rekordy

Tučňák císařský (535 m)

Zástupce ptačí říše si obvykle s ponorem do velkých hloubek nespojujeme, přesto i mezi nimi najdeme skutečného mistra. Je jím tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), obyvatel ledové Antarktidy a největší ze všech současných tučňáků. Kromě skvělého přizpůsobení mrazu disponuje také hydrodynamickým tvarem těla a předními končetinami přeměněnými na účinná pádla, která z něj činí skvělého plavce i potápěče. Tučňáci se při lovu potravy v podobě ryb, korýšů a hlavonožců často potápí do více než stometrové hloubky. V některých případech pak provádí ponor až ke dnu mělčích moří a dostávají se tak do hloubek několika set metrů. Absolutním zaznamenaným rekordem je zatím 535 metrů, kterého dosáhla mladá samička v oblasti zvané McMurdo Sound.

S překvapivým zjištěním o nevšedních potápěčských dovednostech tučňáků přišel roku 1971 americký fyziolog Gerry Kooyman. Ten připevnil tučňákům na tělo malé zařízení, registrující hloubku ponoru. Výsledkem bylo zjištění, že tučňákům nečiní problém ponořit se do hloubek kolem 265 metrů na dobu až 18 minut.

Podle aktuálních výzkumů urazí rybácí dlouhoocasí (Sterna paradisaea), kteří hnízdí na Islandu nebo v Grónsku, každým rokem vzdálenost kolem 70 tisíc kilometrů. Jedinci, kteří hnízdí v Nizozemsku, mají „v křídlech“ ještě o cca 20 tisíc kilometrů víc.

S výhledem na Skalnaté hory

Kde: Kanada
Rekord: první železnice spojující východní a západní pobřeží Kanady
Nejvyšší bod: sedlo Kicking Horse, 1 643 m n. m.
Délka tratě: 4 801 km (Montreal – Vancouver) 

První kanadská železnice byla postavena roku 1836 nedaleko Montrealu. Od té doby se systém rozrostl na téměř padesát tisíc kilometrů, z nichž jen 129 je elektrifikovaných – prakticky všude dopravu zajišťují dieselové lokomotivy. Traduje se, že Kanadská konfederace vznikla i díky železnici: nákladná výstavba vyčerpala státní pokladnu a všichni si také uvědomovali potřebu vzniku trati, která by propojila Kanadu naskrz, od Pacifiku k Atlantiku. 

Budování Kanadské pacifické dráhy trvalo pět let a stálo (v přepočtu na dnešní ceny) asi 12,5 mld. Kč, než byla konečně roku 1885 dokončena. V následujících desetiletích, spolu s dostavbou dalších úseků až na dnešní celkovou délku sítě 22 tisíc kilometrů, hrála důležitou roli v osidlování do té doby prakticky opuštěného kanadského západu. Zatímco cesta prvního transkontinentálního pasažéra z Montrealu do Port Moody (městečka na okraji Vancouveru) trvala šest dnů, dnes zabere polovinu. I zde ale vyjíždí luxusní vlaky, které mají na cestě několik zastávek v nejzajímavějších místech; pak je třeba počítat se zhruba dvoutýdenní cestou.

Při krátkodobé zátěži dokáže člověk vydat až patnáctinásobek energie potřebné pro klidový režim.