rekordy

Koňská síla

Koně byli odedávna využíváni jako rychlý dopravní prostředek, ale také jako živý „přepravní mechanismus“. Ačkoliv běžného koně není vhodné zatěžovat více než 20 % jeho vlastní hmotnosti, speciálně vyšlechtěná velká a silná plemena (jako jsou shirský kůň nebo clydesdaleský kůň) zvládají tažení skutečně velmi těžkých nákladů. Byli a někde stále jsou využívání pro tahání kmenů pokácených stromů, těžkých kočárů apod. Tito koně mívají zadní nohy poněkud blíže u sebe, což jim zřejmě propůjčuje schopnost lépe vyvíjet tažnou sílu. Zhruba jednu tunu vážící kůň tak poměrně snadno utáhne i dvojnásobek své vlastní hmotnosti, tedy celé dvě tuny.

Fyzikální veličina horská síla (Horse Power, HP) je používána jako jednotka pro výkon motoru automobilů a motocyklů. Tato skutečnost vychází z pokusů skotského vynálezce a mechanika Jamese Watta, který v 18. století odhadoval koňskou sílu na základě pozorování tahu pivovarských koní. (foto: Shutterstock)

Oblasti u jižního i severního pólu v posledních dnech zažily teploty až o desítky stupňů Celsia nad průměry pro danou roční dobu.

Rorýs dělá ve vzduchu úplně vše. Loví, páří se, sbírá materiál na výrobu hnízda i spí. To, jak čelí spánkovému deficitu, ale dosud není známo.

Spí, nebo relaxují?

U většiny tvorů je obtížné rozpoznat spánek od stavu intenzivního odpočinku. Platí to i u koalů (Phascolarctos cinereus), o nichž koluje tvrzení, že jsou vzhůru pouhé dvě hodiny denně. Výsledky studie provedené v jihoaustralském státě Victoria ovšem doložily, že koalové spí zhruba 14,5 hodiny denně a dalších bezmála pět hodin odpočívají. Nejspolehlivějším nástrojem pro zjišťování spánkového stavu je elektroencefalogram (EEG), který měří elektrické impulsy vysílané mozkem. Upevnit jej zvířeti, které má dál normálně „fungovat“, je ale jen těžko řešitelné. V rámci výzkumu v roce 2013 byly proto koalům připevněny akcelerometry, ale ty nedokázaly odlišit, zda zvířata jen odpočívala, nebo skutečně spala.

Koalové se živí kůrou a listy eukalyptů (blahovičníků), které obsahují velké množství vlákniny a terpeny, čímž jsou pro většinu zvířat jedovaté. Koalí játra si však s těmito škodlivými látkami poradí. Výživová hodnota blahovičníků je však velmi nízká, a proto musí koalové šetřit energií. (foto: Unsplash, Enrico Carcasci, CC0)

Když zařve lev

lev | 114 dB

Lvi (Panthera leo) jsou jediné společensky žijící velké kočky, sdružující se do početných smeček. Aby lví samci dokázali lépe kontrolovat svá teritoria a komunikovat s ostatními členy smečky, byli evolučně vybaveni schopností vyluzovat zvuky o síle až 114 decibelů, slyšitelné do vzdálenosti přes osm kilometrů. Není ostatně divu, vždyť lovecký revír těchto mohutných koček může mít rozlohu překračující 260 čtverečních kilometrů. Lvi používají hlasitý řev z mnoha různých důvodů. Patří mezi ně mimo jiné zastrašování soků, vymezování hranic vlastního vlivu i komunikace s jinými samci a samicemi.

Z dalších hlasitých šelem lze zmínit vlka, jehož charakteristické skupinové vytí patří k velmi povědomým zvukovým projevům ve zvířecí říši. Vlci při něm dokážou vyvinout hlasitost až kolem 90 decibelů, což je podobné zvukům vlakové soupravy brzdící v metru. (foto: Shutterstock)

Koráby pouště | až 40 dní

Mezi savci patří k přeborníkům v „askezi“ pouštní sudokopytník velbloud (Camelus). Tato odolná zvířata dokážou velmi dobře snášet extrémní podmínky dlouhodobého pobytu v suchých oblastech. Podmínky, které by běžného člověka spolehlivě zahubily, snáší velbloudi s přehledem. Pozoruhodné je, že bez jídla vydrží kratší dobu než bez vody, což je opak běžné situace u většiny ostatních živočichů. Důvodem je, že velbloudi si svoji vodu nosí s sebou. Tedy přesněji řečeno nikoli vodu, ale tukovou tkáň ve svých hrbech. Tu mohou v případě potřeby metabolizovat a vodu z ní uvolnit. Při metabolickém využití tukové tkáně v hrbu se uvolňuje voda a energie, která velbloudovi vystačí na dlouhou dobu, nicméně nepokrývá veškerou potřebu živin zvířete.

