Tajemná Vilemína: Záhadná světice, či kacířka z Čech?

Jediným písemným pramenem o existenci takzvané Vilemíny České je milánský inkviziční spis z roku 1300, kde je uváděna pod jménem Guilemina nebo také Guglielma da Boema. Co o ní ještě víme? Moc toho není, a mnozí historikové proto dokonce pochybují o její existenci. Veškeré dostupné informace totiž pocházejí z již zmiňovaného zápisu anebo také z legend, které začaly vznikat po skončení tribunálu, jenž měl zúčtovat s jejími posmrtnými následovníky.

Utajená princezna

Přenesme se do druhé poloviny 13. století. Do italského Milána tehdy přichází starší žena doprovázená mladým mužem, nejspíš synem. Postupně tu bydlí na třech místech, naposledy v domě u farního kostela svatého Petra. Chová se pokorně, chodí prostě oblečená, pomáhá chudým a nemocným a říká se o ní, že má zázračné léčitelské schopnosti. Brzy si tak získává úctu i podporu většího množství následovníků. Hovoří se o ní jako o Vilemíně nebo také Blaženě, což byl volný převod latinského jména Felix, které jí rovněž přisuzovali. Ona samotná je pak chodící záhada.

Skryto zůstává i datum jejího narození. Jeden z hlavních obžalovaných procesu, bohatý milánský měšťan Andrea Saramita, však při výslechu uvádí otce Vilemíny. Byl to údajně český král! Jméno měšťan neuvedl. Jelikož je však coby matka skloňována Konstancie Uherská, měl by být oním otcem samotný Přemysl Otakar I., který měl s touto svojí druhou manželkou devět dětí. Nejmladší Anežka se narodila v roce 1211, někteří historikové se proto domnívají, že Vilemína možná přišla na svět v roce 1210.

Palacký a ti druzí

Tím ale nezodpovězené otázky teprve začínají. Tajemná světice byla totiž od 17. století nazývána da Boema čili Česká. Poprvé se však s tímto přívlastkem objevuje až v disertační práci Giovanniho Pietra Puricelliho ze 17. století. Pro naše dějiny ji pak objevil historik František Palacký, který se s jejím jménem poprvé setkal v roce 1837, když jel dělat rešerše ke svým Dějinám.

Při cestě do Itálie se mu totiž dostal do ruky Puricelliho spis a rovněž i záznamy o inkvizičním procesu. Myšlenka o královském původu Vilemíny se mu docela zalíbila, nicméně tuto možnost ani nepotvrdil, ani nevyloučil. Přesto ji zařadil do svého stěžejního díla jako možnou dceru Přemysla Otakara I. A na otce dějepisu pak navázali další čeští historikové. Zatímco tedy profesor Josef Žemlička se ke „kacířce“ jako dceři Přemysla Otakara I. staví se značnou rezervou, církevní historici Amedeo Molnár a Jaroslav V. Polc tento původ nezpochybňují. 

Podezřelá už za života

Kromě charitativní činnosti se údajná princezna zabývala i postavením žen a jejich pozicí v církvi. To zní téměř naivně, Vilemína však podle všeho musela být mimořádně schopná. Zanedlouho se tak kolem ní začal vytvářet kult. Říkalo se dokonce, že je vtělením Ducha svatého.

V inkvizičním spisu se dále uvádí, že zemřela na svatého Bartoloměje, tedy 24. srpna. Přesný rok udán není, ale z mnoha dalších indicií vychází jako pravděpodobné datum letopočet 1281. V cisterciáckém klášteře v Chiaravalle jí tehdy s velkým oplakáváním vystrojili velkolepý pohřeb a tělo uložili do honosné hrobky na klášterním hřbitově. Na jejím hrobě pak zbudovali oltář, k němuž ve výroční den jejího úmrtí putovaly tisíce poutníků. A právě tady začal problém. Kult totiž bytněl a přitahoval k sobě další a další stoupence, kteří nosili hnědé hábity a uctívali ji jako světici.

Milovníci sexuálních orgií?

Tito vilemínité konali v klášteře mše a účastnili se nejrůznějších rituálů. Dokonce tu uchovávali svěcenou vodu s vonnými oleji, v níž jeptišky omyly Vilemínino mrtvé tělo. Tradovalo se, že pouhých pár kapek dokáže zázračně vyléčit i těžce nemocné. Vůdčími postavami hnutí byli její nejvěrnější obdivovatelé Mainfreda da Pirovano a nám již známý Andrea Saramita. Ti dokonce usilovali o její svatořečení, a tak druhý jmenovaný vykonal cestu do Prahy, aby se sešel s Vilemíninými příbuznými. Vrátil se však s nepořízenou. Po bitvě na Moravském poli u nás zrovna řádili Braniboři.

Hnutí však sílilo a mezi přívržence se přidalo i několik příslušníků milánské aristokracie. Tolerovat nějaké samozvané světce či sekty? To už bylo na svatou inkvizici příliš! V církevním procesu jsou proto oba hlavní představitelé obžalováni z kacířství a v roce 1300 pro výstrahu upáleni. Další příznivci musí činit pokání a zaplatit tučnou pokutu.

Hrobka „světice“ pak byla zlikvidována, její kosterní pozůstatky spáleny, popel rozprášen. Na Vilemínu se musí zapomenout! Vše zašlo tak daleko, že byla in memoriam prohlášena za kacířku. Její stoupenci tak získali nálepku nebezpečné sekty, která si libovala v nejrůznějších zvrhlostech a sexuálních orgiích. Podobné pomlouvačné kampaně však ve středověku nebyly ničím neobvyklým.

A co když to bylo malinko jinak?

Zdánlivě tedy bylo vše jasné. Světice byla mrtvá, následovníci zostuzeni. Otazníky však zůstávají. Někteří badatelé například nejsou tak úplně přesvědčeni o Vilemínině královském původu. Mohlo jít o šikovnou podvodnici, která si historku o své vznešené krvi zkrátka vymyslela. Podle jedné hypotézy to mohla být třeba šlechtična obeznámená s českým prostředím, případně dvorní dáma princezny Judity, starší dcery Přemysla Otakara I., která se provdala za korutanského vévodu Bernarda. A z Korutan už to není do Milána zas tak daleko. Jenže proč by podvodnice konala dobré skutky? Jedním z dalších argumentů je už samotné jméno Vilemína, v oné době více než neobvyklé. Z jakého důvodu panovník zvolil zrovna je?

TIP: Svatá ctihodná vdova: Kult svaté Hedviky se rozšířil také do Čech

Možnou odpovědí je, že toto jméno nevybral. Princezna se možná jmenovala Blažena, což bylo volně převedeno jako Felix (Šťastná), tedy tvar, který se v souvislosti s Vilemínou rovněž objevuje. Otázkou zůstává, proč se vůbec princezna vydala sama bez doprovodu až do Itálie? A kde žila do té doby? Může za to mladík, který ji doprovázel? Hřích mládí? Nebo byl královský původ dílem vilemínitů, kteří tak doufali v mírnější trest? Na žádnou z těchto otázek dodnes neznáme uspokojivou odpověď. Záhadná světice si tak svá tajemství uchovává i nadále.