Jaké dovednosti umožnily beduínům po tisíce let přežívat v nehostinné poušti? Fascinující komunitu zkoumá badatel Asaf Ben-David – a snaží se její dědictví zachovat
Slůvko bedu v arabštině značí neusazený, nepřipoutaný k místu – kočovný. Což vcelku výstižně popisuje někdejší životní styl beduínů, polo-nomádských pastevců z Galileje, Sinaje a pouště Negev. V těchto lokalitách se příslušníci beduínských klanů a kmenů tradičně považují za Araby. Arabové je na oplátku vnímají jako ty nejčistší představitele „pouštní“ arabské kultury. S jejich historickým dědictvím je to ale trochu složitější. Neměli ve zvyku zakládat stálá sídla. Spolu se stády se přesouvali nehostinným územím a za sebou nezanechali mnoho fyzických dokladů o své minulosti.
Jejich existenci tak můžeme spolehlivě doložit jen zhruba sedm tisíc let nazpět. Archeologové přitom čerpají z nálezů zbytků jejich sezonních sídel zvaných baika a z tradičních hřbitovů nawarim. Přibližně v období 2000 let př. n. l se začali přesouvat z neúrodné Sinaje do snad ještě méně úrodné pouště Negev.
Těžko dnes přesně říct proč. Na počátku 6. století pak s etnickým složením „arabských“ beduínů zamával východořímský císař Justinián I. Ten totiž vyslal do oblasti Sinaje vojska z Balkánu, z bulharsko-albánského pomezí. A tito Valaši se postupně adaptovali na místní klima, přestoupili na islám a v podstatě splynuli s beduíny.
Tehdy se kočovní pastevci začali více věnovat zemědělství a velmi omezeně i rybaření. A dosud tradiční chov velbloudů rozšířili o chov koz a ovcí. Zásadní a veskrze pozitivní období zažívali za ummájovského a abbásovského chalífátu. Nekonfliktní beduíni zachovávali loajalitu k panovníkům a ve prospěch vznikajících říší dokázali výtečně zpeněžit své umění: schopnost přežít a orientovat se v poušti.
Žádná obchodní karavana, vojenské tažení do dálav nebo diplomatická mise se nemohly obejít bez beduínských průvodců a stopařů. Na doprovázení výprav k posvátným místům – k poutím do Mekky měli faktický monopol. A ten se stával tím výnosnější, čím víc se šířil vliv islámu. Beduíni vynikali i v obchodu. Svou užitečností si vybudovali dobrou reputaci a zachovali si přitom velkou míru nezávislosti. A „rozšířili se“ na pobřeží severní Afriky, kde navázali na další původní pouštní kmeny.
Úpadek a útlak přišel až s tureckou Osmanskou říší, které přišla jejich nepřipoutanost k místu na obtíž. Beduíni „bez půdy“ neodváděli daně. Nedali se rekrutovat do armád. Jejich přílišná autonomie škodila centrální moci. Měli pověst nespolehlivých a nepokojných rebelů. Nebo rovnou sprostých zlodějů a lupičů – pašeráků, kteří mezi regiony převážejí zakázaný kontraband a ještě zapovězenější ideologie. Snahy usadit je, vytvořit jim stálá sídla a naředit jejich společenství zasídlenci z jiných regionů se většinou míjely účinkem. A vedly k nepokojům.
Říše nakonec beduíny vytlačovala z jejich tradičních oblastí a donutila je k jakémusi vyhnanství v pouštích. Tam sice dokázali zázračně přežívat, ale už ne tolik prosperovat. Poslední hřebíček do rakve zasadila beduínům stavba Suezského průplavu v roce 1859. Když byl projekt o deset let později dokončen, zboží a poutníci už více nemuseli cestovat pouští. A beduínská super-schopnost navigace mezi pustinami a dunami se stala nadbytečnou.
Tradice beduínů proto zanikaly. Dílem proto, že komunity se spíše uzavíraly do jednotlivých rodin a klanů a vůči okolí se stavěli podezřívavě. Klíčové znalosti a know-how se uvnitř kmenů předávaly ústně – beduíni totiž zůstávali převážně negramotní. V roce 1949 to ještě platilo z 95 %. Dnes neumí číst a psát už jen čtvrtina jejich populace, především lidé starší 55 let. To uchovávání původních zvyklostí nad rámec kýče pro turisty příliš neusnadňuje.
Udržet tradice, zachovat nomádský životní styl beduínů a využít ho například v ochraně přírody vyprahlé krajiny se dnes aktivně snaží etnografové univerzity v Tel Avivu. Docent behaviorální ekologie Asaf Ben-David se tak pokouší „podchytit“ nesmírně hodnotné umění navigace v poušti. „Je to nesmírně obtížné, protože stopování je individuální dovedností, obtížně přenositelnou zkušeností.“ Nejde navíc o klasický etnografický materiál.
