Světadíly míří ke gigantické srážce: Kdy vznikne nový superkontinent?

15.07.2022 - Vilém Koubek

Na první pohled nehybné kontinenty se ve skutečnosti přesouvají po povrchu Země a pozvolna se chystají spojit do jednoho supersvětadílu. Jak bude vypadat? Kdy ke sjednocení dojde? A co bude nové uspořádání znamenat pro člověka?

<p>Současné rozložení světadílů představuje pouhý mezistav. Jednou se všechny opět spojí.<em> (ilustrace: Shutterstock)</em></p>

Současné rozložení světadílů představuje pouhý mezistav. Jednou se všechny opět spojí. (ilustrace: Shutterstock)


Reklama

Velikost světadílů na globální mapě, jakou dnes nalezneme v každém atlase, neodpovídá v důsledku tzv. Mercatorova zobrazení realitě: Zatímco Afrika se na ní zobrazuje takřka věrně, například Asie či Severní Amerika se jeví podstatně větší. Pokud bychom šli do detailů, „nesedí“ vlastně ani poloha kontinentů. Na první pohled stabilní a nehybné kusy souše se totiž zvolna posouvají, některé až o 10 cm ročně. A podle odborníků pomalu, ale jistě spějí ke splynutí do jediného světadílu.

V kruhu ohně

Zemská kůra tvoří svrchní, až 70 km silnou vrstvu tělesa zeměkoule a člení se na sedm velkých a dvanáct menších litosférických desek. Vlivem tlaku i dalších podpovrchových procesů se horniny zemského pláště doslova taví – a zmíněné desky, jež na něm spočívají, se tak dostávají do pohybu, případně se narušují. Ačkoliv jejich posun nemůžeme běžně sledovat, provází ho plejáda dobře patrných jevů, včetně zemětřesení a sopečné činnosti. 

Například Japonsko se rozkládá v místech, kde dochází k tzv. subdukci litosférických desek: Pacifická deska se v oblasti Japonského příkopu zasouvá pod Euroasijskou. Takřka pětina nejničivějších zemětřesení se proto odehrává právě na zmíněných ostrovech. Drobných otřesů, jichž si lidé ani nevšimnou, zažije Japonsko až pět tisíc ročně. Zhruba 160 velkých zemětřesení za rok už napáchá nezanedbatelné škody.  

Navíc země vycházejícího slunce tvoří součást tzv. ohnivého kruhu o délce zhruba 40 000 km, jenž zahrnuje přes 450 sopek. Také zmíněná formace představuje důsledek střetávání litosférických desek, podobá se podkově a z větší části kopíruje hranice Tichého oceánu. Ničivým projevům ohnivého kruhu tudíž nečelí pouze Japonsko, nýbrž i západní pobřeží Severní a Jižní Ameriky, ostrovy Oceánie či Nový Zéland. Z měření vyplývá, že se v jeho okolí odehraje 75 % veškerých zemětřesení na planetě.

Na počátku byl jeden

Pokud se od sebe litosférické desky vzdalují nebo dochází k jejich narušení, může vzniklými mezerami a prasklinami vyvěrat podpovrchové magma. Děje se tak třeba v zóně Středoatlantského hřbetu, kde se od sebe Severoamerická a Euroasijská deska každý rok odsouvají zhruba o 2 cm. Pokud se nevylévá magma, může uvolněný prostor naopak zaplnit voda: Zrodilo se tak například gigantické jezero Malawi na východě Afriky. 

O tom, že se litosférické desky pohybují, není pochyb od poloviny 20. století. Jejich posuny mapuje také geologický výzkum zemského povrchu, podle nějž zhruba před 240 miliony let tvořily všechny současné světadíly jednu masu, která dostala název Pangea. Asi před 200 miliony roků se pak v důsledku deskové tektoniky začal superkontinent trhat a jeho části postupně utvořily konstelaci známou ze současných atlasů. 

Žijeme v mezifázi

Pozůstatky bývalého uspořádání lze přitom na mapě snadno rozeznat: Například východní cíp Jižní Ameriky inverzně odpovídá Guinejskému zálivu na západě Afriky. Vědci se zároveň shodují, že současné rozmístění světadílů není konečné a dávné roztržení tvoří jen součást cyklu, který směřuje ke vzniku dalšího superkontinentu. Momentálně tedy žijeme v jakési mezifázi: Ke spojení by mělo dojít v průběhu 200–250 milionů let, otázkou zůstává jen následující uspořádání planety.

V závislosti na zemských pochodech vznikly čtyři dominantní teorie o novém obřím světadílu. Zřejmě nejpravděpodobnější scénář vychází z předpokladu, že se současné podmínky na Zemi příliš nezmění. V důsledku posunu litosférických desek se Atlantik rozšíří a Antarktida spolu s Austrálií vyplní prostor mezi Asií a Amerikou. Souběžně se Afrika spojí s Eurasií a obě masivní struktury se pak sloučí do útvaru označovaného jako Novopangea.   

Až se Asie roztrhne

Existuje však také šance, že se trhlina pod Atlantským oceánem přestane rozevírat a proces se buď zpomalí a zastaví, nebo se dokonce zcela obrátí: Eurasie se opět spojí s Afrikou a výsledný světadíl „obejme“ obě Ameriky. Austrálie poté splyne s Indočínou a na závěr se k útvaru nazývanému Pangea Ultima přidá ještě Antarktida. 

