Rozhovor s Adrianam Dandridgem: Sloni jsou moudřejší než lidé

12.04.2019 - Marek Telička

O přímé cestě k safari, lásce a respektu ke slonům, hierarchii sloního stáda, pozici člověka v ní, snaze nezasahovat do přirozeného běhu a moudrosti největších suchozemských savců s přítelem slonů Adrianem Dandridgem

<p>Sloní mládě se svojí matkou. Slůně se občas může ztratit, ale stádo je většinou zase najde. Jen výjimečně může dojít k tomu, že se od matky úplně odloučí</p>

Sloní mládě se svojí matkou. Slůně se občas může ztratit, ale stádo je většinou zase najde. Jen výjimečně může dojít k tomu, že se od matky úplně odloučí


Reklama

Pracujete jako průvodce na takzvaném „sloním safari“. Jak se člověk k takové profesi dostane?

Táta byl už od konce padesátých let profesionální lovec, takže jsme s bratrem odmalička lovili. Náš strýc už pěknou řádku let provozuje něco jako putovní safari a my mu jako kluci se vším pomáhali. Dětství jsme trávili v buši, lovili jsme a pracovali na safari, takže to všechno byl docela přirozený vývoj a u safari jsem logicky skončil hned po škole. Ne že bych po tom nějak toužil nebo tak. Ve skutečnosti jsem totiž klenotník, takže většinu času teď vyrábím stříbrné šperky. Ale vyrůstal jsem v botswanské buši, takže není žádné překvapení, že jsem se nakonec dal na průvodce. Přesně tohle jsme prostě dělali odmalička.

Ze všech zvířat africké přírody jsou vaší největší láskou sloni. Proč právě oni?

Když jsem byl ještě kluk a chodil na základku, žil táta v oblasti Chobe, takže jsme všechny školní prázdniny trávili v tamní buši. Slonů tam bylo požehnaně, my byli skoro pořád s nimi a mě na nich od první chvíle něco fascinovalo. Připadali mi úžasní. Tak obrovští, ale zároveň tak citliví a vnímaví. Vždycky se mi zdálo, že slon je jediné zvíře – no, možná ne jediné, ale jedno z mála zvířat – které se chce dobrovolně přátelit s lidmi nebo s námi alespoň navázat vztah, a s tím se člověk v divočině moc nesetká. Sloni mě prostě fascinují. Jsou to neuvěřitelní tvorové.

Mezi slony panuje poměrně jasně určená hierarchie. Jaké místo je v ní přisouzeno lidem?

Pokud se nacházíte v prostředí, jako jsme my teď, to znamená, že s nimi pracujete, jste logicky neustále na vrcholu, v té či oné podobě. To se ale hodí spíš pro jejich cvičitele. Já osobně jsem se slony udržoval o dost jiný vztah než ostatní, protože jsem jim nikdy nenosil žádné pochoutky, ani jim nedával odměny. Vždycky jsem taky používal jen ty nejzákladnější příkazy, jen abych byl v bezpečí. Prostě jsem s nimi jen komunikoval anebo si s nimi hrál. A nikdy jsem neměl žádnou zvláštní roli, byl jsem jen řadovým členem stáda. Určitou autoritu jsem musel dát najevo, jen když se ke mně nějaký slon dostal moc blízko nebo se mnou byl někdo cizí a tak podobně. Takže můj vztah k nim se od ostatních lidí dost liší. Myslím, že mě nakonec přijali a jsou se mnou prostě jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Vždycky mi s nimi bylo dobře, jako mezi přáteli. Ale někdo jiný si u slonů musí zachovat autoritu. Pokud je má řídit, pak musí převzít vůdčí roli a neustále jim dávat najevo, kdo je jejich pán.

Takže se dostane na vrchol jejich hierarchie?

Přesně tak. Se slony je třeba neustále bojovat o vůdčí pozici. Pokud s nimi člověk pracuje, i s těmi mladšími, je třeba být neustále o krok napřed a dávat jim najevo, že si nemůžou dělat, co chtějí, jinak toho okamžitě využijí. Není nutné je bít, stačí třeba jen zakřičet nebo udělat nějaké gesto. A když je člověk zároveň respektuje, dosáhne ideální rovnováhy.

