Střílení krocanů na Marianách: Americko-japonská bitva ve Filipínském moři
V létě 1944 se v Tichém oceánu schylovalo k dalšímu velkému střetu letadlových lodí, na který se velení japonského námořnictva důkladně připravovalo už od porážky u Midway. V sázce bylo hodně, neboť na výsledku této bitvy závisel osud císařství.
Doktrína rozhodující bitvy (Kantai Kessen) byla součástí japonské námořní strategie nejpozději od počátku 20. století. Poprvé ji úspěšně uvedl do praxe admirál Heihačiró Togó v bitvě proti ruské flotile u Cušimy 27.–28. května 1905 a následně se stala dokonalým vzorem pro další generaci námořních velitelů.
Nejinak tomu bylo i v případě admirála Isoroku Jamamota, jenž velel Spojenému loďstvu (hlavní složce japonského námořnictva) od srpna 1939. Ten také nejdřív předpokládal, že v případě vypuknutí války s USA budou císařské křižníky a torpédoborce lákat americkou Tichomořskou flotilu stále více na západ a na cestě k japonským břehům svede za pomoci svých bitevních lodí a těžkých křižníků s protivníkem sérii obranných bitev, ve kterých jej postupně zničí.
V posledních letech před válkou v Pacifiku ale dosáhla úroveň japonského palubního letectva tak bezprecedentní úrovně, že se Jamamoto rozhodl změnit strategii z obranné na útočnou i přes odpor mnoha konzervativněji laděných admirálů, kteří byli vesměs zastánci Kantai Kessen. Na základě této změny pak došlo k překvapivému útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941.
Rozhodující obranná bitva
Návrat ke klasické obranné strategii nastal po porážce u ostrova Midway v červnu 1942, kdy Japonci přišli o většinu úderné letecké síly svých letadlových lodí. Jamamoto, a po jeho smrti v dubnu 1943 nový velitel loďstva admirál Mineiči Koga, se utěšovali, že i když Japonsko ztratilo v Pacifiku strategickou inciativu, ještě stále má dost prostoru k vybojování masivní obranné bitvy, neboť územní zisky z prvního půlroku války zajistily císařství rozsáhlý obranný perimetr. Jak ale Američané z těchto oblastí v průběhu roku 1943 postupně „ukrajovali“, nervozita v Tokiu rostla.
Admirál Koga hodlal vybojovat rozhodující bitvu (plán na její provedení dostal označení „Z“), ale bránila mu v tom znalost jedné klíčové informace. Japonci nebyli s to zjistit, kudy povede hlavní osa nepřátelského postupu. Američané rozdělili po útoku na Pearl Harbor z prosince 1941 oblast Tichého oceánu na čtyři hlavní velitelské oblasti: zatímco jihozápad s Austrálií a s Papuou Novou Guineou a Šalamounovými ostrovy patřily pod velení generála Douglase MacArthura, centrální část Pacifiku byla do roku 1943 v oblasti působnosti velitele tichomořské flotily admirála Chestera W. Nimitze (pak ještě zůstávala jihotichomořská a severotichomořská oblast). V rámci prvních dvou docházelo k aktivnímu postupu proti Japoncům.
MacArthur i Nimitz si zvolili svůj vlastní směr ofenzivy, která probíhala současně na jihozápadě i v centrálním Tichomoří. Díky tomu došlo v roce 1943 k proražení venkovní obranné linie protivníka na dvou místech – na Šalamounových a Gilbertových ostrovech.
Starý plán v novém hávu
Když 31. března 1944 zahynul při letecké havárii v oblasti Filipín i admirál Koga, nastoupil na jeho místo admirál Soemu Tojoda. Oproti více opatrnému smýšlení Kogy (a de facto i Jamamota) se ale nový velitel japonského námořnictva poučil od Američanů, kteří od počátku války v Pacifiku považovali za hlavní ofenzivní zbraň své letadlové lodě.
V přepracované verzi předešlého plánu Z, která se nyní nazývala plán A-Go, proto Tojoda svěřil nejdůležitější úkol letadlovým lodím. Za tímto účelem Japonci shromáždili všechny své nosiče do takzvaného 1. mobilního loďstva pod velením admirála Džisaburóa Ozawy. Tím vlastně vytvořili ekvivalent amerického bojového uskupení letadlových lodí (Task Force – TF), který se měl stát jejich hlavním protivníkem (v podobě TF 58).
Primárním cílem plánu A-Go bylo za součinnosti dalších stovek stíhaček a bombardérů z pozemních základen (1. vzdušná flotila) nejprve výrazně oslabit útočníky (až o jednu třetinu jejich úderní síly) a posléze je zničit koncentrovaným úderem svých asi 473 palubních letadel. Klíčový předpoklad pro celou operaci představovala kromě spolupráce palubních a pozemních strojů i skutečnost, že japonské letouny se mohly pochlubit delším doletem než americké. V případě úspěchu leteckých úderů měly posléze v noční bitvě přijít ke slovu bitevní lodě a křižníky a dokonat dílo zkázy.
