Souboj u norského pobřeží: Duel britských a německých torpédoborců (1)

V dubnu 1940 proběhly u břehů Norska dvě námořní bitvy, v nichž sehrály klíčovou roli torpédoborce Royal Navy a Kriegsmarine. Přesvědčivé vítězství si tehdy odnesli Britové, zatímco na německé straně se projevila řada nedostatků. Výsledky těchto střetnutí se ale paradoxním způsobem odrazily v bojích na zemi

27.08.2023 - Lukáš Visingr



Torpédoborce (destroyers) získaly své označení podle svého původního účelu, jímž měla být ochrana velkých válečných plavidel (tedy bitevních lodí a křižníků) před útoky rychlých člunů s torpédy. Nejprve tedy šlo o „ničitele torpédových člunů“ (torpedo boat destroyers), ovšem další vývoj přinesl rozšíření a změny jejich poslání. Staly se z nich víceúčelové lodě doprovázející flotily, zajišťující průzkum, provádějící torpédové útoky a podílející se na ochraně proti letadlům a ponorkám. První světová válka ukázala schopnosti torpédoborců a stala se zdrojem zkušeností, z nichž velmoci dále čerpaly. Do evoluce těchto plavidel ale výrazně promluvily také meziválečné dohody o omezení námořního zbrojení.

Přebytky z války

Washingtonská smlouva z února 1922 se torpédoborců netýkala, jelikož Britové a Francouzi na tuto kategorii hodně sázeli, a proto restrikce odmítli. Navzdory tomu ale její vývoj v Británii několik roků stagnoval, protože Royal Navy dosud disponovalo velkým počtem lodí z nedávno skončené války. Nové programy se tak rozběhly až v roce 1924. 

Dle tehdejší koncepce se víceméně každý rok objednávala jedna skupina torpédoborců, jež měly působit společně pod vedením jedné modifikované vlajkové lodě zvané flotilla leader – ta se vyznačovala úpravami pro velitelský štáb. V praxi ale tento systém fungoval pouze výjimečně a jednotlivé lodě každé třídy zastávaly různé role dle potřeby. Plavidla novějších tříd většinou operovala v rámci uskupení větších válečných lodí, kterým poskytovala podporu a ochranu, kdežto se staršími třídami se počítalo především k doprovodu konvojů obchodních lodí. 

Kontinuální vývoj

Třídy dostávaly jména podle písmen abecedy a všechny příslušné lodě nesly jména začínající oním písmenem. Třídy A, B, C, D, E a F se od sebe nijak zvlášť neodlišovaly, avšak roku 1930 došlo k podpisu Londýnské námořní smlouvy, která se již týkala i torpédoborců, jelikož omezovala jejich výtlak. U nových tříd G, H a I se tedy musela přepracovat konstrukce, aby plavidla byla kratší a lehčí při udržení původních bojových schopností. Zmenšení lodí dovoloval mimo jiné britský pokrok ve vývoji parních turbín systému Parsons, pro které vyráběly páru mazutové kotle. 

Jejich nejmodernější verze mohly pracovat s většími tlaky a teplotami, což se pozitivně projevilo na výkonu. Právě rychlost měla ostatně představovat též hlavní ochranu těchto lodí, protože torpédoborce tradičně nesly pouze minimální pancéřování. V boji se měly spoléhat zejména na obratné manévrování a přesnou palbu na britské torpédoborce měly soupeřům zkomplikovat také propracované kamuflážní vzory.

Debaty o výzbroji

Primární typ dělostřelecké zbraně u britských torpédoborců od třídy A do třídy I reprezentoval 4,7palcový (120mm) kanon QF Mk.IX. Obvyklé uspořádání výzbroje tvořily čtyři věže, každá s jedním kanonem. Jednalo se o kvalitní zbraně pro námořní boj, ale jejich schopnosti v rámci protivzdušné obrany byly omezené, jelikož maximální hodnoty náměru dovolovaly vést palbu pouze na vzdálené letouny. V případě útoku střemhlavých bombardérů se proto použít nedaly. 

Britové v takových situacích sázeli na kulomety, a tudíž se na jejich torpédoborcích nacházela zpravidla dvě otáčná stanoviště, každé se čtyřmi 12,7mm kulomety Vickers. Torpédoborce se mohly chlubit též torpédomety, konkrétně dvěma otáčnými sestavami po čtyřech (u některých tříd po pěti) trubicích o průměru 533 mm. Britská torpéda se spalovacími motory nabízela dosah přes 13 km a užívala sice již trochu archaické, avšak stále spolehlivé kontaktní zapalovače. Arzenál doplňovaly vrhače hlubinných náloží proti ponorkám a pro detekci těchto hrozeb nesly torpédoborce též přístroj ASDIC, respektive jednoduchý aktivní sonar. 

Kanony, nebo torpédomety

Britové dlouho zastávali názor, že právě torpéda představují nejdůležitější ofenzivní zbraň torpédoborců, a ve prospěch této koncepce mluvily také výsledky bitev u Norska. Už od druhé poloviny 30. let se ale stále častěji ozývaly i hlasy, které volaly po zesílení dělostřelecké výzbroje, takže Royal Navy začalo zavádět též nové torpédoborce třídy Tribal, z nichž každý nesl čtyři věže po dvou 120mm dělech Mk.XII, zatímco počet torpédových trubic se snížil na čtyři. Navíc se jednalo o lodě podstatně větší, protože vycházely z projektových studií lehkých křižníků. 

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Britové potom stavěli i třídy J, K a N, jež se vracely k menším rozměrům a silnější torpédové výzbroji, neboť každá loď nesla dvě pětice trubic. U většiny plavidel se ovšem pak jedna z pětic demontovala, aby vzniklo místo na mohutnější protiletadlovou výzbroj, jelikož na britských lodích postupně přibývalo „pom-pomů“, tedy kanonů kalibru 40 mm.

Torpédoborce H-Class
  • POSÁDKA: 146 mužů 
  • STANDARDNÍ VÝTLAK: 1 370 t 
  • PLNÝ VÝTLAK: 1 890 t 
  • DÉLKA: 98,5 m 
  • ŠÍŘKA: 10,1 m 
  • STANDARDNÍ PONOR: 3,8 m 
  • VÝKON KOTLŮ: 25 000 kW 
  • MAX. RYCHLOST: 35 uzlů (64,8 km/h) 
  • PLAVEBNÍ DOSAH: 10 240 km při 15 uzlech 
  • HLAVŇOVÁ VÝZBROJ: 4× 120mm kanon, 8× 12,7mm kulomet 
  • DALŠÍ VÝZBROJ: 8× 533mm torpédomet, 2× vrhač hlubinných náloží

Další články v sekci