Rakety proti letadlům: Německé salvové raketomety za 2. světové války
Na konci druhé světové války, když se Třetí říše ocitla v akutních potížích, se z pozadí technologie naváděných zbraní vynořily levné a rychle vyráběné neřízené rakety, které měly nahradit složité projekty. Většina z nich ale zůstala v počátečních fázích vývoje nebo neslavně neprokázala svou účinnost.
Německo o neřízené rakety dlouho nejevilo zájem, neboť pozornost inženýrů v čele s Wernerem von Braunem se soustřeďovala na naváděné zbraně. Neřízené rakety se tak dostaly na pořad dne až v druhé polovině války, kdy se třetí říše ocitla v problémech a začala hledat jednoduchá a rychle realizovatelná řešení. Jedním z nich se v roce 1944 stala také raketa Taifun navržená inženýrem Klausem Scheufelenem. Ten se účastnil vývoje řízené střely země-vzduch Wasserfall, později jej ale začal považovat za příliš složitý a nespolehlivý. Přišel proto s levnou alternativou v podobě neřízených raket.
Nenáročný projekt z Peenemünde
Jím navržené projektily měly délku 193 cm, průměr 100 mm a při celkové hmotnosti 21 kg nesly 500g výbušnou hlavici s kontaktní roznětkou. Původní verze využívala motor na kapalné palivo, paralelně ale Scheufelen vyvinul i variantu na palivo tuhé. Rovněž rozpracoval dvě menší alternativy kalibru 50 a 70 mm, ty ale podle všeho zůstaly jen ve stadiu návrhu. Jako odpalovací platforma měl sloužit třicetikomorový raketomet navržený pro montáž na upravené lafety 88mm protileteckých kanonů.
Design taifunu byl předložen zástupcům říšského ministerstva letectví v září 1944, první zkušební odpaly ale proběhly teprve v listopadu stejného roku. Během testů rakety dosáhly maximální rychlosti 3 300 km/h a do výšky 10 000 metrů vystoupaly za 14 vteřin – tedy jednou tak rychle oproti 88mm granátu. V té době měl Taifun stále nízkou prioritu, po zrušení řady programů v lednu 1945 ale konečně získal povolení k zahájení výroby.
Uvedení do služby se očekávalo 1. září 1945 a kontrakt na výrobu 10 000 raket byl zadán továrně Mittlewerk – podzemnímu komplexu skrytému pod kopcem Kohnstein nedaleko Nordhausenu. Ve službě se pak počítalo se zformováním 400 baterií po 12 raketometech. Německá kapitulace v květnu 1945 ale tyto plány zhatila a do konce konfliktu vzniklo jen okolo 600 raket. Informace o tom, zda byl taifun někdy nasazen v boji, se nedochovaly, nejspíše se tak ale nestalo.
V obraně mostu u Remagenu
Velmi málo spolehlivých informací máme o lehkém protiletadlovém raketometu Föhn-Gerät, který odpaloval střely Henschel Hs 297 Föhn označované též jako 7,3 cm Raketen-Sprenggranate. Jednalo se o kompaktní odpalovač s 35 komorami, jenž byl určen pro munici kalibru 73 mm – podle dostupných zdrojů se používaly upravené rakety Propagandawerfer 41 původně určené pro rozptylování propagandistických letáků. Projektily neměly stabilizační plošky a rotaci jim uděloval systém malých otvorů, které pod určitým úhlem odváděly část spalin. Odpalovač se pak mohl otáčet v plném rozsahu 360° při maximálním náměru 90° a mohl být použit pouze pro jedinou salvu. Jednočlenná obsluha pak měla své místo v částečně chráněném kabině na levé straně komplexu.
Maximální dostřel činil 4 500 metrů, avšak účinný jen zhruba 1 200 metrů, což zbraň omezovalo na nasazení jen proti nízko operujícím letadlům. Podle některých zdrojů ale bylo možné raketomet použít i proti pozemním cílům.
Do začátku roku 1945 údajně vzniklo minimálně 50 kusů Föhn-Gerät, z nichž zhruba polovina v únoru stejného roku zamířila do výzbroje 3. roty protileteckého výcvikového a zkušebního oddílu 900 dislokovaného u Remagenu. Tam byly odpalovače minimálně jednou nasazeny proti americkým stíhacím bombardérům, nejsou ale zaznamenány žádné sestřely. Po dobytí Ludendorffova mostu a ústupu německých vojsk z oblasti pak několik odpalovačů padlo Američanům do rukou. Další exempláře Föhn-Gerät nalezli spojenečtí vojáci i u jiných přechodů přes Rýn, například u Unkelu nebo Hahnu. Němci však tyto zbraně hodlali použít i jinde – minimálně šest odpalovacích stanovišť bylo připraveno třeba i na ostrově Helgoland.
Zapomenutý průkopník
V samém závěru války představilo výzkumné oddělení lipské továrny HASAG z ramene odpalovaný protiletecký raketomet Luftfaust (či později Fliegerfaust), který měl německé pěchotě dodat účinný prostředek pro ničení nízko operujících bitevních letounů. Zbraň tvořil svazek čtyř tenkostěnných trubic o délce 1,3 metru a malý elektrický generátor převzatý z ručního protitankového raketometu RPzB 54 Panzerschreck. Jako střelivo sloužily upravené 20mm projektily z leteckého kanonu MG 151/20 opatřené malým raketovým motorkem a stabilizačními ploškami. Do zbraně se náboje vkládaly zezadu ve speciálních zásobnících a při stisknutí spouště se odpalovaly ve dvou salvách v rozmezí asi 0,2 vteřiny, a to kvůli snížení rozkmitání zbraně.
První polní zkoušky provedené v listopadu 1944 ukázaly, že zbraň je velmi lehká a snadno se přenáší i nabíjí. Při střelbě ale vykazovala jen velmi nízkou přesnost, kterou nezlepšila ani vylepšená varianta Luftfaust B vybavená devíti hlavněmi, které byly navíc delší. Projektily tentokrát neměly stabilizační plošky, místo toho se do stěny motoru vyvrtal jeden hlavní rovný otvor v ose a čtyři menší šikmé na okrajích dna, kterými za letu unikala část spalin a dodávala tak projektilu rotaci podobně jako vývrt hlavně.
Raketky ale vykazovaly jen malou úsťovou rychlost a dosahovaly účinného dostřelu méně než 500 metrů. To zbraň limitovalo na použití jen proti cílům letícím v přízemních výškách. Vzhledem k zoufalé situaci třetí říše ale dostala továrna HASAG povolení zahájit sériovou výrobu – údajně bylo objednáno 10 000 raketometů a čtyři miliony raket. Do konce ledna 1945 vzniklo prvních 100 kusů. Kvůli váznoucí produkci střeliva se ale k jednotkám údajně dostalo sotva 80 raketometů a již se nedochovaly údaje o případném bojovém nasazení. Několik kusů se však dochovalo až do dnešních dnů a jeden exemplář je i ve sbírkách Vojenského historického ústavu.