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Novopangea a Pangea Ultima. (ilustrace: redakce 100+1)

Naopak by ale mohlo dojít i k doslovnému roztržení Asie. Od západu Indie až po Arktidu se totiž táhne tzv. panasijská trhlina, a pokud by pohyb litosférických desek „zavřel“ Atlantský i Tichý oceán, zaplnila by takto utvořený prostor jiná vodní plocha. Střed nového kontinentu Aurica by představovala Austrálie, jež by se pohybovala na sever spolu s Antarktidou, načež by je obklopily obě Ameriky. Na ně by pak uzavřením Atlantiku nalehla také Evropa spojená s Afrikou, podobně jako v předešlých scénářích.  

Cesta na sever

Poslední předpověď je ze všech nejodvážnější a vychází z pozorování tektonických desek, které se posouvají na sever – mimo jiné Africké a Australské. Podle předpokladů způsobují jejich pohyb anomálie, jež se v zemském plášti zachovaly po rozpadu Pangey. Existuje tak teoretická možnost, že se všechny světadíly kromě Antarktidy rovněž vydají na sever a u pólu splynou. Výsledný hypotetický kontinent dostal název Amasia a při jeho vzniku by se mimo jiné propojil Atlantik s Pacifikem.

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Amasia a Aurica. (ilustrace: redakce 100+1)

Michael Way a jeho kolegové z Goddardova institutu pro vesmírný výzkum se vedle odhadování tvaru a polohy budoucího superkontinentu pokusili zjistit, jaké na něm bude panovat klima. Pro své modely brali v potaz mimo jiné budoucí sluneční svit a změny v rotaci planety, načež takto určili předpověď pro Amasii a Auricu. V případě první jmenované se všechny světadíly dostanou k severnímu pólu, tudíž tam velmi pravděpodobně zavládne extrémně chladné podnebí, v některých částech s trvalou sněhovou pokrývkou. V důsledku permanentního zalednění také klesne hladina globálního oceánu. 

Tři stupně apokalypsy

„Pokud by došlo k utvoření Amasie, na Zemi by víc sněžilo. Vznikaly by ledové příkrovy, tedy masy s rozlohou přes padesát tisíc kilometrů čtverečních, a sněhová pokrývka by účinně odrážela část slunečního záření, čímž by se planeta v důsledku ochlazovala,“ vysvětluje Way. K poklesu teploty by přispěl i fakt, že by absence rovníkové pevniny změnila oceánské proudění, a tím také distribuci tepla na Zemi.   

Aurica by znamenala přesně opačný scénář: Pevnina soustředěná v oblasti rovníku by vstřebávala mnohem víc sluneční energie, a kromě toho by planeta přišla o ledové póly – Antarktida by tvořila součást rovníkové pevniny a Arktida by jednoduše roztála. S rozpuštěním ledu by se nejen zvedla hladina oceánu, ale také by dál zesílilo oteplování. Předpokládá se, že se vznikem Auricy by průměrná teplota stoupla o 3 °C.

Co se stane s lidstvem?

„Klimatické rozdíly zmíněných dvou předpovědí jsou dramatické a v závislosti na množství planetární pevniny se liší v řádech několika stupňů,“ dodává Way. Z hlediska našeho druhu se jedná o velmi vzdálenou předpověď, které se možná lidstvo nedožije – ostatně evoluce rodu Homo začala před „pouhými“ dvěma miliony let.

TIP: Budoucnost naší planety: Kdy zanikne Země a život na ní?

Na druhou stranu nám popsané poznatky mohou pomoct s hledáním života jinde ve vesmíru. Mimo jiné totiž poukazují, že rozmístění kontinentů ovlivňuje šanci, s jakou se na cizím světě bude vyskytovat voda. „Předpovědi nás upozorňují, že při modelování atmosféry planet mimo Sluneční soustavu nestačí uvažovat pouze v jednoduchých parametrech vodních těles či světadílů podobných těm na současné Zemi,“ uzavírá Way. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Úlomek dvanáctistěnu nalezený v belgické provincii Limburk. (foto: Flanders Heritage Agency, Kris VandevorstCC BY 4.0)

Věda

Stalinova pohřbu se zúčastnil i československý prezident Klement Gottwald, jemuž se však cesta do Moskvy stala osudnou. Následkem letu u něj totiž došlo k protržení výdutě srdeční aorty. Zemřel devět dnů po Stalinovi, což bylo propagandisticky využito jako „smrt žalem“. (foto: Profimedia/ČTK)

Historie

Simulace planet obíhajících kolem celých dvojhvězd ukázaly, že obyvatelné mohou nejspíš být v případě, kdy obíhají relativně blízko výrazně nestejných hvězd. (ilustrace: NRAO/AUI/NSF, S. DagnelloCC BY-SA 4.0)

Vesmír
Revue

Krkavec přichází ke kohoutovi bažanta obecného (Phasianus colchicus), který se nečekaně objevil nedaleko újedi. Kohout překvapivě podniká jako první výpad proti krkavci. (foto: Karel Svašek - se souhlasem k publikování)

Příroda

Raketoplán Challenger během startu 28. ledna 1986. Jen o pár sekund později došlo k fatálnímu selhání, které vedlo ke zkáze a rozpadu celého stroje. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907