Srovnání protitankových zbraní: Americká bazooka a britský PIAT

První verze Bazooka M1 a M1A1 měly ráži 60 mm a délku 1,37 m, se střelou vážily 7,6 kg. Zbraň používala raketovou střelu s kumulativní hlavicí, probíjející až 75mm pancíř. Při rychlosti 85 m/s dokázala účinně zasáhnout tank na 110 m. U počátečních verzí musel střelec používat brýle, případně malý chránič nasazený na ústí hlavně, protože raketový motor hořel ještě po opuštění hlavně, i když ne v tak nebezpečné míře, jako tomu bylo u panzerschrecků.

Komplikaci někdy představoval elektrický způsob odpálení pomocí baterie v pažbě, později indukčního generátoru – ve vlhkém prostředí (především na tichomořském válčišti) totiž docházelo ke zkratům.

V roce 1942 se rozeběhla sériová výroba bazooky, k jejímu širšímu bojovému použití došlo poprvé v severní Africe v listopadu 1942. Od října 1943 americká armáda používala dokonalejší, praktičtější model M9A1. Ráže zůstala stejná – 60 mm, stejně tak rychlost střely – 85 m/s a účinný dostřel na pohybující se tank – 110 m. Střelec už nemusel používat ochranné pomůcky proti spalinám střely, pažbu zastoupila kovová opěrka, zbraň prodloužená na 1,55 m se dala při transportu rozložit na dva díly. Průbojnost činila asi 120 mm, hmotnost nabité zbraně stoupla na 8,1 kg.

Originální PIAT Mk.I

Britové svůj PIAT Mk.I (Projector Infantry Anti-Tank, tedy pěchotní protitankový vrhač) pojali v roce 1942 naprosto ojedinělým způsobem: střely vrhal čep v podobě dlouhého bodce, vymršťovaný stlačenou pružinou. Při nárazu mechanismu na střelu vnikl nejdříve dlouhý bodec do ocasní části střely, tvořené dutou, zdola otevřenou trubkou. Úderem ji vymrštil dopředu. Přitom došlo zároveň k explozi malé nálože v oné trubce. 

Slabší exploze při letu střelu ještě urychlila směrem dopředu, zároveň zasunula pružinu s bodcem zpětným rázem dozadu do zbraně. PIAT tvořily dvě části. Zadní dutá trubka skrývala mohutnou pružinu, uváděnou do chodu spouští, která se musela mačkat čtyřmi prsty. Trubku zakončovala pažba a mířidla stavitelná do 90 m. Přední část sestávala z lůžka, tedy v polovině seříznuté, shora otevřené trubky, do níž se umisťovala střela. Mechanika zbraně způsobovala také silný zpětný ráz. 

Jak na to

Natahování pružiny vypadalo tak, že se zbraň musela postavit na pažbu hlavní kolmo vzhůru a střelec otáčel pistolovou rukojetí, která zároveň sloužila jako napínák. Teprve pak vložil hlavici do lůžka. PIAT Mk.I měl přesto na rozdíl od všech tří předchozích typů i výhody: Hodil se pro boj ve městě, výstřel a malý záblesk urychlovací pyrotechnické nálože v mechanicky odpalované střele se ani náznakem nedal srovnávat s demaskujícími efekty bezzákluzových zbraní. Neohrožoval zadní prostor zášlehem, takže se bezpečně dala používat v místnostech. Navíc mohl sloužit jako lehký minomet pro palbu horní skupinou úhlů. Při náměru 45 ° s ním šly ostřelovat cíle vzdálené 350 metrů. 

Britové zavedli piaty do výzbroje roku 1943, kromě armád Britského společenství národů se část piatů dostala i do Sovětského svazu v rámci dohody o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act) a též k polské Zemské armádě. Ještě v roce 1971 se objevily v indicko-pákistánské válce. Nenabitá zbraň vážila 14,5 kg, dohromady se střelou měřila 990 mm. Projektil ráže 83 mm vážil 1,35 kg. Účinný dostřel činil 90–110 m a střela letící rychlostí 75–135 m/s dokázala explozí probít 100mm pancíř.