To, jak afričtí domorodci budují hliněné chýše, zdokumentuje architekt. Písně jihoamerických kmenů i s překladem zaznamenáte v audioverzi. Mizející jazyk či nářečí konzervujete pro budoucí generace výkladovým slovníkem. Podchytit, jak se vyrábějí a vyšívají slovanské kroje, taky není technicky nemožné. Ale umění stopování? Pojí se s ním hluboká znalost okolního prostředí, od útlého dětství upevňované návyky a znalosti. Je to komplexní schopnost získaná roky pozorování. „Její jedinečnost vychází z povahy území,“ dodává Ben-David. „Z toho, jak jsou vyhledávány a interpretovány otisky a pobytové stopy zvířat a lidí v písčitém a nepísčitém terénu.“
Poeticky řečeno – severští Inuité umějí číst ve sněhu a beduíni umějí číst poušť. Tedy, spíše uměli. Ben-David proto už před deseti lety založil tzv. Makom Mifgash – Místo setkávání, jakýsi pouštní workshop, na němž zkušení staří beduínští stopaři předávají své poznatky těm, kteří jim chtějí naslouchat. Většinou ne svým potomkům, protože ti už o život v pustinách zájem nejeví. Izraelští badatelé tu usilují o zachování beduínského umu, který paradoxně kvůli zvýšení životní úrovně a vzdělanosti beduínů zaniká.
Jak to fungovalo dříve? Stopování se u beduínů vyvinulo z původních technik volného pasení velbloudů. Mladí, sotva odrostlí chlapci, při ní v roli „pasáčků“ doprovázeli velbloudí stáda Negevskou pouští celé měsíce. Přibližně jednou týdně jim starší člen rodiny přinesl jídlo. Aby je dokázal najít, musel identifikovat jejich polohu. Z drobných náznaků, pobytových stop, trusu a znamení v terénu. Tyto zdánlivě nepatrné detaily mohou trénovanému oku ledaco prozradit.
Podle hloubky stop dokáže stopař určit, zda byl velbloud veden člověkem, nebo se jen volně potuloval a zda něco nesl na zádech. Pokud trus velblouda obsahuje žito, pak se nepásl. Velbloud, který byl veden, by se také nepásl v blízkých křovinách. A pokud ano, tak pouze po stanovené trase. Naproti tomu toulavý velbloud „přeskakuje“ od keře ke keři bez jasného vzoru. Kočovní beduíni stopováním chránili svůj majetek a domovy, pomáhalo jim přežít i v nevlídném podnebí.
TIP: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci
„Kamery a fotopasti mají v moderní zoologii své nepochybné místo,“ říká Ben-David. „Ale nenahradí tradiční znalost stopování.“ Analýzy DNA umožní identifikovat konkrétního živočicha, ale odebrat jej musíte z trusu, který nejprve naleznete. Satelitní sledování a GPS jsou užitečné, ale nejprve musíte vědět, kam je zacílit. Judská poušť, Negev, Arava a Sinaj mají nespočet stezek, cest a roklí. „A stopování v poušti znamená znát je jednu po druhé,“ dodává. „Umění stopovat znamená naslouchat, soustředit se, zbystřit, vnímat.“ Je to komplikovaný komplex vědomostí, kulturní a etnografický odkaz beduínů, který je třeba uchovat.
Berberský stopař například ze suchého trusu vyčetl, že jej zde před třemi dny zanechal pouštní vlk, který sem přišel z oblasti Arava. Jak to? Exkrement totiž obsahoval stopy datlí, a ty ve stokilometrovém okruhu rostou jen tam. Podle velikosti stop odhadl jeho stáří, velikost, kondici. I to, zda byl vlk na lovu a pohyboval se obezřetně, nebo jen procházel krajinou. Stopař také poznal, kam šelma mířila. Pokud bylo zvíře znavené, hledalo vodu. A napajedlo leželo dva dny cesty na sever. Stopař nemusel vlka vidět, ale ze stop si přečetl jeho příběh.
VálkaZ nových střel středního doletu Pershing II měli Sověti velké obavy. Na snímku Pershing II odpalovaný z vojenské základny White Sands Missile Range v Novém Mexiku, listopad 1982. (foto: U.S. National Archives, CC0)
HistorieVe dvacátých letech bylo auto považováno za velký luxus. Stálo totiž zhruba 20 000 korun a tedy zhruba stonásobek měsíční mzdy. (foto: Škoda Auto, CC0)
VědaNásledky virových infekcí jsou zřejmě zdrojem mnoha obtíží ve vyšším věku, včetně vyššího rizika vzniku Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby. (foto: Shutterstock)
ZajímavostiCena za litr nejkvalitnějšího ručně vyráběného arganového oleje se může vyšplhat až k šesti tisícům korun. (foto: Unsplash, Chelsea shapouri, CC0)
VesmírVizualizace erupce na magnetaru. (ilustrace: NASA's Goddard Space Flight Center, CC BY-SA 4.0)