Americká strategie
Jak už bylo řečeno, americké síly postupovaly Pacifikem ve dvou hlavních směrech. Admirál Nimitz i celé velení námořnictva preferovali postup středním Tichomořím od jednoho souostroví k druhému. Po rychlém ovládnutí Kwajaleinu a Eniwetoku na Marshallových ostrovech a neutralizaci japonské námořní základny na atolu Truk v Karolínách nastaly podmínky pro ovládnutí Mariánských ostrovů, zejména Saipanu, Tinianu a Guamu (operace Forager).
Hlavním důvodem pro jejich dobytí se stala skutečnost, že na nich mohly být vybudovány letecké základny, odkud by nové těžké bombardéry Boeing B-29 Superfortress napadaly samotné Japonsko. Tento fakt si dle amerických stratégů jistě plně uvědomovali i v Tokiu, a proto Američané počítali s tím, že na obranu Marian vypluje celé japonské loďstvo.
Za tímto účelem chránilo invazní síly (čítající tři pěší divize) tehdy nejmocnější uskupení letadlových lodí na světě – svaz TF 58 pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. Ten měl v sestavě sedm těžkých (CV) a osm lehkých letadlových lodí (CVL) rozdělených do čtyř operačních skupin (Task Groups – TG 58.1, 58.2, 58.3 a 58.4) s celkem 956 bojovými letouny. Kromě toho měl Mitscher k dispozici sedm nejnovějších bitevních lodí, 11 těžkých a osm lehkých křižníků (TG 58.7).
Američané se důkladně poučili z předchozích bojů v Pacifiku a všechny lodě dostaly moderní radary a protiletadlové dělostřelectvo. Velení nad celým uskupením (označovaným jako 5. flotila) dostal zkušený admirál Raymond A. Spruance, vítěz bitvy u Midway. Spruance měl kromě vlastních nesporných zkušeností ještě jeden pověstný trumf v rukávu. Byla jím důkladná znalost japonského plánu Z, který nalezli Filipínci na místě letecké havárie admirála Kogy v březnu 1944 a posléze ho přes Austrálii předali Američanům.
Kostky jsou vrženy
Ještě než se mohli ráno 15. června 1944 na Saipanu vylodit první námořní pěšáci, bylo potřeba neutralizovat letecké síly protivníka v oblasti Marian a také zajistit ostřelování a bombardování vojenských cílů na ostrově. Zmíněného úkolu se nejprve 11. června zhostila letadla TF 58.1 pod velením kontradmirála Josepha J. Clarka. Posléze se 13. června do ostřelování zapojily bitevní lodě a křižníky, které mezitím připluly k Saipanu.
Hlášení velitele obrany na ostrově generálporučíka Jošicugy Saitóa o prvních amerických úderech záhy přesvědčilo japonské velení, že se Mariany staly cílem vylodění, čímž se naplnily předpoklady k urychlenému spuštění operace A-Go.
I když admirál Tojoda předpokládal, že k rozhodujícímu útoku dojde jinde (v prostoru Papuy Nové Guineje, kde právě postupovaly síly generála MacArthura), vydal 15. června rozkaz k odplutí celého 1. mobilního loďstva ze zátoky Tawitawi u Bornea do Filipínského moře k Marianám. Američané naštěstí vyslali k přístupům na toto kotviště několik ponorek, takže jakmile Japonci zvedli kotvy, čluny Redfin a Flying Fish jejich vyplutí hlásily na velitelství v Pearl Harboru. Jenže pak byl kontakt s protivníkovým loďstvem ztracen, neboť Ozawa svým kapitánům striktně zakázal rádiové vysílání.
Opatrný Spruance
Na základě těchto informací chtěl Mitscher okamžitě vyplout nepříteli vstříc a pátrat po něm západně od Marian vším, co měl k dispozici, protože věřil, že vlastní letecké a námořní krytí invaze na Saipanu je více než adekvátní. Naproti tomu Spruance, který zodpovídal za celou operaci, se rozhodl, že bude lepší, když TF 58 zaujme 18. června defenzivní postavení maximálně 270 km západně od Marian. Věřil, že z této pozice bude moct Japonce vypátrat, nebo v případě Ozawowa pokusu o obchvat (který předpokládal na základě znalosti plánu Z) se jeho síly dokážou rychle vrátit k Saipanu. Chtěl také vyčkat na letadlové lodě viceadmirála Clarka (TG 58.1), které ve dnech 15. a 16. června poslal na výpad na sever k Okinawě a Boninským ostrovům. Počítal totiž s tím, že právě ze severu budou chtít Japonci vysílat mohutné posily ze stavu 1. letecké flotily na pomoc ohroženým Marianám.
