Bojovníci na drogách: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

09.03.2020 - Jaroslav Petr

Vzteklí jako psi, silní jako medvědi… Za bezbřehou odvahou a netečností k bolesti u bájných vikingských válečníků se mohlo skrývat víc než jen bojové nadšení a uměle navozený trans. K nadlidským výkonům si možná berserkové pomáhali jedovatou bylinou

<p>Berserkové často během bitvy odhazovali oděv a bojovali nazí, což platilo za projev odvahy.</p>

Berserkové často během bitvy odhazovali oděv a bojovali nazí, což platilo za projev odvahy.


Reklama

Vikingové představovali postrach raně středověké Evropy. Na rychlých lodích s dračími hlavami podnikali dlouhé výpravy po moři, ústími řek se vydávali proti proudu hluboko do vnitrozemí. Loupili, vraždili, drancovali, vypalovali. Na mnoha dobytých místech se usídlili a účastnili se lokálních bitev i válek coby námezdní žoldáci. Často hráli roli nevyzpytatelného „jazýčku na vahách“, když přebíhali z jedné strany ozbrojeného konfliktu na druhou podle toho, kde jim kynul vyšší žold či lákavější kořist. 

Mezi vikingskými bojovníky zaujímali zcela zvláštní postavení berserkovéválečníci bojující ve zvláštním transu, kteří neznali strach ani bolest. To málo, co o nich víme, pochází ze skandinávských ság, jež ovšem nepatří vždy k nejspolehlivějším zdrojům informací. Mísí se v nich reálné historické události s mýty a náboženskými představami. 

Jedna z nejstarších zmínek o bersercích se dochovala v básni Hrafnsmál z dob vlády prvního krále Norska Haralda I. Krásnovlasého, tedy z konce 9. a začátku 10. století. Slavný islandský básník a politik Snorri Sturluson, autor sbírky ság označované jako Mladší Edda, o nich zas ve 13. století napsal, že jsou „vzteklí jako psi či vlci“ a také „silní jako medvědi či býci“. Co berserky do daného stavu přivádělo, však není z literárních děl zřejmé. 

Odolní vůči bolesti

Berserkové měli bojovat odění do medvědí kůže – „ber“ označovalo medvěda a „serker“ je ten, kdo nosí košili. Kožešina je chránila a dodávala jim prý nadpřirozené schopnosti. Byli tak s to zabít člověka úderem holé ruky nebo ho zaklít. Údajně jim neublížil oheň ani bodné či sečné zbraně, protože ostří protivníků otupili zaříkáním nebo uhrančivým pohledem. Berserky tak bylo možné usmrtit jen ranami kyjem. Někdy se spekuluje, že se rekrutovali z vikingských „vyšších kruhů“ a tvořili uzavřené bratrstvo s vlastními rituály, ale přesvědčivé důkazy neexistují. Jasné je pouze jedno: Šlo o elitní válečníky, bojovali však jako „neřízené střely“. 

Vědcům, kteří se zabývají postavením a úlohou berserků ve vikingských dějinách, ponechávají dobové prameny a skandinávské ságy široké pole pro teorie a hypotézy. Zajímavé vysvětlení transu berserků nabízí Karsten Fatur, jenž se na univerzitě ve slovinské Lublani věnuje historii využívání rostlin. Na stránkách vědeckého časopisu Journal of Ethnobotany nyní publikoval teorii, podle níž vikingští válečníci používali k dosažení bojového transu, označovaného jako „berserkergang“, jedovatý blín černý z čeledi lilkovitých

Berserkergang

Nástup transu se projevoval třesavkou a drkotáním zubů, po něm se dostavil otok a zrudnutí obličeje – načež berserkergang zavládl v plné míře. Válečník v něm získal zvířecí sílu, ztrácel veškeré zábrany a pozbyl i zdravého úsudku. S cizími neměl slitování, jenže pokud se mu do cesty připletl spolubojovník, zaútočil na něj stejně zběsile jako na nepřítele. Když trans opadl, zachvátilo berserka totální fyzické vyčerpání, provázené citovou otupělostí. Bojovník se poté vzpamatovával i několik dní. 

