Trpělivý lovec vlček etiopský: Nejvzácnější šelma Afriky

10.02.2020 - Roman Filipský

Vlčci etiopští s oblibou žijí v nadmořských výškách kolem 4 000 metrů, kde je jejich výskyt nejpočetnější. Vzhledem k celkovému stavu populace těchto vzácných predátorů se dá bez nadsázky říct, že jde o nejohroženější africké šelmy

<p>Vlček etiopský v typickém prostředí náhorní plošiny Senetti Plateau.</p>

Vlček etiopský v typickém prostředí náhorní plošiny Senetti Plateau.


Reklama

Brzy ráno vyjíždíme z městečka Goba a šplháme po kamenité cestě, která vede původním porostem starých jalovců až na náhorní plošinu Senetti Plateau. Les pomalu ustupuje otevřenější kamenité krajině a nízké vegetaci vřesů, starčků a sporadických porostů lobélií. Dnes ani nezastavuji, abych fotil chřástaly Rougetovy (Rougetius rougetii), kteří patří k místním endemitům a hojně se vyskytují právě zde. Místo toho spěchám až k prvním rozeklaným nevysokým skaliskům, která vystupují z jinak monotónní roviny. Ze zkušenosti vím, že právě tady máme ráno možnost pozorovat jeden z nejvzácnějších etiopských druhů – ohrožené vlčky etiopské (Canis simensis).

V centru skromné hojnosti

U skalisek na náhorní plošině jsem vlčky etiopské mnohokrát pozoroval při jejich každodenním obcházení teritoria, zanechávání pachových „vizitek“ nebo při lovu. Nadmořská výška této lokality se pohybuje okolo 4 000 metrů a klima není nijak přívětivé. Zvlášť pro někoho, kdo je zvyklý na nižší polohy afrického kontinentu. Teplota v noci často padá pod bod mrazu a ani ve dne není o moc tepleji. Časté přeháňky, silný vítr a prudké změny počasí dokreslují specifičnost drsného ekosystému.

Vlčkům, jimž se v češtině někdy říká také liška habešská, ovšem takové podmínky plně vyhovují. V nadmořských výškách od 3 800 do 4 300 metrů je jejich výskyt v oblasti Bale nejpočetnější. Dnes už se ovšem dá jen sotva mluvit o velké početnosti. Celá populace tohoto predátora v Etiopii, a tím pádem i na světě, totiž čítá jen okolo 500 jedinců.

Malá kořist i velké mršiny

Vlček etiopský je přísně denní neboli diurnální predátor úzce vázaný na travnaté a vřesovité oblasti afro-alpinské zóny v Etiopii. Jeho lovecké aktivity kopírují denní aktivitu kořisti – drobných, z drtivé většiny endemických druhů hlodavců. Z nových výzkumů vyplývá, že v pohoří Bale, kde biomasa drobných hlodavců často dosahuje hodnot až tří tun na kilometr čtvereční, tvoří jejich podíl v potravě vlčka 96 %. Plných 87 % přitom připadá na pouhé tři druhy – hlodouna velkého (Tachyoryctes macrocephalus), krysu černodrápou (Lophuromys melanonyx) a myš Otomys typus.

Vlčci se ovšem nebrání ani konzumaci mršin větších savců, především kopytníků nebo uhynulých domácích zvířat. Občas jsem je také pozoroval při pojídání listů ostřice (Carex sp.), které jim zřejmě pomáhají při zažívání nebo kontrole vnitřních parazitů.

Trpělivost a pak rychlý útok

Vlčci jsou v prvé řadě samotářští lovci, ale občas je možné zahlédnout je při společném lovu. Spojují se do menších skupinek, aby udolali kořist, o niž by jednotlivec marně usiloval. Při několika příležitostech jsem je takto viděl lovit například zajíce etiopského (Lepus starckii), který se hojně vyskytuje především na otevřených náhorních plošinách. Díky své rychlosti a schopnosti prudce kličkovat je zajíc pro samotářského vlčka velmi obtížnou, i když lákavou kořistí.

Strategie lovu se většinou odvíjí od pomalého „pročesávání“ lokalit bohatých na denní hlodavce. Vlčci se často zastavují a snaží se potenciální kořist lokalizovat především pomocí výborného sluchu. Natáčejí hlavu ze strany na stranu, aby tak mohli lépe určit přesnou polohu hlodavců. Když je kořist odhalena, snaží se k ní vlček pomalu přiblížit kombinací pomalého plížení a nehybného čekání. Takto zkracuje vzdálenost až na nějaké dva až tři metry a pak se snaží využít moment překvapení a rychlým útokem se zmocnit kořisti. Celý lov tak může trvat od několika až po několik desítek minut. Nejdelší jednotlivá lovecká akce tohoto druhu, kterou jsem kdy viděl, trvala přes 40 minut.