Tento předpoklad Spruancemu dokonale vyšel, protože Clarkovi letci zničili přibližně 100 letadel. A nezměnil svůj názor ani poté, co v deset hodin večer 18. června obdržel radiogram z Pearl Harboru, že odposlechová služba zaměřila ve Filipínském moři japonský signál a stanovila jeho přesnou polohu. Měl totiž v přesnost této služby jen malou důvěru, a tak se rozhodl se svými silami zůstat na místě.
Na tahu je Ozawa
Zachycená radiokomunikace představovala sdělení zjištěné polohy TF 58 a také dotaz Ozawy veliteli leteckých oddílů na Marianách viceadmirálu Kakudžimu Kakutovi o stavu jeho sil. Kakuta zamlčel, že mu zbývá již jen asi 30 letadel, a velitele 1. mobilního loďstva ujistil, že Američané utrpěli těžké ztráty. Ozawa se v souladu se svým plánem A-Go nesnažil nepřítele obejít a napadnout invazní loďstvo. Právě naopak, chtěl co nejrychleji dokončit zkázu letadlových lodí. Kakutova nepravdivá informace jej utvrdila v přesvědčení, že Kantai Kessen je proveditelná a má naději na úspěch.
Přesně v 8.30 ráno 19. června opustila paluby jeho letadlových lodí první útočná vlna 69 letadel (z nosičů Čitose, Čijoda a Zuihó), za necelou půlhodinu druhá se 128 stroji (z Taihó, Šókaku a Zuikaku). I když se jich muselo osm kvůli poruchám vrátit, směřoval na Američany impozantní počet letadel. V 10.00 a mezi 11.00 a 11.30 startovaly ještě dvě další vlny se 47 (z Džunjó, Hijó a Rjúhó), respektive 82 letadly (z Džunjó, Hijó, Rjúhó a Zuikaku), celkem se tedy útoků 19. června účastnilo 373 strojů z letadlových lodí, což je dohromady víc, než napadlo 7. prosince 1941 Pearl Harbor.
Všechny útočné formace byly v různém poměru složeny ze stíhaček A6M5 Zero (Američany nazývaných Zeke či Hamp), těch samých strojů v roli stíhacích bombardérů, torpédových Nakadžima B6N2 Tenzan (Jill) a střemhlavých bombardérů Jokosuka D4Y1 Suisei (Judy).
Velkolepá letecká bitva
V téže chvíli mohl Mitscher polohu protivníkových letadlových lodí jen tušit a uvědomil si, že bude nucen vybojovat obrannou bitvu. Naštěstí v tomto ohledu přálo Američanům počasí, protože když se rozednilo, nastal bezoblačný den – a dosah radarů neomezoval žádný rušivý prvek. Přístroje na plavidlech svazu TG 58.7 vysunutého před letadlové lodě tak již v 9.59 zachytily první japonskou útočnou vlnu v době, když letěla ve výšce 6 700 m asi 133 km od amerického svazu.
Admirál Mitscher reagoval okamžitě. Nejprve povolal zpátky skupinu 33 stíhaček Grumman F6F-3 Hellcat, kterou hned zrána vyslal hlídkovat nad letiště Orote na Guamu (tyto hellcaty mezitím stihly sestřelit poslední Kakutovy bojeschopné stroje). Posléze nařídil okamžitý start všech stíhaček svého svazu. Nakonec v 10.23 vyslal do vzduchu veškerá svá zbylá letadla (střemhlavé Curtiss SB2C Helldiver a torpédové Grumman TBF Avenger), aby na palubách nepřekážela stíhačům.
Japonští piloti ale nepochopitelně asi ve vzdálenosti 92 km od amerických lodí začali kroužit. Velitel první úderné vlny korvetní kapitán Akira Karui chtěl zřejmě umožnit svým nezkušeným pilotům zaujmout perfektní útočnou formaci (a také zjevně podcenil dosah amerických radarů). Díky tomuto zdržení se na Japonce vrhlo 74 hellcatů s tak devastujícím účinkem, že přežilo jen 27 strojů. Američtí stíhači s údivem zaznamenali skutečnost, že málo vycvičení japonští stíhači se vůbec nepokoušeli chránit své kolegy a že bombardéry většinou statečně držely kurs, i když už jejich trupy a křídla trhaly projektily z velkorážních kulometů jejich hellcatů na kusy. Jedna puma zasáhla bitevní loď South Dakota.
