase nástupu samonosných stíhacích dolnoplošníků a byly od samého začátku koncepčně zastaralé).
PZL P.11c
Prototyp PZL P.11 vzlétl v srpnu 1931. Celkem bylo postaveno v Polsku a Rumunsku 350 strojů P.11 (225 z nich sloužilo v polském vojenském letectvu). Stíhačky P.11a P.11c tvořily základ výzbroje stíhací složky polského letectva v září 1939. Déle než polské stroje se ve službě udržely rumunské P.11. Dílem šlo o importované letouny P.11b, dílem o stroje P.11f vyrobené v rumunské licenci u továrny I.A.R. a částečně o P.11 a P.11c původně patřící polskému letectvu, s kterými piloti unikli do Rumunska po porážce své vlasti. Rumunské P.11f aktivně zasáhly v roli stíhacích bombardérů do bojů v úvodní fázi útoku na SSSR.
Válka REVUE SPECIÁL Svět letadel druhé světové války
VesmírPodle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASA, CC BY-SA 4.0)
VálkaSověti nasadili tanky T-54 (na snímku) a T-55 také během okupace Československa v srpnu 1968. (foto: Wikimedia Commons, František Dostál, CC BY-SA 4.0)