Symbol české státnosti: Kde se vzal český lev?

Vysoko nad Pražským hradem vlaje prezidentská standarta. Je na ní velký státní znak, v jehož dvou polích je zobrazen stříbrný lev, tradiční symbol českých zemí. Kočkovitá šelma je zde historicky doložitelná zhruba od přelomu 12. a 13. století, její mytický počátek však sahá mnohem dál, do tajemných časů knížete Bruncvíka

15.01.2024 - Lenka Peremská



Zeptáme-li se vědců, kde, kdy a proč se lev objevil v českém znaku a zastínil dosavadní černou orlici, dostaneme na zdánlivě jednoduchou otázku překvapivě mnoho vzájemně si odporujících odpovědí. Jediné obecně známé vysvětlení přináší pověst o dobrodružné výpravě.

Výprava do neznáma

V dávných dobách žil prý v Čechách kníže Bruncvík, kterého velmi trápilo, že své jméno doposavad neozdobil žádným skvělým činem. Proto opustil kvetoucí zemi i milovanou choť a vydal se na cestu za slávou.

Dlouhý čas putoval cizími kraji, dokud nestanul před široširým mořem. Následná plavba trvala tři měsíce a díky příznivým povětrnostním podmínkám byla i pro české suchozemce snesitelná. Jednoho dne se však přivalila těžká mračna a vichr udeřil do bárky nečekanou silou. Statečná posádka však prý pocítila skutečný strach teprve v okamžiku, kdy se horizont náhle zalil zlatavou září a mořský vzduch zaplavila zvláštní vůně. Obavy byly na místě, výprava se totiž dostala až k obávané Jantarové hoře. 

Češi se blížili k ostrovu, ztracenému hluboko v moři, který k sobě přitahoval veškeré živé bytosti. Z osidel magické přitažlivosti nebylo úniku. Nikdo se z ostrova nikdy nedostal. Tomu nasvědčovaly i zetlelé pozůstatky korábů a vybělené kosti mořeplavců, které se povalovaly ve zlatém písku. 

Družina brzy zjistila, že kromě těchto zbytků a mohutně se tyčící hory na pustém ostrově nic jiného nenajde. Bruncvík dal proto rozkaz znovu se nalodit a pokusit se vymanit ze spárů tajemného místa. Námořníci se chopili vesel, a jak se loď pomalu vzdalovala od břehu, lodníci pádlovali s čím dál větší urputností. Když už se takřka zdálo, že vysvobození je na dosah, bárka náhle opět tiše a nepohnutě spočívala na mělkém pobřeží. Osud slavné výpravy se zdál být zpečetěn a společníci brzy začali jeden po druhém umírat hlady.

Na křídlech ptáka Noha

Po dlouhé době usedl kníže na písek vedle svého nejvěrnějšího přítele Balada, který si nečekaně vzpomněl na obrovského ptáka Noha, jenž každoročně k Jantarové hoře přilétá. Toho bylo třeba využít! Vládce se nechal zašít do koňské kůže a Balad ho odnesl vysoko na vrchol hory. Odvážný plán vyšel. Pták muže skutečně popadl a po tři dny a tři noci ho unášel povětřím, aby zdánlivou mršinu nakonec hodil do svého hnízda mezi hladová ptáčata. Ta začala do koňské kůže klovat a pod dravými zobáky se uvolnily stehy pytle. Bruncvík ze svého úkrytu vyskočil, mláďata pobil a rozeběhl se nehostinnou krajinou.

Lev po boku rytíře

Když kníže sbíhal z horských srázů do velkého údolí, uslyšel náhle mohutný řev a spatřil lva zápasícího s devítihlavou saní. Vládce se musel urychleně rozhodnout, kterému ze zvířat přispěchá na pomoc. Jeho volba ale byla snadná, a proto tasil meč a s pomocí šelmy draka udolal

Když saň padla k zemi, rytířova nedůvěra se rázem obrátila vůči lvovi. Šelma se zatím zdála klidná, nicméně vládce se velmi obával o svůj život a pokusil se uniknout. Zvíře však zachránce doprovázelo jako věrný pes a toto pouto se postupem času jen prohlubovalo. 