35 mil olejových skvrn
Několik minut po 11.00 hlásily americké radary druhou nepřátelskou údernou vlnu. Z palub nosičů TF 58 vystartovalo 162 hellcatů a na plný plyn šplhaly do operační výšky. Jeden z nich sedlal poručík Alex Vraciu z Lexingtonu, jenž měl tu smůlu, že motor jeho stíhačky vůbec netáhl. Navíc z něj ještě začal stříkat olej, který pokryl poloprůhledným filmem větrný štítek jeho kabiny. I nadále však Vraciu zarputile pokračoval s několika dalšími opozdilci ve stoupání dle pokynů leteckého návodčího ve sluchátkách, až pod sebou spatřil již poněkud prořídlou, ale stále početnou japonskou formaci.
Později to okomentoval slovy: „Tak toto by mohl být sen každého stíhače, takovou situaci zažiješ jen jednou.“ Vraciu se vrhl do boje, ve kterém za necelých osm minut sestřelil šest japonských strojů, a až pak otočil svůj zlobící letoun k návratu na Lexington. „Vrhl jsem rychlý pohled směrem, odkud jsme přiletěli, a na hladině jsem spatřil 35 mil dlouhý pás hořících olejových skvrn.“
Na výbornou si vedla i řada dalších stíhačů, takže k americkým plavidlům dorazilo jen asi 30 nepřátel. Několik Japonců znovu napadlo bitevní lodě, leč bez úspěchu. Dalších šest proniklo nad letadlové lodě Wasp a Bunker Hill a pouze hrstka zaútočila na Enterprise. Nedocílili jediného zásahu.
Masakr pokračuje
Následující dvě úderné vlny z japonských lodí dostaly od svých velitelů špatné souřadnice. Pouhých několik letounů se náhodou dostalo do blízkosti amerického svazu kolem 13.00 a 14.23. Opětovně zaútočily na letadlové lodě Wasp a Bunker Hill. Zbylé stroje se po marném hledání nepřítele s posledními kapkami benzinu v nádržích snažily přistát na Marianách, ale i tam je decimovaly leteckými návodčími skvěle rozmístěné hellcaty.
Celkově Američané sestřelili 243 japonských letadel z letadlových lodí a kolem 50 z pozemních základen na Marianách (což byl největší počet sestřelů dosažených v jeden den v dějinách válek). Sami přišli přibližně o 30 strojů. Mnoho pilotů dosáhlo vícenásobných sestřelů a několik se v jednom dni stalo leteckými esy.
Rekord dne stanovil kapitán David McCampbell, který si v průběhu dvou misií připsal sedm vítězství. Není divu, že v podvečer, když nadšení piloti mezi sebou rozebírali úspěšné vzdušné boje proti nezkušeným Japoncům, je poručík Zeigel Neff na Lexingtonu (sám dosáhl čtyř sestřelů) popsal jako „staré dobré střílení krocanů“. Tenhle výraz se ještě téhož dne nějak dostal k uším admirála Mitschera a následně zdomácněl nejen v americkém námořnictvu, ale i v historické literatuře, kde až do dnešních dnů označuje největší střet letadlových lodí všech dob.
Nespokojenost s výsledky
Admirál Ozawa na základě zpráv svých přeživších pilotů celý den věřil, že jeho letecké síly decimují americký svaz, a to i navzdory tomu, že mu na konci dne zůstalo jen asi 35 letadel a že v důsledku útoků amerických ponorek Albacore a Cavalla přišel jeho svaz o letadlové lodě Taihó a Šókaku. Proto hodlal udeřit i následujícího dne 20. června, ale už dopoledne si nakonec uvědomil pravý stav věcí a zahájil s 1. mobilním loďstvem ústup na sever k Okinawě.
Američané naopak začali s větším úsilím pátrat po Japoncích a Ozawu nakonec spatřili až v 15.40 na samé hranici doletu svých letadel. I přesto Mitscher riskoval vyslání útočné vlny celkem 216 strojů, i když věděl, že nepřítele najdou, až když bude zapadat slunce a ke svým nosičům se budou vracet za tmy. Z těchto důvodů americký útok nebyl příliš důrazný a docílil potopení letadlové lodě Hijó, těžší poškození dalších letadlových lodí Zuikaku a Čijody, jakož i bitevní lodi Haruna a těžkého křižníku Maja.
Američany výsledky bitvy zklamaly a admirál Spruance posléze čelil intenzivní kritice, že neposlal ke dnu všechny letadlové lodě protivníka. I když je to svým způsobem pravda, únik těchto plavidel do bezpečí po bitvě ve Filipínskému moři nehrál až tak podstatnou roli, jak by se mohlo zdát. V bojích u Marian palubní letectvo císařství přestalo prakticky existovat, protože ztráty osádek už Japonci nedokázali do konce války nahradit. Absolutními pány v Pacifiku se stali Američané a po dobytí Marian byl osud říše vycházejícího slunce definitivně zpečetěn.