Platí to i u mladých sloních samců?

S dospívajícím samcem je třeba zacházet jinak. Je ve fázi, kdy si potřebuje zkoušet, kam až může zajít, takže je nutné být na něj trochu přísnější a nakonec mít u sebe i hůl. Testují si vás a zjišťují, co všechno jim projde. Pokud slon jednou získá nad člověkem převahu a začne si myslet, že je jeho pán, pak může být během chvilky opravdu nebezpečný a všechno je najednou jinak. Vztah mezi člověkem a slonem je hodně křehký, a to neustále. Slon člověka musí poznat. A jakmile se mezi námi vytvoří vztah, je už jen potřeba jej udržet.

Stává se často, že se slůně ocitne samo, bez stáda?

Často rozhodně ne. Čas od času se to ovšem může stát, a to z různých důvodů. Někdy třeba může slony něco vylekat a oni jsou pak hodně nervózní. Hlavně když mají mladé, tak jsou vždycky dost nervózní. Když pak zpanikaří a dají se na útěk, slůně se může ztratit, často se ale znovu najde. Takže se to nestává každý den, ale dojít k tomu může.

Co může člověk v takovém případě dělat? Dostáváte se někdy do situací, kdy si říkáte, že musíte nechat průchod přirozenému chodu přírody a přitom máte nutkání nějak zasáhnout?

Ano, mnohokrát. Člověk se tomu nevyhne. Zažil jsem mnoho takových situací s malými slony nebo se zebrami, kteří byli opuštěni a chtěli se k nám přidat. Jako kluci jsme chtěli zachránit co nejvíce zvířat. Nejčastěji něco menšího, o co jsme se mohli starat. Ale slony nebo zebry si nemůžete jen tak přivést domů a pečovat o ně. To jsme pochopili už v dětství, kdy nám táta vždycky říkal: „Vykašli se na to. Stejně s tím nic neuděláš.“ A často jsme pak od zvířete, které se nám chtělo schovat u auta, odjeli. Zvířata se u nás prostě cítí v bezpečí a nechtějí odejít. My ale nakonec musíme odjet a oni běží za námi. Člověk jim většinou nemůže pomoci. Pokud jste blízko města nebo místa, kde se o ně někdo může postarat, pak se snad ještě něco udělat dá. Jestliže jste uprostřed buše, daleko od civilizace, pak obvykle platí jednoduché pravidlo – nechat je prostě tam. Žádné jiné možnosti nejsou. Ale tak to prostě chodí, je to nepsaný zákon. Příroda takhle funguje a člověk do ní nemá zasahovat. Ale nic lehkého to není, někdy na to nemám žaludek.

Chápu, že v dané situaci jiná možnost nezbývá a že musíte nechat přírodu přírodě. Můžete stručně vysvětlit, podle čeho se v určité situaci rozhodujete?

Podle mého soudu je třeba najít určitou hranici, kterou jsme si my jasně určili. Když najdeme zvíře, které zranil člověk – uvízlo třeba někde v síti, chytilo se do pasti, někdo ho postřelil anebo se mu stalo něco jiného, co způsobil člověk – pak zasáhneme, protože za tím stojí lidé a nejde o nic přirozeného. Vložíme se do toho a problém vyřešíme – zvíře usmrtíme, aby se netrápilo, nebo je zachráníme, pokud to jde. Jestliže ale třeba lev loví zebru, tak mu v tom nemůžeme zabránit jen proto, že je nám zebra sympatičtější. Lev musí jíst. A takhle se na dění v přírodě díváme obecně. Pokud nějaké zvíře zranilo jiné zvíře a jde o zákon přírody, pak se do věci nevměšujeme. Jestliže se slůněti nepodaří najít cestu zpátky do tábora, poslouží jako potrava pro smečku hyen. Nebylo by správné zasáhnout a nechat hyeny zemřít hlady jen proto, že si slůně získalo naše sympatie. Prostě musíme nechat na přírodě, jak vše dopadne.

Tomu asi bude většina lidí po racionální stránce rozumět, ale pocitově se sotva ubráníte tomu, aby vám těch zvířat nebylo líto.