Jestliže se však Bruncvík těšil na lidskou společnost, musel být svým dalším hostitelem neskutečně zklamán. Na hradě dalšího hostitele, krále Olibria, ho totiž nečekalo nic příjemného, jen tíživá atmosféra a podivné bytosti, z nichž některé měly čtyři oči, jiné oko jediné, další se prý podobaly obrům nebo trpaslíkům. Bruncvíkovi se v tomto podivuhodném společenství nelíbilo a hodlal dvůr urychleně opustit. Panovník však žádosti nechtěl vyhovět, dokud nevysvobodí jeho dceru Afriku z područí baziliška, což měl být v některých verzích pověsti také druh draka. Následoval zápas, v němž se hrdinný kníže utkal nejen s baziliškem, ale s celou jeho hadí družinou. Věrný lev mu samozřejmě pomáhal a právě jeho zásah přinesl konečné vítězství. Přestože Bruncvík Olibriovu dceru vysvobodil, král ho stejně domů nepustil. Jak to tak bývá, princezna Afrika se do svého zachránce zamilovala a ten ji musel z donucení krále pojmout za ženu.

Konečně doma

A tak se táhly další měsíce, aniž by hrdinovi svitla naděje na útěk. Jednou se však procházel podhradím a nalezl tam kouzelný meč. Neváhal a s jeho pomocí okamžitě sťal všechny přítomné na královském hradě včetně krále a princezny. Poté z královského pokladu nakradl drahé šperky, vybavil se jídlem a vydal se na zpáteční cestu domů. 

Putoval však ještě mnoho let, než znavený stanul před Prahou. V rodném kraji ho ale čekalo nemilé překvapení. Doslechl se totiž, že se jeho manželka Neoménie zrovna vdává. S tím se ovšem nehodlal smířit. V přestrojení dorazil na svatební hostinu, kde do manželčina poháru vhodil prsten, jenž od ní před odjezdem dostal. Když ho nevěsta našla, vzpomněla si na svého ztraceného manžela. Ten vzápětí zabil jejího nového muže. Na počest věrného lva byly prý hrady ozdobeny erbem se stříbrným lvem na červeném poli. Když Bruncvík po mnoha letech skonal, oddaný lví přítel několik dní truchlil na jeho hrobě, než ze samého stesku zašel.

První doložení čeští lvi

První doklady erbovních znaků se objevují u panovnické dynastie Přemyslovců, kteří se ve svém erbu pyšnili černou orlicí. Její nejstarší vyobrazení známe však teprve z osmdesátých let 12. století a soudí se, že jejím předobrazem byla orlice říšská. Ta však záhy začala být nahrazována právě exotickou kočkovitou šelmou, která měla symbolizovat odvahu a udatnost. 

Přestože se lev ve znaku českých knížat objevil patrně již v průběhu 12. století, první hmatatelný doklad přinesla teprve jezdecká pečeť moravského markraběte Vladislava Jindřicha z roku 1213. Podle toho se dá usuzovat, že šelma v erbu reprezentovala spíše samotnou přemyslovskou dynastii, zatímco starší orlice symbolizovala celou jejich zemi. Postupně, jak moc panovnické dynastie narůstala, se začal znak se lvem upřednostňovat a někdejší černá orlice se vryla do paměti jakožto atribut svatého Václava.

K dalšímu vylepšení znaku došlo za krále Přemysla Otakara I. (vládl 1197–1230), který si za svou pomoc proti Sasům vysloužil od římského císaře rozdvojení lvího ocasu. Jednoocasou lvici nahradil dvouocasý lev. Kronikář Dalimil k tomuto význačnému aktu dodává: „Na paměť vítězství nad Sasem českého lva druhým ocasem obdařil (Ota IV.).“ Skutečný doklad této lví podoby je však opět o něco mladší.

Přemyslovská šelma přežila vymření rodu, zánik království, a dokonce i nástup komunismu v únoru 1948. S novou socialistickou ústavou z roku 1960 však starý znak získal novou fazónu. Klasický erb nahradila husitská pavéza a stříbrný lev také přišel o svou korunu. Namísto ní nad hlavou zazářila rudá hvězda. Doprostřed znaku pak přibyl štít s pohořím Kriváň (ve Vysokých Tatrách), před kterým plane vatra revoluce. Tento znak sloužil Československu až do jara 1990.


Další články v sekci