Ačkoliv je to neuvěřitelné, lidské tělo může bez jídla (nikoliv ale bez vody!) vydržet možná déle než to velbloudí. Tento krutý poznatek vychází z neuvěřitelného příběhu indického zajatce Bhagata Singha, který bez jídla údajně přežil po dobu 116 dní (téměř tří měsíců), přičemž ztratil celých 60 kilogramů tělesné hmotnosti. (foto: Shutterstock)

Tučňák císařský (535 m)

Zástupce ptačí říše si obvykle s ponorem do velkých hloubek nespojujeme, přesto i mezi nimi najdeme skutečného mistra. Je jím tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), obyvatel ledové Antarktidy a největší ze všech současných tučňáků. Kromě skvělého přizpůsobení mrazu disponuje také hydrodynamickým tvarem těla a předními končetinami přeměněnými na účinná pádla, která z něj činí skvělého plavce i potápěče. Tučňáci se při lovu potravy v podobě ryb, korýšů a hlavonožců často potápí do více než stometrové hloubky. V některých případech pak provádí ponor až ke dnu mělčích moří a dostávají se tak do hloubek několika set metrů. Absolutním zaznamenaným rekordem je zatím 535 metrů, kterého dosáhla mladá samička v oblasti zvané McMurdo Sound.

S překvapivým zjištěním o nevšedních potápěčských dovednostech tučňáků přišel roku 1971 americký fyziolog Gerry Kooyman. Ten připevnil tučňákům na tělo malé zařízení, registrující hloubku ponoru. Výsledkem bylo zjištění, že tučňákům nečiní problém ponořit se do hloubek kolem 265 metrů na dobu až 18 minut.

Podle aktuálních výzkumů urazí rybácí dlouhoocasí (Sterna paradisaea), kteří hnízdí na Islandu nebo v Grónsku, každým rokem vzdálenost kolem 70 tisíc kilometrů. Jedinci, kteří hnízdí v Nizozemsku, mají „v křídlech“ ještě o cca 20 tisíc kilometrů víc.

S výhledem na Skalnaté hory

Kde: Kanada
Rekord: první železnice spojující východní a západní pobřeží Kanady
Nejvyšší bod: sedlo Kicking Horse, 1 643 m n. m.
Délka tratě: 4 801 km (Montreal – Vancouver) 

První kanadská železnice byla postavena roku 1836 nedaleko Montrealu. Od té doby se systém rozrostl na téměř padesát tisíc kilometrů, z nichž jen 129 je elektrifikovaných – prakticky všude dopravu zajišťují dieselové lokomotivy. Traduje se, že Kanadská konfederace vznikla i díky železnici: nákladná výstavba vyčerpala státní pokladnu a všichni si také uvědomovali potřebu vzniku trati, která by propojila Kanadu naskrz, od Pacifiku k Atlantiku. 

Budování Kanadské pacifické dráhy trvalo pět let a stálo (v přepočtu na dnešní ceny) asi 12,5 mld. Kč, než byla konečně roku 1885 dokončena. V následujících desetiletích, spolu s dostavbou dalších úseků až na dnešní celkovou délku sítě 22 tisíc kilometrů, hrála důležitou roli v osidlování do té doby prakticky opuštěného kanadského západu. Zatímco cesta prvního transkontinentálního pasažéra z Montrealu do Port Moody (městečka na okraji Vancouveru) trvala šest dnů, dnes zabere polovinu. I zde ale vyjíždí luxusní vlaky, které mají na cestě několik zastávek v nejzajímavějších místech; pak je třeba počítat se zhruba dvoutýdenní cestou.

Při krátkodobé zátěži dokáže člověk vydat až patnáctinásobek energie potřebné pro klidový režim.