Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

28.06.2020 - Radomír Dohnal

Němečtí výzkumníci s úspěchem „oživili“ 2 550 let starou recepturu na přípravu pravého keltského piva. Nejspíš by nám ale nechutnalo, a v množství menším než velkém by nás klidně i otrávilo


Reklama

Prakticky každá obilovina, která obsahuje alespoň trochu sacharidů, je schopná za příhodných podmínek podlehnout samovolnému kvašení. I proto je pivo nápojem, který se v objevuje ve stejné době, jako výroba pečiva. A ne nadarmo se mu přezdívá tekutý chleba. Do neolitické Evropy dorazil pivní mok přibližně kolem roku 2000 př. n. l. A do tajů jeho výroby pronikly nejhlouběji germánské kmeny Keltů.

Smrdí jak kozlí zadek

Barbarský nápoj z žita či ječmene, cervesa, římskou smetánku holdující vínu neoslovil. Císař Julián ve své básni posměšně připomíná, že keltské pivo „smrdí jak kozlí zadek“. Legionáři putující Evropou v něm ale přesto nalezli zalíbení. O drsné hořké chuti germánského piva se zmiňuje historik Tacitus. Kladný vztah k pivu dokládají i Psaní z Vindolandy, soubor textů dekuriona Masculuse, který si mimo jiné žádá pro své vojáky v Británii dostatečné zásoby piva.

TIP: Nejstarší alkohol: Lidé v Izraeli vařili pivo už před 13 tisíci lety

Jak tedy bylo to „pravé keltské“ vlastně vyráběno? Jakou mělo chuť? Odpověď se rozhodl nalézt Hans-Peter Stika, profesor archeobotaniky z Hohenheimské univerzity ve Stuttgartu. Na přelomu roku 2000 totiž při vykopávkách u Eberdingen-Hochdorfu odkryl jámy obsahující tisíce přepálených zrnek ječmene – pozůstatek „velkoprodukce“ sladu.

Na chmel zapomeňte

Stika nechtěl zůstat jen u teorie, a proto porovnal současná sladová zrnka využívaná v pivovarech, a rozhodl se na základě svého nálezu rekonstruovat původní chuť věhlasného keltského produktu. Jak na to? Držet se receptury i původního náčiní. Sladovníci pět století před naším letopočtem nejprve sesypali ječmen do hlubokých jam a zalili ho vodou. Po čase ze zrnek začaly vyrážet klíčky, což byl ideální čas na další krok: pomalé sušení ječmene nad ohněm. Právě tady se rodila ona „výrazně kouřová chuť“ a tmavá barva budoucího piva. Žádný karamel nebo umělé barvivo.

Pomalé sušení zrn navíc ve sladu stimulovalo produkci kyseliny mléčné, která každé várce dodala typickou intenzivní hořkost. „Chmel byste ale hledali v keltském pivovaru marně,“ dodává Stika. „S jeho přidáváním do piva se v Evropě začalo až během středověku.“

Jedovaté osvěžení

Kvasný proces podle Stika patrně nastartovalo přidání sladkého ovoce nebo medu. Divoké kmeny kvasinek pocházely právě od nich, nebo také z kvasinek již obsažených v nádobách po předchozí přípravě piva. Pradávná keltská sladovna nebyla přímo pivovarem. Slad byl poté převezen tam, kde ho zpracovali. Kelti si samotné pivo „dochucovali“ semeny a kořínky nešlechtěné bílé mrkve, hořkými květy pelyňku, a poněkud překvapivě, i semeny blínu černého. Ten je ale jedovatý.  

TIP: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

„Díky nim byl ovšem keltský nápoj mnohem opojnější,“ říká Stika. „Rozhodně si ale můžeme být jistí, že pravé keltské pivo chutnalo dočista jinak, než ta, na která jsme zvyklí dnes.“ Hořká a toxická pochoutka téměř nepěnila, obsahovala významný podíl nefiltrovaných kvasnic a popíjela se vlažná…

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ve výřezu zubní protéza George Washingtona – není divu, že s tímto monstrem v ústech nerad mluvil na veřejnosti.

Historie
Zajímavosti

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Příroda

Příčina vzniku obřích Fermiho bublin zatím zůstává nejasná.

Vesmír

Samantha Wrightová se svou dcerou Sofií a aplikací CamAPS FX, která monitoruje její cukrovku.

Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907