O teorie vysvětlující trans berserků není nouze. V některých ságách se tvrdí, že v popsaném stavu vyli, zakusovali se do okrajů svých štítů a u úst se jim objevovala pěna. Vedlo to ke spekulacím, že berserkergang odpovídal záchvatu epilepsie. Z lékařského hlediska lze však uvedené vysvětlení akceptovat jen stěží, protože v epileptické atace by berserkové nemohli bojovat. 

Přijatelnější se zdají teorie, že necitlivost k bolesti tvořila následek konzumace alkoholu. Vikingové neznali destilaci a neuměli vyrábět nápoje s vyšším obsahem alkoholu. Zmíněná technika se do Evropy dostala z Arábie a do Norska pronikla až roku 1531. Konzumace „nízkoalkoholických“ nápojů jako piva a vína však Vikingům nečinila žádné problémy a hojně si dopřávali i před bitvami. Známé příznaky berserkergangu ovšem stavu opilosti neodpovídají. 

Droga středověku

Velkou pozornost věnovali nejrůznější badatelé teoriím, jež spojují berserkergang s požíváním některých jedovatých hub, především muchomůrek červených. Ty obsahují řadu nebezpečných toxinů, například amanitin, muskarin, muscimol či kyselinu ibotenovou. Jedovatost houby lze přitom významně potlačit opakovaným vařením. Jsou-li pak její toxiny konzumovány v nízkých dávkách, mohou místo otravy vyvolat „pouze“ halucinace, čehož při náboženských rituálech využívají některé sibiřské národy, třeba Korjakové.

Podle Karstena Fatura odpovídá popis berserkergangu mnohem víc účinkům blínu černého než projevům vyvolaným konzumací muchomůrky červené. Blín sice pochází ze Středomoří, ale v raném středověku už se rozšířil do velké části Evropy včetně Skandinávie. Rostlina obsahuje hned několik toxických látek ze skupiny alkaloidů, přičemž k nejvýznamnějším se řadí hyoscyamin a skopolamin. Oba mají halucinogenní účinky, silnější je však v daném ohledu druhý zmíněný, který se v moderní době zkoušel při výsleších jako základní složka tzv. séra pravdy. 

Zakázané býlí

Blín neobsahuje tolik jedu, aby člověku při opatrném užívání přivodil fatální újmu na zdraví. Proto od antických dob sloužil k tlumení bolesti, léčbě nespavosti či plicních onemocnění. Pro podobné účely jej využívala tradiční medicína v Číně, Indii a Tibetu. 

Středověké prameny spojují rostlinu s praktikami čarodějnic, které ji měly přidávat do „nápojů lásky“. Halucinace navozené odvary z blínu zřejmě stály v pozadí pověstí o létání čarodějnic. Pod vlivem skopolaminu se totiž může dostavit pocit lehkosti – člověk jako by se vznášel nad zemí. Navzdory popsanému stigmatu šlo ve středověku o velmi oblíbenou rostlinu, a v některých oblastech dnešního Německa se dokonce přidávala do piva tak hojně, že to musel roku 1507 zakázat zvláštní výnos. 

Halucinace vyvolané blínem mohly na území ovládaném germánskými kmeny podnítit vznik pověstí o vlkodlacích. Ti se od berserků lišili tím, že nosili vlčí kožešinu – což zřejmě zase souviselo s kultem vlka, jenž se spolu s uctíváním medvědů a kanců těšil na severu Evropy značné popularitě. Projevy nekontrolovaného vzteku, velké síly a nízké vnímavosti k bolesti se ovšem u vlkodlaků a berserků shodovaly. U zrodu mýtů o vlkodlacích mohli stát lidé, kteří patřili k uctívačům zmíněné šelmy a zpříjemňovali si život užíváním blínu. Častější konzumace jeho jedu totiž může vyvolat dlouhodobější stavy šílenství. 