Já vím. Co se děje v buši, je z našeho pohledu kruté. Smrt tu neustále probíhá v přímém přenosu. Můžu třeba sedět a sledovat, jak se lvi zakusují do buvola. Klidně může trvat osm hodin, než zemře, a celou dobu bude ryčet bolestí. Prostě něco strašného. A já pořád myslím na to, že by stačilo stisknout spoušť a jeho trápení by skončilo – a lvi by mohli hodovat dál. Od toho tu ale nejsme. Podobné věci se navíc dějí pořád. V buši to tak chodí každý den.

Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlejí, že pojedou na sloní safari? Co by si měli uvědomit ještě předtím, než se dostanou na místo?

U sloního safari je na prvním místě slon. Některé oblasti, třeba Abu, nejsou zrovna nejatraktivnější, pokud jde o divokou zvěř, i když i v nich je zvířat docela dost. Pro někoho může být sloní safari jen romantická vyjížďka do divočiny na slonovi. Slon ale není jen dopravní prostředek a nikdy jím nebude. Spousta lidí, kteří k nám přijíždějí, toho čeká mnohem víc. Zapomínají na to, že jsou se slony a že s nimi musejí komunikovat. Tihle turisté mají pocit, že nevidí dost divočiny a poměrně rychle přicházejí o krásný zážitek. Podle mě je klíčové, aby lidé, kteří si chtějí vyjet na sloní safari – ať už se tam na slonech jezdí, nebo ne – musejí v prvé řadě chtít být se slony a intenzivně se na ně zaměřit. Ostatní zvířata a všechny nádherné scenérie jsou pak vlastně vedlejší, protože to hlavní je zážitek, nebo možná až pocta, že můžou být v přítomnosti a ve společnosti těchhle úžasných zvířat.

TIP: Život v poušti Namib: Překvapivá pestrost uprostřed pustiny

Myslíte si, že se od nich jako lidé můžeme něčemu naučit?

Určitě. Mě jejich přítomnost neuvěřitelně naplňuje. Připadá mi, že jsou moudřejší než my. Možná nejsou tak inteligentní, ale rozhodně se mi zdají mnohem moudřejší – tak obrovské zvíře, a přitom schopné takové něhy. Slon dobře ví, co vše fyzicky dokáže, ale zároveň jako by zapomínal na svou sílu a schopnost vše si podrobit, kdyby se mu jen zachtělo. Může nás tak naučit, jak mít moc a zároveň si zachovat pokoru, může nás rozvinout po duchovní stránce. Tím, že to člověk zažije na vlastní kůži, vlastně uvnitř roste. Proč má obrovské divoké zvíře, které nás může rozšlápnout, kdykoli se mu zlíbí, potřebu být k nám laskavé a proč chce s námi vůbec být? Je to strašně zvláštní.

Kdo je Adrian Dandridge

Adrian se narodil v roce 1975 v botswanském městě Maun. Vyrůstal poblíž řeky Boro a své svobodné dětství strávil v divočině delty Okavango. Adrianův otec byl pro něj velkou životní inspirací. Společně s bratrem trávili v divočině dlouhé týdny a měsíce. Poté, co dokončil internátní školu v Jihoafrické republice a rok strávil prací a cestováním po Evropě, vrátil se Adrian ke studiu do Kapského Města. Jeho vášní sice bylo umění, ale z „praktických důvodů“ se zapsal na obor obchodu a marketingu. Toto zaměření jej ovšem příliš dlouho u studia neudrželo. Vrátil se do Botswany, kde pracuje jako soukromý safari-průvodce v prestižních oblastech Jacks Camp a Abu Camp.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pumapunku představuje jednu ze čtyř staveb, jejichž ruiny po sobě zanechala civilizace Tiwanaku.

Zajímavosti

Eduard už (a ještě) jako král s Wallis na dovolené v Jugoslávii roku 1936

Historie

Co přiměje člověka obdivovat teroristické útoky?

Věda

Sonda Planck a mapa reliktního záření

Vesmír

Panzerwaffe utrpěla v Normandii těžké ztráty – na snímku obrněnce ukořistěné Spojenci

 

Válka

Pavouci skákavky druhu Euophrys omnisuperstes obývají oblasti okolo 6 700 m n. m., a jsou tak nejvýše žijícími zvířaty na světě.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907