Za úlovkem pod zem

Vlčci však mají i další oblíbenou techniku lovu hlodavců – snaží se je vyhrabat z nor. V některých případech docílí po krátké době hrabání toho, že kořist z nory vyběhne a snaží se uniknout. Jen na rychlosti psovité šelmy pak záleží, zda bude akce završena úspěchem. Někdy, a to především při lovu téměř 30 centimetrů dlouhého hlodouna velkého, dochází k totální destrukci celého systému chodeb. Teprve pak se vlčkovi podaří hlodavce ulovit a za ním pak jako obrovské krtince zůstávají velké hromady odhrabané hlíny.

Při následující konzumaci záleží na velikosti úlovku. Větší kořist šelma opakovaně přehazuje v úzkých čelistech a polyká po částech. Menší úlovek pak zhltne vcelku. Dobrému uchopení kořisti nenapomáhá jen prodloužená čelist, ale i rozmístění premolárů (třenových zubů). Ty nejsou, na rozdíl od chrupu většiny ostatních psovitých šelem, umístěny těsně vedle sebe, ale mají mezi sebou větší mezery.

Vytrvalí strážci hranice

I když vlček etiopský loví a pohybuje se především samotářsky, jednotlivá zvířata jsou součástí smečky čítající 3 až 13 zvířat. V drtivé většině početnějších skupin převažují samci nad samicemi až dvojnásobně. Společně pak všichni obývají a obhajují své teritorium, které má, v závislosti na úživnosti, v průměru rozlohu 6–13 km². Hraniční oblasti překrývajících se teritorií jsou často pro sousední smečky společné a dochází k jejich opakovanému obhajování.

Často zde dochází ke střetům a projevům agresivity mezi jednotlivými zvířaty. Tyto krátké souboje však jen výjimečně končí zraněním. Odehrávají se totiž spíše jen v oblasti vokální konfrontace a zvíře z méně početné smečky se brzy stáhne z boje. Členové jednotlivých smeček několikrát denně teritorium monitorují a značkují močí, trusem nebo škrábáním. Svoje území si přitom takto neoznačuje jen alfa pár, ale i všechna ostatní zvířata ze smečky.

Start do života

Doba páření u vlčků etiopských většinou spadá do období mezi srpnem a listopadem a vlčata se rodí po 60–62 dnech březosti. Estrus, tedy období páření všech samic ve smečce se synchronizuje do méně než dvou týdnů v roce. Tehdy se páří jak alfa pár, tak i další samice, které ze své vlastní smečky přijmou jen dominantního samce. Často však u nich uspějí i samci z okolních teritorií, a to až v 70 % případů!

Ve vyhrabaných norách se rodí 2–7 mláďat, zprvu slepých. V noře zůstávají tři týdny a teprve pak se odváží ven. Není také nezvyklé, že samice mláďata periodicky stěhuje do náhradních nor, někdy i přes kilometr vzdálených. V tomto období se malým vlčkům začíná měnit barva srsti a tmavě šedivá je postupně nahrazena typickou oranžovou s bílými znaky a bílou špičkou ocasu. Na kojení mláďat vůdčí samice se podílí až 50 % všech samic, které přišly o svá mláďata, nebo je opustily.

TIP: Rozmanitost v chladných výšinách: Nezměrná Etiopská vysočina a její velikáni

Od pátého týdne života pak mladí vlčci začínají přijímat i masitou potravu. V dosaženém věku šesti měsíců jsou již na pevnou stravu zcela odkázáni a přijímají vyvržené maso od ostatních členů smečky. Také se začínají účastnit obchůzek teritoria, ale značkování přichází až kolem 12 měsíce věku u samců a 18 měsíců u samic. Obě pohlaví pak sexuálně dospívají v průběhu druhého roku života. Samci se poté někdy spojují v čistě samčí smečky, kdežto dospělé samice se toulají na hranicích teritoria a čekají na příležitost připojit se k jiné smečce.

Vlček etiopský (Canis simensis)

  • Řád: Šelmy (Carnivora)
  • Čeleď: Psovití (Canidae)
  • Velikost a hmotnost: samci jsou 91–101cm dlouzí a 53–62 cm vysocí, váží 14–19 kg; samice jsou o cca 20 % menší a váží 11–14 kg
  • Stručný popis: Velikostí a tvarem těla se podobá severoamerickému kojotovi. Je větší než šakal čabrakový a vzhledem k velikosti těla má poměrně delší nohy. Dominantní podíl protáhlé a ploché lebky zabírá obličejová část. Má široké špičaté uši, namířené dopředu. 
  • Pohlavní dimorfismus: Rozdíl mezi samci a samicemi není nijak výrazný a jediným ukazatelem je vyšší váha a u některých samců mohutnější hlava.
  • Oblast výskytu: Izolované oblasti afro-alpinské zóny v Etiopii obydlené drobnými hlodavci. Hranice jeho ideálního prostředí začíná s koncem stromové linie (cca 3 200 m n. m.) a dosahuje až do 4 500 m n. m. 
  • Poddruhy a distribuce: C. s. simensis – severozápadně od etiopského riftu; C. s. citernii – jihovýchodně od etiopského riftu

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907