Muchomůrky, nebo blín?

Fatur je přesvědčen, že v raném středověku nebyla muchomůrka červená zdaleka tak rozšířená jako dnes. Poměrně vzácně přitom rostla dokonce i na Sibiři, kde má její konzumace dlouhou tradici. Dokládají to praktiky některých tamních národů, jež se uchylovaly k pití moči těch, kdo předtím houbu požili. Moč obsahovala muchomůrkové jedy a zřejmě bylo jednodušší užívat si jejich halucinogenní účinky „z druhé ruky“ než pracně pátrat po vzácných houbách v lesích. 

Naopak blín byl ve středověké Skandinávii běžný, a dokonce se tam pěstoval. O jeho významu svědčí nálezy semínek ve vikingských hrobech. Důvod, proč nikde nenacházíme zmínky, že se berserkové rostlinou „dopovali“, spatřuje Fatur v jejich snaze utajit návod k dosažení berserkergangu. Schopnost bojovat ve stavu transu totiž válečníkům zajišťovala vysokou prestiž.

Ve prospěch blínu hovoří i fakt, že jeho jed vyvolává změnu vědomí, jež se projevuje nárůstem vzteku. Po požití muchomůrky červené jsou ovšem takové stavy velmi vzácné, a pokud už se objeví, bývají slabé. Lidová medicína popsaný účinek blínu dobře zná, což podle Fatura dokládá například chorvatské sloveso „buniti“ ve významu „bojovat“ či „protestovat“ – odvozené od chorvatského pojmenování blínu „bunika“. Vzpurní, protestující a odbojní jedinci se tedy chovají, jako kdyby snědli blín.

Otrlí proměněnci

Další typický účinek alkaloidů z blínu spočívá v potlačené schopnosti rozpoznávat tváře známých lidí, zatímco u muchomůrkových jedů se daný efekt nedostavuje. Berserkové přitom měli problém odlišit v boji spojence od protivníků a bili se i s blízkými přáteli, jež důvěrně znali. 

Často také během bitvy odhazovali oblečení a bojovali nazí. Mnohdy se to interpretuje coby projev odvahy, protože tak pohrdli i chabou ochranou, jakou skýtaly třeba kožené části oděvu. Podle Fatura se však opět mohlo jednat o následky požití blínu, protože alkaloidy této a příbuzných rostlin zvyšují tělesnou teplotu. Když se k tomu přidala námaha z boje, není divu, že bylo berserkům horko, a svléknutím si alespoň trochu ulevili od celkového přehřátí. 

TIP: Třetí říše na drogách: Když Pervitin poháněl německý Wehrmacht

Požití blínu může vysvětlit i jejich větší odolnost vůči poraněním. Alkaloidy rostliny totiž snižují krevní tlak a rány pak méně krvácejí. Jedy muchomůrky červené naopak vedou ke vzestupu tlaku, a jejich efekt by tudíž bojovníkům víc ublížil, než pomohl. Blín také tlumí bolest, čímž mohl vznikat dojem, že berserkové lépe odolávají nejen poraněním, nýbrž i popálení ohněm. 

Neznámé části mixu?  

Fatur však ve své studii otevřeně připouští, že některé projevy berserkergangu se působením alkaloidů z blínu vysvětlit nedají: například třas a drkotání zubů. Snad se jednalo o důsledek prochladnutí v počátečních fázích bitvy, kdy se ještě berserkové nestačili zahřát bojem ani účinkem alkaloidů. Vědec také klade otázku, zda by se popsané zakousnutí do okrajů štítu dalo objasnit snahou potlačit drkotání zubů. Nevylučuje ovšem, že berserkové blín užívali v kombinaci s jinými povzbudivými prostředky, možná dokonce právě s muchomůrkou červenou. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907